autor: Rachel
Hubená postava, stojící u pootevřeného okna se nadechla teplého letního vzduchu a Bill přivřel víčka nad jeho vůní květin a medu. Cítil, jak mu cuchá jeho černé vlasy a jak si s nimi pohrává, vůbec mu to však nevadilo. Bylo to úžasné odreagování a uvolňující relaxace po dnešním dni, který pro něj rozhodně nebyl lehký a stál Billa hodně sil a přemáhání se. Ani teď netušil, jak to mohl zvládnout, děkoval však Bohu, že to má za sebou. Od rána prakticky nedělal nic jiného, jen chodil z jednoho vyšetření na druhé, od jednoho lékaře k druhému, a i to bylo pro něj natolik vyčerpávající, že byl rád, když se mohl sotva před několika minutami vrátit do svého pokoje. Tady mohl být sám, jen on se svými myšlenkami. Nebyli tu žádní lékaři, kterých už dnes viděl přespočet, a ani žádné sestřičky, které mu ochotně se vším pomáhaly, jako by už ležel na smrtelné posteli.
A tomu byl velmi rád. Ještě nikdy mu den neubíhal pomaleji, než právě dnes. Všechny ty lékařské prostředky a postupy, jejich zdlouhavé debaty o jeho zdravotním stavu, díky kterému mu dávali stále větší naděje, jej brzy přestaly bavit, a Bill byl vždy myšlenkami úplně jinde. Nezajímalo jej, jak na tom je, a ani jej nezajímaly výsledky vyšetření a testů, které dnes jen se skrývaným protestem a odporem absolvoval. Podle něj byly k ničemu, on už je nepotřeboval znát. Před pár dny se dozvěděl, co jej čeká a nepotřeboval k tomu žádná další vyšetření a ani prohlídky. Celý tento den považoval jen za jakési snažení se lékařů, kteří si podle něj mysleli, že důsledku jeho nemoci dovedou zabránit. Většina to s ním myslela dobře, všichni kolem něj se snažili a vymýšleli lékařské postupy, které použijí k jeho léčbě, jen Billovi se však nikdo s ničím nezavděčil. Jeho myšlenky byly oproti těm jejich jiné, úplně jiné a Bill se dnes musel velmi přemáhat, aby nejednomu lékaři neřekl do očí, co si o něm a o jeho, podle něj zbytečné práci myslí. Jako by všichni kolem něj žili v přesvědčení, že jej vyléčí a dokážou mu pomoci, a to bylo přesně to, co tu Billa zlobilo ze všeho nejvíc. Jejich naivita jej dováděla téměř k šílenství. Dnes už nechtěl ani jednoho z nich vidět. Neměl tušení, jestli by další setkání s někým z nich dokázal vydržet.
Pomalu ovinul své štíhlé paže kolem svého pasu a zadíval se na krásně rozkvetlý park, ve kterém hýřilo snad tisíc pestrobarevných květin, které se v letním vánku nakláněly ze strany na stranu a čekaly, až je utrhnou malé dětské ručky. Billova tvář malinko posmutněla a Bill odvrátil svůj pohled plný slz od té krásy venku. Proč si jí nemohl užívat i on? Proč mu musela být odepřena? Jediné, co mohl, bylo dívat se na ni skrz sklo a to mu nestačilo. Dal by cokoli, cokoli za to, kdyby si mohl utrhnout alespoň jednu květinu, položit se do provoněné svěží trávy a nastavit svou tvář paprskům slunce, které by jej po ní pohladily. Přál si to, tolik po těchhle obyčejných, přesto však vzácných věcech teď toužil. Víc, než po čemkoli jiném. A místo toho tu stojí u okna a sám se trápí nad tolika zlými věcmi. Není tu nic, co by jej potěšilo, nikdo, kdo by mu pomohl. Jen on, jeho uslzený pohled a nemoc, svírající jeho tělo strachem. Čtyři bílé stěny, nemocniční postel a tolik tíživé ticho…
Bílé dveře, až doteď zavřené, tiše cvakly, jejich zvuk se však ztichlým pokojem roznesl hlasitě. Dost hlasitě nato, aby jej uši černovlasého chlapce stačily zachytit a on sebou mírně trhl, probírajíc se ze svých černých myšlenek. Netušil, jestli se mu to jen zdálo, opatrné kroky a další zvuk dveří jej však ujistil v tom, že právě v pokoji není sám. Neměl ponětí, kdo to je, už předem však cítil a věděl, že nemá na nic a na nikoho náladu. A už vůbec ne na někoho z těch naivních a starostlivých doktorů. Znuděně odtrhl svůj pohled od okna, nato sebou však trošku polekaně trhl. Jeho očím se naskytla osoba, kterou by tu právě teď čekal ze všeho nejmíň. Černé lesklé copánky byly volně spuštěny na ramena, čokoládové oči se upíraly do těch jeho a plné rty se dvěma kovovými kuličkami v tom spodním zdobil milý úsměv, který však na okamžik zmizel, když jeho majitel spatřil Billovo mírné trhnutí. Vylekaně zamrkal a zhluboka se nadechl.
„P-promiň, nechtěl jsem tě vylekat, omlouvám se. Neruším?“ optal se se značnou dávkou nejistoty v hlase a nervózně přešlápl na místě, odpovědi se mu však dostalo téměř vzápětí. Bill jen ledabyle pokrčil rameny a znechuceně se odvrátil zpět k oknu. Nějaký mladý kluk jej v tuto chvíli vůbec nezajímal, ať už tu byl z jakéhokoli důvodu. Byl to doktor, jeden z těch pokrytců, a to Billovi stačilo. I kdyby ano, tak co? Beze slova se k němu otočil zády a dál se věnoval svému pohledu. Toma jeho reakce trošku překvapila. S dokumentací skončil teprve před několika minutami, a hned nato pospíchal sem, aby mohl zkontrolovat Billův stav. Ještě s ním ani pořádně nemluvil a ani jej neznal, proto jeho odpověď v podobě pokrčení ramen beze slova přešel a místo toho se přátelsky usmál, snažíc se tak s ničeho si nevšímajícím Billem navázat nový kontakt.
„Vidím, že jsi všechna ta vyšetření zvládl na výbornou, gratuluji. Před chvilkou jsem se díval na ty výsledky a musím říct, že jsou opravdu dobré,“ pousmál se, jeho slova však měla úplně jiný účinek, než si při jejich vyslovování myslel. Bill si odfrkl a otočil se teď k Tomovi čelem, dívajíc se do jeho očí pohledem, plným opovržení.
„To bych taky rád věděl, k čemu všechny ty nesmysly vlastně byly,“ odpověděl s takovým stylem, s jakým se Tom u žádného pacienta snad ještě nikdy nesetkal. Podtón Billova hlasu jej malinko vyvedl z míry, přesto se však snažil zachovat si klid.
„Tohle nejsou žádné nesmysly, ale důležité věci. Na základě nich jsem vypracoval dokumentaci a jejich výsledkům přizpůsobíme postup tvé léčby,“ vysvětlil tiše Billovi, který však svraštil čelo a protestně založil ruce na hrudi. Ten mladý doktor právě nevědomky zmínil věc, při které se mu v žilách vařila krev.
„Aha, takže postup léčby. Před pár dny jste mi řekli, že mi zbývá několik týdnů života, a teď byste chtěli vymýšlet nějakou zbytečnou léčbu? Není to ztráta času?“ vyštěkl na nebohého Toma, který si jen nechápavě prohlížel jeho tvář, díky začínajícímu vzteku teď zbarvenou do ruda. Netušil, že Bill má na celou tuhle vážnou věc takový názor. Věděl však, že mu jej musí vyvrátit, stůj co stůj. Zavrtěl nesouhlasně hlavou a přistoupil k němu blíž.
„Nikdo ti neřekl, že ti zbývá pár týdnů života, to sis domyslel ty sám. To by bylo pouze v případě, že by tvá nemoc byla ve fázi, kde je nevyléčitelná a tam rozhodně ještě není. Je teprve v té prvotní, na počátku a s tím si dovedeme poradit právě tím, že na tebe budeme dohlížet a sledovat její vývoj až do chvíle, kdy bude ta nejvhodnější příležitost a čas ji z tvého těla dostat ven, bez jakýchkoliv následků. A tímhle úkolem jsem byl pověřený právě já. Jsem tvůj lékař a mou povinností je kontrolovat tvůj stav, dohlížet na tebe a být tu, když budeš něco potřebovat, nebo nastanou komplikace. A tak to také bude, ať se ti to líbí nebo ne,“ dodal stále klidným hlasem a v duchu doufal, že to černovlasý chlapec alespoň trošku pochopil. S takovým pacientem, jako byl on, se opravdu ještě nesetkal. Pohled, který k němu však Bill vyslal, mu jasně signalizoval, že nemá nejmenší chuť se rozhodnutí lékařů a nějaké léčbě podrobit. Pohodil svou střapatou hlavou a ledabyle pokrčil rameny.
„Tak v tom případě se nemusíte vůbec namáhat. Stejně brzy umřu a já to vím. Nenadělám s tím nic ani já a ani Vy, i když si to pořád tak naivně myslíte,“ zavrčel vztekle a svraštil čelo. Tenhle rozhovor mu přišel jako ztráta času, zároveň však v něm začínal vyvolávat tolik skrývaný vztek. Opravdu je tak tupý, že to nemůže pochopit? A to si říká doktor.
Tomovy tváře nabraly nachové barvy a Tom si nervózně stisknul ruce. Cítil, jak jej polévá horko, když se zhluboka nadechl, z posledních sil se držíc.
„To si myslí každý, kdo má takovou nemoc jako ty. Dnes už to ale není nic, co by se nedalo vyléčit. Medicína v poslední době udělala velký pokrok a léčba tvojí nemoci je dnes úplně běžná záležitost. Není to nic, co bychom neměli zvládnout,“ Tomovy oči zamrkaly a Tom se zadíval na chlapce před sebou. Slova, která se k němu však vzápětí dolinula, jej připravila o poslední špetku trpělivosti, kterou v této chvíli měl. V Billových očích se vzteky blýsklo a on už nedokázal svou zlobu déle skrývat v sobě. Před ním stál někdo, na kom si ji mohl vybít, proč se tedy ovládat?
„A to je právě to. To, co vás dělá tak arogantními a naivními. Myslíte si o sobě, že jste pány světa, a že všechno víte, znáte a umíte. Ale já mám smrtelnou nemoc! Každý normální člověk ví, že je nevyléčitelná, to jen vy pořád žijete v přesvědčení, že ji dokážete porazit. Jen kvůli vašim pitomým léčbám, postupům a přístrojům, které mi stejně nepomůžou!“ vyštěkl a ani si neuvědomoval, že zatíná ruce v pěst. Tomovo čelo se svraštilo a Tom se zamračil. Netušil, kde se to v tom mladíkovi bere. Ještě ráno, když jej poprvé spatřil, si myslel, jak se s ním bude dobře spolupracovat a těšil se na něj, opak však byl pravdou. Proti němu stál rozzlobený Bill a nevědomky přinutil Toma několika svými posledními slovy bránit se.
„A proč by ti neměly pomoci?! Byli tu před tebou i jiní, kterým jsme dokázali díky nim pomoci. Před týdnem jsme dělali náročnou operaci jedné malé holčičky, která měla taky nádor na mozku jako ty. Ten její byl ale větší a zhoubnější, výsledky jejích testů jí dávaly téměř nulovou šanci, a přesto to dokázala. Bojovala až do konce a teď je opět zdravá a šťastná. I ty bys měl…“ nedořekl, jeho slova však přerušila ta Billova, plná hněvu, která se rozlehla celým pokojem stejně, jako hlasitý křik, který se vylinul z Billových úst.
„Mě je nějaká malá holka úplně ukradená! Je mi jedno, co jste tu s ní dělali a v čem se vám musela podřídit, mně ale nikdo poroučet a rozkazovat nebude! Ona vám na ty vaše lži možná skočila a věřila vám, já ale takový nebudu! Nebudu si dávat zbytečné naděje, které stejně za několik týdnů skončí. Já nejsem tak hloupý, abych spoléhal na nějakou vaši medicínu. Mě neoblbnete těmi vašimi nacvičenými řečičkami o tom, že po operaci bude všechno dobré tak, jako ji! Já sám vím nejlépe, co mě čeká a víte to i vy, i když se to snažíte překrývat těmi vašimi výmysly. Pokud mám umřít, tak umřu a nezměním to ani já, ani vy a celá ta vaše nemocnice, o které si pořád myslíte bůhvíco,“ vyprskl téměř bez dechu a přerývaně se nadechl. Tahle hádka jej začala vyčerpávat a on v ní už nechtěl déle pokračovat. Vlna vzteku z něj pomalu opadávala a Bill cítil, jak se mu dech vrací do normálu a on se uklidňuje. Toužil už jen po jediném.
„A teď, prosím, odejděte. Chci tu být sám,“ pronesl pevným hlasem k Tomovi, který stál už několik minut na jednom místě, jako by do něj udeřil blesk. Bill znova přešel k oknu, a když ani po pár vteřinách nezaznamenal žádný pohyb, natočil hlavu na stranu.
„Neslyšel jste? Jděte pryč!“ zopakoval panovačným hlasem a nato uslyšel tiché kroky, mířící k východu z pokoje. Těsně u dveří se Tom zastavil a pootočil se zpět do místnosti.
„Ještě se uvidíme,“ pronesl šeptem k černovlasému chlapci, nehybně stojícímu zády k němu u okna, a nato vyšel se sklopenou hlavou ze dveří ven na chodbu.
Ani nevnímal, že nevědomky naráží do ostatních doktorů a pacientů na chodbách. Mířil do své ordinace se sklopenou hlavou, ve které se honilo milion různých myšlenek. Tohle tedy opravdu nečekal. To, na co se tolik těšil, a o čem si myslel, že bude v pořádku a bude jej bavit, mu právě před několika málo minutami ukázalo svou stinnou stránku, svůj pravý opak. Ani ne tak něco, jako spíš někdo, který dnes ráno u Toma vyvolal dojem, že by si mohli rozumět a mohli by spolu dobře vycházet. Ten byl však teď pryč, zmizel jako mávnutím kouzelného proutku a Tom si v této chvíli ve svém rozhořčení a zklamání uvědomil jen jediné – že jej čeká ještě spousta nelehkých a těžkých dnů s tím neobyčejným černovlasým chlapcem.
autor: Rachel
betaread: Janule
Klikni na anketu, díky J. :o)
Tak jako on ještě bude na doktory hnusnej, jo? Tak to se máme na co těšit….
Rachel taková hádka takový debil xDDD
No popravdě j átaky nevěřím doktorů chodím do nemocnice jenom v nejnutnějších případech fuj.Tome seber se nebuď baba stejnak to dopadne an výbornou
a bude bitkaaaaa!
Tomík si musí Billika hezky zkrotit… A na to se těším asi nejvíc… xD
[3]: Ty jsi takovej optimista xDD
[4]: Souhlas xDDD
Rachel, nad tou krásou mi docházejí slova x))
Bill mi silně připomíná mě. Tvrdohlavost, to je moje. I když, co se týče mého zdraví i zdraví lidí okolo, tvrdohlavost mírním. Doufejme, že se Billovi rozsvítí.
Moc se děším na další dílek. Jen tak dál, Rachelko ;o*
Tak to bude mít Tom co dělat:D těším se na další:)
Jo jo, Bill bude tvrdej oříšek xD
BillOuShI bIllOusHi….SteJne NA nHo pAQ bEzTaQ bUdeS hOdnEY a nEcHaS sE xDD wErIm tOmu zHe sE s nIm aY vYspIs zLaTo xDD
Děkuju vám moc za komentáře, nějak mě to teďka úplně rozhodilo:-D V dobrým slova smyslu ale!!! xD
Jsem moc ráda, že se vám to líbí a doufám, že se vám to bude líbit i nadále:-D Uvidíme, co se z Billa pod činností mé propisky a ruky vyvrbí:-D Díky moc za komentáře, jste zlatíčka:-D♥♥♥
dokonalý, pls dalsší díl 😉
teda bille, nepřeháněj to tak, tom s tebou bude mít fakt práce nad hlavu 🙂 skvělej díl a těším se na další, skvělá povídka!
Nečakala som,že Bill bude až tak hnusný. Ani sa na Toma nepozrel a to mu pred tým vravel, že je anjel 😀