autor: Lea
—– O dva měsíce později —–
„Bille, musíš něco sníst.“
„Nemám hlad.“
„Ale to říkáš už celé dva měsíce.“
„No a co,“ odsekl unaveně Bill matce. Už toho měl dost. Copak ho nemůžou nechat jednoduše na pokoji? Chtě být sám a utápět se ve smutku. Smutku po jeho bráškovi.
„Tak a dost! Okamžitě to sněz, nebo máš domácí vězení!“ neudržela se Tina a vybuchla. Bill se na ni podíval. Tinu až vyděsilo, jaké má prázdné oči.
„Klidně, stejně nikam nechodím,“ odpověděl tiše. Tina se smutně podívala a posadila se na Billovu postel kde chlapec seděl.
„Billí… víš, asi vím, proč nechceš jíst. A chci si o tom s tebou promluvit,“ řekne laskavým tónem. Bill neodpověděl jen dál upíral pohled z okna.
„Už dva měsíce se tě my i policie ptáme, kdo tě unesl. Nechápeme, proč nám to nechceš říct, mohli by je zatknout. Aby už dál nemohli ubližovat lidem. A dospěli jsme k názoru, že víme, proč nám to nechceš říct,“ promlouvala k němu Tina.
„Neříkejte,“ řekl ironicky Bill. Tina se snažila ovládnout. V duchu napočítala do deseti, a pak se na Billa vážně zadívala.
„Billí… on tě tam znásilňoval, viď?“
„Cože?“ Bill vyskočil na nohy. Krev mu bušila ve spánku a obličej začal rudnout vztekem. Jak si někdo dovoluje říct o Tomovi, že ho znásilnil?!
„Jestli myslíš toho chlapce, co tu se mnou byl ten večer, kdys byla nemocná, tak ne. Neznásilňoval mě. Spal jsem s ním dobrovolně,“ vyštěkl. Tina zalapala po dechu a dala si ruku na srdce. Bill ji jen propaloval vzteklým pohledem.
„Ty jsi mu dělal děvku?“ zašeptala náhle nevěřícně. Bill neodpověděl ani neuhnul pohledem.
„P-Promluvím si o tom s otcem,“ vykoktá Tina, vstane a zabouchne za sebou dveře.
Bill si sedl zpět na postel a povzdechl si. Teď to podělal. Neměl to matce říkat. Teď nějak určitě zahrajou na city a donutí Billa, aby všechny prozradil. Ale on nehodlal nikoho prozradit. Ani Toma, ani Simone, a dokonce ani Gordona ne. Uvědomoval si, že si za to Jorgen může sám. Měl platit dluhy.
Vstal a přešel k oknu. Už se stmívalo a první hvězdy rozzářily oblohu. Bylo jasno. Krásný, teplý, letní večer. Bill otevřel okno dokořán a vyhlédl ven.
„Ach Tomi, lásko, odpusť,“ zašeptal a do očí mu vstoupily slzy. Každou noc sedával na parapetu nebo jen koukal z okna a šeptal omluvy a prosby. Pro Toma… prosil ho, aby se pro něho vrátil… protože věděl, že sám z tohohle začarovaného kruhu neunikne… neměl odvahu se postavit rodičům, kteří ho střežili a téměř nepouštěli ven. Jeho zaláskované srdíčko strádalo…
„To není pravda, Simone… prosím,“ šeptal vyděšeně Gordon a tiskl si ruku k ústům. Rusovlasá žena zahanbeně přikývla a sklopila hlavu.
„A-Ale… proč jsi mi to proboha neřekla?“ zeptá se Gordon a opře se. Má pocit, že brzo omdlí. Jeho žena mu klidně oznámí, že je Tom Billův bratr, že Bill je Simonin syn. Že málem znásilnil svého nevlastního syna.
„Gordne, promiň, lásko… já… styděla jsem se a… netušila jsem, že jste unesli Billa,“ špitne Simon se slzami na krajíčku.
„Simone… chápeš? Já málem znásilnil tvého syna,“ zachraptěl Gordon.
„To je další věc, o které jsem s tebou chtěla mluvit, Gordone,“ začne vážně Simone. Gordon tázavě nadzvedne obočí a žena pokračuje.
„Jde o to, že Tom… od té doby, co se vrátil, je smutný, skoro nejí a tak… asi vím, co se děje,“ vzdychne žena. Gordon sklopí oči. Tušil, co mu jeho manželka řekne za zprávu. A opravdu.
„Nejspíš jsou do sebe zamilovaní,“ oznámí Simone. Gordon přikývne.
„Čekal jsem to.“
„Pokazila jsem jim vztah… můžu za to já,“ rozpláče se najednou Simone. Gordon ji objal okolo ramen a pohladil po zrzavých vlasech.
„Nic si nevyčítej, Simone, rozumíš? Dřív nebo později by se to dozvěděli. A navíc… je možná dobře, že se to dozvěděli tak brzo,“ konejší Gordon svou ženu.
„Nevím, jak jim pomoci. Nemám nic proti jejich vztahu. Ale pokud se to Jorgen dozví, bude to peklo. Oznámí to na policii. Zavřou nás všechny,“ vzlykne Simone. Gordon se kousl do rtu. Měla pravdu.
„Bill to neřekne,“ snažil se ji přesvědčit. Simone k němu uslzeně vzhlédla.
„A co když podlehne nátlaku rodičů?“
„Pak to bude zlé.“
„Kordone, slib mi… že jestli to vyjde tak… skončíš s touhle prací. A skončíme s nevěrou. Prosím.“
Gordon na ni chvíli hleděl. Pak si ale uvědomil, že jeho místo je tady. Po boku jeho ženy.
„Slibuju.“
Bill se vyděšeně díval na Jorgena a Tinu. Seděl v kuchyni na židli a hleděl na jejich vážné, snad i mírně rozzlobené obličeje. Věděl, co teď nastane. Profesionální výslech.
„Takže, Bille. Maminka mi včera řekla, jak to je mezi tebou a tím klukem. Nechce se mi tomu věřit. Ty jsi zamilovaný do člověka, který připravil naši rodinu o několik miliónů a tebe týral a…“
„Netýral mě,“ řekl důrazně Bill. Nikdo nebude jeho lásku obviňovat. Jorgenovi se zablýsklo v očích hněvem.
„No prosím. Ale teď chci od tebe slyšet jméno toho kluka.“
„Myslíš si že ho prozradím? Že ho prakticky vydám napospas policii?“ ušklíbl se Bill.
„Budeš muset, Bille. Tady jde o celou naši rodinu.“
„Nic neřeknu.“
„Bille… já chápu, že si naivně myslíš, že tě ten parchant miluje, ale… pravděpodobně jsi pro něj byl jen takové… zabavení…“
„Nebyl!“ zaječel Bill. Jorgenova slova se mu zařízla hluboko do srdce. Prudce vstal, až hrníčky na stole zařinčely. Oči mu plály vztekem. Pořád si ale uvědomoval tíživou situaci. Věděl, co musí udělat. Je to jediná možnost, jak Toma nevydat policii.
„Ten, koho miluju, je Tom. Tom Trümper,“ sdělil tiše otci. Ten otevřel šokovaně pusu a zapotácel se.
„Bille… máš horečku?“ Tina mu starostlivě sáhla na čelo.
„Co jsi to řekl, ty…“
„Jorgene! Ten chlapec neví, co mluví, všechno se mu to popletlo,“ omlouvá ho Tina a hladí po vlasech.
„Ne, nepopletlo, mami. Vím to moc dobře. Tom Trümper. To je moje láska. Můj bratr,“ řekl zvučně černovlásek a pohlédl otci zpříma do očí.
„Takže Gordon… ten zatracenej parchant.“
„Jeho rodinu do toho netahej,“ zarazil ho prudce Bill. „Nemá s tím nic společného.“
Jorgen ztěžka vzdychl a posadil se. Podepřel si hlavu a zhluboka dýchal. Tina mu rychle nalila skleničku whisky a Jorgen ji do sebe převrátil. Teprve pak popadl dech.
„Zmiz, Bille… do pokoje… postarám se o to, aby jsi svého bráchu nikdy neviděl.“
Bill se zarazil. Sotva dozněla tato věta, začaly mu téct slzy po tváři. Vyděšeně na otce hleděl a odmítal uvěřit slovům, které řekl.
„To nemůžeš.“
„Myslíš?“ zašeptal výhružně muž. Bill vzlykl.
„Nikdy se Toma nevzdám! Miluju ho!“ vykřikl zoufale.
„Už nikdy ho neuvidíš! A teď vypadni!“ zařval Jorgen a Bill s pláčem utekl nahoru do pokoje. Švihl sebou na postel a dal průchod svému pláči. Hystericky vzlykal.
„Tomi,“ zakvílel hlasem, který přetékal beznadějí. Chtěl ho mít tady u sebe. Ale odehnal ho sám… kdyby jen nebyl tak tvrdohlavý….
Když se po pár hodinách uklidnil, začal přemýšlet. Moc si situaci neuvědomoval, ale bylo mu jasné, co teď musí udělat. Utéct.
Ano. Tady není jeho místo.
Klekl si na zem a vytáhl zpod postele velký batoh. V rychlosti do něj naházel pár triček, rifle, spodní prádlo, Tomovu fotku a líčení. To mu stačilo. Zapnul batoh a schoval ho pod postel. Teď musí čekat.
Konečně. O pár hodin později byla venku tma. Jen měsíc, který zářil v úplňku a osvětloval tak celý Berlín. Bill vstal a zaposlouchal se. V domě bylo ticho. Po špičkách přešel k oknu, kde měl nachystané věci. Oblékl si koženou bundičku a hodil batoh na záda. Pak se vyhoupl na parapet jako kočka.
„Sbohem, rodiče,“ řekl chladně a spustil se po rouře, kterou měl vedle okna, dolů. Dopadl na všechny čtyři. Rychle vstal a oprášil si ruce. Přeskočil nízký plot a utíkal. Snad nejprve ani nevěděl kam.
Jen utíkal a utíkal.
autor: Lea
betaread: Janule
miluju tuhle povidku… mm 🙂
Oh… nádherný… nechápu, proč to Bill vyzradil? Teď z toho bude mít Tom a jeho rodiče dost velkej průser…
boze supeer… to sa mi paci..Bill..bez..rychlo..a rychlo to pokracko…sup sup..xDD
Je to naprosto dokonalá povídka. Miluju ji!
no teda, ono se v Gordonovi snad hnulo svědomí nebo co 🙂
konečně něco, co nezavání cukrovkou 😀 a o co, že Tom bude Billův doktor? to koukáš, jak to teta Áďa rozlouskla, co? 🙂
ježiš sorry! to mělo být pod jinou povídku, mně se to nějak úplně přecvaklo! debilní touchpad!!!
ty bláho to jsou zvraty. Co má Jorgen za lubem?? To ještě bude dílo. Honem další dílek.
Tak tohle mě také docela dojalo..Já být v téhle povídce Bill,tak bych za Toma bojovala..Ale to on určitě v dalších dílech také bude(samozřejmě neříkám že by to tak mělo být).18. a 19. díl mi připadá ze všech nejsmutnější..Já už tuhle povídku znám skoro nazpaměť..Čtu si jí pořád..Dokonce jsem si jí asi od 23:00 až do teď přečetla znovu,i když 19. díl jsem teď přečetla poprvé.Nebudu samozřejmě taková netrpělivá,a nebudu ti sem psát ať rychle napíšeš další část,i když jsem hrozně nedočkavá,co v ní bude..Takže můžu tuhle povídku jenom pochválit,a obdivovat..;) To je jedna z mála povídek,kterou si dokážu promítat reálně v hlavě..
přečetla jsem celou povídku za jeden večer je užasná chi další část pls
Dobře on! taky bych to tak udělala…
hehe…jak daleko uteče?