Trümper + Stringini = Kaulitz 15.

autor: DarkAngel

Tom:

Rozhodl jsem se, že za Billem zajdu cestou ze školy. Ať to mám za sebou co nejdřív.
Nádech, výdech. Trochu se mi klepou ruce, málem netrefím zvonek. Po prvním zazvonění se asi minutu nic neděje, proto stisknu zvonek podruhé, tentokrát v delším intervalu. Slyším kroky odněkud z nitra domu.
Sleduji pohyb stříbrné kliky, přičemž na chvíli zadržím dech. Jestli bude mít na sobě to, co včera…!
Poslední mikrosekundu mnou projede záchvěv strachu, co vlastně řeknu? Moje odhodlanost se jaksi vypařila…

Naštěstí -nebo bohužel- mi neotevřel Bill. Uvolněně pozdravím jeho mamku a zeptám se: „Můžu za Billem?“

Zatváří se bolestně. „No… myslím, že nemůžeš. Asi před hodinou spadl ze schodů a praskla mu sádra, podle jeho křiku i ruka. Záchranka ho odvezla do nemocnice. Doktoři mají podezření, že se navíc praštil do hlavy, což by jeho otřesu mozku zrovna dvakrát neprospělo. Pár dní si v nemocnici pobude.“

Chudák Bill. Jako by mu ta všechna bolest za posledních pár dnů nestačila. Chci se zeptat Simone, odkdy jsou návštěvní hodiny, ale ona pokračuje dál.
„Chtějí rodný list a nějaké další papíry kvůli pojišťovně… Hledám to od té doby, co odjeli a mám za nimi do hodiny a půl přijet. Jenže já ty papíry zaboha nemůžu najít. Jediné, co vím, je, že by měly být v nějaké skříni v obýváku, to je všechno.

Vybavím si jejich obývací pokoj. Celé dvě stěny jsou pokryty různými skříněmi, komodami a policemi. Může trvat dost dlouho najít složku s Billovými dokumenty.
Pohledem na levé zápěstí se mírně zhrozí. „Za dvacet minut tam mám být, to nemůžu stihnout, když jen cesta trvá deset minut. Ehm… Tome? Je mi to děsně trapné, že tě takhle obtěžuju, ale neměl bys chvilku čas?“ Přikývnu. „Pomůžeš mi s těmi papíry?“ Prostě jen budeš hledat mezi spoustou desek jedny červené se štítkem Bill.“
„Jistě, moc rád vám pomůžu.“
Oddychne si. „Děkuji. Tak pojď, dáme se do toho.“

Probírám se neskutečným množstvím různých složek. Ono se řekne červené desky, jenže to jsou každé druhé. A nálepky to má někdy opravdu zajímavé: „Zbytečnosti“, „Pravděpodobně nepotřebné“, „Prošlé doklady“, „Na vyhození“… Ale „Bill“ nikde. Odložím šedou sbírku spisů na hromadu, kam dávám to, co jsem už prohlédl. Popadnu další soubor listů a přečtu si nálepku. Desky nesou označení „Rozvod.“ Obvykle se v cizích věcech nešťourám, ale uznejte, že po těch všech nezajímavých nápisech, by vás „Rozvod“ upoutal také. Chci se toho přeci o Billovi dozvědět co nejvíc, ne? Třeba jen, kdy se rozvedli… Jen nakouknu…

Nenápadně se podívám přes rameno. Simone sedí zády ke mně na druhém konci pokoje a horlivě prohlíží jednu složku za druhou.

Odklopím desky a přejedu pohledem vytučněná jména: Simone Kaulitz a Jörgen Kaulitz. Cože? Otočím o dva listy dál. Další vytučněné jméno. „Bill Kaulitz“ a k tomu je zvýrazněné i „1.9.1989“. Nějak mi to hlava nebere. Kde se tady vzaly rozvodové papíry mých rodičů?!

Občas mám opravdu dlouhé vedení. Papíry jsou na svém místě. Jsem v domě, ve kterém jsem kdysi bydlel. Simone je moje matka. A Bill je… To ne! To nemůže být pravda, nemůžu se zamilovat do svého dvojčete, to je nemožné!
„Už to mám!“ vykřikne vítězoslavně Billova -totiž i moje- máma. Šťastně zamává nad hlavou červenými deskami. Zaklapnu rozvod a mojí nejdůležitější činností je rovnání složek zpátky do poliček, jen abych se na ni nemusel podívat. Absolutně nemám kontrolu nad svým výrazem.
„Na to se vykašli, nemáme čas. Já to srovnám, až se vrátím.“ Mávne nad tím rukou.
Následuji jí ze dveří.
„Pojedeš se mnou? Ale asi se k Billovi nedostaneš, pátek není návštěvní den a smí k němu jen rodinní příslušníci…“ Ach mami, kdybys věděla…!
Zavrtím hlavou. „To je v pořádku, zajdu za ním zítra. Ale děkuju.“
Usměje se. „Já děkuju tobě.“
Pokrčím rameny. „To nic nebylo. Pozdravujte ho ode mě.“
„Vyřídím, ahoj!“ zakřičí za mnou, a pak už jen slyším motor.

Domů se plazím takovou rychlostí, že by mě předběhl i slimák. Že jsem sem dnes vůbec chodil. Proti tomu všemu byla naše dosavadní situace tak jednoduchá… Proč se to muselo ještě takhle zkomplikovat?