Hope 21.

autor: B-kay

Kdesi jsem slyšel, že nejkrásnější a zároveň nejčistší oceán, se ukrývá v hloubce lidských očí. Nepamatuju se, jak je to dávno, co jsem se jej snažil najít v Sářiných očích. Pamatuju si jenom to, jak moc jsem byl zklamaný, když jsem jej tam tehdy nenašel. Ta věta se mi kdysi zdála neskutečně kouzelná, akorát jsem jejímu kouzlu nerozuměl. Byl jsem z toho dost smutný, protože jsem si myslel, že bylo něco v nepořádku se mnou. Ale nebylo…

Dokázal jsem jej objevit. Tak dlouho jsem o tom tajně snil, a najednou jsem se do něj díval. Akorát to byla hloubka úplně jiných očí. Hloubka páru očí, do kterého mi raději nemělo být dovoleno… Řetězec zvláštních událostí a nečekaných zvratů to však zařídil za mě.

„Miluju tě,“ řekl jsem přímo smutným hlasem. Odpovědi jsem se možná nedočkal, zato jsem ucítil ještě pevnější sevření dlaní kolem mých boků a jeden nádherný polibek. To mi stačilo. Nechtěl jsem, aby to říkal, pokud se na to ještě necítil. Cítil jsem, že mě má rád a věta Miluji tě by se stala jenom krásným bonusem. I bez něj to však bylo nádherné.

Nikde nikdo. Jenom tmavá obloha poseta drobnými světýlky, záře měsíce, tříštící se na hladině jezera, a my v něm. Víc jsem nepotřeboval. Na všechno ostatní jsem pomalu zapomínal. O Sáře jsem konečně dokázal přemýšlet jako o krásné vzpomínce. Smyslem mého života se stal můj sladký neznámý, díky kterému jsem konečně začínal znovu žít…

„Usmíváš se,“ zašeptal jsem proti jeho tváři, a také jsem se krátce pousmál.

„Myslím, že jsem konečně našel důvod usmívat se,“ odpověděl nádherně zastřeným hlasem a bez okolků mě dlouze políbil. Už to bylo všechno úplně jiné. Nemusel jsem o jeho polibky prosit. Políbil mě, kdykoliv po tom zatoužil.

„Tak to jsem rád. Když se usmíváš, jsi nádherný,“ očima jsem prolétl jeho křehký obličej, vyhledal jsem jeho pohled a v přímém očním kontaktu jsem se snažil vyhledat jeho pootevřená ústa. Ve chvíli, kdy jsem se do nich hladově zakousl, jsem věděl, že to nevydržím. K Tomovu překvapení jsem se od něj prudce odsunul a zhluboka dýchajíc, jsem se mu díval do sněhobílé tváře. I když jsem měl z vody vždycky panickou hrůzu, teď jsem na něco takového úplně zapomněl. Nohama jsem dopadl na dno jezera, natáhl jsem k Tomovi dlaně, a když se jich zachytil, vedl jsem jej ke břehu. Jakmile nám voda sahala do úrovně kolen, přestal jsem se jí bát. Už pro mě nebyla nebezpečnou.

Otočil jsem se k Tomovi tváří a bez jakýchkoliv zbytečných řečí, jsem jej naléhavě políbil. Ruce jsem mu omotal kolem krku, přitiskl jsem se na něj svým nahým tělem a dál jsem chtivě naléhal na jeho ústa. On nespolupracoval. Moc dobře věděl, co by se stalo, pokud by tak udělal. Já jsem to už ale nevydržel. Už jsem se na něj nedokázal jenom dívat. Měl jsem jej tak blízko. Potřeboval jsem mu být blíž. Dával jsem mu do rukou moc rozhodnout. Měl jenom dvě možnosti – stopnout mé líbání, obléknout se a vyrazit k autu, nebo zůstat. Ve chvíli, kdy mě od sebe prudce odstrčil, jsem pocítil svou prohru. Dělilo nás od sebe tak půl metru. Stáli jsme naproti sobě. Myšlenky nás obou se jistě ubíraly stejným směrem, přesto byly naše reakce odlišné. Zatímco já jsem byl ten aktivnější, Tom byl tím, kdo to všechno ukončil. A možná taky udělal správně. Cítil jsem se před ním jako hlupák. Bál jsem se mu podívat do očí. Když jsem tak ale nakonec udělal, jeho pohled mě přímo pálil. Díval se na mě, jako by mi říkal: „Prosím, dostaň rozum a zastav to, protože já už to nedokážu“. Pohledem plným ustrašené touhy a potlačované vášně, sjížděl mé nahé tělo a já věděl, že dnes se to prostě musí stát. Místo toho, abych vyslyšel jeho nevyřčenou prosbu a zastavil tu vášnivou lávu, která po nás prahla, udělal jsem pravý opak. Několika kroky jsem popošel až k němu, zadíval jsem se mu hluboce do očí a byl jsem rozhodnutý respektovat jej, ať už by se rozhodl jakkoliv. Čekal jsem, bezmocně jsem visel na jeho rtech a čekal odpověď. „Ještě pořád můžeš říct ne,“ vůbec jsem netušil, jak se mi povedlo dostat ze sebe nějakou smysluplnější větu…

Tomova reakce však byla až překvapivě podobná té, kterou jsem očekával.

„Pak musím říct ne, Bille. Opravdu mě to mrzí, ale nemůžu. Je to příliš svazující. Dokud nebudu mít jasno, co bude se mnou, nemůžu to udělat,“ mluvil sice vyrovnaně, přesto jsem věděl, že je smutný. Ani on to takhle nechtěl.

„A co bude s náma?“ zeptal jsem se se skloněnou hlavou, očekávajíc to nejhorší. Možná si to všechno v téhle chvíli rozmyslel.

„Mezi náma se nic nemění,“ vzal mou tvář do dlaně, čímž mě přinutil opětovat jeho upřímný pohled. „Já jsem zůstal mnou, a ty jsi pořád kluk, do kterého jsem se zamiloval. Sám bych to nechtěl měnit. Bojím se, že by to naše intimní sblížení mohlo zkazit.“ Měl pravdu. Až po těchhle slovech jsem si uvědomil, do čeho jsem se to chtěl pustit. Se Sárou jsem se nikdy nemiloval. Zašli jsme sice daleko, ale sex v tom nikdy nebyl. Ani nevím, proč jsem po tom najednou tak zatoužil. Vidina milování s Tomem, se mi zdála být nádherná. Možná proto jsem jednal tak ukvapeně…

(Tom)

„Omlouvám se,“ pípl jako malé zraněné ptáčátko. Musel jsem jej obejmout. Láska, kterou jsem k němu cítil, z minuty na minutu rostla. Něha a měkkost, kterou v sobě ukrýval, jsem však miloval ze všeho nejvíc. Neměl se mi omlouvat. Sám jsem přeci netoužil po ničem jiném a opravdu nechybělo moc, abych se neovládl a miloval se s ním přímo tady a teď. Na břehu jezera, ozářen září měsíce. On by byl jediným němým svědkem mého prvního milování. On a tisíce hvězd nad náma.

„Víš co? Oblékneme se a půjdeme domů, ano? Budeme si hrát s Tilí, uděláme si nějakou dobrou večeři. A už žádný smutný obličej,“ láskyplně jsem jej políbil do vlasů.

„Budeš spát u mě?“ zeptal se nejistým tónem a svýma smutnýma očima mě k odpovědi přímo sváděl. „To víš, že budu,“ slíbil jsem a ještě jednou jsem jej dlouze políbil…

*

„Když jsem byl malej, taky jsem měl takový plovoucí kachničky. Akorát jsem si s nima jenom hrál a pouštěl jsem je do vody,“ Bill Tilí pečlivě přikryl dlaní oči a na hlavu jí vylil hrníček vody, aby opláchl všechen šampon z její vlasů. Tilí se však pořád zářivě usmívala a máchala plastovou kachničkou všude kolem sebe. Byla jako takové malé sluníčko. Dost mi připomínala Billa. I ten se na ní nádherně usmíval, a po smutku nebo zklamání nebylo jediné stopy. Já vím, že jsem mu tím ublížil. Nechal jsem to zajít až příliš daleko, abych to pak nelítostně zastavil. Bylo to ode mě opravdu hloupé, a možná právě proto jsem se jej nedokázal zeptat, jestli se na mě zlobí. Byl tak nádherný, když si s ní hrál, a já nechtěl být tvůrcem jeho smutného pohledu a snad i slz.

Musel jsem něco udělat. Bill mi pořád říkal, jak moc mě miluje. Dokazoval mi svou lásku každou vteřinou, a co já? Vracel jsem mu to nějak?! Pořád jsem se oháněl minulostí a díky otřesným vzpomínkám, jsem přišel o to nejkrásnější, co se mi mohlo stát. Ale nemohl jsem si pomoct. Dostal jsem strach. Vzpomněl jsem si na den, kdy jsem jako malý kluk omylem vběhl k bratranci do pokoje, v tu nejnevhodnější chvíli. Miloval se se svojí holkou. Byl k ní zřejmě surový, protože plakala a prosila jej, ať přestane. Jenomže on nepřestal… Nikdy bych si neodpustil, kdybych tímhle způsobem Billovi ublížil….

„Co máma, už je to lepší?“ Bill se na mě zadíval s nadějí v očích, kterou jsem mu nechtěl kazit, přestože se mnou jeho mamka nepromluvila jediné slovo. Poté, co jsme vykoupali Tilí, a konečně se nám povedlo ji uspat, lehli jsme si také do postele a jenom tak jsme si povídali. Ležel jsem s hlavou na Billově bříšku, zatímco on něžně proplétal mé vlasy a hladil mě po tváři. Nepřemýšlel jsem nad ničím, co by mohlo tuhle chvíli zkazit. Užíval jsem si jeho doteků, jeho nádherné blízkosti a vůně. Každého jeho slova… Byl jsem do něj blázen. Připadal jsem si jako malej kluk, který se poprvé zamiloval. Bylo mi úplně jedno, že je to kluk. Copak na tom záleží, jestli se jedná o kluka nebo holku? Billovi nechyběla jediná věc. Byl prostě dokonalý a měl mě rád. Možná jsem udělal hloupost, když jsem to zastavil… Jedním pohybem jsem se otočil a položil jsem se na něj. Tvář jsem měl v úrovni jeho boků. Nahnul jsem se přes něj a prsty jsem rozepl první knoflíček na jeho černé košili. Bill mě zaujatě pozoroval, jako by vyčkával, jak daleko se odhodlám zajít.

Zhluboka jsem se nadechl a třesoucími se prsty jsem rozepnul další knoflík. Pokračoval jsem tímhle tempem, dokud se přede mnou nezjevila jeho holá hruď. Bez přemýšlení jsem se k ní sklonil a políbil jsem první kousíček jeho bledé kůže, na který jsem dosáhl. Byl nádherně horký. Srdce nám tloukla ve stejném rytmu, dokonce i dech dosáhl stejné frekvence. Rty jsem bloudil po jeho bříšku, mazlil jsem se s jeho kůží. Dnešní noc jsem chtěl strávit v jeho náručí. Jenom se s ním objímat, líbat jej a doufat, že jednou bude smět být skutečně můj…

je tím nejkrásnějším darem na mou zraněnou duši…