autor: Fabiana
Just a little bit
Tom dovnitř jen nakoukl a zamžoural do přítmí v mém pokoji.
„Cos to tady předtím dělal?“ Zeptal se s přiblblým úsměvem ve tváři, který se ale vzápětí změnil v grimasu šoku. Tom vklouzl do pokoje, přibouchl dveře a přískokem se vrhnul k mojí posteli.
„Co blbneš?!“ Zařval, když mě uviděl zblízka. Vypadal jsem strašně? Nejspíš ano. Jak, bledý? Zakrvácený, mastné vlasy rozhozené po polštáři, jizvy úplně všude? Na špinavém prostěradle… Možná už taky trochu připomínám mrtvolu. Tom mě popadl za pořezanou ruku, tiše jsem zasyčel. „Ses posral?! Dělej s tím kurva něco!!!“ Nic jsem s tím nedělal, jen jsem na něj zíral. Jedna část mého já si přála ho okamžitě vykázat z pokoje, druhá byla ráda, že je tu. A Tom zase zíral na mě. Kolena pod ním poklesla a rázem seděl na matraci, vedle mojí hrudi. Pohledem těkal od mého zuboženého těla k mému poklidnému obličeji. Pak se otřásl, jako by náhle procitnul. „Musíme zavolat sanitku!“ Začal hledat kapsy, na kalhotách od pyžama ale žádné neměl. „Mobil, mobil…“ Mumlal vyplašeně a rozhlížel se po pokoji, zbytečně. Dávno žádný mobil nemám.
„Tome.“ Zašeptal jsem. Okamžitě zpozorněl. Zatímco zmatkoval, já jsem si připadal menší a menší, a zároveň chladnější, ovšem pouze tělesně. Má mysl naopak byla bystřejší než kdy jindy. To právě ona mě přiměla z posledních sil zvednout ruku a přitisknout ji Tomovi na tvář. Jemně jsem ho palcem pohladil po lícní kosti a s námahou pootevřel ústa.
„Nech mě jít.“
Mluvil jsem tiše, ale jasně a zřetelně.
„Ale proč, Bille? Proč už nechceš…žít?“ Neodpověděl jsem, ale snažil jsem se mu podat vysvětlení pohledem. Díval se mi přímo do očí. A ty jeho… byly tak prázdné. Pak, zčistajasna, se rozšířily a Tom zalapal po dechu. Pátral jsem. V jeho očích jsem uviděl pochopení. Ale nebylo to všechno. Je tohle… odpor? Samozřejmě. Připadám mu nechutný. Neopětuje mé city. Přesně, jak jsem předpokládal. Takže nic z toho, co jsem dělal, nebylo zbytečné.
„Bille… je to… pravda?“
Zmohl jsem se jen na přikývnutí. Oči se mi zalévaly slzami.
„Bille, já… mě to mrzí… tohle jsem… nechtěl… já… já tě mám rád, Bille, ale…“
Nedokončil větu. Snaží se to neříct nahlas, aby mi neublížil? Jaká ironie.
„Ne dost.“
Dokončil jsem za něj slabým, nevýrazným hlasem. Přikývl. Pak jsem si uvědomil, že mám pořád ruku na jeho tváři, a nechal jsem ji spadnout na matraci.
„Věděl jsi to! Tys to věděl!!
Jistě, že jsem to věděl. Proč bych to jinak dělal?
„Ale… nechci, abys umřel, Bille! Nech mě zavolat ti sanitku!“
Žádá mě o svolení. Jak milé.
„Ne. Celé ty roky ses o mě nezajímal. Nikdy sis mě ne… nevšímal. A já jsem nikdy nic n-neřekl. Byl jsem zalezlý ve svém temném koutku a tiše jsem trpěl…“
Dál už jsem mluvit nemohl. Nějak jsem najednou nedokázal mluvit a zároveň dýchat. Před očima se mi začaly dělat mžitky. Už jsem viděl jen Toma. Dokázal jsem rozpoznat každý jeho pohyb. To, jak naprázdno polkl. Vzal moji hlavu do dlaní, a než mi došlo, co opravdu dělá, naklonil se ke mně a přitiskl své rty na moje. Vypoulil jsem oči. Bylo to tak nečekané, tak… tak… tak krásné. Tělem se mi rozlilo náhlé teplo, cítil jsem, jak se tepy mého srdce zrychlují, tělo jako by se snažilo spasit svůj život…
Jenže srdce nemělo proč tepat, nebylo nic, co by rozhánělo do tkání, a když se Tom od bratra odtáhl, zachytil poslední jeho pohled, cítil poslední pokus srdce zachránit tělo. Bill otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, ale jediný zvuk, který z nich vyšel, byl tichý vzdech. Poslední pohled na bratrovu uslzenou tvář ho uklidnil a on mohl bez rozpaků odejít… upřel pohled do Tomových očí…
Vysoký chlapec s dredy staženými gumičkou, na sobě černý oblek a s rudou růží v ruce, mlčky sledoval, jak rakev barvy nejhlubší noci klesá do čerstvě vyhloubené jámy. Neposlouchal kněze, nevnímal pohledy všech přítomných, které mu propalovaly díry do zad. Všech přítomných… kteří znali pravdu. Všichni věděli, jak Bill umřel, proč se to stalo i kdo ho nechal umřít…že to byl on, on tam s ním byl, on mu nepomohl, namísto toho se jen díval, jak umírá. Pohřeb se stal nevšední událostí. Kromě nevelké účasti rodiny tu totiž byly tři děti ulice, stojící při sobě, mlčky a smutně, dále od ostatních, a trestanec v doprovodu dvou policistů. Tom se na ně nedíval, nezajímali ho. Nikdo ho nezajímal. Pozoroval svoji květinu, dopadající na rakev jako první. To jemu patřilo toto privilegium. Když začali mrtvému vzdávat hold i ostatní, vzdálil se a bez jediného slůvka hřbitov opustil.
Nikdy nikomu neřekl, co bylo v jeho dopise. Nikdo se jej na to taky neptal. Pohřeb ještě neskončil, jeho to ale nezajímalo. Bez hnutí stál v poloprázdném pokoji a prohlížel si to, co mu tolik let unikalo. Teď konečně pochopil Billovu pravou postatu. Viděl stěny tak špinavé, tak prázdné. Snad kromě kreseb, nepochybně Billovou vlastní krví. Viděl opelichaný koberec, zakrývající sotva polovinu podlahy s šedými dlaždicemi. Všechny volné plochy pokrývaly svíce a vosk z nich visel mnohdy až dolů na zem, tolik jich tam už vyhořelo. Na Toma bratrův pokoj působil dojmem něčeho, jako byla klec, nějaký… asi jako byt člověka, jehož život za moc nestojí a jemuž je jedno, co přijde. Tom si tiše povzdechl. Přesně takový jeho bratr byl. Nejvíc ho ale mrzel fakt, že tohle všechno Billovi způsoboval právě on. Připadal si… skoro jako vrah. Byl naštvaný sám na sebe, protože nedokázal opětovat Billovy city. Protože ho nemiloval. I když by nejspíš chtěl.
autor: Fabiana
betaread: Janule
Klikni na anketu, díky J. :o)
pane..bože…Bill umřel!?!
Smrt ve 4.dílu? To je rekord
Docela jsem zvědavá, jak to bude pokračovat.
on ho nechal zomriet???….to ne….som zvedava co bude v buducom dieli….
Bill přece nemohl umřít..:-(
Cože? On zemřel a to jsme teprv na začátku povídky! =( no, tak to jsem zvědavá, jak to bude dál…
No.. s tím začátkem to nebude zas tak horký, ona je to spíš taková krátká povídka xD
Ale jako! On nemohl umřít to sem myslela že už se tady jako nevede xD
Billí umřel tak brzo?Škoda,doufala jsem že ho Tomí zachrání.
Už se těší na dalšé díl ;DxD
Já nechci aby Bill umřel. To bylo tak smutné…mám úpně husí kůži. Néé, co mi to děláš
no tak to sem zvědavá co s tm hodlá teď autorka dělat..xD
No teda!!!!!!!!!
[6]: hele jako to tím chceš říct, že to bylo celý??? To jako neberu, čekala jsem, že ho Tomi zachrání a pak to bude suprový. Neříkám, že se mi ta povídka nelíbila, byla naprosto úžasně napsaná, ale takovej konec si čtenáři nezasloužili ne??? Zkus to nějak udělat, prosím tě
Tak si tady čtu ty vaše komentáře, dámy a mám trochu pocit, že se tu vytrácí základní princip… povídku píše autor, a je jen jeho věc, jak ji napíše a ukončí. Nemyslíte, že byste tohle měly respektovat a ne si tady promítat svoje představy o tom, jak by to mělo dopadnout? Jestli máte pocit, že všechny povídky mají být psány podle vaší vůle, pokud možno všechny s happyendem, tak to by tady toho moc nebylo. Fabiano, povídka je to nádherná a myslím, že je nejdůležitější, jak je napsaná… ne jak skončí. To je hlavní věc, která by měla každýho zajímat. Pokud je povídka smutná, ráda si u ní pobrečím, pokud je to sranda, směju se nahlas, ale respektuju autora a jeho vůli. Prosím, zkuste to taky… J. :o)
pche…on umřel… to je smutny…
Lidi, já vím, že to může být nezáživné, takže jestli se vám moje poídky nelíbí, nemusíte je číst, já je ale rozhodně nehodlám předělávat. Nechci psát přeslazené povídky, kde jde všechno hladce, Bill s Tomem se mají rádi a je to. Tím se samozřejmě nechci nijak dotknout autorů takových povídek, každá povídka má své kouzlo, ale já se pro povídky většinou inspiruju vlastním životem, chci říct, že většinou jen předělám postavy a napíšu to tak, jak se to stalo, což se ovšem netýká Učitele (možná proto mě ta povídka nebaví tolik jako ostatní). Já vkládám postavám, v tomto případě Billovi a Tomovi své pocity, ačkoli se občas snažím je zamaskovat něčím hezkým, jako třeba "happy endem" v Two Stories. Tím chci říct, že nemůžu psát o něčem, co neznám, a jestli nemáte rádi povídky tohoto typu, prostě je nečtěte. Jani, díky za podporu…
[15]: neříkám, že nemám tyhle povídky ráda, jsou pěkný. Napsala jsi to naprosto úžasně, já bych to tak nenapsala a tvoje povídky jsou krásný sice smutný, ale krásný. Jak říkáš je to víc ze života a mnohem víc realistický (samozřejmě v jistých mezích). A také jsi originální a enboj se , tvoje povídky budu číst 100% dál
Jen tady u té mě překvapilo, že byla jen na čtyři díly, tak jsem si tak nějak myslela, že to budeš chtít ještě rozvinout, ale když ne tak ne. Rozhodně se těším na další tvojí povídku 
[15]: Naprosto s tebou souhlasim, taky bych nemohla napsat nejakou preslazenou povidku, ale to neznamena ze bych je necetla. Navic tvoje povidka je naprosto dokonala… Nechci tim rict, ze jsem rada, ze Bill umrel… i kdyz vlastne asi jo. Mam pocit, ze jinak to ani byt nemohlo
uz se tesim na dalsi dilek =) Jen tak dal