Loving Liar 35. (1/2)

autor: LadyKay

Toma probudila neuvěřitelná bolest hlavy. Dredatý chlapec měl pocit, že se mu musí každou chvílí rozskočit a nejraději by si ji useknul, urazil, strčil ji do svěráku. Prostě by udělal cokoli, jen aby se zbavil toho nepříjemného třeštění. Když ležel, bylo to šílené, když se pokusil posadit, bylo to ještě horší. Takže s námahou opět dopadnul na polštář a se zavřenýma očima se snažil vybavit si, co se včera stalo.

Pamatoval si spoustu lidí, jež mu potřásali pravicí a přáli mu všechno nejlepší k narozeninám, předávání dárků, které s sebou jednotliví hosté přinášeli, blikající světla, hlasitou hudbu a Lauru. Jeho poslední naprosto zřetelná vzpomínka na včerejší noc měla podobu právě této holky, sedící po jeho boku a naklánějící se k němu, aby jej políbila. Ostatní obrazy byly naprosto nezřetelné, nedávající smysl, rozmazané. Co si ještě dovedl alespoň trošku vybavit, byla postava prudce oddechujícího Billa, stojícího naproti Lauře. Zda to byla realita nebo jen výplod jeho opilecké mysli, však odhadnout nedovedl.

Laura!!! Rozsvítilo se v Tomově hlavě varovné červené světlo a chlapec bleskově nadzvednul peřinu. Když viděl, že má na sobě trenýrky, a při pohledu na ustlanou druhou stranu postele, se alespoň trochu uklidnil. I když to neznamenalo, že se nic nestalo.

S vypětím všech sil se nadzvednul, chvilku posedával na kraji postele a teprve když nabyl pocitu, že je schopen alespoň trošku se pohybovat, vstal a přešel ke dveřím. Blbče, stálo ti to za to? Už nikdy, nikdy se nedotknu alkoholu! Hodně krušná bývají rána opilce, a Tom tuto zkušenost za poslední týdny okusil již podruhé. Žaludek měl jako na vodě, a když se pohyboval, ještě to zintenzivnilo, stejně jako se bolest hlavy s každým dalším krokem stupňovala.

Tom vešel do kuchyně a pomalými, línými kroky se sunul směr kávovar. Dlaň přiloženou na hlavě, jako by snad věřil, že to může utišit bolest. Pranic to samo sebou nepomáhalo. Jako by to byl ten nejtěžší úkol na světě, stisknul chlapec tlačítko na kávovaru. Jeho pohled nyní padnul na dvířka linky, za nimiž se skrývaly hrnky. Jeho a dvířka dělila vzdálenost jen několika desítek centimetrů, v jeho očích to byla však vzdálenost několika mil. S přidržováním se linky se šnečím tempem začal posunovat k místu, odkud by si mohl vylovit hrnek, v němž by měla skočit právě se připravující káva. Nakonec s pocitem vítězství otevřel dvířka a vytáhnul první hrnek, který mu přišel pod ruku.

„Dobré ránko.“ Hrnek dopadnul na zem a u Tomových nohou se roztříštil na několik kousků, jež se povalovaly všude kolem. Do prdele… Halucinace!!! To je z toho chlastu! Abych toho neměl málo, začnu ještě ke všemu bláznit!!!

„Jak je, oslavenče?“ uslyšel znovu ten stejný nezaměnitelný hlas a teprve teď se dredáček po očku podíval k místu, odkud se ozval, a málem to s ním seklo. U kuchyňského stolu postával usmívající se Bill, jehož oči Toma se zájmem pozorovaly. Kytarista by rád něco řekl, jenže nezmohl se ani na jedno jediné slůvko. Netušil, kdy a jak se tady jeho dvojče ocitlo. Ruku do ohně by strčil za to, že tu nebyl, když přišel do kuchyně.

Bill rozhodně neztrácel čas, svým elegantním krokem doslova dotančil k Tomovi a sehnul se k zemi. „Střepy prý přinášejí štěstí…“ pronesl zamyšleným hlasem, zatímco jeden po druhém sbíral. Když už i poslední z nich držel v dlani, zvednul hlavu ke svému dvojčeti, jež na něj nepřestávalo nechápavě zírat.

„Kocovina, co?“ Tom místo odpovědi nepatrně přikývnul a hned sevřel víčka, palčivá bolest mu projela celou hlavou. „Tak si sedni… To kafe ti přinesu.“ Bill vyhodil střepy do koše a při cestě zpět lehce popostrčil bratra, jenž se po chvilce ocitnul za stolem. Panebože, jestli je to jen sen, dej, ať se už nikdy neprobudím!!! Bill je tady, můj Bill je se mnou!!!

„Tome!“ uslyšel svoje jméno a opět se ocitnul zpět v kuchyni. „Ptal jsem se, jestli máš hlad?“ Jídlo. Jen při pomyšlení na ně udělal Tomův žaludek dvojité salto, takže odpovědí bylo zakroucení hlavou. Bill tedy nalil do hrnku kávu a postavil jej před dvojče. Sám usednul na protější židli a vyčkával, co se bude dít dál. Mezi oběma chlapci panovalo naprosté ticho. Tom sledoval hladinu černé tekutiny, na sobě cítil pár čokoládových očí a v hlavě mu to parádně šrotovalo. Věděl, že by měl prolomit to ticho, jenže po tom všem, co se mezi nimi stalo, nevěděl, co moudrého říct. Proto raději telepaticky vyzýval své dvojče, aby promluvilo jako první, jenže telepatie jaksi nezafungovala. Proto nakonec kytarista rukama obemknul hrnek, hledajíc u něj tak oporu a nadechnul se.

„Bille, jak…“

„Jsem se sem dostal?“ dokončil za něj větu černovlásek. „No, včera, když jsi odešel od Gustava, mi došlo, že jsem to pěkně zvoral, takže jsem se sbalil a šel do klubu s tím, že si to vyříkáme a nějak naši situaci vyřešíme. Jenže… Když jsem tam dorazil, nikde jsem tě nemohl najít, a pak jsem tě viděl odcházet s tou…“

„Laurou,“ doplnil Tom jméno dívky a Bill se zašklebil. Sám by zvolil něco jiného a fuchtle, nána nebo mrcha patřilo k slušnějším variantám.

„Jo, s tou. Po pár minutách jsem vás našel venku na lavičce.“ O tom, že by v tu chvíli nejraději zadupal Lauru do země, rozsekal na milion malinkých kousíčků, mučil těmi nejhoršími možnými způsoby, raději prozatím pomlčel. V tenhle moment musí na Toma hezky pomalinku.

To si Tom pamatoval, a teď už věděl, že obraz běsnícího Billa nebyl jen nějakým výplodem fantazie, ale skutečnost. „A pak?“ vyzvídal na bratrovi. Tady se totiž jeho vzpomínky měnily v mlhu.

„No, neuraž se, ale byl jsi pěkně pod parou. Mezi mnou a ní proběhla taková menší výměna názorů. Ona potom odtáhla pryč, hlavně teda díky tobě…“

„Mně?“

„Pak ti to vysvětlím. No, vzhledem k tomu, jak jsi vypadal, jsem nám zavolal taxíka a…“

„…odvezl mě domů. Fajn. Ale proč?“

„To jsem tě tam měl nechat ležet na lavičce? Gustav i Georg by udělali to samý.“

‚Protože tě miluju, Tome‘ nebo alespoň ‚protože mi na tobě záleží, Tome‘ by vyznělo mnohem líp, Billy. Tom usrknul trochu z hrnku a postavil jej před sebe. Zase to ticho.

„A ty jsi… Chtěl jsem se zeptat… Prostě kam jsi pak šel?“ upřel Tom pohled na Billa.

„Já? Kam by? Spal jsem v obýváku.“

„Tady? Jako u mě?“

Billovy rty se zvlnily do úsměvu, který se stále více rozšiřoval, obzvlášť když sledoval bratra, jak na něj třeští své hnědé oči, jako by mu absolutně nerozuměl. Přišel mu neuvěřitelně roztomilý a jak tam tak bezbranně seděl, nejraději by oběhnul stůl, přitisknul jej k sobě a samou láskou by jej umačkal. Všeho ale do času. Nejdřív musí zjistit, jak to s nimi vlastně je. Třeba se Tom za chvilku probere a za to, jak se k němu včera hnusně zachoval, jak moc mu ublížil, s ním vyrazí dveře. A měl by na to plné právo.

„No, a kde jinde? Nechtěl jsem tě tu nechat samotnýho. Bál jsem se.“

Tomovi zaskočilo. „O mně?“

„Co je na tom divnýho? Jsi přece můj…“ teď se Bill zarazil. Nechtěl to slovo říct a ani Tom to zpropadené slovo nechtěl slyšet. Černovlásek přemýšlel, jak šikovně dokončit svou myšlenku a vyhnout se slůvku ‚bratr‘ nebo ‚dvojče‘.

„Zkrátka jsem se bál.“

„Aha…“ šeptl Tom, napil se kávy a zaměřil pohled na své prsty.

Tak zrovna takhle si to ani jeden nepředstavoval. Bill nevěděl, jak navodit atmosféru a jak započít rozhovor na téma ‚Jak to s námi bude dál‘ a Tomovi zase bránila jeho hrdost, aby se znovu doprošoval. Obzvlášť když si vzpomněl na fiasko v Gustavově bytu. Bill mu tam snad jasně dal najevo, že nějak nestojí o to být s ním. Ale proč je teda tady? Proč ho dovedl domů, postaral se o něj a zůstal do rána? A proč tady zůstává, přestože vidí, že je Tom v naprostém pořádku a už se ze své opice dostal? Jedna otázka za druhou vyskakovala v Tomově mysli, dokonce, i když seděl na sedačce v obýváku a po očku pozoroval Billa, usazeného v křesle opodál. To, proč Bill i nadále zůstává, mu vrtalo hlavou snad nejvíce. Zeptal by se, ale znal dvojče už natolik dobře, aby věděl, že Bill by si mohl jeho otázku vyložit po svém a třeba by to bral, jako že mu Tom nepřímo naznačuje, aby se zvedl a šel, a to Tom nechtěl. To raději bude sedět, předstírat, že sleduje film a po očku pozorovat chlapce.

Bylo to tak nepřirozené, strojené. Vždycky, když spolu něco sledovali, bavili se komentováním jednotlivých scén, přičemž se nejednou váleli smíchem. Teď? Sedí, mlčí a ani jeden se neodváží prohodit slovo. Už poněkolikáté se jejich pohledy střetnuly a mladší z bratrů byl opět ten, kdo první ucuknul. Film mezitím skončil. Tom neměl páru, o co v něm šlo, protože byl celou dobu zaměstnán svými úvahami a sledováním bratra.

„Docela dobrý, co?“ položil otázku s pohledem upřeným na obrazovku, kde právě běžely závěrečné titulky.

„Jo, ušlo to.“ Přisvědčil Bill, modlíc se, aby se Tom nechtěl vybavovat o ději, ačkoli to byla spíše Billova parketa. Ten měl potřebu po každém filmu, co viděli ať spolu nebo s Géčkama, zahájit diskuzi. Nevěděl, co by asi tak Tomovi řekl. Snad ‚Promiň, ale zrovna tohle jsem neviděl, protože jsem civěl na tebe.‘ nebo ‚To mi taky uteklo, protože jsem byl duchem na pláži na Mauriciusu. Pamatuješ se?‘.

„Asi bych měl jít.“ Bill váhavě vstal a natáhnul se po mikině.

„Už?“ vyhrkl bez přemýšlení Tom. „A nechceš něco k pití nebo nemáš hlad? Neobjednáme si třeba pizzu? Nebo na co bys měl chuť?“