autor: Lauinka
Takže zdravím všechny fanoušky twincestu. Jsem tu s další povídkou. No jo, nějak máme nudné hodiny, a i když bych se měla učit na maturitu, tak přece jen jsem neodolala a sepsala tuhle povídku. Ještě teda není dokončená a nevím, jak to všechno dopadne, ale doufám, že se vám bude líbit a budete komentovat. S pozdravem Lauinka
Šel ztemnělou ulicí, sám a zahloubaný do svých myšlenek. Ruce v kapsách své oblíbené mikiny. Při každém výdechu se mu od úst vytvořil obláček páry. Byl podzim a většina listí stromů, jež v tomto parku stálo řady let, bylo spadáno na zemi. Pod jeho nohama tiše šustilo. Děsilo ho to. Tak moc. Neměl rád, když musel chodit sám a takhle večer, ale dnes neměl jinou možnost. Lehce zvedl hlavu a podíval se na cestu. Najednou zaslechl další kroky. Srdce se mu rozbušilo a tep zrychlil. Po celém těle mu přeběhl mráz. Zachvěl se. Jeho nohy jako by samy zrychlovaly, cítil, že skoro utíká. A kroky? Zrychlily s ním.
Bezmocně utíkal parkem, byl sám. Rozhlížel se, jestli nezahlédne někoho, ale všude jen tma, mlha a sehnuté větve stromů. Cítil, že se mu slzy koulí po tvářích, které hořely. Kroky se blížily. Zmocňovala se jej panika. Nedokázal ani pořádně uvažovat. Zdrhal jako štvaná zvěř. Kroky ustaly. Zastavil se a očima těkal kolem sebe. Nic neviděl. Trhaně se otáčel. Bylo mu ještě hůře. Nevěděl, co se děje, ale byl si těmi kroky jist. Nebo už blázní? Ještě chvíli takhle kolem sebe koukal, a poté již klidným tempem šel zase k domovu. Náhle však na své paži ucítil tvrdý stisk a někdo s ním škubl ke stromu. Bolestně vypískl, ale jeho ústa překryla něčí ruka. Očima těkal po tom neznámém nebo neznámé? Byl to jistě muž. Cítil tu pronikavou vůni, byla velice příjemná, až omamná, a on se jí chvíli nechal unášet. Spatřil toho člověka. Skoro stejně vysoký jako on sám, černou kapuci staženou tak moc do očí, že jeho obličej neviděl.
„Prosím,“ zašeptal přes zadělaná ústa.
„Pššt,“ ozval se neznámý a namáčkl ho svým tělem více ke stromu. „Neublížím ti.“
Nechápal to. Nechce mu ublížit, a proto jej chytil jako ptáčka do klece? Chvěl se, tak moc se bál.
„Když ti oddělám tu ruku, slíbíš mi, že nebudeš křičet?“ Špitl mu skoro u ucha. Nevěděl proč, ale jeho hlas jej tak šíleně moc uklidňoval. Dodával mu odvahu. Tiše kývl na souhlas. Cizinec začal pomalými tahy uvolňovat jeho ústa. Miloval tajemno a i teď jej to lákalo, chtěl toho tajemného mladíka poznat.
„Měl jsem strach, že ti ublíží.“ Hlas toho zahaleného mladíka se ozval znovu, stejně tiše a lehce.
„Kdo?“ Konečně se zmohl, aby promluvil. Vítr si hrál s jeho černými vlasy, cuchal je a rozvíval je do všech stran. Líčidla stékala po tvářích a již usychala. Tak moc jej zajímal. Ta tajemnost jej nesmírně přitahovala. Stále se pokoušel zahlédnout jeho tvář, ale marně.
„Pšt…“ znovu mu dal ruku na ústa a Bill jen znovu tiše vykřikl. Stáli blízko sebe. Billovo srdce zdivočele tlouklo, ale už ne strachem, nýbrž vzrušením. Chvěl se mu pod rukama. Opět zafoukal studený vítr a neznámému sjela kapuce trochu níž. Spatřil jeho oči. Tmavé a plné očekávání. Stále měl zakrytá ústa. Jeho slova ulpěla v dlaních. Opětovali si pohled a oba zarytě mlčeli.
„Už je to v pořádku,“ špitl tiše a opět si do očí stáhl kapuci. Pustil jeho ústa a o krok poodstoupil. Bill se stále omámeně tiskl ke stromu a snažil se z hlavy dostat jeho pohled.
„Co… co se stalo? Kdo to byl?“ Ptal se zmateně, ale neznámý se pouze otočil k odchodu.
„Počkej!“ Chytl jej Bill za zápěstí a zatáhl, čekal nějaké vysvětlení.
Chlapec se rychle otočil a nechal ruku v té jeho.
„Odpověz mi, prosím.“ Špitl tiše a koukal se na něj, nevěděl, jak se zachovat, a už vůbec ne, co od něj čekat.
„Co chceš vědět?“ Ozval se opět neznámý hlas. Bill cítil jeho pohled, i když jeho oči nezachytil.
„Kdo mi měl ublížit?“ Ozval se tichounký hlásek a opět přišel blíže k chlapci. Vůbec nic nechápal.
„Už se tím netrap, je to v pořádku, běž domů.“ Cítil, že se poprvé usmál a i jeho to ponouklo do úsměvu. Stále tam stál bez odpovědi, bez jediného vysvětlení, dívajíc se do míst, kde tušil jeho obličej. Tak moc jej toužil spatřit. Oba mlčeli a Bill vztáhl ruku k jeho kapuci. Lehce se jí dotkl a potáhl ji dolů. Ale ruka neznámého ho zastavila.
„Neměl bys to dělat,“ špitl tiše a stále držel jeho ruku.
„Proč?“ Nechápal to. Chtěl znát tvář svého zachránce. Sice nevědě od čeho jej vlastně zachránil, ale i tak jej chtěl spatřit. Byl tak zvědavý. V hlavě si stále představoval jeho tvář. Musel být krásný, věděl to. Byl si tím jist.
„Prostě to nejde,“ odtáhl se a pustil jeho ruku. Ale ani jeden nedokázal odejít. Byli sebou vzájemně fascinováni. Jeho tvář sice trochu posmutněla, ale stejně byl nesmírně šťastný, že osud spojil jejich cesty dohromady. Nebyla to jistě jen náhoda. Na své tváři ucítil lehký dotek. Přivřel oči a nechal se jím unášet. Do doteku se opíral a na rtech mu hrál lehký úsměv. Po dlouhé době se cítil zase tak krásně a šťastně. I ti motýlci v břiše, kteří se mu tam rozlétli, byli tak moc příjemní. Už ani necítil zimu prostupující jeho tělem. Rázem svět kolem neexistoval. Nechtěl, aby jej někdy pustil. Zamiloval se. Tak moc po něm toužil.
„Řekni mi alespoň své jméno, prosím.“ Zaškemral a stulil se více do jeho hřejivé dlaně.
„Tom,“ zašeptal tiše a stáhl ruku zpátky. Vždycky býval samotář. Nikdy nemiloval, nikdy ani neměl kamarády a nikdy po nikom ani netoužil, ale teď? Najednou nastal zlom. Chtěl jej. Moc se mu líbil. Vystrašený pohled, lehce rozevláté vlasy, rozteklá líčidla. Vypadal tak nevinně a zranitelně.
„Tom…“ zopakoval unešeně a zlehka se usmál.
„Já… jsem Bill,“ zašeptal, aniž by se jej zeptal.
„Měl bys jít.“ Špitl tiše Tom. Měl strach, že by mu podlehl a to nechtěl. Nesměl mu kazit život.
„Nechceš mě tu?“ Z jeho tónu byl slyšet smutek, bolest, zklamání. Tom sklonil hlavu, nechtěl ho zklamat. Ani nevěděl, co ho to napadlo. Bylo mu s ním tak, jak ještě nikdy s nikým.
„Ne to ne, jen je zima.“ Odpověděl první větu, jež mu vpadla na jazyk. Ale byla to vlastně i pravda.
„To mi je jedno.“ Oklepal se a zachvěl. Byla mu vážně zima, ale nechtěl to dávat najevo, toužil s ním být ještě déle. Nechtěl jen tak odejít.
„Jsi prochladlý,“ opět se jej dotkl. Vzal jeho ruce do svých a zvedl je. Lehce na ně vydechl teplý vzduch. Pokoušel se je zahřát v těch svých. Lehce po nich přejížděl a hladil je. Potřeboval ho cítit, vědět, že tu je. Byl tak poblázněný.
„Nechci nikam chodit, špitl rozechvěle a jednoduše se mu stulil do obrovské mikiny. Neměl to srdce jej od sebe odehnat. Obejmul jeho štíhlé tělo a dlaněmi hladil jeho záda, snažíc se ho alespoň trochu zahřát.
„Tomi, chci zůstat s tebou, dovol mi to prosím.“ Zaprosil mu do mikiny a přitiskl se více k jeho tělu. Potřeboval jeho blízkost. Konečně se jeho srdce zaplnilo, bylo zase celé, úplné. A on opět nedokázal odmítat. Jen lehce kývl na souhlas.
„Jen dneska,“ zašeptal a zase dlaněmi přejel po jeho zádech. Cítil, že se zachvěl.
„Je ti zima?“ Tichá otázka zazněla v jeho uších.
„Trochu, ale to je dobré.“ Usmál se a přitulil se více. Měl ruce omotané kolem jeho ramen a lehce jej po nich hladil. Něžně se dotýkali toho druhého. Potřebovali to a i to tak cítili.
„Zvu tě na čaj,“ usmál se a pustil jej z objetí. Lehce až stydlivě jej chytil za ruku.
„Dobře,“ zaradoval se Bill a těšil se, že konečně spatří jeho tvář.
„Dobře,“ zaradoval se Bill a těšil se, že konečně spatří jeho tvář.
„Ale slib mi, že se nebudeš snažit mi pohlédnout do tváře.“
„Ale…“ Zaprotestoval a smutně se po něm podíval.
„Prosím, slib mi to,“ naléhal Tom.
„Dobře, jen… dovol mi se dotknout tvé tváře. Jen jednou.
autor: Lauinka
betaread: Janule
Teda..začíná to úžasně…moooc se těším na další dílek
krásný to je zatím ..:)
to je hezký…..tak zvláštní!
krásně tajemné a pocitové… opět mám ten pocit "dál, dál, potřebuju další díl":)
Myslím, že v nás písnička Dark side of the sun probouzí stejné představy, či fantazie, či jak to mám napsat. Mám totiž povídku se stejným názvem a možná i trochu podobnou 😀 Ale tu tvojí budu určitě číst dál nejen kvůli tomu, ale líbí se mi to tajemno a nadpřirozeno. A jsem zvědavá, kdo Billa pronásledoval a proč mu Tom nechce ukázat tvář.
To je krásné, takové zvláštní…už se moc těším na další
jupí další vícedílovka stejě už nemám skoro co číst tohle je super budu to určitě číst
wow… začíná to skvěle x) už se těším na pokráčko ^^
To vypadá zájímavě jsem zvědavá na pokráčko
to je krásný, už se těším na další dílek. Tajemný Tom, to je dobrý… a jinak s tou maturitou jsme na tom podobně, jenže jsem jaksi závislá na tomto blogu a i přesto, že mám všechny povídky přečtený, už alespoň dvakrát, nemůžu se odtrhnout 🙂
Samozřejmě jako ostatní doufám, že další díl bude, co nejdříve 🙂
no začíná to zajímavě…už se těším co se z Toma vyklube…myslím, že to bude perfektní povídka
To je mi půvabně zajímavý… Oh, jsem navnaděná. 😀 A název mojí milovaný písničky k tomu jen přispívá.
[12]: přesně s tebou souhlasím
Už začínám něco tušit, takže se těším, pokud budou moje představy aspoň ze čtvrtiny naplněny! Jen poníženě prosím, aby povídka nebyla o upírech a spol, nikdy mě tohle téma neoslovovalo. Upíry a podobné nadpřirozené věcičky mě obchádzejí. 🙂 Krásné, moc se mi to líbí. 🙂
Miluju tajemno… =))) Je to ndáherný…
to je zajímavé… by mě zajímalo co je na jeho tváři… mám v hlavě hodně verzí no xD tak sem zvědavá…
to je nádhera! jsem se bála, že mu chce Tom ublížit, ale on ho zachránil, to je lepší 🙂 je to moc krásný, těšim se dál!
Laui, ještě že jsem to začaůla číst. Strašně se mi to líbí!;) ♥