autor: ZoE
Twincest: (nezadáno) (ovšem bráno jako samozřejmost J. :o))
Žánr: SCI-FI/HUMOR
Počet slov: 100 (není podmínkou a s chutí toho využívám – zadávala Janule)
Použitá slova: LESBIČKA, PÍCHAVÝ KAKTUS, SOCHA SVOBODY
Tomu byste nevěřili, co se mi včera stalo. Jen tak se procházím po New Yorku, jak to dělám vždy, když sem dorazíme. Najednou mi zrudla hlava, teplota těla vyletěla na maximum a já pocítil nesnesitelnou bolest. Když jsem se podíval na svou bosou nohu, jinak si ty procházky prostě nevychutnám, měl jsem v ní vražený kaktus. Chápete? K A K T U S !!! V NY a píchavý kaktus! Co to jako sakra má být? Tady člověk maximálně tak zakopne o nějakýho homelesa bo jinou menšinu, ale né, já musím šlápnout na kaktus.
Tom pro mě okamžitě přijel, když dostal mou SMS. Mluvit jsem fakt nemohl, přímo jsem totiž řval bolestí. A ten blbeček Tom se ještě smál, prý: „Takhle tě ještě nikdo neopíchal, co, brácho?“ Idiot!!!
Když jsme dorazili do nemocnice a brácha mě na vozíčku odvážel do čekárny, málem jsem přišel i o druhou nohu, když se mnou chtěl Tom projet skrz zeď. Na druhou stranu se mu vůbec nedivím, páč nemocnice byla plná lidí… Mno, lidí… Všichni měli takové bílé skafandry, skleněné kulaté přilby s temnými skly, jakési gumáky na nohách a na krku pověšenou krabičku, která různě blikala a vydávala takový pípot, jako by tam každý měl rovnou kurník. Pípalo to ze všech stran. Stejně jako my jsme kroutili hlavama do všech stran. Vypadalo to spíše, že jsme v nějaké kosmické lodi než v nemocnici. Nebyl jsem si jistý, zda jsme neměli hned zdrhnout, mno i když, vzhledem k mému úrazu…
Než jsme dorazili do čekárny, museli jsme podruhé zastavit, protože před námi táhlo šest těchto divně maskovaných dvounohých tvorů snad patnáctimetrovou oliheň… nebo tak něco. Podotýkám, že nekladla žádný odpor, takže buď byla dost sjetá, nebo stejně v šoku jako my. Jeden z těch Jedyjů pronesl něco v tom smyslu, že ta mnohochapadlá věc musí být nejspíš lesbička, páč jinak si neumí vysvětlit, proč je jich tak málo.
V ten moment se otevřely dveře do ordinace a já spatřil tu nejčistší místnost, kterou jsem kdy viděl. Byla prázdná, bez oken a celá od podlahy až ke stropu vykachlíkovaná bílýma lesklýma kachličkama. Byla tak sterilní, až mi jezdil mráz po těle. Uprostřed se nacházela jediná věc a tou byl nerezový stůl, pod kterým byl zabudován odtokový kanálek. Podíval jsem se na Toma lehce vyděšeným pohledem a ten jen suše polkl.
A jedna dobrá zpráva, vlastně nevím, jestli byla tak dobrá. Konečně si nás někdo všiml. Velmi pomalu k nám přispěchali dva z těch skafandrů, v pozadí se šinul i třetí, a začali nějak divně máchat rukama kolem sebe, jako když se někdo rozčiluje. Pak se odněkud, snad z reproduktoru, hlasitě ozvalo: „Co tady děláte, když nejste mrtví nebo něčím výjimeční?“
„Mno… já… já jsem si zapíchl do nohy ka… kaktus,“ opatrně jsem hlesl.
„No a?“ ozvalo se opět z repráku.
„NO A?“ ozvalo se z jiného repráku. „Jaké no a? Tak vzácnou a výjimečnou návštěvu a ke všemu zcela živou, jsme tady ještě neměli.“ Podotkl ten třetí opožděný skafandr, který právě dorazil.
„To je přeci Tom Kaulitz!“ řekl skafandr poněkud příjemnějším hlasem.
„A… a… a tohle bude snad Bill? Myslím, že ano, i když ten pokřivený obličej, celý rudý, rozmazaný a ubrečený, hm… asi to dělá ten kaktus, taky bych se nesmála, mít ho zapíchnutý tak hluboko…“ zúčastněně pronesl třetí skafandr. Přeci jen jsou to lidi, pomyslel jsem si.
„Ta… ta… takže nás nebudete… pitvat?“ vytrousil ze sebe Tom s jistou nadějí v hlase.
„Ale to víte, že budeme,“ nadšeně dodal skafandr, „ale na to máte ještě spoustu času, řekl bych.“
Když jsme s bráchou dopodepisovali i ten poslední skafandr a různé jiné předměty, uháněli jsme odsud, co to šlo.
Já jsem tomu blbečkovi říkal, když chce jet k nemocnici, musí mít Sochu svobody napravo a né nalevo!!! To se pak stane, že se dostanete do zcela jiného ústavu, kde se o vás sice také postarají, ale až po smrti nebo vás jednoduše kuchnou i tak, když se něčím lišíte. Jako např. když se málo rozmnožujete.
Naštěstí já jsem jim připadal jako zcela běžný vzorek populace. Kdyby jen tušili, co se odehrává v naší společné „bratrské“ ložnici a hlavně ve společném „bratrském“ loži, asi by změnili názor. Ale ujistili mne, že až udeří má poslední hodinka, nesmírně rádi mě zase uvidí.
autor: ZoE
betaread: Janule
aaaaaa tak to bylo dokonalí nemužu ještě teď už vidít jak se Bill prochází po NY bosky s kaktusem v noze xD .D:D
Pěkná "powídka"..x)
xD humorný drabble jsou prostě nejlepší xD
skvělý!
*chytá tlemy*
super!! xDD
OMG .. Nemuzu xD
xD povedeny xD
ježiš….xDDD
tak to je mazééc! :D:D:D nemůžu z toho, dokonalý! 😀
😀 😀 😀 po prvých troch riadkoch som zistila, že sa mi ani ústa neoplatí zatvárať, aj tak sa buem len rehotať celý čas 😀
Tak to byl mazec s tím katusem sem z toho nemohla×DD
Joo tak tohle bylo brutus nejvíc…:D:D Myslela jsem, že budu pod postelí :D:D:D
Nemá chodit bosej po NY :))))))
Lesbická oliheň :))) Prostě Zouííí v plné síle :))
A neříkal náhodou Bill v nějakém tom rozhovoru, že on by tedy tělo na výzkum nikdy neposkytl? To jen tak pro pořádek :)))
Mno… Kattysku, on by se ho už asi potom nikdo neptal :D:D
Vím, že je to totální magořina, omlouvám se fšem, hlavně Janulce… tohle byl prostě úlet!
A někomu to přišlo dokonce ftipné??? Tak to mi velmi lichotí :)) jinak co se týká tohoto výtvoru… hraju si na mrtvého brouka, jasný? xDD