autor: Fabiana
~Bill~
Celý den jsem nemohl přestat myslet na Toma. Ten Andreas je taková svině! Jak mu to mohl udělat? Nechápu to. Myslel jsem, že jsou přátelé! Na chvíli mě napadlo, že bych se na to Toma zeptal, včas jsem si to ale rozmyslel. Nemyslím, že by se mu teď chtělo o tom mluvit. Budu na to muset opatrně.
Zaneprázdněn přemýšlením, jsem si nevšiml projíždějícího vozu, zareagoval jsem až na skřípění brzd a hlasité troubení. Uskočil jsem stranou, v hrdle se mi zformoval zděšený výkřik, ven ale nevyšel. Nekřičím. Nikdy.
„Trümpere! Zbláznil jste se?!“ Zaslechl jsem. Z auta samozřejmě nevystoupil nikdo jiný, než můj „oblíbený“ kandidát na ředitele. Jinak řečeno pan Simon Mager.
„O-omlouvám se, já jsem…“ Začal jsem, nenechal mě ale domluvit.
„Mně je ale úplně jedno, co jste nebo nejste, Trümpere! Jsou s vámi jenom problémy!“ Křičel. Pak se ke mně naklonil a v monologu pokračoval tichým, vrčivým hlasem. „Ale až mě zvolí ředitelem, už s vámi na této škole žádné problémy nebudou. Rozumíte?“
„A..no.“ Zamumlal jsem. Ještě jednou mě zpražil nenávistným pohledem, nastoupil do auta a odjel.
Opřel jsem se o pouliční lampu a po tyči se svezl k zemi – měl jsem co dělat, abych zachoval neutrální tvář. Do očí se mi draly slzy. Zhluboka jsem se nadechl.
Klid, Bille, klid…
Nádech…
Výdech…
Nádech…
Ten chlap se nikdy ředitelem nestane, odejde z města, už ho neuvidíš…
Nádech…
Výdech…
Už ti neublíží… už nikdy, už ne…
Nádech…
„Bille?“ Ozvalo se najednou. Trhl jsem sebou a praštil se hlavou do lampy.
Už podruhé během necelých pěti minut mi vhrkly slzy do očí. Obě ruce jsem si přimáčkl zezadu na hlavu a párkrát jsem bolestně sykl. Něčí ruka se dotkla mého ramene. Silou vůle jsem se přinutil otevřít oči. Nade mnou se skláněl Tom. „Jsi v pořádku?“ Šeptal. Přinutil jsem se přikývnout a nechal Toma, aby mě vytáhl na nohy.
„Dobrý…“ mumlal jsem, ačkoli to nebyla úplně pravda. Hlava mi třeštila a v břiše mě svírala nervozita. Možná ji provázel strach, jenž se momentálně zmocnil mé duše. Pomalu jsem se vydal ke škole, s Tomem po boku. Nic neříkal, za to jsem mu byl vděčný. Nenašel bych sílu mluvit.
~Tom~
Tváří se, že je v pořádku, ale není. Poznám to. Doprovázím ho až do kabinetu a pozoruji, jak odemyká dveře. Třesou se mu ruce a celá akce tedy trvá o něco déle než obvykle, za chvíli ale přece jen stojíme před otevřenými dveřmi.
„Můžu dál?“ Ptám se tiše, ačkoli chodba zeje prázdnotou. Na studenty je ještě brzy, a je jen náhoda, že jsem zrovna dnes nemohl spát. Nebo tedy… tak úplně náhoda to není, tím bych se ale raději nezabýval. Na Billovo svolení jsem vstoupil do kabinetu a dle zvyku se usadil na jeho psací stůl. Tentokrát nezamkl (zřejmě se neodvážil, po tom, co dostal minule „sprda“ od „rušitelky“), jen se vyčerpaně svalil na svou židli. „Vážně jsi v pořádku?“ Zeptal jsem se znovu. „Nechceš jít třeba domů? Přece jen tě málem srazilo auto…“
„Je mi dobře.“ Přerušil mě Bill. Chvíli bylo ticho. „A ty… všechno dobré?“ Ptal se opatrně. Prkenně jsem přikývl a pokusil se o úsměv, povedlo se mi však jen bolestně zkřivit obličej. Najednou jsem zjistil, že se Billovi nedokážu podívat do očí. Že se před ním stydím. Za to, co se stalo, za to, jak mě viděl, i za to, že se mi pokouší pomoci. Žaludek se mi stáhl v bolestné křeči a levou ruku jsem automaticky sevřel v pěst; v tu chvíli jsem na ní ale ucítil Billovu studenou dlaň. Jemně mě hladil po zápěstí a za chvíli mě tak přinutil stisk uvolnit. Konečně jsem se odhodlal zvednout hlavu.
Usmíval se. Opětoval jsem jeho úsměv, samotného mě překvapilo, jak snadné to najednou je, a Bill se vyhoupl na stůl, odsunul stranou hromadu sešitů a opřel se o zeď. Napodobil jsem ho (nikoli však natolik šetrně; několik sešitů a tužek skončilo na zemi) a znovu vyhledal jeho ruku; jeho doteky působily nádherně uklidňujícně. Přesto jsem se brzy přinutil vymanit se z jeho sevření a namísto toho jsem jej objal kolem pasu. Přitiskl se ke mně, cítil jsem jeho parfém, dokonale se k němu hodil. Neudržel jsem se a zajel mu rukou pod tričko; na chvíli ztuhl, okamžitě se ale opět uvolnil a poddal se mým dotekům. Pomalu jsem přemístil ruku na jeho břicho, Bill to okomentoval táhlým vzdechem a já se samolibě pousmál; přišlo to nějak samo. Volnou rukou jsem lehce stiskl Billovu bradu a naklonil jsem se k němu, poslední centimetry ale musel opět překonat on, a on měl na svědomí, že se naše rty spojily v polibku tak procítěném, jako ještě nikdy. Jedna moje ruka si opět našla cestu pod Billovo tričko, druhou jsem ho hladil po vlasech. Bill ovšem nebyl s rukama nijak pozadu; naopak, měl jsem pocit, že mi jimi několikrát přejel po zadku.
Jestli teď někdo přijde, tak jste oba mrtví! Prolétlo mi hlavou, rychle jsem ale tyto myšlenky zaplašil a plně se věnoval Billovi.
Odtrhlo nás od sebe až zvonění.
Chvíli jsme zůstali stát, držíce se za ruce. Pak Bill nakrčil obočí.
„Nepřipadá ti to divné?“ Zašeptal.
„Co přesně?“
„Ten klid tady… to ticho, nikde nikdo… tenhle kabinet bývá obvykle narvaný už o půl osmé, a teď nic…“ Nastražil jsem uši – a nic jsem neslyšel.
„Jo… to je divné.“ Najednou jsem znejistěl. Co se to děje?!
Bok po boku jsme vyšli z kabinetu; všude byl pořád tentýž klid. Totéž ticho. Bill mi stiskl ruku a nahlédl do první třídy, která byla po ruce – prázdná. Ztemnělou chodbou se rozléhala jen ozvěna našich kroků; a nikde ani náznak obvyklého řevu studentů, vychutnávajících poslední okamžiky před začátkem vyučování.
„Není dneska náhodou volno?“ Napadlo mě najednou. Bill vylovil z kapsy diář rozměrů kapesního zapalovače (nevěděl jsem, že se takovéhle formáty vyrábějí – zase nový poznatek) a chvíli v něm listoval. „A víš, že je?“
Rozesmáli jsme se; tento poněkud hlasitější zvuk byl příjemnou obdobou ozvěny.
„Takže jediní dva blbci ve škole jsme my dva?“ Nadhodil Bill.
„Už to tak vypadá. To by se ovšem dalo patřičně využít…“ protáhl jsem, a znovu jsem Billa objal kolem pasu. Vyzývavě se usmál a já ho vysadil na dřevěný parapet okna, po vzoru studentů, líbajících se o přestávkách. Olízl jsem mu obličej, od brady až k čelu. Zasmál se. „Co když nás někdo uvidí?“ Nadhodil šeptem. „Co když někdo přijde?“ Jeho ruce jsem opět ucítil na holých zádech.
„Kdo by sem chodil…“ Hltavě jsem se vpil do jeho rtů, vychutnával jsem si tento okamžik, tak dokonalý. Neodolal jsem ale volání jeho bělostného, štíhlého krku; působil tak… nevím, jak to říct. Za chvíli se ozvěnou nesly jiné zvuky než smích.
„Nepůjdeme… přece jen… ah… do kabinetu?“ Vyrazil ze sebe Bill.
„Možná,“ usmál jsem se, což mě přinutilo na chvíli odlepit jazyk od jeho bradavky. Omotal mi nohy kolem pasu .
„Odnes mě.“ Rozkázal. Vzal jsem ho za slovo. Aniž bych ho přestal líbat, pomalu jsem kráčel zpět do jeho kabinetu. Nebylo to tak úplně bez chybičky, několikrát jsem narazil do zdi a jednou málem rozbil prosklenou skříň s trofejemi, které vyhráli studenti téhle školy, většinou v halových sportech, asi v rozmezí… posledních padesáti let. Nicméně, nakonec jsem se do kabinetu úspěšně dostal. Zavíráním dveří jsem se nezdržoval (proč taky), opatrně jsem Billa posadil na jeho stůl (moji opatrnost odnesl kalíšek s psacími potřebami, ale to je vedlejší) a rádoby nenápadně jsem mu začal vyhrnovat tričko. Odtáhl se, abych mu ho mohl přetáhnout přes hlavu, což jsem uskutečnil více než ochotně.
Byl nádherný. Pohled na jeho hruď, prudce se nadzvedávající a opět klesající v rytmu jeho zrychleného dechu, mě fascinoval. Musel jsem se ho dotýkat. Jemně jsem ho hladil ho hrudi a po břiše, za chvíli jsem zapojil i ústa, na zkoumání jeho těla se hodila lépe. Zcela ignorujíce Billovo rozpačité červenání, jsem si začínal připadat jako v tom nejkrásnějším snu. Zvolna jsem se dopracoval k Billovu plochému bříšku, a vtom jsem si všiml jeho tetování; hvězdy, již mi stále částečně skrývaly jeho kalhoty. Chtěl jsem ji ale vidět celou, vrhl jsem se tedy na Billův pásek a zčásti se mi podařilo rozepnout tu zatraceně složitou sponu (kdo sakra vymyslel tyhle věci?!), když mi Bill stiskl ruku, čímž mě zastavil.
„Počkej…“ zamumlal (a zrudnul). V tu chvíli mi došlo, jak to muselo vypadat.
„Promiň, já…“ začal jsem, Bill mě ale umlčel polibkem.
„Jen… je to moc rychle…“ šeptal. „Kalhoty ne…“ A aby dokázal pravdivost svých slov, také mi stáhl tričko.
autor: Fabiana
betaread: Janule
jéžiš já se už těšila a ono nic.ty ty ty Fabiano ty mě neštvy.Takhle mě napínat a pak mi zkazit náladu.ale krásný.hele od kdy ve škole při volnu zvoní zvonek?u nás teda nezvoní.jinak hezký hezký hezký
Ta poslední věta mi připoměla scénu z Gymplu×D kalhoty ne×D ale jinak to bylo opět suprově napsaný, ale mě by se teda nemohlo stát, že bych zapomněla na volno, na to já nezapomínám nikdy×DD když nemusím do školy ani nepáchnu.
O volnu sou ve škole a celej den budou braát praxy sexuální výchovy? jéda to bych klidně do té školy šla taky kdybych se na ně mohla dívat xD btw.. Nemaj tam náhodou kamery? xD Užasné… a eče jedno btw už se mi vybavil ten Andy xD
jen hvězdu Bille…xD
Super! Moc se mi tento díl líbil..
Pěkný… ale ty dveře od kabinetu bych radši zavřela. Pro jistotu. 🙂
Úžasný dílek x))
Moc hezky napsaný a zajímavý 😀 Jinak ten Simon se mi teda vůbec nezamlouvá..
hezkej příběh mno =) moc pěkný honem dál 🙂
to je úžasný 😀 a jak jsou jen oni dva tam, když je volno 😀 Krása! akorát se taky bojím, co bude s tim Simonem!
ježiš, souhlasím s tím názorem, že "Kalhoty ne" mi okamžitě evokovaly Gympl 😀 snad se Billí taky nepálí zapíkem na zápěstí 🙂 ale dobrá kapitola, skoro jsem čekala, že je tam přistihne ten kandidát na ředitele 🙂
Tak Fabi se rozepsala.. úžasný… xD
heh.. to by bolo dost divne keby tam niekto len predsa prisiel.. xDD