autor: Rachel
Závoj snů, až doteď ovládající Billovu mysl, pomalounku začal ztrácet své kouzlo spánku, díky kterému dovolil černovlasému chlapci si alespoň na několik hodin odpočinout. Teď se však pomalu rozplýval, jako mávnutím kouzelného proutku, a donutil tak chlapce, až doteď tvrdě spícího, vrátit se do reality, do nového dne, který právě začínal ranním svítáním.
Billovo hubené tělo se pod peřinou mírně zachvělo a jeho majitel sebou trhl, natáčejíc svou hlavu někam k bílému stropu nad sebou. Jeho mysl se právě začínala probouzet a Bill si jen marně se zavřenýma očima pokoušel vybavit, kde to vlastně je. Ani netušil, jak se mu včera večer podařilo usnout a jak dlouho spal. Pamatoval si jen, že plakal dlouho, dlouho do noci, než se mu víčka sklížila spánkem. Na všechny ostatní otázky a odpovědi na ně, které se jen bezvýznamně honily v jeho hlavě, byla jeho mysl takhle brzy ráno až příliš krátká. Toužila po spánku a dalším odpočinku, stejně jako Bill, který si tiše povzdychl a znova pevně semknul víčka. Netušil, co se kolem něj děje, a ani se mu nechtělo nad tím teď přemýšlet. Ne teď, když jej znova začal zmáhat spánek, a chystal se Billova víčka semknout svým kouzlem. Cítil, jak se mu poddává, jak se jím nechává očarovávat. Úplně uvolnil svou mysl od všech těch zbytečných otázek a starostí, chystal se jej přijmout, v tom jej však zaujalo něco úplně jiného. Něco, co jej vrátilo zpět do reality a zahnalo tak spánek daleko, daleko od Billa, který zvědavě nastražil uši, naslouchajíc neznámému, přesto však tajemnému a krásnému hlasu, který protrhl ticho kolem něj.
„Vypadá to, že se právě probouzí.“
Billovy uši zpozorněly ještě víc a Bill ani nedutal, vnímajíc podtón hlasu, který se k němu před malou chvílí dolinul. Přinutil jej vzdát se spánku a odpočinku, to však teď Billovi vůbec nevadilo. Byl si jistý, že ještě nikdy neslyšel nic hezčího, nic, co by jej jen několika vyslovenými slovy tolik zaujalo. Byl zvláštně tajemný, přesto však zněl Billovým uším jako něco nádherného, něco, co bylo tak krásné a medové. Netušil, kdo by to mohl být, nikdy ten hlas neslyšel, alespoň ne takový, jako byl tento. Chtěl však zjistit, kdo to je a komu patří, proto neváhal a jen velmi pomalu a rozespale začal otevírat víčka od sebe.
Jeho očím se naskytlo něco, co ještě nikdy nespatřily. Tvář, sklánějící se nad tou jeho, se mile usmívala a čokoládové oči se okamžitě vpily do těch Billových, které k nim vzhlédly. Billovy rty opustil tichý výdech a Bill se zadíval na pohled před sebou, po kterém teď zvědavě těkal očima. Hleděl do tváře asi stejně starého chlapce jako byl on, který se nad ním skláněl s milým úsměvem na rtech. Jeho oči měly barvu lískooříškové náplně a oddaně se upíraly do těch Billových, které před nimi po několika vteřinách ucukly pohledem. Bill poplašeně zamrkal a zaměřil svůj pohled tentokrát na chlapcovu hlavu, plnou černých copánků, které mu spadaly lehce pod ramena. Nikdy toho člověka neviděl, ani jej neznal a nevěděl, co tu dělá, přesto se však nebál. I přesto, že se nad ním skláněl někdo cizí, vůbec neměl strach. Z nějakého nepochopitelného důvodu u něj právě strach neměl žádnou šanci, a to bylo právě to, co si Bill nedovedl vysvětlit. Možná za to mohly laskavé oči plné čokolády, už od pohledu přívětivá tvář a narůžovělé rty chlapce, které právě zdobil úsměv. Najednou se vůbec ničeho nebál, jako by cítil ochranu a jistotu v pohledu, kterým se na něj ten neznámý díval. Jako by to byly právě jeho mandlové oči, díky kterým se teď Bill cítil tak krásně a uvolněně, jako by snil. Jako kdyby byl v ráji, v tom nejnádhernějším ráji, kde neexistovaly žádné nemoci, žádné zlo a žádné starosti, které by jej mohly sužovat. Pozvedl pohled ještě výš, na sněhově bílý strop, a nato jej vrátil zpět k neznámému, přesto však k stále se usmívajícímu chlapci.
„T-to… to už jsem v nebi?“ zašeptal tak tiše, jako by se bál, že se ten krásný pocit chvilkové blaženosti rozplyne tak, jako sny, které jej před chvilkou opustily. Chlapec nad ním se však usmál ještě víc a mírně pokrčil rameny.
„No, asi tě zklamu, ale tvůj anděl strážný nejsem,“ odpověděl s úsměvem, a konečně se zadíval do toho moře čokolády, které k němu vzhlíželo. Až doteď bylo jeho očím dovoleno vidět pouze spánkem semknutá víčka s dlouhými řasami, na kterých tolik oddaně visel pohledem. Čekal několik chvil, několik dlouhých minut, než spatřil dvě mandlové oči, které na něj jen před pár vteřinami zpod víček vykoukly. I přesto, že však strávil díváním se do chlapcovy spící tváře několik minut, vůbec mu to tak nepřipadalo. Bylo to jako vteřina, jako pouhá vteřina, kdy odhrnul pár uhlově černých pramínků z vysokého bílého čela a jeho tvář se rozjasnila nad sotva viditelným mihotáním se dlouhých řas. Měl pocit, že se do mandlově hnědých očí černovlasého chlapce, který se teď pod peřinou ani nehýbal, dívá snad celou věčnost, opak však byl pravdou. Nestačil se ani pořádně nadechnout, aby Billovi, ležícímu na posteli něco řekl a ucítil na svém rameni něčí dlaň, která jej pevně stiskla.
„Bille, no konečně, už jsme si mysleli, že se neprobudíš ani dnes,“ zvučný hlas se dolinul až k Billovým uším a Bill sebou mírně trhl, jakmile pár slov přerušilo tok jeho myšlenek. Pomalu odvrátil svůj pohled od chlapce a upřel jej na asi padesátiletého muže se širokým úsměvem na rtech, který si teď přisednul blíž k němu, stále se usmívajíc.
„Chtěli jsme tě prohlédnout a poslat na nějaká vyšetření hned včera večer, ale spal jsi tak tvrdě, že jsme tě nechtěli probouzet. Proto tě to všechno čeká dnes, ale neboj, nemusíš mít vůbec strach. Je to jen pár vyšetření, krevní testy a ještě ostatní tady od mých kolegů, abychom si mohli doplnit všechny potřebné informace o tvém stavu. A teď, jestli mě omluvíš, bych se s nimi rád na něčem poradil, ano?“ povzbudivě se usmál a rychle se otočil ke skupince několika lékařů, stojících kousek opodál, takže nemohl vidět pohled, který k němu Bill vyslal. Byl plný zloby a odporu a Bill si jen sám pro sebe odfrkl. Nesnášel lékaře a jejich polemizování o lidských životech, jako by to bylo něco úplně obyčejného. Nepotřeboval a ani nechtěl nic vědět. Jeho ortel mu přeci jasně řekli před pár dny a teď by mu chtěli dávat zbytečné naděje? Potřebné informace? Nevím k čemu? Proč, když za pár týdnů stejně umřu? Co se k tomu potřebuje vědět víc? Přesné datum?
Bill svraštil čelo a zavrtěl hlavou. Nemínil poslouchat jejich žvásty o tom, kolikaprocentní má naději. Nulovou – to byla odpověď podle něj. Protestně založil ruce na prsou a pohledem s ani ne špetkou zájmu vyhlédl z okna ven na koruny stromů v nedalekém parku.
Skupinka asi šesti doktorů se postavila do úzkého kruhu a doktor Hoffmann, ještě před minutou mluvící s Billem, mrkl na své hodinky na zápěstí. Měl nejvyšší čas, aby se s ostatními stihl poradit na všech vyšetřeních a důležitých testech, které bude Bill absolvovat. Porozhlédl se kolem, když však jeho zrak spočinul na vysokém chlapci, stojícím někde za jejich zády, poodstoupil kousek dozadu a zamával na něj rukou.
„Tome, ty pojď také za námi. Týká se tě to, musíš si zapisovat všechny důležité testy, abys jejich výsledky mohl napsat do dokumentace. A vy se posuňte, je tu přeci místa dost,“ vybídl ostatní lékaře, kteří jen s nechutí rozšířili svůj kruh a pohledem spočinuli na mladém lékaři, který si tužkou na papír začal zapisovat názvy všech vyšetření, naslouchajíc jednotlivým hlasům, které se mezi sebou radily…
Byly to sotva dva měsíce, kdy mu bylo přiřazeno místo lékaře v této nemocnici a Tom jej s radostí přijal. Medicína a lékařské prostředí jej zaujalo už jako malého chlapce, který do zdejší nemocnice chodil za svým otcem, který tu měl už několik dlouhých let post primáře oddělení, a zároveň nejlepšího doktora v celé nemocnici. A byl to právě on, kdo Tomovi poodhalil svět medicíny, léků a lidského těla a všeho, co k němu patří, včetně nemocí. A Tom se opravdu snažil. Už jako malé dítě byl velmi chytrý a vysoce inteligentní, a proto nebylo divu, že právě léčení, náročné operace a uzdravování lidí, bylo to, čemu chtěl zasvětit svůj život a chtěl tomu věnovat veškerý svůj volný čas. Pilně se učil a bývaly dny, kdy v nemocnici trávil i několik dlouhých hodin jen proto, aby získal nové poznatky a vědomosti. Věděl už odmalička, že právě tohle je to, čím se chce jednou živit a rozhodl se pro svůj sen udělat všechno, všechno na světě. A i přesto, že začínal od píky, se dokázal vypracovat tak vysoko, že na škole místo profesorů přednášel on.
Veškerý svůj čas věnoval medicíně a někdy ani jeho vlastní otec, který jej odmalička vychovával sám, nevěděl, kde se to v jeho synkovi bere. Zdědil neobyčejný talent a nadání, a možná právě to bylo to, díky čemu se mu před dvěma měsíci naskytla ta nejúžasnější příležitost v jeho životě, kterou Tom odsouhlasil hned v první vteřině, kdy mu ji otec sdělil. Nikomu, ani vedení nemocnice nevadilo, že Tom nemá úplně dokončené vzdělání. Podle nich to byl zázrak a proto, když se mezi lékaři uvolnilo jedno místo, nikdo neměl nic proti, aby se Tom stal součástí jejich nemocnice. Věřili jemu i jeho talentu, zřejmě však byli v celé nemocnici asi jediní.
Od chvíle, co Tom přišel do nemocnice, cítil ze strany několika ostatních lékařů malou nevstřícnost a nepřejícnost. A nebylo divu. Nikdo z nich nebyl tak hloupý, aby nevěděl, že Tom je na svůj post až příliš mladý, nemá žádné zkušenosti a chybí mu nedokončené studium. Cítili malou nespravedlnost vůči sobě a svým potomkům, které do medicíny přímo tlačili, nahlas se však neodvážil říct nikdo nic. Pan Kaulitz, Tomův otec, byl hlavou nejen celého oddělení, ale také celé nemocnice, a oni by si jej jen neradi poštvali proti sobě. Byl to právě on, ke kterému všichni ostatní vzhlíželi a snažili se získat si jeho přízeň, právě proto nikdo neceknul proti Tomovi ani slovo. Byl to syn špičkového lékaře, všechny ostatní nemocnice jej záviděly zdejšímu vedení.
A možná právě proto, že byl pan Kaulitz jedním z nejlepších, si i oni mysleli, že to tu po něm Tom jednou převezme. Byl sice ještě mladý, zkušenosti nasbíral pouze za poslední dva měsíce, kdy se uzpůsoboval chodu celé nemocnice a novým pacientům, byla tu však jeho inteligence a nadání, které po otci zdědil, a které vedlo ostatní lékaře k přesvědčení, že právě on je jeho budoucím nástupcem. Moc s ním nekomunikovali, jen kvůli nejdůležitějším věcem, Tomovi to však vůbec nevadilo. On tady byl spokojený, jeho práce jej bavila a na to, co si o něm myslí ostatní, zvysoka kašlal. Cítil, že jej považují za takovou modlu, jako byl jeho otec, on se takhle však vůbec necítil. V nemocnici se mu moc líbilo, jeho představy a sny však byly úplně jiné. Sám snil o soukromé ordinaci, kterou si jednou vybuduje a svůj sen se jednoho dne rozhodl uskutečnit. Chyběly mu jen zkušenosti a ty chtěl načerpat právě tady…
„Takže, to už je asi tak všechno, můžete jít,“ zavelel doktor Hoffmann a vyšel ze dveří pokoje na chodbu, odpovídajíc ostatním na jejich dotazy. Když se však jeho pohledu naskytla Tomova tvář, rychle k němu přiskočil a zeširoka se usmál.
„Tak, už máš prvního pacienta, Tome, gratuluji,“ s radostí stiskl jeho dlaň a zatřásl s ní. Tomovy rty se zvlnily do šťastného úsměvu a Tom souhlasně pokýval hlavou. Tenhle kluk měl být první, za jehož hospitalizaci a léčení bude zodpovídat, a jehož stav bude pravidelně kontrolovat. Cítil se tak šťastný, tohle byl jeho první pacient a on toužil být dobrým doktorem a na jeho léčbu dohlížet. Byl moc rád, že tímto získal více zodpovědnosti, než měl předtím. Z jeho myšlenek jej vytrhl až doktorův hlas.
„Hlavně nezapomeň dneska vypracovat tu dokumentaci, pošlu ti sestru s výsledky těch vyšetření. A taky jsem ti chtěl říct, že… že kdykoli něco nebudeš vědět, budeš potřebovat pomoc, přijď za mnou, rád ti pomůžu, Tome,“ dodal doktor a viděl, jak Tom pokýval hlavou. Znal pana Hoffmanna už odmalička, svým způsobem mu dělal jakéhosi strýčka a byl to právě on, kdo Tomovi v prvních dnech v nemocnici se vším pomáhal. A právě za to mu byl Tom neskonale vděčný a zavázaný.
„Děkuju, ale budu se snažit to zvládnout sám,“ pousmál se, jeho slova však byla přerušena mužským hlasem, po kterém se Tom okamžitě otočil.
„Tome! Už jsem si myslel, že tě v celé nemocnici nemůžu najít a vida, tady jsi,“ veselý hlas se rozlehl celou chodbou a Tom ucítil na svém rameni něčí stisk. Pan Kaulitz se zeširoka usmál a zatímco doktor Hoffmann se krátce omluvil kvůli nedostatku času, on se vydal společně se svým synkem k Tomově ordinaci.
„Neviděli jsme se už tak dlouho, ani nevím, jak žiješ v tom novém domě. Musím se někdy přijet podívat, jak to vypadá vevnitř. A co práce? Líbí se ti tu?“ Pan Kaulitz byl jeden velký vodopád slov a očima přejížděl po Tomově usmívající se tváři.
„To moje bydlení je úžasný a na práci si taky nemůžu stěžovat. Jsem plně spokojený,“ odpověděl popravdě a viděl, jak se jeho otci v očích blýsklo a Jürgen mrkl pohledem po mladé sestřičce, která se na něj usmála, očima přejíždějíc po její, možná až moc krátké, sukýnce.
„A co nějaké povyražení, kromě té práce? Už se ti tu líbí nějaká sestřička?“ snažil se nenápadně vyzvídat, Tom jej však moc dobře prokoukl. Tohle byla snad jediná věc, ve které se od svého otce lišil. Sklopil pohled a zavrtěl hlavou.
„Ne, to ne. Vždyť vidíš, mám plné ruce práce,“ usmál se a kývl hlavou směrem ke skoro plné čekárně lidí u své ordinace. Jürgen však převrátil očima a naposled se na svého synka zadíval.
„Ale, Tome. Život přeci není jen o práci, musíš se umět odreagovat, viďte,“ pozvedl obočí a zeširoka se usmál na sestřičku, která kolem nich procházela už snad podesáté a on se za ní znova otočil, pohledem přejíždějíc po krátké uplé sukýnce. Tom se však jen pousmál nad otcovým chováním a nato se s ním rozloučil, míříc ke své ordinaci. Otočil klíčkem v zámku a dveře otevřel, úsměvem vybízejíc postarší paní, sedící na lavičce, dovnitř.
Sluneční paprsky už se stáčely na druhou stranu, když Tom skončil se svou prací a rukou šmátral ve svém batohu, hledajíc svačinu, kterou si dnes ráno připravoval. Už od snídaně nic nejedl a měl hlad za dva, než se však stačil zakousnout do svého oblíbeného jídla, vyrušilo jej slabé zaklepání na dveře, které se teprve před několika minutami stačily zavřít za posledním nemocným, které Tom dnes vyšetřoval a prohlížel. Sestřičku mu ještě nepřidělili a ani o nějakou moc nestál. Bez nich mu to nedělalo žádné problémy, proto ani teď neváhal a ochotně přešel ke dveřím, aby je mohl otevřít. Pohled mu padl na mladou sestřičku, na kterou dnes mrkal jeho otec. V ruce držela složku papírů a vypadala, že někam pospíchá.
„Pane doktore, doktor Hoffmann Vám posílá ty výsledky k dokumentaci, tak abyste nezapomněl,“ dodala narychlo, a když si od ní Tom složku vzal, nečekala na nic a rychlými kroky se od něj vzdálila, dohánějíc lékaře někde před sebou. Tomovi neušel její úsměv, kterým doktora obdařila, a to mu stačilo k tomu, aby si domyslel, co se bude dít.
Přesto, že byl v této nemocnici už dva měsíce, do této její části ještě nezapadl a ani nechtěl zapadnout. Nebyl jako jeho otec a ostatní lékaři, kteří si noční služby zkracovali večerními dýchánky v jejich zamčených ordinacích. Tohle ještě nikdy neudělal. Pár dívek sice už měl a i zkušenosti se u něj našly, žádná sestřička tu však na něj neudělala dojem, i když se o to v prvních dnech většina z nich snažila, ovšem bezúspěšně. Všechny byly tak stejné, rozesmáté a bez kouska cudnosti, kterou dovedla valná většina lékařů ocenit. Jejich sesterna se podobala slepičí drbárně a Tomovi přišlo, že se vzájemně předhánějí v tom, která uloví lepší kousek. A to Tom nechtěl. Nechtěl být jedním z mnoha, chtěl být jediným. Rozesmáté sestřičky v nemocnici ani zdaleka neodpovídaly jeho představám. Nedovedl si vůbec představit, že by některé z nich měl dát své srdce. Ani jedna z nich by si jej nezasloužila, ani jedna z nich by si jej nevážila a tím si byl Tom jistý. Nedokázal si ani jednu z nich představit po svém boku. Hledal něco úplně jiného……
Pomalými kroky přešel ke svému psacímu stolu a zadíval se do monitoru počítače, stále držíc složku ve svých rukou. Zvědavě nakoukl dovnitř a vytáhl několik papírů s výsledky testů, po kterých začal přejíždět očima. Nebyly nejhorší, a tak si to Tom také myslel. Už před pár dny, kdy mu doktor Hoffmann sdělil zdravotní stav toho chlapce a prvotní fázi jeho nemoci, Tom cítil, že to zvládne. Ani on nepochyboval o tom, že se Bill úplně vyléčí a tyhle výsledky jej v tom opět utvrdily. Pravou rukou sáhl po myši a začal vyplňovat základní údaje toho ještě neznámého chlapce. Jeho oči se překvapením rozšířily a rty zvlnily do mírného úsměvu, když spatřil Billovo datum narození, zcela totožné s tím jeho. Sám pro sebe se usmál a mrkl na hodiny, které ukazovaly něco po páté hodině. Pozorně se proto podíval do složky a následně na monitor před sebou, zapisujíc všechny důležité informace o tom černovlasém chlapci. Věděl, že dnes večer jej čeká první prohlídka, proto se rozhodl si pospíšit a až potom jít zkontrolovat Billův stav. Ten neznámý chlapec mu už od prvního pohledu přišel zvláštně neobyčejný a stačilo jen pár vteřin, aby Toma zaujal.
Tom se sám pro sebe pousmál a dál pokračoval ve své práci. Moc se těšil na svého prvního pacienta a toužil být dobrým doktorem, který bude umět pomáhat. O tom, jak mylné byly jeho sny a představy, však netušil vůbec nic. Netušil, co jej za několik desítek minut čeká a už vůbec netušil, že to, co na první pohled působí hezky a mile, se už brzy obrátí v pravý a jemu ještě neznámý opak.
autor: Rachel
betaread: Janule
Klikni na anketu, díky J. :o)
Rachel co to bude???Takhle mě napínat ty víš že semnou šijí všechny čerti.KOukej okamžitě,ale okamžitě napsat další díl at tady bude co nejdřív.Moc moc mcoinky se mi to líbí.Tomík a doktor super.Už si ho umím představit v košili kalhotech a plášti.celý v bílém.:D:D:D:D:D
akorád mám dotaz chodí tam v hoperských nebo na tělo ja¨ko mají doktoři normalka?
to poslední se mi jako ale vůbec nelíbí….ty jim hodláš asi hodně ublížit…
Přesně tak, ty poslední dvě věty tam vůbec být nemusely 🙂
A už se konečně rýsuje příběh, takže nejspíš budou sourozenci, viď? x)
Hej, ty poslední věty jako co? O.o Buď je chceš zabít nebo… ale já jsem zticha xD
hmmm, vypadá to, že Billí bude pěkně vzpurnej pacoš a Tomi si ho bude muset zkrotit 🙂
[4]: Holka ty ještě žiješ? xDDD
A je to tady! Naše sadistická Rachel se vrátila! Volám sláva xDDD
Stejně jako Áďa si myslím že Bill bude pěkně tvrdohlavej a Tomí bude muset zabrat..juchů x)))
Vyvíjí se z toho úžasný příběh a já mám opět pocit že se čtvrtku snad nedočkám xD
Tom a doktor? Oh, tak to je hodně zajímavé, nezvyklé. Každopádně myslím, že to bude napínavé, zajímavé, krásné, ale také plné i těch záporných věcí, soudě podle posledních vět…
No jo, takže jednoduchýho šťastnýho života se asi nedočkáme, co, Rachel? K Ádě tě zatím nepřirovnávám, ale těším se, až bude bouřka a Rachel bude metat blesky… xD Úžasný…
Děkuju za komentáře, jsou nádherné xD No jo, máte se na co těšit. Billovi jsem propůjčila jednu svoji vlastnost a tou je vztah k doktorům – viz naše Baťovka:-D
Budu se snažit vás nezklamat a vy vydržte do dalšího dílku, myslím, že se máte na co těšit:-D Děkuju moc xD
úžasná FF 😉
je to úžasný, úplně nádherně píšeš!!! ale to by mě teda zajímalo, jak se bude Bill chovat!