Už vím, co k tobě cítím 33.

autor: Pajule

Omlouvám se, že mi to tak trvalo, nemám teď moc „plodné“ období, i když se snažím. P.

„Půjdeme dovnitř?“ zeptám se Billa. Ten jen mlčky přikývne. Vstane z lavičky, zamuchlá se ještě víc do deky a s malým úsměvem na tváři čeká, až vstanu i já a sesbírám ze země prázdné hrníčky. Pak mě pohladí po ruce a společně se mlčky, bok po boku, vydáme přes zahradu zpět domů.

– flashback –

Vběhnu do sterilní bílé nemocniční koupelny, kterou mám připojenou k pokoji a rozhlédnu se okolo sebe. Začnu nad vším přemýšlet a v tu chvíli ucítím na svých kolenech chladné kachličky. Následně i na svých rukou. Avšak k mému překvapení jsem neupadl do bezvědomí, jak jsem si myslel. Následně ucítím chladivé kachličky i na své tváři. Začnu se rozhlížet okolo, ale po chvíli přes závoj slz v mých očích nic nevidím. Nakonec se ze všech sil posadím a za pomocí záchodu se snažím postavit. Marně. Mé hubené ruce a nohy vypoví svoji funkci a já se složím zpět do sedu. Hystericky se rozbrečím. Opustil mě, odešel. Je pryč. Tomeeeeeee!!!

„Pššt, broučku, už jsem tu, pššt. Jsem tu s tebou. Už je dobře. Všechno je dobré, neboj se,.“ špitám mu do ucha a Bill se mi v náručí začne pomalu uklidňovat. Až nakonec usne. Pokolikáté už se tohle stalo? Ano, už jsem to přestal počítat. Věděl jsem, že chemoterapie je a bude náročná, především ze začátku, ale tohle ja až… šokující. Den co den, když má Bill krátce po chemoterapii, má hysterické záchvaty. Pláče, vzteká se, křičí, hází vším okolo a další a další věci. Jeho tělo je mimo, není sám sebou. A když je při smyslech? Nemluví, pláče, je v depresi. Lituje všeho, co udělal. Dává to všechno za vinu sám sobě.

– konec flashbacku –

Usměju se na Billa, který se zabalený do deky rozvalí na sedačku a jedním zmáčknutím čudlíku na dálkovém ovládání si pustí televizi. Už nevidím ovšem co, protože zahnu za roh a vejdu do kuchyně. Hrníčky opatrně naskládám do myčky, a poté svůj vyprahlý krk zchladím sklenkou příjemně chladné vody z vodovodu. Nakonec popadnu pytlíček arašídů, které se tu volně povalují, otevřu ho a arašídy vysypu do malé misky. Pozhasínám všechna světla, co jsem rozsvítil a s mističkou v ruce se vydám zpět do obýváku. Když tam vejdu, postavím se za opěradlo sedačky a pozoruji, co běží za film v televizi. Ten film neznám. Náhle mě postřehne Bill.

„Jdeš ke mně?“ zeptá se. S malým úsměvem na tváři přikývnu a Billovi podám mističku. Ten se i s mističkou v ruce namáčkne na okraj, abych tam mohl vlézt. Skopnu z nohou pantofle a přelezu opěradlo. Lehnu si na bok, a když se uvelebím, Bill se ke mně přitulí. Začne mlsat arašídy. Připojím s i já. Nakonec asi půl hodiny koukáme na ten film, v tichosti. Když náhle, v rozuzlení celého příběhu, se ke mně otočí tváří Bill. Pozdvihne prst a přejede mi po linii spodního rtu. Je to tak příjemné, nečekané.

„Chtěl bych ti toho tolik povědět. Chtěl bych se zeptat na tolik věcí… ale… nevím, kde mám začít,“ špitne Billy a sklopí pohled. Vezmu misku se zbývajícími arašídy a položím ji na zem vedle sedačky. Vrátím se zpět do předešlé pozice a Billa si k sobě přivinu. Další chvíli jen tak ležíme, ticho ruší jen slabé zvuky televize. Bill hmátne po ovladači a červeným čudlíkem televizi vypne. Domem se rozhostí naprosté ticho.

„Tak začni od začátku,“ pobídnu ho, když mi dojde, že Bill jen tak sám mluvit nezačne. Takový není.

„Budu ti vyprávět příběh…“ špitne tak, že ho sotva slyším, i když má hlavu položenou těsně vedle té mojí.

“ A já budu posluchačem…“

– flashback –

„Ale lehni si. Hezky pod peřinu,“ zakývá směrem za sebe a nadzdvihne se, abych si mohl lehnout. Nakonec se otočí čelem ke mně, kytaru si dá do klína a začne vybrnkávat nějakou písničku. Po chvíli písničku poznám a začnu zpívat. Ať si říká každý, co chce, mě je to jedno. Alespoň něco mi nepřipomíná moji rakovinu a tuhle příšernou nemocnici. Alespoň něco…

– konec flashbacku –