autor: Áďa
„No tak, Tome… musíš přece něco sníst,“ přemlouval ho David.
„Nemám hlad,“ zavrčel Tom.
„Ale David má pravdu,“ namítl Gustav. „Musíš do sebe něco dostat – „
„Já nemám hlad!“
Po tom, jak nebezpečně jeho hlas zazněl, se všichni radši jakékoliv snahy o zaplnění kytaristova žaludku vzdali a radši jenom sledovali, jak se Tom nevraživě šklebí na kousky čokoládových lupínků, které umíněně lžičkou tlačil pod hladinu mléka, a ony ustavičně v rámci protestu vyplouvaly na hladinu. Zdálo se, že jejich lehká hmotnost Toma krajně irituje, a tím zuřivěji do nich šťouchal, až občas dohněda obarvené mléko vyšplouchlo mimo misku a nahodilo stůl se sněhobílým ubrusem.
„Tak ale už!“ zaječel rozzlobeně a naposledy do misky šťouchl lžičkou tak mocně, že mu mléko vystříklo mezi oči. Nasupeně od sebe misku odstrčil. Přitáhl k sobě hrnek s čajem a s nezájmem si loknul.
„Ten čaj je nechutně přeslazenej,“ zavrčel, přestože byl čaj sladký tak, jak to běžně míval rád. Radši se natáhl po kávě. „Ta káva je moc kofeinová!“
Zlostně se natáhl po kakau.
„To kakao je moc kakaový! A džus až příliš ovocnej!“
V podobném duchu prozkoumal vše, co bylo jedlé či pitelné, a co se nacházelo na stole, a všechno se dočkalo stejně nelichotivého hodnocení. Peníze už měl všechny připravené ve speciálním kufříku a zbývala mu ještě necelá hodina do doby, než bude moct vyjet, aby tam byl s dostatečným předstihem. David, Georg a Gustav se rozhodli, že ho vezmou na snídani, aby mu ta hodina co nejrychleji utekla, a aby se aspoň trošku posílil, ale ukázalo se, že tím ničeho nedocílili, když se pomine fakt, že se veškeré umně připravené hotelové jídlo dočkalo těch nejnelichotivějších názvů.
Ani Tom nevypadal tak příjemně, jako vždycky. Oči koukaly do prázdna, pokud zrovna neviditelnými blesky nespalovaly všechno kolem sebe na mikroskopický prach, kruhy pod nimi dodávaly vzhled temného gangstera a copánky trčely do všech světových stran, Tom se ani nenamáhal stáhnout je do gumičky nebo do čelenky. Temně kontrastovaly s pobledlou tváří a ze skoro bezkrevných rtů jen zřídka uniklo nějaké slůvko.
„Tome, neboj… dopadne to dobře,“ ujistil ho David.
Poté, co Tom včera jeho nápad schválil, zkontaktoval pár důvěryhodných a nejlepších policajtů, kteří již byli připraveni na svých místech, v civilních autech a nenápadném oblečení byli k nerozeznání od obyčejných lidí, až na to, že jim za páskem visely pistole, pouta a obušky. Ano, měl sice o svého uneseného svěřence strach, ale věřil strážcům zákona, a pokud tu důvěru neměl Tom, který vypadal ztraceně a zoufale, musel si ji zachovat aspoň on sám, ač to pro něj chvílemi bylo opravdu těžké. Musí to dopadnout dobře, prostě musí! Všechno bylo do detailu naplánované, ten parchant neměl kudy uniknout. Nejdůležitější věcí celé akce bude dostat Billa z jeho rukou, dřív nemůže být žádný zásah. A to bude Tomova práce. Nicméně jakmile se dostane z dosahu toho bezcitného psychopata, tak může celá akce začít. Policajti ho zmáčknou mnohem dřív, než se stihne vzpamatovat. Dvojčata mezitím naskočí do auta a odjedou do bezpečí a všechno bude tak, jak má být. Byl si tím jistý, byl si jistý tím, že jeho plán nemá žádnou trhlinu. Alespoň si to tedy myslel…
„Ty hajzle!“ zaječel náhle Tom, až se na něj několik lidí v jejich blízkosti otočilo. Tak jako David, který okamžitě zjistil, že Tomův nasupený výkřik mělo na svědomí vajíčko na způsob volského oka. Vše nasvědčovalo tomu, že kytarista ve vzteku píchl vidličkou do středu žloutku, avšak ten, jak byl ještě trošku kapalný, mu vystříkl mezi oči, kde teď zářila droboučká žlutooranžová tečka. To Toma zřejmě rozzuřilo do nepříčetna, protože právě cupoval celé vejce na miniaturní kousíčky.
„Tome, no tak…“
„Bože, Davide! Jak můžeš být takhle v klidu?“ dočkal se manažer vzpurného odseknutí. „Jak můžete být vy všichni takhle v klidu?“ zahřměl Tom a nasupeně se podíval na všechny tři, kteří seděli vedle něj.
David si jen zhluboka povzdechl, avšak Georg i Gustav si vyměnili soucitné pohledy. Všichni tři chápali, že Tom svým vztekem dává průchod strachu a nervozitě, která ho svírala už od Billova zmizení, ale ani jeden z nich si netroufl říct, že jejich práce v celé záchranné misi bude o mnoho náročnější, alespoň tedy po psychické stránce. Ano, Tom to bude mít náročné. Bude přece „zachraňovat“ vlastní dvojče. Může se cokoliv přihodit, může se cokoliv zvrtnout… Avšak ať to dopadne jakkoliv, on bude přímo u toho. Nedopadne jako oni. Oni budou muset čekat na pokoji, dokud celý proces nebude u konce. Neuvidí Billa, dokud jej Tom nepřiveze. Neuvidí tvář toho hajzla. Neuvidí, jak ho policie zatýká. Nebudou mít sebemenší tušení, co se děje, zda všechno probíhá podle plánu, nebo zda se něco zvrtlo či jinak změnilo. Jediné, co jim pomůže získat nějaké informace, bude zavolání, pokud si Tom tedy vzpomene dřív, než dojede po celém procesu zpět na hotel. Ale bylo jim nad slunce jasnější, že úvahy na tohle téma nesmí opustit jejich rty, jinak by se s nimi nervózní Tom ještě pohádal. Ještě chvíli ho nechali, ať si své emoce vybíjí na nevinném jídle, když pak…
„Je čas, Tome. Měl bys vyrazit,“ prolomil nepříjemné ticho u stolu David.
„Já vím,“ zavrčel Tom, když se však zvedal, omluvně se na manažera podíval. „Promiň. Promiňte mi to všichni, že jsem dneska takovej divnej… Jen mám prostě strach, že to nedopadne dobře.“
„Ale dopadne,“ ujistil ho Gustav, který byl k němu v tu chvíli nejblíž a pevně ho objal. „Jen musíš dojet na správné místo a tam mu dát peníze, aniž bys ho přitom dojebal za to, co udělal. S tím by přece neměl být žádný problém, předat mu ten malej blbej kufr. A až ti on dá na oplátku Billa, tak vyběhnou policajti a bude dobře…“
„Toho právě se bojím,“ přiznal Tom tiše. „Já vím, že jsem s tím včera souhlasil. Ale co když je uvidí dřív, než Billa propustí? Co když – „
„Neboj, dopadne to dobře,“ ujistil ho pevně David. „Jenom s sebou nezapomeň vzít ten kufr, a pak už to bude ok. Říkala to i policie.“
„Já vím,“ pípl tiše Tom.
„No vidíš… tak hlavu vzhůru, jedeš si pro brášku,“ pousmál se David, ale k tomuhle úsměvu musel sebrat všechny svoje síly. Chtěl milým slovem Toma před cestou povzbudit, ale kde měl vzít upřímnou milost v hlase, když se uvnitř tak moc bál o to, jak celá tahle akce dopadne? Nezbylo mu, než použít přetvářku. Ale i ta v danou chvíli Tomovi docela pomohla.
„Tak jo,“ nadechl se zhluboka a pevně sevřel kufr v ruce. „Tak já jedu.“
Než nasedl do auta, všichni tři ho postupně objali.
„Dopadne to dobře, uvidíš,“ zamrkal na něj Georg, který se dostal na řadu poslední, a pak už jenom všichni tři sledovali, jak Tomovo půjčené auto mizí v dálce. Předstíraný úsměv, který měl Toma povzbudit, jim z tváří zmizel jako sníh z louky, na kterou zazáří jarní slunce. Jejich uklidňující slova, která dávala takovou jistotu v happy end, byla vyřknuta s největší námahou, a okamžitě se stala matnou vzpomínkou, jelikož je ze srdcí vytlačil strach. Osaměli a nevěděli, co dělat. Po chvíli je nakonec všechny David odvedl aspoň do pokoje, aby nestáli venku, ale ani tam se nikdo z nich nedokázal zastavit. Georg seděl strnule na gauči a zíral do prázdna, Gustav zamyšleně stočil do každé ruky jeden časopis a intuitivně jimi bubnoval rytmy jejich smutných skladeb, o nichž nevěděli, zda je ještě někdy na koncertě zahrajou, a David po chvíli nevrlého přecházení po pokoji, připomínajícího tygra v kleci, zakotvil u okna, z něhož hleděl skelným pohledem. Všem se v hlavě honila pořád dokola jediná otázka. Jak to celé dopadne? Dokáže Tom Billa zachránit?
Tom mezitím mlčky řídil a jeho myšlenky byly tak plné zármutku, že absolutně ignoroval pojmy typu „hlavní“ a „vedlejší“ silnice. Jejich hotel byl naštěstí jenom kousek od kraje města, tak se díkybohu nemusel potýkat se semafory. I tak ho prudilo, jak na něj několik lidí zatroubilo, když pokračoval svou cestou pořád dál a dál, aniž by ho byť v nejmenším zajímalo, kdo by měl mít na silnici právě přednost. Taktéž mu bylo zcela putna, že bezpečnostní pás se bezúčelně plandá na svém místě, místo aby byl zacvaknutý, aby tak mohl Tomovo tělo kdykoliv zajistit. Nezajímalo ho absolutně nic. Bez povšimnutí minul úkryty civilních policejních aut a po chvíli zastavil na opuštěném odpočívadle.
Ani se nedivil, že si ten idiot vybral zrovna tohle místo. Už od pohledu nahánělo hrůzu. Nebylo sem odnikud vidět, stařičký asfalt byl na mnoha místech popraskaný a vše nasvědčovalo tomu, že tady odpočívají pouze ti nejstatečnější, a i ti jenom v případě nejnutnější nouze. Skutečně nehrozilo, aby je tady někdo vyrušil…
Čekal sotva pár minut, a ačkoliv do deseti hodin chyběla necelá čtvrthodina, postřehl, jak na parkoviště odbočila tmavě modrá dodávka. Měla kouřová skla, nebylo do ní vůbec vidět. Přijela až k Tomově autu. Kousek od něj zastavila…
…a v Tomovi by se krve nedořezal, když se otevřely její dveře. Napřed vystoupil nějaký divný muž, který ze všeho nejvíc připomínal bezdomovce, jeho ruce však byly silné… a o pár vteřin později vytáhly ze vnitřku vozu černovlasého chlapce, který se třásl strachy.
„Tome!“ prořízl vzduch ostře jako nůž Billův výkřik, v němž se mísila radost, značně tlumená převažujícím strachem a bolestí. Bill chtěl instinktivně vyrazit vstříc Tomově objetí, Holger jej však uchopením za krk prudce strhl zpět. Sevřel ho za hrdlo poněkud pevněji a ke spánku mu přiložil odjištěnou zbraň.
„Hni se a zabiju tě,“ sykl Billovi do ucha, načež se ušklíbl na Toma. „Tedy, já snad ani nevěřím vlastním očím… Hvězdička nám dodržela slovo a přijela opravdu sama, jo?“
Tomem zacloumala nenávist, když slyšel tu ironii v mužově hlase, když se však chtěl hnout, zpozoroval, že ten šílenec zaryl hlaveň pistole ještě hlouběji do Billova spánku. Viděl, jak se z bratrových zarudlých, i tak však krásných očí, vyronily slzy, které se koulely po smrtelně bledém obličeji.
„Ne, prosím,“ zašeptal naléhavě, Holger ho však přerušil.
„Máš tady ty prachy?“
„Ano,“přikývl Tom a vytáhl z místa spolujezdce kufřík.
„Otevři to!“ štěkl Holger. „A ty se modli, aby jich tam bylo přesně tolik, kolik chci,“ sykl výhružně do Billova ucha tak, aby to Tom neslyšel. Zadíval se na to, jak Tomovy rozklepané prsty otevírají pojistky kufříku, a když spatřil jeho obsah, tvář se mu rozsvítila blahem.
„Výborně, takhle se mi to líbí… dej mi je do auta, na přední sedačku!“ štěkl další rozkaz. Pozoroval, jak Tom poslušně plní, co mu nařídil, a pobaveně hlavní pistole přejížděl po tváři chlapce, který neměl daleko ke mdlobám.
„Takhle se mi to líbí,“ pochválil Toma, když se vrátil zpět ke svému autu. „Velice mě těšilo, bylo mi ctí s vámi oběma spolupracovat. A modlete se oba dva, aby se naše cesty ještě někdy nezkřížily, nebo to dopadne mnohem hůř!“
S těmi slovy Billa prudce strčil do zad, až ubohý chlapec téměř ztratil na zesláblých nohách rovnováhu, a kdyby k němu Tom pohotově nepřiskočil, skončil by na zemi. Takhle však dopadl přímo do Tomovy milující náruče.
„Tomi… lásko!“ vzlykl rozechvěle. „Já… já jsem se tak bál… že už tě nikdy neuvidím…“
„No tak, broučku… neplač, už je dobře… jsem tady,“ šeptal mu Tom konejšivě do ucha. Pro tuhle chvíli ho nezajímalo nic jiného, než jeho vystrašené dvojče, které se k němu zděšeně choulilo, hledajíc u něj oporu a lásku. Kdyby se držel původního plánu, který s policií uzavřeli, tak by neváhal a sebe i Billa by ukryl do bezpečí auta. Jenže kdo si na to má vzpomenout ve chvíli, jakou byla právě tahle? Kdo si má na to vzpomenout, když vidí svou milovanou lásku po tak děsivém odloučení? Tom si tedy rozhodně nevzpomněl. Měl oči jenom pro uplakaného Billa, což byla chyba. Osudná. Neviděl totiž policajty, kteří se bleskurychle vyřítili na duševně nevyrovnaného Holgera. Nic by se nebylo stalo, kdyby si jich ani on nevšiml. On si jich však všiml a uvědomil si, že proti nim nemá šanci…
„Podrazil jsi mě! Hajzle!“
Ta slova Tom neslyšel, zrovna totiž šeptal Billovi do ucha, že už je dobře a že se nemusí ničeho bát. Jeho slova ale přerušil výstřel z Holgerovy pistole. Ačkoliv ho už policajti natiskli na dodávku, kulka si mezi nimi našla cestu… aby se se svištivým hvízdnutím mohla zarýt do Billových zad.
Všem se málem zastavila krev v žilách, když se osamělým odpočívadlem rozezněl bolestný nářek, a i těm nejstatečnějším mužům zákona vstoupily do očí slzy ve chvíli, kdy se Bill bezvládně zřítil k zemi, zatímco krvavá skvrna pod ním se každou vteřinou zvětšovala.
autor: Áďa
betaread: Janule
Nádherná povídka
Tohle je jedna z mála povídek, při které se nadechnu a vydechnu až na konci 😀 Moc hezké…teda to, co jim děláš, hezké není…:D
To snad nemyslíš vážně!!!
Radko!! Děláš si srandu?? ( když ti řeknu jménem tak jsem opravdu nasraná xDDD)
Jako..hele žádný takoví, nic nebude, jestli se Billovi něco stane, nebo nedej bože umře, beru do ruky bejsbolku a sedám na první vlask do Pardubic! A modli se aby jak řekl Holger ,,modli se ať se naše cesty nezkříží,, xDDDD
tak to jsem ráda, že se vám to pořád ještě líbí 🙂
[3]: nj, myslím myslím 🙂
[4]: juchů, uvidíme se live!!! 😀
[5]: Ano, uvidíš mě jednu minutu, tu druhou už se bude tvoje hlavička válet někde kde se letos běžela Velká Pardubická..takže bych ti radila aby to Bill přežil xD
[6]: tak to by byla čest, víš, jak pardubický závodiště miluju?
[7]: Ano vím x))
RÁĎO!!! Já s touto variantou počítala, byla jsem s tím duševně vyrovnaná… Ale naprosto mě to zaskočilo, já tu na ten text konsternovaně hleděla minuty a minuty a nemohla jsem uvěřit. Normálně si ho odpráskla, Áďo. Toho našeho maličkého, rozkošeného, homosexuálího miláčka si odpráskla…
Ále. Čistě hypoteticky, říkalas, že se nacházíme v ději někde za půlkou, tudíž vyvstává otázka… Co bude dál? Kdyby Bill eventuálně umřel, povídka by zratila šmrnc, postrádala by hlavního aktéra. A sex na hřbitově jsem ti vysloveně zakázala, takže ti tam moc možností nezbývá… Vsadím se, že Billa necháš žít, Holger zdrhne z lochu a půjde za Billem, který bude bezvládný ležet v nemocnici… A dál už ani nebudu přemýšlet, protože mě to začíná fakt děsit.
Áďo, Áďo, ty humanoide, ty osobo nelidská…
ty jedna!!!a já už dufal že to skončí dobře. 🙁
[10]: vždyť to dobře skončilo, Billí už se blíží k věčnému klidu a Tomi ho bude mstít 🙂
[9]: njn… už je Billí placatej a tuhej, teda ne úplně, ale už se to blíží… a co ti vadí na sexu astrální bytosti a živého člověka? to tu ještě nebylo přece 🙂
no tedy, a označení Humanoid… tedy, taková čest… kdyby Bill na tý fotce nevypadal, jako by měl rakovinu a byl napojený na hadičky 😀 já vím, že to má vypadat realisticky robotně, ale mně to připomnělo člověka s rakovinou 😀
Připojuju se k holkám a koukám, že brzo budeme muset vypravit celej VAGON do Pardubic! Tak Ádí, chceš pohřbít pod Taxisem, Hadím příkopem či Poplerovým skokem? 😛
To bylo tak krutý, ouu. Aspoň že Bill bude ležet v nemocnici. Já měla nejdřív obavy, že se Holgerovi podaří unýst si Billa zpět a týrat ho u sebe. No, o moc lepší to nebude, co? xD
[12]: pod Taxisem a na pohřbu chci Váňu staršího v roli řečníka!!! máš to na povel!!! no teda, to je pocta, jet všichni do Pardubic jen kvůli mé malé bezvýznamné maličkosti 🙂
[11]: No, já taky moc nesympatizuju s tím obrázkem na bookletu, což je zřejmě jeden z důvodů, proč jsem si onen album nekoupila a ani koupit neplánuju. A když uvážím fakt, že oba albumy stojí dokupy 46 euro… 🙂 Trochu prodražený, ne? 😀 Já tě vlastně nazvala humanoidem, protože ty nemůžeš být lidská bytost, když nám takhle ubližuješ, respektive Billovi! A žádný nekrofilní sex, prosím, prosím! Prý, že to tady ještě nebylo. No jasně, že to tady ještě nebylo, komu by to, k sakru napadlo?! 😀 Jedině Ádi… A když už jsme u toho, ani zoofilní sex tady nebyl, takže se můžeš realizovat. Trojka s pejsánkem…
[14]: hele!!! ty bonzáku! já mám jednu zoofilní jednorázovku rozepsanou, inspirovalo mě k němí z novýho alba Hunde 😀 a ty to tady takhle práskneš. no tos mě teda potěšila… jako abych si na tebe nevypátrala icq či jiný kontakt a nezačala tě na něm strašit!!!
a vyvedu tě z omylu, lidská bytost jsem, jen občas dostávám od života pěkný rány a aby jeden byl pořád milý a usměvavý, tak potom musí negativa někde vybít. a já si to vybíjím v povídkách 🙂
😀 Bože můj, za co mě trestáš? 😀 Áďo, dobře ti radím, žádný zoofilní povídky sem neposílej, jestli nechceš dostat spršku kámenů do okna, popřípadě přímo do tvé osoby! 😀 Chudák Billův pes… Bill a Tom mají dokonce až čtyři pejsky… Chudáčci. Ti už asi nebudou bezstarostně kakat pod stromčeky, že jo? 😀
No, každý z nás se vyrovnává s problémy po svém. Je určitě lepší vybíjet si vztek, popřípadě žal tímhle způsobem než někde chlastat ovocné víno, skákat z mostů a podobně 🙂 Jen tyranizovat Billiho a nevinné pejsky by si nemusela. Tokio Hotel mají na albu takové "poetické" písně a ty si vybereš zrovna Hunde. Ne, že bych ten text četla… Ale jsem si jistá, že Bill nebásní o uzké psí dírce… Úzká psí dírka… Ani bych nevěřila, že někdy budu nucela tohle slovní spojení použít.
[16]: tak tímhle spojením jsi mě pobavila 😀 úzká psí dírka 😀 hele jako je to rozepsaný, ale zatim nevim, zda to dokončim, uvidí se, nech se překvapit 🙂
cooo?? on zabil Bill..njee….
Mě mrazí a to doslova. Já dobře věděla, proč si mám na tento díl nechat čistou hlavu a číst jej až další den jako první… Faktem je, že se snažím číst každé slovo, takže mi bylo okamžitě od začátku tohoto dílu jasné, že předání nedopadne dobře a snažila jsem se na to dostatečně připravit. Jednak, všeho bylo na Tommyho najednou příliš, i když to byl "jen" příliš ovocný džus, příliš kakaové kakao… Tommyho strach byl cítit skrz monitor. A když měl Tommy takový strach, když cítil, že je situace tak zlá, bylo mi vše jasné. A s poldama, to má plán trhliny snad všude. Úplná rybářská síť. Policajti vše komplikují a díky nim je vždy něco špatně.
Moc se mi líbila Davidova věta – "Jedeš si pro brášku." Tady mi svitla naděje. Ale jakmile jsi dodala nádherné přirovnání sněhu, který zmizí z jarní louky, když se ho dotknou sluneční paprsky a na to následovala otázka, zda Tommy dokáže Billa zachránit… tolik jsem si přála, aby odpověď byla ano. Nebýt poldů, tak by to Tommy dokázal!*pláče*
Hrozně jsem se bála, že se někde cestou vybourá, najednou i takový pečlivý řidič, jakým Tom Kaulitz bezesporu je, řídil jak začátečník.
Věty jako "Prosím, ne… Ne, prosím!" jsou čím dál častější…
Tak a dostávám se zas po mém románu k jádru věci. Billí si tolik přeje říct znovu Tommymu, že ho miluje. A stačil říct "pouze" TOMI, LÁSKO. Ale ne větu "miluji tě, Tommy". To mi trošku napovídá (protože ty, Ádi, nejsi určitě tak krutá, já tě mám za něžnou duši), že bude mít k tomu Billy ještě SNAD příležitost. Sice to vypadá hodně beznadějně, ale něco mi říká, že takto to skončit nemůže. Bill musí dostat šanci Tommymu říct znovu, že ho miluje. A co ten prstýnek? Bill ho musí dostat zpět, na druhou ručku, předpokládám, ale je to JEHO prstýnek…!♥ Ale pokud to nějakým zázrakem Billí zvládne, teď si netroufám odhadovat nic, jen vím, že Bill je hodně silný a za lásku se vyplatí bojovat, tak určitě přijde nějaký šok. Po něčem tak hrozivém. Tak honem, Billí musí do nemocnice, nějaká operace, úžasný chirurg, Tommy? Udělej něco, prosím, Bill teď nemůže umřít. (I když v láskyplné náruči milovaného Tommyho, kdy jistě poslední, co by slyšel, by bylo Tommyho bijící srdce jen pro něj…) Prosím…ne!♥