autor: Tenshi88
Hned druhý den se vydal na uvedenou adresu. Nebylo zase tak těžké zjistit, kde jeho bratr – jak zvláštně to pro něj znělo – se svou nevlastní matkou bydlel. Byl rád, když viděl hezký malý domek s upravenou zahrádkou. Neodpustil by si, kdyby zjistil, že nějak strádal, zatímco on sám… byl sto přiznat si, že ho rozmazlovali. Byl jedináček, zvyklý na pozornost a přepych. Zahrnovali ho láskou, která se, jak rostl, měnila z upřímné na povinnou. Pořád nechápal, jak mu to mohli tajit. Rozdělili je. Věděl, že jeho otec není vlastní. Byl obeznámen s tím, že jeho vlastní otec matku opustil hned po jeho narození. Ale to, že si vzal s sebou malý plačící uzlíček, mu bylo zatajeno. Teď to vyplavalo na povrch a on se začínal bát. Co když ho nebude mít rád? Co když mu nebude věřit? Nebude ho chtít vidět. Na chvilku zapochyboval, že to byl dobrý nápad. Nevěděl o něm nic. Jen to jméno. Pozná ho, nebo? Ruce se mu třásly, když s novým odhodláním silně zaklepal.
„Bille? Máš návštěvu.“ Tahle věta dolehla k Billovým uším, prolétla mu hlavou a tam se ztratila v nekonečnu jeho mysli. Objal polštář a zavřel oči. Chtěl spát a nějaká návštěva ať si počká. Takhle brzo by sem lezl a budil ho jenom vůl. Kdo by jeho asi tak chtěl navštívit. Nechápal, jak jeho matka může pustit cizího člověka do jeho pokoje… zakroutil hlavou, odhodlán se nevyžádané návštěvy rychle zbavit. S opatrným zvukem otevíraných dveří prudce otevřel oči a náhle se jeho pohled střetl s totožným. Jeho tvář se na něj dívala jen pár centimetrů od jeho rozespalého obličeje. „Co tu…“ Bill vykulil oči a čekal na vysvětlení. Trochu víc si přitáhl peřinu k tělu a mimoděk si prsty hrábl do vlasů, aby je uhladil.
Tom byl evidentně stejně překvapený jako on sám. Když viděl to černovlasé stvoření, jak se roztomile krčí v pelíšku, napadlo ho, že to nemůže být pravda. Když se jejich pohledy střetly, najednou věděl, že je to tak. Najednou to tu bylo, a jeho to zasáhlo nevídanou silou. Teď byl na vážkách, zda neudělal chybu. Možná sem neměl chodit. Tohle bylo špatné. Šílenost. Když se na něj Bill zadíval svým hlubokým pohledem, byl v koncích. Nemohl couvnout.
Nikdy neviděl vyplašenější stvoření. Koulil na něj překvapeně oči a snažil se v té své rozespalé hlavince přebrat situaci. Tom nic neříkal a natáhl ruku. Přejel prsty po lemu svého trička. Když ho ráno nenašel, upřímně se rozesmál. Věděl, kdo je jeho novým majitelem. Bill si to asi vyložil špatně.
„Chceš ho… přišel jsi kvůli tričku? Já… omlouvám se.“ A začal si ho spěšně přetahovat přes hlavu. Nevěděl, proč by tu jinak byl. Nenapadal ho jediný důvod.
Jemné ruce ho však zarazily.
„Ne. To tričko si klidně nech. Přišel jsem… Bille, já…“ Nevěděl, jak začít, co říct.
„Odkud víš… jak se jmenuju?“ Bill to vážně nechápal. Své jméno mu přece neřekl. Neptal se. „Tvá mamka… je moc milá.“ Zašeptal a něco se v něm hnulo. Jak ho tak viděl, křehkou osůbku koulící na něj hnědé oči – svého bratra – vrhnul se mu kolem krku. „Bille, já se omlouvám, vážně jsem neměl tušení… Nevěděl jsem to, musíš mi věřit. Tohle se vůbec nemělo stát. Já to nevěděl…“ Špital překvapenému Billovi do ucha a vyhrkly mu slzy. Najednou mu došlo, co udělal. Co udělali…
flashback
Tom se pomalu posadil přímo k baru. „Vodku.“ Potřeboval se ujistit, že jedná správně, když opustil rodinu, přátele, město, kvůli jediné osobě. Potřeboval vypnout. Rozhlédl se kolem. Bar na rohu ulice, typický pro menší města, byl docela útulný. Směska nejrůznějších lidí kolem ho moc nezajímala. Na parketu se po sobě plazily dvojice milenců, u baru seděli osamělí muži, u stolů party dívek. Sem tam se na některou usmál, ale byl spíše otrávený. Vstal. Nemělo to cenu. Možná až moc prudce odstrčil barovou židličku a překvapeně vykulil oči, když někdo bolestivě vykřikl.
„Já se omlouvám, vážně, já… není ti nic?“ Černovlasý mladík zvedl hlavu. Jejich oči se setkaly.
„Ne, to je dobrý. Nic mi není. To nic.“ Usmál se a s okouzlujícím úsměvem se dotkl jeho prstů, které ho vytáhly z podlahy. Tom se cítil provinile.
„Smím tě aspoň na něco pozvat?“ Skoro čekal, že odmítne, když chlapec kývl. Společně mlčky popíjeli. Ticho mezi nimi bylo přerušováno pohledy, které si mladíci vyměňovali, aniž chtěli, aby si toho ten druhý všiml. Najednou se Tom prostě naklonil a donutil Billa vydechnou nad hloubkou polibku. Nebo to bylo naopak? Je jedno, kdo začal. Jediný polibek rozpoutal bouři. Bill ani nevěděl jak, ležel nahý v cizí posteli a nechal se líbat neznámým klukem. Sténal a nabízel se, a zároveň chtivě oplácel všechno, co mu nabízeno bylo. Ve snu by ho nenapadlo…
„Tohle je to nejabsurdnější, co jsem kdy slyšel.“ Vyslovoval Bill pomalu a míchal přitom svou kávu. Jednu postavil i před Toma, který trpělivě čekal na jeho reakci. „Chceš mi tvrdit…“ pohledem přerušil Toma, který užuž otevíral pusu, aby ho přerušil. „Chceš mi říct, že jsi… já ale nemám bratra.“ Zašeptal. Tom sklonil hlavu.
„Já jsem byl stejně překvapený jako ty. Dvacet let jsem žil v domnění, že jsem jedináček. A po dvaceti letech mi má vlastní matka klidně oznámí, že mám bratra, dvojče… Já jsem se sem hned rozjel. Musel jsem tě najít, já… je pozdě s tím něco dělat.“ Zvedl hlavu a střetl se s Billovým hloubavým pohledem. Slzy mu stékaly ke koutkům úst a on se nesnažil je skrývat.
„Tohle je vážně dost zvláštní situace.“ Odkašlal si. „Já teď jaksi nevím, co dělat. Panebože, já mám bratra.“ Zašeptal a při pohledu na Tomovu skloněnou hlavu mu došlo, že mu celou tu dobu chyběl.
„Tak já asi půjdu…“ Tom pomalu vstal a poraženě se šoural ke dveřím. Takhle si to tedy nepředstavoval.
Dvacet let Billovi chyběl někdo blízký. Chyběl mu pocit bezpečí. Chyběl mu… bratr. Bylo vlastně ironické, že se u něj tehdy v noci cítil tak bezpečně. Nadechl se. Znovu ho odejít nenechá. „Nechoď, bráško.“
autor: Tenshi88
betaread: Janule
Klikni na novou anketu, díky J. :o)
joo nesmí odejít…to je jako zakázaný!!!!
Krásný. Naprosto. Mám tuhle povídku moc ráda. ♥ Neumím to popsat, prostě je to, Tenshi, tak typický pro tebe. Miluju, jak píšeš. Moc se těším na pokračování.
Ať s tím pokračujou… při troše štěstí by to mohli utajit… xD
Nádherný, nádherný, nádherný…Hlavně ta Billova poslední větička..**
To je pěkny… on neodejde…doufám že ne teda
to je muckovní 🙂 moc se mi tu ti dva líbí 🙂
Ať tam zůstane, moc moc pěkné
Zůstaň Tome, zůstaň!
Nádherna:)
Jo! Nesmí odejít! Tyjo, je to úžasný, ale musí to být fakt mega šok!!
jo, nechoď bráško 😉 paráda
Veľmi milé bolo ako chcel Bill vrátiť tričko, keď si myslel, že Tom prišiel len kvôli tomu :DDD A potom to musel byť šok, ale snáď to dobre dopadne.
Veľmi krásna kapitola.
Krásně napsané,doufám že zůstanou spolu.