Jiná planeta 10.

autor: Kiki

Vím, vím… děsně to flákám… omlouvám se…

Prostě jsem ho políbil… Sakra. Co si teď o mně bude myslet? Ale alespoň ví, na čem u mě je. Miluju ho. Miluju ho k zbláznění! Musel jsem to udělat… Mé srdce mi to říkalo…

„Já tebe taky… Nevím, jestli je to možné, na první pohled se zamilovat, ale já jsem toho důkazem…“ uculil se na mě.
„Co jsi to řekl? Zopakuj to… prosím…“ zažadonil jsem. Je to možné?
„Miluju tě!“
„To snad není pravda…“ Tolik let jsem na to čekal, a když to přijde, tak to neřekne mně, bratrovi, ale nějakému Billovi, kterého zná sotva pár dní…
„Věř tomu, Bille, miluju tě…“ Políbil mě.
„Mé jméno… od tebe zní tak nádherně… A ještě nádherněji ta slova, patřící mně… Miluji tě…“ polibek jsem mu opětoval. Mohli jsme si to tak vracet dobrých pět minut, dokud nepřišli další zákazníci. Pak už jsme na sebe prakticky neměli čas. Až do další přestávky. To máme na sebe hodinu…

Mám nápad…

„Tome? Mohl bys mi prosím skočit do obchodu pro… Hm… müsli tyčinku? Čokoládovou?“ zeptal jsem se jej, když odešel poslední zákazník.
„Jistě, zlatíčko… pro tebe vše…“ Usmál se a já mu vděčně dal pusu a do ruky mu chtěl dát peníze, jenže…
„Ne, ne, ne. Nechej si je…“
„Tome…“ podíval jsem se na něj nazlobeným pohledem… Ten mi ale moc dlouho nevydržel.
„Billy… Já jdu, ahoj…“ rychle vyšel z cukrárny. Nemám rád, když jsem někomu něco dlužný. Ale já svůj dluh splatím. Hned. To byl taky důvod, proč jsem ho poslal pryč. Začal jsem uskutečňovat svůj plán…

Prostřel jsem jeden stůl, přesně uprostřed. Udělal jsem jeden velký zmrzlinový pohár. Smíchal jsem dvě kombinace… můj a Tomův oblíbený pohár. Dal jsem do něj oplatky, jahody na ozdobu, které se samozřejmě využijí i jinak, dvě plastové lžičky a posypal čokoládou. Položil jsem jej doprostřed stolu, vzal šátek a vyšel před cukrárnu čekat Toma.

Za pět minut už byl u mě. Stihl jsem to tak tak.

„Tady máš tu tyčinku.“ Podal mi ji.
„Děkuju.“ Převzal jsem si ji a obešel ho, aby ke mně byl zády.
„Co to děláš?“ Zeptal se zděšeně, když jsem mu zavázal šátek na očích. Takže nemohl nic vidět.
„Uvidíš…“
„Vždyť nic nevidím!“
„O to mi jde.“ Chytl jsem jej za ramena a vedl dovnitř. Raději jsem zamkl a Toma odvedl ke stolu, kde jsem mu řekl, ať se posadí. Samozřejmě jsem mu trochu pomohl, protože nic neviděl. Nakonec jsem si sedl naproti němu i já.

„Sundej si ho.“ Na nic nečekal a doslova ho serval.
„P-Páni, Bille, To je… nádherný… To jsi stihl, jo?“ Skoro nemohl mluvit. Viděl jsem to na něm.
„Jasně. Děkuju… a dobrou chuť,“ usmál jsem se. Nabral jsem si na ten kousek plastu zmrzlinu, kterou jsem si pomalu vložil na jazyk v ústech. Chvíli jsem si s tím hrál, tančil s tím jazykem a koukal Tomovi do očí. Ten jen koukal a nezmohl se k pohybu. Nechal jsem ten kousek v ústech a vzal Tomův. Nabral jsem taky zmrzlinu a pomalu se přibližoval k Tomovým ústům. Jen je otevřel a já tam vložil zmrzlinu. Ještě jsem na něj tak provokativně koukal, když jsem si hrál jazykem se lžičkou… opět. Rád provokuji. Hlavně svého bratra, který mě miluje. Ale počkat. On nemiluje mě, Billa, ale Billa, jako cizího člověka. To nevadí. Hlavně že jej miluji já. Usmál jsem se na něj svůdným pohledem. Poté jsem do úst vložil další lžičku zmrzliny s jahodou.

„Bille? Co to děláš?“ Vytřeštil oči, když jsem jej hladil pod stolem nohou.
„Já? Nic.“
„A-Ale…“
„Copak?“ přestal jsem.
„Nic, lásko… Pokračuj…“ Usmál se. Asi přistoupil na mou hru, protože mě hladil svou ‚nehlazenou‘ nohou. Celou dobu se uculoval. Kdyby nás někdo viděl, asi by to nedopadlo dobře… Naštěstí nikdo neví, že jsme dvojčata. Vlastně, on taky ne.

„Páni, to je už třičtvrtě?“ koukne na hodiny, když jsme právě skončili s provokováním a všechno uklidili.
„Asi jo, když to říkáš.“ Opřel jsem se o kuchyňskou linku vzadu.
„Víš, že ti to dneska sluší?“ přišel ke mně a o mě se taky opřel.
„Vážně? Já bych neřekl, že jen dneska.“ Vyplázl jsem na něj jazyk.
„Víš, že na někoho vyplazovat jazyk, je neslušné? Za to dostaneš trest…“ Vyhoupl mě na už zmiňovanou linku a začal mě líbat. Já jsem se od něj odtrhl.
„Hele, ale takový trest bych si nechal líbit. A to každý rok, roční období, měsíc, týden, den, noc, hodinu, minutu, sekundu…“ Po každé této jmenované věci jsem mu dával malé dětské pusinky na jeho rty.
„A já bych byl ten, kdo ti ty tresty bude dávat.“
„A kdo jiný by to měl být?“ usmál jsem se nevinně.
„No já nevím… Máš někoho?“
„No jistěže mám.“
„Neříkej?“
„Říkám.“
„A koho? Smím-li to vědět…“
„To je ale tajné.“ Zašeptal jsem.
„A ani mně to neřekneš?“
„No, tak tobě třeba… jo.“
„Tak povídej.“
„Dobře, neřeknu ti to. Musíš to uhádnout.“
„Znám ji?“
„Kdo řekl, že je to ona?“
„Tak ho?“
„Jo“
„Hodně?“
„Jo.“
„Táák… Mám ho rád?“
„Nevím, ale asi jo.“
„Chodí sem?“
„Jo.“
„Bydlí v tomto městě?“

„Ano…“
„Už nevím, na co bych se měl ptát…“
„Tak já ti napovím. Třeba se zeptej, jestli to nejsi ty.“
„Jo, díky za radu. Jsem to já?“
„ANO!“ skočil jsem na něj a celého zpusinkoval.
„Hele, za pět minut musíme zase otevírat… No tak, Tome…“
„Já vím, ale když ty jsi tak děsně sexy.“
„Já vím, nech toho. Počkej si na potom. Můžeme zajít ke mně. Kathrin bude určitě někde venku…“
„Kathrin?“
„Tome, je to jen kámoška.“
„Vážně?“
„Jo. Přísahám. Na… třeba tebe.“
„A jak ti mám věřit? Třeba mi naslibuješ hory doly, navykládáš, jak mě miluješ a-„
„Tome! Věř mi. Prosím…“
„Co za to?“ mrkl na mě jedním okem.
„To je vydírání, víš to?“ přilepil jsem se na něj.
„Není… Dobře, věřím ti.“
„Děkuju!!!“ objal jsem jej.
„A teď už pojď, musíme zase otevřít.“ Objal mě i Tom.

Ač nerad, odlepil jsem se od něj a líně jsem šel odemknout. Za dalších pět minut po odemknutí už nám tu chodilo hodně lidí, takže to už nebyl takový klid jako dopoledne…