autor: Ainikki
Bylo chvilku po druhé hodině v noci, zjistila Elke, když rozespale zamžourala na display svého telefonu. Tak přeci jen se jí povedlo usnout. A to si myslela, že v sedě na křesle to snad ani nejde. Ovšem teď ji probralo Billovo tiché kňourání a naříkání. Převaloval se neklidně na posteli a pofňukával. Zvuky pomalu sílily a nic neříkající sténání se měnilo ve srozumitelná slova.
„Tomi, lásko. Neodcházej, prosím. Tomi, moc prosím.“ Úpěnlivě volal. Elke se co možná nejrychleji vyhrabala z deky, v které byla zabalená, a spěšně přiskočila k posteli. Lampičku na nočním stolku zastínila bavlněným šálem, který měla obtočený kolem krku, a rozsvítila ji. Tlumené světlo ozářilo tvář jejího kamaráda, a ona tak mohla vidět, že jeho obličej je znovu celý mokrý od slz. Bylo jí ho tak nepředstavitelně líto. Pomalu už přestávala doufat v to, že se Bill ráno probudí a jeho bolístka bude alespoň nepatrně menší. Tohle zranění bude potřebovat nejspíš mnohem více času na uzdravení.
„Ššš, Billí, klid. Je to jen sen. Jsem tady u tebe. Je to v pořádku.“ Šeptala tiše. Neměla v úmyslu ho úplně probrat. Bála se toho, že by pak nebylo možné znovu ho ke spánku přimět. Chtěla jen tu nepříjemnou noční můru odehnat, a tak ho konejšila šeptanými slůvky, přitiskla se k němu, aby podvědomě cítil něčí blízkost a stírala mu z tváří ty přívaly slané vody.
Kupodivu to zabíralo. Netušila jestli jejím přičiněním. Možná jen končila snová fáze, a Bill se propadal do hlubšího spánku, kde již žádné sny nebývají. Každopádně jeho zoufalé výkřiky postupně odeznívaly, přestal se vrtět a znovu pravidelně oddechoval. I Elke se opět začínal zmocňovat spánek. Ani si neuvědomila, že pozapomněla vstát a přesunout se zpět na křeslo. Usnula přitulená k Billovi s rukou ochranitelsky přehozenou přes jeho trup.
…
Otec Áje se před spaním, tak jak to míval ve zvyku, procházel dlouhými palácovými chodbami. Říkával, že si tak třídí myšlenky, aby ho v noci již nic nevyrušovalo ze spánku, a protože měl plnou královu důvěru, měl přístup bezvýhradně do celého paláce. Nebylo tedy divu, že se během své procházky zatoulal i před panovníkovy komnaty. Obvykle tam bývalo ticho. Tutanchamon v tuto dobu většinou spával, a když ne, nedělal nic, co by jakkoli narušovalo klid na chodbách. Dnes se k němu ale donesl pištivý, rozčilením a nenávistí podbarvený hlas jeho manželky.
Nechal by to být, ale on věděl, že tuhle noc měl mít král na návštěvě někoho úplně jiného, a ne svoji ženu. Pod tíhou nepříjemného tušení tedy neohlášený vstoupil dovnitř. Viděl jen míhající se stíny vzadu u bazénku, když ale došel až tam, po Anchesenpatooně nebylo ani památky. Musela ho zřejmě slyšet přicházet, nebo byla prostě jen na odchodu a stačila tak učinit dříve, než dorazil on. Jediné, co tedy v místnosti spatřil, byl Herembheb, jak v náručí svírá bezvládné tělo mladého muže, kterého viděl vyrůstat, vzdělával ho a vychovával, miloval jako vlastního syna.
„Co se tu stalo?“ Dožadoval se nějakého vysvětlení s jasným podtónem zděšení a šoku v hlase. Nebyl připravený o něj tak brzy přijít. Egypt na to nebyl připravený. On byl tak nadějným panovníkem. Stačilo ještě pár let, aby se z chlapce proměnil v suverénního vládce.
„Přišel jsem pozdě.“ Řekl zhrzený Herembheb v odpověď. Bylo z toho znát, že si celou situaci vyčítá. Ájeho ovšem ani na prchavý okamžik nenapadlo, obvinit z faraónovy smrti jeho. Věděl, jak moc pro sebe znamenají, a to se znali tak krátce. „Otrávila ho. Dozvěděla se o nás. Kdybych nepřipustil, aby mezi námi…“ Nedopověděl. Zlomil se mu hlas pod tíhou bolesti, která ho neustále spalovala a neměla se k ústupu. Co jen si bez něj počne?
„Jen si nic nevyčítej, ano. Ty jediný jsi dokázal na jeho tváři za poslední roky vykouzlit skutečně nefalšovaný úsměv. Věř, že kdyby věděl, jak to dnes skončí, a měl možnost si vybrat žít, ale bez tebe, anebo znovu umřít v tvém náručí, vybere si tu druhou z možností. Ty jediný jsi ho udělal šťastným a nezáleží na tom, na jak dlouho.“ Áje se snažil zmírnit utrpení, které se usadilo ve vojákově duši, ale na slova útěchy bylo ještě brzy. Ztráta byla příliš čerstvá, než aby je dokázal vstřebat a ulevila mu. Přesto za ně byl svým způsobem vděčný. „Teď mi jen pověz. Co to tu Anchesenpatoona vykřikovala? Znělo to skoro jako…“
„Kletba.“ Herembheb zašeptal to slovo, doplňujíc Ájeho domněnku.
„Dobře. Jsi schopný mi říct, čeho přesně se to týkalo?“ Herembheb možná jejím slovům mnoho váhy nepřikládal, zdálo se mu absurdní, aby mohl zapomenout na někoho, koho tak moc miloval, ovšem Áje nehodlal nic podcenit. Znal moc některých kleteb a jejich sílu, když byla vyřčena ústy nejvyšší velekněžky, kterou Anchesenpatoona, jakožto první králova manželka, představovala a zajímal se také o to, jak se jich případně zbavit. A také, na rozdíl od Herebheba, byl i pro svůj žal schopen racionálně uvažovat a okamžitě řešit problém, který tu před nimi vyvstal. Cítil povinnost těmto dvěma chlapcům pomoci, co mu jen jeho možnosti dovolí.
Herembheb v sobě ovládl vzlyk a dalším slzám již nedovolil, aby se přehouply přes hradbu řas. Ten stařík část svojí pragmatičnosti musel přenášet i na něj.
„On princ,“ začal s příběhem od začátku, „když umíral, slíbil mi, že se znovu sejdeme v novém životě a tam už nám bude umožněno být spolu. Ona všechno slyšela a popudilo ji to. Chtěla, abychom umřeli spolu. Mluvila něco o tom, že až se znovu uvidíme, odvrhnu ho od sebe, a on žalem znovu zemře.“ Stručně odvykládal tu situaci tak, jak si ji zhruba vybavoval. Strašně špatně se mu k tomu vracelo. Ty vzpomínky ho mučily.
„To není dobré.“ Zamumlal si stařík sám pro sebe.
„Říkal jste něco?“ Chtěl vědět mladý muž, protože slova otce Ájeho se mu nepodařilo postřehnout.
„Nic, nic, chlapče. Všechno vyřešíme a já ti slibuji, že spolu znovu budete. Nejdřív se ale musíme postarat o to, aby se panovníkovi dostalo všech posmrtných poct a balzamovači již začali pečovat o jeho tělo. A samozřejmě Anchesenpaatona nesmí uniknout trestu.“ Dodal ještě. Herembheb se chtěl zprvu bránit a svou lásku nehodlal pustit ze svého sevření. Věděl ale, že je to nutné, a on s ním v náručí nemůže setrvat navěky. Uposlechl tedy.
…
Elke se znovu probrala až nad ránem. Do pokoje se skulinami mezi zataženými žaluziemi protahovalo první nesmělé světlo, a díky tomu už mohla rozeznat obrysy věcí v pokoji. Bill ještě spal. Opatrně od něj vstala a přitáhla mu přikrývku, která mu během noci sjela níž, znovu až ke krku. Rozhodla se jim oběma dojít pro něco čerstvého na snídani a jen doufala, že to stihne dříve, než se Bill probudí. Jako myška se vykradla z Billova pokoje, neopomněla si vzít jeho klíče, aby se dostala zpět dovnitř, a nehlučně za sebou zavřela dveře. Dala se do rychlého kroku a vrátnicí na koleji již téměř sprintovala, jak moc se chtěla vrátit zpět co nejdříve. Malé pekařství za rohem mělo otevřeno, to znamená, že nemohlo být méně jak šest hodin ráno. Teprve teď ji napadlo zkontrolovat čas. 7:35. Pozdní podzimní rozednívání bylo dosti matoucí. To znamenalo, že nebylo zase tak časně. Tedy pro ni určitě, ona spávala většinou celé dopoledne, ale pro Billa ne. On býval ranní ptáče. Tenhle poznatek ji donutil k ještě většímu spěchu. Koupila čerstvé croissanty s vanilkovým pudinkem, pár sýrových housek a čokoládu. Mléčnou s oříšky. Tu má Bill rád a ona předpokládala, že sladká dobrůtka by mu mohla udělat alespoň malinko dobře. Převzala si svůj nákup od prodavačky a stejně rychlým tempem se vracela zpět.
Neskonale se jí ulevilo, když opatrně vklouzla do pokoje a zjistila, že Bill ani nezměnil polohu od doby, co odešla. Rozhodla se toho využít a přípravu snídaně dotáhnout do konce, aby mu ji tak mohla donést skvěle naservírovanou rovnou do postele. V koupelně do varné konvice napustila vodu a dala ji vařit. Do dvou hrnečků nasypala trochu černého prášku a do obou přidala ještě bohatou porci cukru. Ani jeden z nich si vrásky z přebytečných kil dělat nemusel. Jedli hodně a všechno, a přesto zůstávali stále hubení. Výhoda k nezaplacení. Elke by nesnesla, kdyby si musela hlídat každé sousto tak, jako to dělala většina jejích kamarádek. Konvice o chvilku později cvakla a ona horkou tekutinu přilila do hrnečků. Ten Billův postavila na malý tácek, položila na něj dva croissanty a pár kostiček čokolády. Spokojená se svojí malou kuchařskou přípravou, to celé dopravila na noční stoleček vedle postele a nahnula se nad něj, aby mu viděla do tváře. Načasování bylo perfektní. Billova víčka se párkrát zachvěla a zpod nich na ni vykoukly dvě hnědé duhovky. Elke se až lekla, když v nich uviděla tu stejně zmučenou bolest jako včera. Nechtěla na sobě ale dát nic znát a vykouzlila na tváři povzbudivý úsměv.
„Dobré ráno, Billí. Cítíš tu vůni? Mám pro tebe skvělou snídani.“ Mrkla na něj, a už mu přistrkovala pod nos tácek s pochutinami.
„Nemám hlad.“ Zaskuhral rozespalým hlasem Bill a neochotně se škrábal do sedu. Tác mu přistál v klíně. Elke tak trošku počítala s odmítavou reakcí, ovšem nehodlala ji vzít na vědomí.
„Snídaně je důležitá. Dej si aspoň trošku.“ Přemlouvala ho.
„Elke, já vážně nechci. Nemám na to vůbec chuť.“ Trval si Bill tvrdohlavě na svém.
„Bille, prosím, nechovej se jako malej. Vím, že se asi cejtíš pod psa, ale něco jíst musíš. Nepomůžeš si, když se ještě zhroutíš z hladu.“ Vyčinila mu rázně. Nebylo ale zbytí. Pokud na něj půjde v rukavičkách, ničeho nedocílí.
„Trochu kafe bych mohl.“ Kapituloval nakonec částečně Bill a vzal si hrneček do rukou. Elke neuniklo, že se mu zlehka chvějí. Nezdálo se ale, že by to na sebe díky tomu vycmrndal, tak raději dělala, že to nevidí. Až všechno přebolí, tak se vytratí i tyhle drobné neduhy.
„Představ si, že ta babka, co prodává tady u nás v pekárně, je snad asi znova těhotná. Kolik jí tak asi může být? No na čtyřicítku už jí táhne určitě. Nebo možná jen přibrala, ale fakt ti vypadá hrozně… A ten profesor mě zase tak rozčílil! No co si o sobě vůbec myslí, dědek jeden plesnivej, plešatej…“ Během Billovy snídaně Elke doslova mlela o všem možném. Vedla si nekonečný monolog, plný samých nedůležitostí, ve snaze za každou cenu strhávat na sebe pozornost a odvracet ji tak od možnosti, že by Bill opět začal o svém malém problému. Sice nevypadal, že by ji poslouchal, tedy nijak nereagoval. Ale během toho jejího brebentění do sebe dostal i pár soust toho sladkého pečiva a jednu kostičku čokolády, takže si Elke nakonec nepřipadala ani tak moc hloupě. Více nesmyslů jako za tuhle chvilku totiž ze sebe snad v životě nedostala, a to ona byla přitom přímo expertkou na tlachání bez zdánlivé myšlenky.
„Jsem rád, že jsi tu zůstala.“ Vypadlo konečně z Billa, když se vrátila z koupelny, kde byla omýt ty dva špinavé hrnky od kávy.
„Žádnej problém. Ty bys to pro mě udělal taky.“ Usmála se na něj a pohladila ho ve vlasech. „Půjdeš dnes do školy?“ Chtěla vědět, i když nepočítala se zamítavou odpovědí. Bill hodiny nevynechával, ani ty méně důležité, které měl na programu dnes, takže by si teoreticky mohl menší lenošení dovolit, vzhledem k tomu, že se nejspíš po včerejšku nemohl cítit zrovinka nejlépe.
„Ne.“ Vypadlo z něj stručně a Elke se neubránila údivu. „Vezmeš mě za Tomem?“ Upřel na ni pohled plný prosíků.
„Bille, proboha.“ Vydechla Elke bezradně. „Tebe ten nápad ještě nepustil? Věř mi, tohle je to poslední, co bys měl udělat.“ Opět se rychle jala mu tu myšlenku vyvracet. „Bille, koukni. Nehodíte se k sobě. On není na nějakou romantickou lásku a vodění za ručičku. Není na jakejkoli vztah. A jestli teď za ním přiběhneš, tak se ti akorát tak vysměje…“
„Lžeš!“ Labilně se Bill rozkřikl a přerušil tak snahu Elke mu cokoli vysvětlit. „Vůbec ho neznáš. On umí milovat. Je to ten nejněžnější člověk, jakého jsem kdy poznal, a jestli mi nehodláš pomoct, tak odejdi!“ Zoufale se ho snažil bránit a přesvědčit tak zelenovlásku o tom, že se mýlí. Znělo to ale spíše tak, že se o tom snaží přesvědčit sám sebe. Byl nepředstavitelně podrážděný. Nutně ho potřeboval mít vedle sebe a nikde neviděl ani náznak toho, že by k tomu mělo v nejbližší době dojít. Do Elke vkládal dost svých nadějí. Myslel si, že by mu to celé mohla hodně usnadnit, když mu nevyvrátila to, že ho zná. Ona ale odmítla. V jeho očích se najednou z nejlepší kamarádky proměnila ve zrádce, který mu šlapal po štěstí a házel jenom další klacky pod nohy. A on tak zoufale potřeboval něčí pomoc, podporu, protože se cítil tak moc slabý a unavený. Nedovedl si představit, že by se sám měl začít shánět po tom, kde se pohybuje místní basketbalová hvězda. Už jen ta myšlenka, že by měl vstát z postele, běhat po celém kampusu, a snažit se na něj doptat, z něj nepředstavitelně vysávala energii, stejně tak jako každá minuta bez něj.
„Bille, tak to není. Uklidni se, ano. Já ti přece chci pomoct. Chci pro tebe to nejlepší a to ten kluk skutečně není, chápeš to? Znám ho.“
„To já taky, a ta tvoje verze je úplný nesmysl. Už nechci poslouchat ty tvoje jedovatosti. Řekla sis k tomu svoje, a teď odejdi!“ Zdůraznil znovu svůj požadavek, že už si dál nepřeje, aby u něj zůstávala. Nechce mu pomoct, a tak se přátelé nechovají.
„Bille…“ Zašeptala nevěřícně. Takhle chladný snad ještě nikdy nebyl. Ten Bill, kterého ona znala, by ji od sebe nikdy nevyhodil.
„Běž, prosím, ano. Nemám sílu to už opakovat.“
„Jak myslíš. Ale přijdu se na tebe podívat zítra. Třeba se už budeš chovat rozumněji.“ Dodala si ještě spíše pro sebe s rukou na klice. Neotočila se na něj a rychle ji stiskla. Kdyby to udělala, určitě by se neubránila lítostivým slzám, protože Billův vyhazov jí rozhodně dost ublížil. Měla ale v plánu odpustit a rychle to přejít. Byl zraněný, měl zlomené srdce. Takový člověk si tak úplně neuvědomuje, že by některými slovy mohl ublížit lidem, které měl rád a kteří vždycky stáli za ním. Jednoduše teď jeho bolest byla mnohonásobně větší, než schopnost přemýšlet nad ohleduplností.
Když uslyšel cvaknutí dveří, svezl se zpět na polštář a smotal se do těsného klubíčka. Už zase se mu chtělo plakat, ale slzy nepřicházely. Jen prázdno. Nikdo mu nezbyl. Cítil, jak jeho tělem otřásla první vlna nepříjemné zimnice a bezděčně se zachvěl. Začínalo mu být zle i po fyzické stránce a měl čím dál větší strach…
autor: Ainikki
betaread: Janule
chudák, chudáček Bill! Jak se tohle vyřeší?!
Se těším až se zas potkaj a něco se semele x)
Takhle odkopnout starostlivou Elke jenom kvůli Tomovi… no Bille… xD
ouuu bože… hltám každý písmenko. Skutečně velice povedené 🙂 RYCHLE POKRAČOVÁNÍ!!
ouuu….chudacik Bill ! 🙁 je mi ho tak luto ! 🙁 Dúfam, že sa tí dvaja coskoro stretnú, možno to dopadne dobre….aspon dúfam …
Chudák Elke… ty ty ty Bille. A ještě víc tytyty Tome!!
nooooo ale dědeček profesor, který je podle mě právě Áje, ten snad pomůže…x)
Prý čtyřicetiletá babka xD xD xD!!!!!Díkes xD
boze chudacik Bill.. je mi ho tak luto.. ..no rychlo pokracko.. uz sa neviem dockat..sup sup.. xDD
Z toho Elkeina monologu jsem nemohla×DD nicméně chudák Bill…chci aby se s Tomem setkali, ale je zase dobře, že mu ta Elke brání, protože když ta kletba není ještě zrušená, tak by mu stejně jenom více ublížil, teď by to chtělo, aby přišel na scénu hodnej děda profesor:-)
[8]: Tím jsem se tedy nechtěla nikoho vůbec dotknout. Já lidi ve čtyřiceti za staříky nepovažuju ani v nejmenším, ale musíš uznat, že puberťáci se tak na ně dívaj. Navíc Elke jen potřebovala něco žvanit, ona to tak určitě taky nemyslela. ;o)
Chedák zaslepenej a ani nepozna že mu ce Elke pomoct 🙁
Chudáček Bill 🙁 Je mi ho tak líto. A Elke taky… Chce mu pomoct a on je tak poblouzněny laskou… 🙁
Taky bych uz uvitala nastup a pomoc pana profesora "Ajeho"… A Billa je mi hrozne lito, uplne si dokazu predstavit jak se citi
Jinak naprosto uzasny!!! Uz se tesim na dalsi dil
Zatracená Anchesenpatoona…to musela bejt takhle žárlivá a nepřejícná a ještě na chudáky seslat kletbu… x/ vážně bych uvítala, kdyby byla i v tom současným životě, aby se jí mohli náležitě pomstít. Protože kvůli ní se děje tohle všechno: Tom beze slova opustil Billa, Bill je z toho nešťastnej a ještě chudáka Elke takhle vykopne…
Jinak díl to byl samozřejmě opět okouzlující, já bohužel neměla čas přečíst si ho dřív, ale o to víc jsem si ho vychutnávala teď x) a hned si musím přečíst ten dnešní díl x)