autor: Ketty
Can’t stand the imputation
„Bille!“ klepal o několik desítek minut později na bratrovy dveře. Bill se neozýval, a tak Tom vstoupil bez pozvání.
Prostorná místnost byla prázdná a byl v ní neskutečný nepořádek. Všude po zemi se povalovaly kusy Billova oblečení, velká postel byla rozestlaná a na nočním stolku sklenice vody, poloprázdné plato prášků na tlumení bolesti hlavy a krabička cigaret.
Pod postelí se válely nějaké papíry a Tom pocítil silné nutkání si je prohlédnout. Přešel pár kroků k posteli, sehnul se a vzal do rukou pokreslené listy. Co si tak Bill mohl po večerech kreslit…? Aby ho to nepřekvapilo… Než se však stačil usadit na postel a prohlédnout si svůj úlovek, otevřely se přilehlé dveře vedoucí do koupelny a Bill vešel dovnitř. Zalapal po dechu, jak se vylekal bratrovy přítomnosti.
„Co tady děláš? Proč nejdřív nezaklepeš?“ zajímal se. Tom hned provinile odhodil papíry stranou.
„Klepal jsem, ale neslyšel jsi mě,“ odtušil.
„Proč se mi hrabeš v mých věcech?“ vyptával se dál Bill, když si všiml, co bratr před chvílí odložil.
„Nehrabu, já jen…“ zazmatkoval Tom.
„Ale ano, hrabeš. Nevím, co na těch obrázcích uvidíš, ale mohl by ses nejdřív zeptat, než si je začneš prohlížet,“ Bill mluvil klidným tónem, bylo ale znát, že mu to není zrovna po chuti, aby si Tom prohlížel jeho věci, a to Toma znovu popudilo.
„Co kdyby ses ty nejdřív zeptal, než mi začneš slibovat žhavé noci?“ opáčil bojovným tónem.
„To jsem si přesně mohl myslet, že jsi přišel jenom kvůli tomu,“ odfrkl si Bill naštvaně.
„Normálně bys za mnou vůbec nepřišel, jen tak si popovídat!“
„Bille, víš, tohle je docela důležitý. Souhlasíš s touhle pitomostí, vcelku ochotně mě osaháváš na Comet, a nakonec po mně v baru vyjedeš, sedáš si mi na klín a vykládáš mi o tom, jak bys roztahoval moje nohy. Promiň, ale tady bude něco špatně,“ Tom zlostně zahlížel na dvojče.
Bill na něj vytřeštil oči. Chvíli ohromeně mlčel a poté nevěřícně vykoktal:
„To… chceš jako říct… Ty si myslíš, že já…?“ ptal se šokovaně.
„A co si mám myslet, Bille? Já bych ti nic takovýho neřekl nikdy… nikdy! Ty… jseš tak nezodpovědnej… klidně děláš tyhle věci a je ti úplně jedno, co tím riskuješ… A ještě jseš schopnej se divit, že si to myslím,“ Tom nevěřícně kroutil hlavou.
„Tome, vždyť víš, že to máme nakázaný, copak si můžeš myslet, že to myslím vážně?“ Billa to naprosto ohromovalo.
„To co jsi předváděl včera v noci, to nebylo-„
„Ale já byl opilý!“ rozkřikl se Bill.
„Jenže to tě vůbec neomlouvá, prostě jsi-„
„Opilý! Chápeš to? Nevěděl jsem, co dělám, ostatní nás určitě podporovali, vypil jsem asi hektolitr alkoholu, nemůžeš se přece divit, že se stalo tohle! Přijdeš si ke mně do pokoje a jenom na mě křičíš…“ to už Billa rozbrečelo úplně.
„Já byl jen opilý…“ opakoval dokola a působil poněkud hysterickým dojmem.
„Uklidni se…“ Tom sklopil pohled. Nemohl vidět bratrovy slzy.
„A tady to… mám…“ vzlykal Bill. „Já se tak snažim a ty mě jenom z něčeho podezříváš… Vůbec ti na mně nezáleží!“ vytkl mu.
„Bille… samozřejmě, že záleží, vždyť já… vždyť přece víš, jak moc tě mám rád! A právě proto se bojím… bojím se, že se něco zvrtne. Nemáme k tomu daleko, přiznej si to. Jsme… jsme si extrémně blízko, i když za to nemůžeme… ale tím, že jsme s tímhle souhlasili, jsme vstoupili do hrozného rizika. Nesmíme to nechat přebít náš rozum, sám víš, že spolu zkrátka nemůžeme nic mít, zkomplikovalo by to náš vztah neskutečným způsobem. A mně na našem vztahu moc záleží. Bille, já… já vím, že tady něco je. Cítím to. Jseš moje dvojče, poznám, co cítíš,“ Tom přešel několik kroků až k Billovi a chytil ho za paže. Zahleděl se mu zhluboka do očí a jasně v nich mohl rozpoznat bratrův strach.
Bill statečně čelil bratrovu pohledu, rozhodnutý neuhnout jeho pronikavým očím, nakonec ho však oční kontakt s dvojčetem zcela vykolejil a on se zahleděl dolů.
„Já nevím, Tomi… něco v tom možná je… hrozně mě to svádí… ale není to nic vážnýho, vždyť víš, že to je jenom hra… zábava… ale sám poznáš, že něco malýho cítím… Nemůžu za to. Nezlob se,“ Billovi zrůžověly tváře a byl teď naopak odhodlaný do Tomova obličeje nepohlédnout.
„Já se nezlobím. Vím, že jsi silný. Dokážeš to v sobě zabít… Udělej to pro nás,“ Tom ztlumil hlas.
„Ale já ve skutečnosti nevím, jestli to doopravdy je nějaký cit, nebo jestli je to jen…“ Bill byl zmatený. Odsouhlasil Tomovi něco, o čem si skutečně nebyl jistý, zda je to pravdivé. To by neměl připustit.
„Já vím, co to je,“ opáčil Tom a přivinul si bratra k sobě v pevném objetí. „Nedovol tomu, aby tě to pohltilo. Zničilo by nás to. Nesmíš se tomu poddat, Bille…“ zašeptal mu do ucha měkce. Bill se zachvěl. Když ho bratr pustil, hodil po něm bázlivý pohled a poté, co dveře za Tomem klaply, zůstal tam Bill zaraženě stát uprostřed místnosti. Měl pocit, že tohle je konec jeho bezproblémového vztahu s Tomem. A přitom nic strašného neprovedl… Život k němu byl strašně nespravedlivý, pomyslel si. Nejen že mu nedá lásku, teď mu ještě sebere jediného člověka, na kterém mu kdy záleželo. Nejspíš je to daň za slávu, říkal si. Daň za splněný sen… Jenže Bill chtěl všechno. Všechno nebo nic.
°°°°
„Bille, co je s tebou? Jseš úplně mimo, dnešní vystoupení bylo strašný – promiň, musel jsem to říct – a celkově se chováš… jinak… Co je?“ David si tuhle svou řeč plánoval už dlouho. Už celé tři týdny pozoroval, jak je Bill čím dál tím křečovitější, nemohl normálně vystupovat, působil naprosto nepřirozeným dojmem a Davidovi to dělalo starosti.
Bill jednou za čas míval depresivní období, obvykle to ale neovlivňovalo jeho výkony na pódiu. Konečně se mu naskytla příležitost, Bill se zdržel ve zkušebně, a najednou ho moc zajímala Tomova kytara. Sedl si s ní do křesla a roztržitě si s ní pohrával. Neuměl hrát, líbilo se mu to však alespoň zkoušet, neboť bratr mu svůj drahocenný nástroj většinou nebyl ochotný svěřovat do rukou.
Bill zmateně zvedl hlavu od strun, když si uvědomil, že na něj producent mluví.
„Já jsem v pohodě, nic mi není,“ opáčil.
„No tak, Bille… Poznám, když něco není v pořádku…“ David si přisedl na opěrku Billova křesla.
„Hmm,“ zabručel Bill nesouhlasně. „Super, všichni na mně poznáte, když mi něco je. Ty, Tom… Proč to nepoznám já?“ Bill zavrtěl hlavou a sklonil se opět k Tomově kytaře. Pokoušel se vybrnkat jednoduchou melodii své oblíbené In die Nacht, nijak se mu to ale nedařilo.
„Zkomplikovali jste nám tím vaším nápadem vztah – úplně,“ řekl po chvíli.
„Tebe a Toma?“ Davida potěšilo, že z Billa konečně dostal aspoň něco.
„Jo… Už to není jako dřív… Myslí si, že jsem se do něj snad zamiloval a snaží se ke mně chovat úplně neutrálně. Naprosto bezcitně, jako bych byl někdo cizí…“ posteskl si Bill.
„Že ses… že ses do něj zamiloval?“ David si nervózně poposedl. Dostávali se k jeho oblíbenému tématu.
„Nevím, jak na to přišel,“ pokrčil Bill rameny. Neměl v plánu vykládat Davidovi o hloubce a složitosti jejich devatenáct let trvajícího vztahu. Sám v tom neměl úplně jasno.
„Po té afterparty na Comet s tím začal, že prý ví, že k němu něco cítím, ale jak to může vědět, když já sám neměl tušení, jestli v tom něco je nebo není. Ale ať mě proboha neignoruje… vždyť ví, že potřebuju, aby mě někdo měl rád, aby mě někdo objal, když to potřebuju. A nechá mě prostě být, ani se mě nedotkne, nepovídá mi o sobě a vůbec se nechová jako dřív. Jenže já ho potřebuju,“ Bill ublíženě zkřivil obličej.
„Po té afterparty na Comet s tím začal, že prý ví, že k němu něco cítím, ale jak to může vědět, když já sám neměl tušení, jestli v tom něco je nebo není. Ale ať mě proboha neignoruje… vždyť ví, že potřebuju, aby mě někdo měl rád, aby mě někdo objal, když to potřebuju. A nechá mě prostě být, ani se mě nedotkne, nepovídá mi o sobě a vůbec se nechová jako dřív. Jenže já ho potřebuju,“ Bill ublíženě zkřivil obličej.
Davida nepříjemně zamrazilo. Mezi nimi to přece mělo fungovat bezproblémově, oni byli předurčení k tomu, být stále spolu. David si nikdy nedokázal představit, jak by to vypadalo, kdyby si ti dva přestali rozumět. Vždycky je bral jako samozřejmý celek, představa Billa bez Toma nebo Toma bez Billa, byla zkrátka nemožná.
„Neboj, on se uklidní… Nejspíš je jen zmatený z té noci po Comet… nesmíš se mu divit, tohle by od vlastního bratra zřejmě nikdo nečekal…“ David pokrčil rameny.
„Promluvím s ním, jestli chceš,“ nabídl Billovi, když dál jen smutně zíral do strun.
„Hm,“ Bill se k Davidovi odmítal otočit.
„Myslíš, že by na mě dal?“ zajímal se David.
„Já nevím… můžeš to zkusit. Budu… byl bych ti vděčný,“ pokýval Bill hlavou. Přeci jen, mohlo by to mít nějaký smysl. Davidovi vždycky důvěřoval a věděl, že Tom Davida také respektuje. Alespoň to vyzkouší.
„Bille, no tak, nesmíš se tak trápit… Bude to dobrý,“ sliboval mu David. Nerad viděl svého svěřence v takovémhle stavu. U Billa to bylo jen horší, poněvadž když měl problém, ovlivňovalo to celý jeho život, nedokázal se na nic soustředit.
Bill byl donucen zvednout k Davidovi pohled.
„No tak, usměj se… koupím ti vodku s RedBullem,“ zamrkal na něj producent, až to Billa doopravdy rozesmálo. Však on Toma ještě přesvědčí, aby se k němu zase choval tak jako dřív. Někoho na své straně přeci jenom měl…
autor: Ketty
betaread: Janule
jo tak vodka s RedBullem ho rozemsměje, alkoholika…xD
Chválím Katty… mám ráda tuhle povídku a už teď se nemůžu dočkat neděle.
A zvolila jsi krásnou písničku, protože tu miluju už pekelně dlouhou dobu a myslím, že se k tomuhle dílu ještě pekelněji víc hodí!!!<333
Je to užasný ae chudák Billi takový depky 😀
Jak jen ty volíš ty písničky, že se k tomu tak hodí? 😀 Jinak úžasné. Už se těším na další x) ♥
chudák Bill, aspoň že toho Davida má xD
Chudák Bill…
WooW mooc klášňoučkýýý :-****
ae hlavně aby se Tomajz už choval normálně lépe řečeno aby se do něj zamiloval xD
Já věděla, že se to zvrhne v ignoraci… Ten Tom je tak necitlivej vůči bráškovi! Já už si ani neumím představit jejich vztah jiný než milenecký… To je změna! 🙂 Ale já věřím, že jejich vztah přeroste v něco víc. Prdlajs. Nevěřím… Abych pak nezůstala zklamaná 🙂
Nádhera, ať se k němu Tom chová normálně (normálně 😀 tak trošku nenormálně, ale pro nás lépe). Nemůžu uvěřit, že tahle povídka je dopsaná 😀 konečně nějaká u které jsem si stoprocentně jistá že se tu objeví celá. Můžu se zeptat kolik má vůbec dílů? :))))
Chudák Bill, dyť za to nemůže, Tom by se mohl mírnit a a a zlíbat ho xD
[9]: vlastně jsem to nepsala na díly, jen na tyhle "scény", rozdělené těmi kroužky, jak tady vidíte, takže ještě zbývá tak půlka povídky, kterou musím doupravit do konečný podoby, rozdělit na kapitoly a odeslat Janulce na betaread… typuju, že nakonec by jich mohlo být okolo 35-40 … 🙂 Je to dlouhý, psala jsem to minimálně rok a půl..x) Ale taky to podle toho v konečný verzi vypadá..:)
Jinak..být vámi, tak bych se Billa až tak moc pořád nezastávala… Ale to se už brzo dočtete, jaký je na to Tomův úhel pohledu..x)
Nenene..chuděra Bill 😀 Na konci se mi až brečet chtělo..chudák fakt..nikoho nemá..ted ještě vo Tomiho příjde..těším se na další díl ^^
upřímně… mně jich je líto obou. Billa z toho principu. jak to všechno prožívá, a Toma z toho důvodu, že pro něj musí být dost těžký vlastní dvojče takhle ignorovat…
jenom by mě zajímalo… dozvíme se, co bylo na těch obrázcích? nějak mi to uniklo, pokud to tam bylo řečeno…
rychle pokračování!!Jsem zvědavá, jak to bude dál..
to je ale zamotaný, je mi jich líto 🙁
ale povídka dokonalá!