autor: Mary
„Cheopsova pyramida je jediný z původních sedmi divů světa, který odolal zubu času a dochoval se až do dnešních dnů, aby nám podal svědectví o dávných dobách…“
Procházeli dlouhou úzkou chodbou, která byla osvětlena pouze několika hořícími loučemi, připevněnými na hrubých kamenných zdech. Tom znuděně šoupal nohama a rozhlížel se na všechny strany, jen aby se nemusel podívat na bratra, který se neustále držel co nejblíže jejich průvodci a hladově hltal každé jeho slovo. Dějepis sice odjakživa z duše nenáviděl, ovšem staří dobří Egypťané ho fascinovali. Proto, když se ocitli v Egyptě, neodolal a přinutil bratra k menší prohlídce, prý aby se v hotelu nenudil. Teď se tedy Tom nudil tady a svým otráveným brbláním obtěžoval všechny návštěvníky i průvodce. Ten se však, narozdíl od ostatních, kteří Toma propalovali vyčítavými či rovnou naštvanými pohledy, moudře rozhodl ho ignorovat a nerušeně pokračoval ve svém výkladu.
„…Tato 138 metrů vysoká pyramida, jejíž velikost by se dala přirovnat ke čtyřicetipatrovému mrakodrapu, byla postavena na uměle vytvořené rovině, která má horizontální odchylku menší než dva centimetry. Čtyři rohy pyramidy téměř přesně směřují ke čtyřem světovým stranám. Při stavbě bylo použito přibližně 2 300 000 kamenných kvádrů, z nichž každý váží okolo 2,5 tuny. Dodnes je záhadou, jak dokázali lidé tyto těžké kusy kamene rozpohybovat a postavit z nich tuto stavbu, když neznali koně ani kolo…“
„Páni…“ vydechl Bill s téměř nábožnou úctou. Tom protočil oči. Ani v nejmenším ho to nebavilo. Spíš měl čím dál větší chuť bratrovi za to, že ho sem vytáhl, zakroutit krkem. Nebo ho přivázat k židli a pustit na plný pecky hipec. Nebo ho stisknout v náruči a líbat ho tak dlouho, až bude prosit o milost. Nebo…
Dost! V duchu se okřikl. Tyhle myšlenky si už dlouho zakazoval, nemohl jim dovolit, aby ho úplně ovládly. Ne dokud si nebude jistý, že to bratr cítí stejně.
Vztekle nakopl kámen, nevinně ležící přímo před ním. Bohužel ho nenapadlo, že by mohl být pevně vklíněný v podlaze, takže si nakopl palec, zatímco onen nevinný kámen se ani nepohnul.
„Kurva!“ vykřikl naštvaně. Jeho hlas se zvučně rozléhal úzkou chodbou a pomalu zanikal v ozvěně. Tom si nevšímal staršího tlustého chlápka, který ho sledoval pohoršeným pohledem, ani průvodce, který zjevně přemýšlel, jestli Tom náhodou není mentálně zaostalý, ani ženy, co se ze všech sil snažila vysvětlit své malé dceři, že „kurva“ je moc ošklivé slovo a že hodné děti takhle nemluví. Po chvíli svůj očividně marný boj vzdala, ublíženě se na Toma podívala a nechala dívku, aby si toto slovíčko vesele prozpěvovala.
Tom nic z toho neřešil. Palec ho nesnesitelně bolel, do očí mu vstoupily slzy. Posledním hřebíčkem do rakve mu byla bratrova věta, že „se chová jako malé dítě a měl by konečně dospět“. Uraženě se nafoukl, zatnul pěsti, mezi zuby drtil nadávky a demonstrativně se zařadil až na samotný konec skupiny, načež se průvodce zlomyslně usmál a klidně pokračoval, jako by se vůbec nic nestalo.
„…Nikdo doposud nemůže spolehlivě vysvětlit, proč byl tento monument vlastně postaven. Údajně měla pyramida sloužit jako hrobka faraona Cheopse, který ji přibližně v letech 2589 – 2566 před naším letopočtem nechal zbudovat. Tuto teorii ovšem vyvrací fakt, že zde nebylo nikdy nalezeno tělo žádného zemřelého…“
Tom se znechuceně zašklebil, když zavadil pohledem o jednu z maleb na hrubé zdi. Znázorňovala několik mužů, z nichž zřejmě každý byl podroben nějakému nepříliš příjemnému způsobu smrti. Mumifikace zaživa a podobné chuťovky. Zastavil se a pozorněji si prohlížel obrázky. Přemýšlel, co by se asi nejvíc hodilo použít na Billa.
Byl natolik zaujatý pečlivým zkoumáním maleb, že si ani nevšiml, že osaměl.
***
„…Egypťané byli posedlí představou posmrtného života. Věřili, že se po smrti odeberou na jiné, lepší místo, kde budou žít věčně. K tomu však potřebovali svá pozemská těla, a proto pečlivě dbali o to, aby nepropadla zkáze. Mrtvá těla byla ošetřována zvláštním způsobem, takzvaným balzamováním. To trvalo dlouho, až sedmdesát dní. Nejprve byly z těla vyjmuty měkké orgány a uloženy do zapečetěných hliněných nádob. Aby tělo vyschlo, zasypávali je po čtyřicet dní uhličitanem sodným. Potom do něj vtírali vonné oleje a napustili ho roztavenou pryskyřicí. Nakonec ho obalili lněným plátnem a pohřbili do pyramidy. Takto ošetřená těla se v mnoha případech zachovala dodneška.“
Bill zářil jako sluníčko a takřka visel průvodci na rtech. Na Toma si už hodnou chvíli ani nevzpomněl. A byl tomu rád, v poslední době na něj myslel až příliš často…
Vyšli ven. Všechny je do očí udeřilo ostré slunce a do nosu horký vzduch. Proti šeru a chládku uvnitř pyramidy to ani v nejmenším nebyla příjemná změna. Bill si rukama stínil oči a zuřivě mrkal. Všichni měli podobný problém, kromě průvodce, ten byl nejspíš zvyklý. Usmíval se na všechny strany, div že zuby neházel prasátka.
„Loučím se s vámi a doufám, že jste si dnešní prohlídku užili,“ zazubil se ještě víc, doslova od ucha k uchu. Buď ho průvodcovství opravdu bavilo, nebo byl šťastný, že se jich konečně zbavil. Těžko říct, co z toho bylo víc pravděpodobné.
Bill se pomalu rozkoukával. Bylo mu neskutečné vedro, zpocené tričko se mu nepříjemně lepilo k tělu. Protáhl obličej. No, hlavně, že už jsou venku, aspoň Tom konečně přestane nadávat. Podrbal se ve vlasech a ztuhnul.
Tom!
Kde je?
Na místě se otočil, jestli ho někde nenajde. Nenašel. Překvapením se mu rozšířily zorničky. Ježiši! Kam se poděl? Vlastně ho neviděl od té doby, co…
S hrůzou se otočil a podíval se na obrovskou stavbu před sebou. Poklesla mu čelist a v momentě všechno pochopil.
„Tome!“ zakřičel hlasitě a nevšímaje si ostatních lidí, kteří na něj nechápavě zírali, vběhl s hlasitým voláním bratrova jména zpátky do pyramidy.
***
„Jak se tady sakra někdo může vyznat?“
Tom polohlasně nadával, když se ploužil spletitým bludištěm chodeb a snažil se někudy dostat na denní světlo. Pokoušel se nemyslet na slova milého průvodce, že labyrint je naschvál vytvořený tak, aby z něj nikdo nevyšel, a váhal, jestli by nebylo jednodušší se někudy probourat.
„Prý ‚nikdy tady nebylo nalezeno tělo žádného zemřelého’… Tak holt budu zase v něčem první, no,“ utrousil ironicky. „To snad není možný!“
Snažil se najít cestu, kterou předtím šli. A snažil se, aby to bylo dřív, než umře vyčerpáním nebo hlady. Všudypřítomné malby mu taky na odvaze nedodaly. Měl pocit, že ho ty obrovské oči dávno mrtvých Egypťanů pozorují na každém kroku.
Jestlipak už mě hledají?, napadlo ho. Kdoví, jestli už si Bill všiml, že s ním bratr není…
Tom si povzdychl. Bill… Zamračil se. Nemůže přece umřít a nic mu neříct. Musí se vzchopit, je chlap, ne? A něco vydrží!
Najednou si vzpomněl, že má v kapse mobil. Nechápavě zakroutil hlavou nad tím, jak je možné, že ho to napadlo až teď. Při pohledu na display mu málem vypadly oči z důlků. Velký nápis PRÁZDNÁ BATERIE ho nenechal na pochybách o tom, že si o pomoc v žádném případě nezavolá.
„Si ze mě děláš prdel, ne?“ vztekle nacpal mobil zpět do kapsy. „Křápe!“
Začínal se doopravdy bát a jeho panika se ještě prohloubila, když se před ním objevilo rozcestí, kolem kterého předtím docela určitě nešli. Z uvažování o tom, kterou cestu si vybrat, ho vyrušil nějaký zvuk. Jako by někdo v dálce volal jeho jméno. Bill!
Okamžitě zapomněl na všechny útrapy posledních několika minut a vydal se za hlasem milovaného bratra.
„Bille, tady jsem!“ zařval hlasitě, aby ho nepřeslechl a měl jistotu, že už bude všechno v pořádku.
Když Tom za ohybem chodby uviděl bratra, měl pocit, že ho snad nikdy v životě neviděl raději. Do očí mu vhrkly slzy štěstí a s pořádným rozběhem mu skočil kolem krku. Bill ho pevně objímal a silně hladil jeho záda.
„Tome, lásko, já se o tebe tak strašně bál…“ špital a pokrýval Tomovo čelo drobnými polibky.
Tom se od bratra lehce odtáhl, aby mu viděl do očí. „Co jsi to říkal?“
Bill krvavě zrudl. „Ehm… Lásko?“ zeptal se nejistě.
Tom ho okamžik nechápavě pozoroval, a pak se mu po tváři rozlil blažený úsměv zamilovaného člověka, kterému se právě splnil jeho sen. Pevně bratra objal.
„A já ani nedoufal…“ šeptal, rty těsně přitisknuty k bratrovu uchu.
„A já měl strach ti to říct,“ zasmál se Bill. „Pojď, měli by jsme jít, než nás začnou hledat.“ Chytil Toma za ruku a bezpečně ho vyvedl z pyramidy, cestu si pamatoval.
Společně vyšli na světlo a automaticky si dlaněmi zaclonili oči, aniž by toho druhého pustili. Nechtěli se od sebe vůbec oddělit, ne teď, když se konečně našli.
„Takže žádná další exkurze do pyramidy nebude?“ zeptal se Bill vesele.
Tom se usmál. „Ne, myslím, že ne.“
Bill pokýval hlavou. „Ale musíš uznat, že k něčemu nám to dobré bylo.“
„Jo, to jo.“ Zabloudil pohledem k jejich spojeným rukám a zářivě se usmál. „Lásko…“
autor: Mary
betaread: Janule
to bylo fajn…a myslim, že do pyramidy nikdy nevlezu…xD
to je pěkný, to poslední, lásko:-)
Tak vida, k čemu jsou takové pyramidy dobré. Moc pěkné čtení 🙂
To bylo pěkný 🙂 Takový milý, úplně jsem viděla Billa jak se ušklíbal a červenal, když opakoval "Ehm… lásko?"
To bylo sladký, jo 🙂
Vážně zajímavej nápad, moc pěkný ^^
To je rozkošné..^^
Krása:-* teda ale já vlézt do pyramidy, tak se na sto procent ztratím taky xD akorát že mě by tam nikdo nehledal xP
Bylo to dobrý hlavně zase jak Tom mrmlal dostala mě věta "Prý 'nikdy tady nebylo nalezeno tělo žádného zemřelého'… Tak holt budu zase v něčem první, no," utrousil ironicky. ×DD
fakt moc hezký…dobrej nápad…ale osobně nevím estli by mě do pyramidy někdo dostal…
Nádherný, chvilkama jsem čekala i nějaké drama, ale tohle je mnohem lepší xD Prej "Lásko…" nádhera =)))
Pěkný. Tojá bych byla jako Bill, mě by to bavilo 🙂
Miluju Egypt, miluju twincest, miluju pyramidyyyy! A tuhle povídku… ^^
pěknýýý 🙂
jééj, mňa tiež nejak extra dejepis nebavil, ale Egypt a pyramídy hej 😀 len som sa k nim bohužial ešte nedostala. :(( inak dobre napísané 😀
a já v Egyptě byla, a v pyramidách taky… šťastní to kluci, když jim otevřeli i jiné chodby, než jenom dolů do hlavní pohřební místnosti 🙂 ale povídka byla krásná 🙂 nemůžu si však pomoci a to, jak se tam Tom ztratil, mi strašně moc připomnělo Asterixe a Obelixe: misi Kleopatru 🙂
Bylo to pěkný.. 🙂
[14]: taky se mi to vybavilo =D
ale povídka upe kráása <3
Moc povedená povídka, Mary. Živě si dokážu představit nadšeného Billa a unuděného Toma, dokonce i prozpěvující si holčičku a nazlobenou maminku 🙂 Ale ten moment prozrazení byl stejně nejkrásnější. Co všechno z člověka nevyleze, když má strach o svého bližního, co? 🙂 Byl to sice krátký příběh, ale já si to maximálně užila! Tak doufám, že není poslední.
H. :))
Skvělá povídka, netypická 🙂 Asi dva krát jsem tady vybouchla smíchy, takže ani vtip tomu nechyběl. Výborné, Mary 🙂 Hezký "počteníčko" 🙂
to je úúžasnýý, nádhera, ještěže ho Billi najde 🙂 ale tomova poznámka, že zase holt bude v něčem první, to mě dostalo 😀
a já myslela že se ztratěj spolu a zažijou NĚCO xD xD néé fakt pěkna povídka 🙂 xD
Jéééj to bolo festné 🙂