autor: Rachel
Dlaně černovlasého chlapce, sedícího na posteli, se už poněkolikáté roztřásly strachem a nervozitou a Bill je jen marně tisknul k sobě, aby je zbavil až mrazivého chladu. Teplo mu bylo docela dost, avšak jeho prsty se podobaly kusům ledu. Pomalu od nich zvedl pohled a zadíval se na bílé dveře, jejichž poslední cvaknutí se rozeznělo celým pokojem sotva před pár minutami. I ta malá chvilka však Billovi přišla jako celá věčnost a on si jen úlevně vydechl, když spatřil nehýbající se kliku. To mu však na jeho strachu neubralo, možná jen na pár vteřin, po kterých se mu opět vrátil nepříjemný pocit z chvil, které budou následovat. Bál se jich, tolik moc se jich bál. Moc dobře však věděl, že se mu každou vteřinu přibližují, a o to víc v něm jeho strach rostl. Strach z toho, co se stane, až se ty bílé dveře otevřou…
Bill si trhaně povzdychl a skrčil se na posteli ještě víc, jako by si přál tomu okamžiku uniknout. A i přesto, že věděl, jak je to nemožné, se teď schoulil do klubíčka, zatímco svou mysl oddal novým a novým myšlenkám. Netušil, co se stane, až se Simone vrátí, něco mu však říkalo, že to nebude vůbec nic pěkného. A už vůbec ne, jestli se Simone dozví o jeho přístupu k lékařům a o jeho chování. A právě to bylo to, co Billa děsilo ze všeho nejvíc. Svou mamku měl rád, a také s ní už od dětství velmi dobře vycházel. Byla jediným člověkem, kterého měl a který jej toleroval a měl rád takového, jaký byl, čehož si Bill na Simone velmi vážil. Vždycky mu byla nablízku, vždycky mu se vším pomohla a dobře poradila, zároveň se jej však také snažila vychovávat slušně. Několikrát se stalo, že měl Bill prořízlejší pusu, a to se mu u mamky nikdy nevyplatilo. Párkrát už ji viděl naštvanou, a i přesto, že by tyhle situace spočítal na prstech jedné ruky, moc dobře věděl, jaká dokáže být. A také mu bylo jasné, jaká asi bude její reakce, jestli se od lékařů dozví pravdu.
Billovy ruce se znova roztřásly a Bill se smutně zadíval před sebe. Nejvíc ze všeho se bál toho, že ji zklame, a to nechtěl. Nechtěl, aby se za něj Simone styděla, situace, ve které se právě ocitl, tomu však více než nasvědčovala, a Bill se v duchu fackoval za své drzé já. Vždycky chtěl mamce dělat radost, a také se mu to dařilo natolik, že na něj byla velmi pyšná, tato krásná skutečnost se mu však brzy zbortí jako domeček z karet a nezůstane po ní vůbec nic. A to jen kvůli jeho pitomému chování k lékařům, kteří jej určitě zapírat nebudou. Jen kvůli tomuhle ztratí důvěru své mamky, které si tolik váží. A to bylo přesně to, co Billa mrzelo ze všeho nejvíc. Už odmalička byl perfekcionista a touha být nejlepší v něm převládala až do tohoto věku, celý jeho život. A možná právě proto jej tolik děsila představa rozzlobené a snad i zklamané Simone. Tohle nikdy neznal, nikdy se nevzdával předem, a ani Simone nedával příležitosti, aby se na něj zlobila. Toužil být tím nejlepším a dobrým synem, teď se mu však zdálo, že je mu tahle skutečnost na míle vzdálená…
Následující okamžiky a zklamaná Simone však nebylo to jediné, nad čím se černovlasý chlapec trápil. Bylo to ještě něco, něco, na co by Bill ještě před pár hodinami ani nepomyslel, nyní se však jeho myšlenky stáčely úplně jinam, k něčemu, co mu teď nedalo ani na vteřinku pokoje. Nebo spíš k někomu? Bill se nervózně přetočil na posteli na druhý bok a zadíval se na židli po své pravici. Stačil jen jediný pohled na ni a jemu se okamžitě vybavila tvář mladého lékaře, který jej každodenně prohlížel. Ta tvář, která vypadala tolik laskavě a mile, tolik přívětivě a zato si vysloužila jen snůšku jeho nadávek a hloupých poznámek, jejichž majitel se teď vyšplhal do sedu a složil hlavu do dlaní.
Až teď si uvědomoval, jak hloupý byl, když se k tomu mladému lékaři takhle choval. Drze a ještě uštěpačně. Uvědomoval si to až teď, v této chvíli, kdy se mu v mysli vybavil obraz rozhněvané tváře, který byl ještě před pár hodinami skutečností, a Bill se zamyslel, klopíc pohled do svého klína. Jako by mu Tomova slova otevřela oči, jako kdyby jej naučila těmi pár větami vnímat své okolí jinak. Tohle Bill ještě nikdy od nikoho neslyšel, přestože si nadávek vyslechl už bezpočet. Tohle bylo však něco úplně jiného a Bill to cítil. Někdo by si řekl, že je to jen pár hloupých slov od mladého nezkušeného lékaře, byla to však právě ta slova a právě ten lékař, nad čím se teď v Billově mysli honila jedna myšlenka za druhou. Vlastně se vůbec nedivil, že Tom tolik vybouchnul. Po všech těch jeho poznámkách a drzém chování, na to měl plné právo, a to usoudil i Bill, který si Tomovy věty, vykřičené do jeho obličeje, už poněkolikáté vybavoval. Vidíš jen sám sebe a myslíš si, že všechno, co tu pro tebe děláme, je k ničemu. Ale my se snažíme ti pomoci!
Až teď mu začínalo docházet, jak hloupý byl, a jak nevychovaně se choval k lidem, kteří se tu o něj už od začátku tolik pečlivě starali a dělali všechno proto, aby se tu cítil dobře. A on? Odvděčil se jim jen urážkami, posměšky a svou drzostí, za kterou se teď v duchu fackoval. Co si o něm asi v nemocnici pomyslí? A co o Simone, která má takového syna, jako je on? Vždyť jí dělá jenom ostudu? A co si asi myslí ten mladý lékař? Už od začátku se k němu choval tolik pěkně, pravidelně kontroloval jeho zdravotní stav, a i přesto, že se k němu Bill choval chladně a odměřeně, mu úsměv z jeho rtů nezmizel. Až dnes, když už své pocity nedovedl skrývat a potlačovat v sobě. Neměl nejmenší tušení, ani zdání, jak tím černovlasému chlapci otevřel oči. Otevřel oči a ukázal pravdu, díky níž si Bill začínal uvědomovat následky svého chování. Uvědomovat a smiřovat se s tím, co jej za pár chvil, možná už jen vteřin čeká. Byl to jeho lékař, který se o něj staral a byl s ním v kontaktu nejvíc, znal jej mnohem víc, než všichni lékaři z celé nemocnice dohromady. To on měl Simone zpravovat o zdravotním stavu jejího syna a o jeho chování, které vůči němu nebylo zrovna nejlepší. Mohl říct všechno, cokoli, mohl si na něj nadávat i stěžovat si a požadovat po Simone káznické a rázné zakročení. A to věděl i Bill. Věděl, vůbec se tomu však nebránil. Tom měl plné právo se na něj zlobit, stěžovat si, nebo jej i přeřadit k jinému lékaři. Mohl říct Simone všechno dopodrobna, nic mu v tom nebránilo. Ani černovlasý chlapec, který se teď na nemocniční posteli třásl strachy. Uvědomoval si, jak ošklivé jeho chování bylo, teď už je však pozdě. Nemůže už nic vzít zpátky, ani to odčinit, teď už jen ponese rychle blížící se následky. Jeho osud je v rukou mladého lékaře….
Slabé cvaknutí dveří se rozlehlo celým ztichlým pokojem jako ozvěna a přerušilo tak tok Billových myšlenek, honících se v jeho mysli. Billovo tělo sebou mírně trhlo a Bill rychle pozvedl oči, jejichž pohled zaletěl někam na druhou stranu pokoje, vzápětí však jako by oněměl a ztratil hlas. Nemohl uvěřit svým očím. Proti němu stála usmívající se Simone s rozzářeným výrazem, plným radosti ve své tváři a vesele se culila na překvapeného Billa, který málem zapomněl zavřít pusu. Něco mu tady nehrálo, něco jej nutilo znova a znova přemýšlet nad důvodem úsměvu na Simonině tváři. Simone jako by jeho myšlenky a zvědavé otázky vycítila, zavřela za sebou dveře a posadila se na okraj Billovy postele. Věděla, že ji nezklame.
„Zlatíčko, já jsem tolik šťastná. Ukazovali mi výsledky těch tvých testů a seznamovali mě s postupem tvé léčby a myslím, že se to snad i trošku zlepšilo. Když jsem ty výsledky srovnávala s těmi jinými, o mnoho horšími, a lékař mi řekl, že s nimi lidé uspěli, myslím, že máš velké naděje na uzdravení. Myslela jsem, že to bude horší a taky jsem se toho bála, ale teď už jim věřím. Věřím a taky vím, že ty to zvládneš, Bille,“ usmála se na dokonale zmateného Billa, který si sám pro sebe zavrtěl hlavou. Tohle mu bylo v tuto chvíli úplně jedno, chtěl slyšet a vědět jen jediné.
„A kdo ti to říkal? Který lékař? Jak vypadal?“ nedočkavě ze sebe chrlil jednu otázku za druhou na Simone, která se zamyslela a svraštila čelo.
„No, na jméno jsem se zapomněla zeptat, dovedl mě za ním primář, prý se o tebe stará. Je to mladý, milý a moc příjemný chlapec. Takového mladého a hezkého lékaře jsem snad ještě nikdy neviděla. Ukázal mi celou tvoji složku s těmi testy a všechno mi dopodrobna vysvětlil. A když jsem se ho ptala na tvé chování, říkal, že jsi moc hodný a poslušný pacient. A tomu jsem nejvíc ráda, Bille. Věděla jsem, že mě nezklameš,“ dodala rozzářeně a zamrkala na Billa, který úplně přestal vnímat svět kolem sebe. Byl tolik zaskočený, jako ještě nikdy, než však stačil cokoli říct, přerušil jej Simonin hlas.
„Promiň, ale už budu muset jít. Dovolili mi jen pár minut, protože už je po návštěvních hodinách. Zítra jsem v práci až do večera, pozítří se ale určitě stavím,“ ujistila Billa, který jí jen něco koktavě přitakal a nechal se od ní políbit na tvář. Mezi dveřmi jí ještě stihl oplatit úsměv a krátké zamávání, jakmile se však za Simone zavřely dveře, svalil se na postel a zadíval se na bílý strop někde nad sebou.
Nemohl tomu uvěřit. Tohle bylo něco, co tedy opravdu nečekal. Nečekal, že by se ten mladý lékař zachoval tak přátelsky a klidně. Po tom všem, co mu řekl a vytmavil pěkně do očí, by si zasloužil ten nejhorší trest, opak však byl pravdou. Tom pravděpodobně nevyzradil ani slovo a ještě jej u mamky i pochválil. Billovy rty se zvlnily do šťastného úsměvu a Bill se s úlevou a hřejivým pocitem u srdce položil do bílých nemocničních peřin. Ten mladý lékař jej začínal stále více a více překvapovat…
autor: Rachel
betaread: Janule
Ach…ano. A od teď nastane ta pravá romantická atmosféra Tvých povídek…je to krásné. 😀
Tom totiž není tak hnusnej jako ty, Bille…xD
jupííí Tomík ho nezradil Rachel nejsme nějak popojený totiž vždycky když se atdy bude ěnco dít tak to plácnu a onos e to stane.asi se začnu hazardově vsázet,protože mám dobrej instinkt
MO s emi to zas elíbilo akorát se mi tohle četlo hrozně dlouho připadalo mi to nekonečný.ale pohádka jako vždycky
joo a máme to 🙂 to je krásný, že je hodný a poslušný, to jo teda 🙂 ale ted už nejspíš bude 🙂 je to krásný a těšim se na další díl!
… a proto předpokládám, že se Bill konečně začne chovat normálně a ne jako malej rozmazlenej fracek! Viď že jo, Rachel… xD
Tááák, výborně, Tomi nezklamal..a ted jak to bude dál..
táák, a ted hudlana, odoperovat ten nádor a bude blaze .-)
Já věděla že ho Tom nepráskne xD teď umřu, protože se nedočkám dalšího dílu:) je to nádhera!!
Opět velmi krásný díl. Kolikrát si Rachel říkám, JAK ty to dokážeš? Jak dokážeš popsat ty pocity, ty myšlenky, ten děj.. tak dokonale. Myslím, že tahle povídka bude stejně dokonalá jako třeba Princ. Začíná se mi to líbit víc a víc. A co je hlavní? I když je Bill nemocný a povídka se momentálně odehrává v nemocnici, mám úsměv na tváři po celou dobu čtení dílku…
Děkuju, děkuju, děkuju, děkuju moc za krásný komentáře:-D Jsem opravdu strašně ráda, že se vám to líbí a že jsem vás svou novou povídkou nezklamala xD
Jako Áďo, nemysli si, že to bude tak jednoduchý, jako:-D
Zrovna teďka od pondělka jsem měla takové období, že jsem si za Boha nedovedla představit, jak napíšu další díl, jsem o něco dopředu… Jenomže stačí se jenom podívat na ty krásný komentáře a já hned vím, jak dál. Nebýt vás, nebylo by nic a já to vím. Děkuju vám moc a budu se snažit, aby jste i nadále tuto povídku četli a abyste si ji oblíbili:-D
Děkuju ještě jednou moc moc xD♥
mooc pěkný, tom je hodnej že to na něj neřek xD
A teraz by mal Bill pozbierať odvahu a prášiť za Tomom ospravedlniť sa a poďakovať. Skvelá poviedka 🙂