autor: Fabiana
Bloody Kiss
Opatrně vstávám a svíci pokládám na stůl k ostatním, ještě nezapáleným. Ruce mám celé zakapané nyní už ztuhlým voskem, odlupuji ho a házím na zem, je mi to jedno. Na chvíli se zamyslím a vyhlížím z okna. Jakkoli moc se budu snažit, ani tuhle, ani kteroukoli jinou část příběhu nelze vypustit. Bohužel pro mne, že ano?
Pořád jsem byl ten malý kluk, jen o nějaký ten měsíc starší. A Pedro byl čtyřicátník bez domova. Chudý, ale chápavý, vstřícný, a v rámci možností i veselý. Opravdu jsem mu mohl sdělit všechno, i ty nejniternější tužby mého srdce. Měl jsem jistotu, že nikomu nic neřekne, a pro nic mě nezavrhl. Takže on jediný věděl, co cítím k Tomovi. A nepřipadal jsem mu odporný. Jenomže Pedro taky hodně pil.
Jednou, když jsem přišel na lavičku, Pedro pod keřem nebyl. Posadil jsem se a čekal na něj. Přišel, až když se začalo stmívat. Motal se a alkohol z něj byl cítit na dva metry. Posadil jsem ho na lavičku.
„Zase?“ Zeptal jsem se stručně. Jen na mě zíral. Jeho oči byly hnědé, jako moje, jen o nějaký ten odstín tmavší, a v přítmí pod korunami stromů vypadaly téměř jako černé. Hleděli jsme na sebe dlouho. A pak, v nestřeženém okamžiku, kdy jsem oči na chvíli zavřel, protože mě pálily, si mě Pedro přitáhl a dlouze mě políbil. Nevím, proč jsem se nebránil. Možná proto, že to nebylo zase tak nepříjemné, jak by se mohlo zdát.
Té noci jsem přišel domů hodně pozdě. Dostal jsem domácí vězení, jako obvykle, tentokrát však nejspíš právem, měl jsem přijít v osm a přišel jsem téměř v jedenáct. A když jsem se za týden na lavičce zase objevil, Pedro ke mně hned přispěchal.
„Myslel jsem, že už nepřijdeš.“ Začal, a následoval dlouhý monolog, v němž se mi pořád dokola omlouval. Pořád mluvil o „znásilnění“. Nechtěl jsem ho přerušovat, vypadal docela zaměstnaně, pak už jsem ale musel. Tak jsem mu řekl, že mi to nevadí. Vyjeveně na mě hleděl. Dlouho. Připadal jsem si trapně, tak jsem se opřel a podíval se jinam.
Za tři roky od toho okamžiku (samozřejmě, že ne přesně na den, ale bylo to nějak… plus minus týden, řekl bych) proběhlo další soudní řízení, tentokráte jsem se ho ale musel účastnit, bezprostředně se mě totiž týkalo. No jo, už jsem si prostě vyčerpal svou dávku štěstí. A tak mi lidé, kteří mě připravili o otce, nyní vzali i Pedra. A nejhorší na tom bylo, že jsem musel vypovídat. Mělo to být proti němu, já jsem ho ale bránil. Pořád jsem bral vinu na sebe, nikdo mě ale neposlouchal. Řekli, že jsem na tom psychicky špatně, a že mě Pedro zmanipuloval, a zbavili mě práva vypovídat. V podstatě jsem se ani nemusel snažit. Ničemu jsem tím nepomohl. Nebrali mě vážně.
Ani dnes nevím, na jak dlouho Pedra zavřeli, ani jak na to vlastně přišli. Vím jen, že jsme seděli na lavičce a povídali si, já jsem se k němu tiskl a on mě hladil po nahé hrudi, když na naše místo naběhli policisté, odtrhli mě od něj a začali ho mlátit obušky. Křičel jsem, ať ho nechají, ale oni nic. Odvezli ho na stanici, mě vzali s sebou, ale každého v jiném autě. Pak jsem musel lítat po doktorech s matkou a kapitánem. Rentgeny, vyšetření, psychiatr. No hnus. A nikdo mi nechtěl nic říct. Byl jsem pro ně jen „ta oběť“, pro novináře „zneužívaný chlapec“ nebo „chlapec týraný bezdomovcem“. Vlastní matka by se mě tehdy nejradši zřekla. Vím to, protože mi to řekl Tom. Od toho „incidentu“ s Pedrem mě absolutně nenávidí.
Tak jsem přišel o Pedra, o svého jediného přítele, o svou oporu a útěchu, za níž jsem sice musel „platit“, byla to ale pro mne únosná daň. Jenže já jsem někoho takového potřeboval. Ve chvíli, kdy jsem si skoro zvykl mluvit o svých problémech s lidmi, mi vzali motivaci. A tak jsem zase mluvit přestal. Nebylo už s kým. Ptal jsem se, jestli mohu Pedra ve vězení navštívit. Nesměl jsem. Nechtěli o tom ani slyšet. Nikdo mi nevěřil, řekl bych, že mě už ani nebrali jako člověka schopného myslet. Byl jsem zase sám, mé srdce bylo olámané a bolavé. Takto oslaben jsem se prostě nedokázal protloukat životem bez přítele utěšitele. A tak mi Pedra nahradila žiletka. Zjistil jsem, že celé ty roky mi fyzická bolest pomáhala odbourávat tu psychickou, trpěl jsem, ale jinak. Začal jsem se úplně vyhýbat kontaktu s lidmi. Respektive s většinou lidí. Když jsem se po dlouhé době zase vrátil k lavičce, byla obsazená třemi lidmi. Vídali mě tu sedávat s „tím bezdomovcem“, a teď si mysleli, že už sem nepřijdu. Jenže já přišel. Ani teď jsem se nedokázal od lavičky odpoutat, tohle místo mi pořád dodávalo klid. Chodil jsem za školu, jen abych tam mohl být.
Nosil jsem už jen trička s dlouhým rukávem, v parku jsem ale sedával bez nich. Byli tam jen mí noví přátelé, a před nimi jsem se neměl za co stydět. Ruce už zdaleka nebyly jedinou částí těla, která odnášela moje záchvaty stesku. Brzy přišlo na řadu břicho, po něm hruď, někdy i nohy. Jizvy jsem teď měl všude.
„Nikdy mě nebude milovat.“
„Tak mu to zkus říct, třeba se trápíš zbytečně! A jak tak na tebe koukám, řekl bych, že nemáš co ztratit.“
„Vždycky je co ztratit.“
„To je fakt. Ale stejně si myslím, že bys to měl zkusit.“
„Nic nechápeš.“
„Tak mi to vysvětli!“
„On… je to můj bratr.“
„Tak to chápu docela dobře.“
Dál už ani jeden z nás nepromluvil. Kluk, s nímž jsem právě mluvil, si říká Biggest King of Heroin Kingdom. Jeho pravé jméno neznám, nikdo tady nezná ničí pravé jméno. Můj „pouliční pseudonym“, jak tomu říkali, byl Lemra. Zvolil jsem si ho sám. Protože přesně tak si připadám. Sedím tam na lavičce, místo abych byl ve škole, chvíli žvaním s Kingem, on si pak píchne heroin a já se pořežu. A když přitisknu rty na čerstvou ránu a nasaji trochu krve, octnu se v rauši. Totálně. Právě proto bych se řezání nikdy nevzdal. Pomáhá mi to zapomenout. Jako Kingovi heroin, Johannovi alkohol a Selmě prostituce. To jsou další lidi „odsud“. Selma je nejzvláštnější, tedy podle mého názoru. Nedělá to pro peníze, dělá to proto, že se v tom vyžívá. Nechává si platit, docela dost, řekl bych, a vydělanými penězi sponzoruje Kinga a Johanna. Samozřejmě se ani jeden z nich nejmenuje tak, jak si říká. K čemu taky jména? Jen označení, které určili rodiče, a jejich používáním se člověk dobrovolně zapojuje do stáda předsudků, neznalosti a ironie. No a o tom to je. Tady je místo, na němž neznalost omlouvá. Nejsou tu povinnosti, starosti ani zákony. Tady zná každý každého takového, jaký opravdu je, a nikdo nikým nepohrdá.
Možná by se našli lidé, kteří by naši minipartu, tedy Kinga, Selmu, Johanna a mě, zavřeli do léčebny, každého do jiné a daleko od sebe. Spousty lidí. Sám pár takových znám. To oni by se měli léčit. Dobře, to je možná trochu přehnaný názor, ale jak nás mohou soudit, když nás neznají? Nic o nás nevědí, soudí pouze podle toho, co je vidět. Nevědí, proč děláme to, co děláme. Je jim jedno, že nás to třeba drží při životě, že ani my nechceme opustit tento svět, že někdy třeba cítíme, že i náš život má cenu. Chtějí jen zbavit společnost spodiny, lidí, na jejichž životě nikomu nezáleží, kterých se štítí, a kterým se vyhýbají. Například na Selmu, oděnou vždy v minisukni, síťovaných punčochách a krátkém tričku bez rukávů, se dívají pohrdavě. Kingovi a Johannovi, kteří se většinou válejí někde po zemi, se obloukem vyhýbají. A já? Na mě si nikdo nepřijde, moje úchylka není vidět. Nebo alespoň na první pohled. Vůbec jsem sem nemusel patřit, kdybych nechtěl. Jenže já chtěl. Důležitý je totiž ten pocit, že někam patřím, že si mám s kým promluvit o svých starostech. Důležitý pro mě.
autor: Fabiana
betaread: Janule
Klikni na novou anketu, díky J. :o)
Začíná to být dost drsné. Až tak jsem to nečekala. Ale fajn, i tak to je zajímavé, i když trošku jinak
ty jo, to je hodně drsný! chudák Bill 🙁 sice má aspon s kým mluvit, ale to je tak všechno 🙁 a taky, že přišel o Pedra..kolik ale Billovi je, já myslela, že málo, a že s nim spal takhle brzo…
ale úžasná povídka, fakt zajímavý a smutný a prostě…těším se na další díl!
chudák Pedro 🙁 Jako ta povídka mě zajímá čím dál víc… takový prostředí je vice než zajímavý
Je to hodně drsný, Billa je mi hodně líto kam se dostal, kdyby nebyl Tom aspoň takovej kretén! A Pedro…takže oni spolu něco měli jo?
tak to je mazec… nějak mě z toho slzí oči, mám nějakou divnou náladu…
je mi Billa úplně líto, ale na jednu stranu ho chápu… jinak úžasný, těším se na další díl =)
Mě je toho Billa tak líto…:-( Ale na druhou stranu je to fakt strašně krásná povídka a děsně zajímavá! 🙂 Moc se těším na další díl! 🙂
mě je Pedra líto..x(
JJ taky jsem se během tohoto dílu ptala sama sebe, kolik mu je… Billovi
Úžasnej díl…
Začíná to pěkně drsně!!
Mám dojem, že poslední dobou se tady objevují čím dál lepší povídky. Hlavně tenhle díl mě úplně vtáhl do děje, jako bych tam byla s nimi… =)=)