autor: Janule
TOM
„No tak, File, řekni nějaký datum…“ snažím se vymámit z Filipa, kdy by mohl Bédu dokončit. Je to s ním těžký, pořád tvrdí, že neví. Pomáhat mu moc nemůžu, jak jsem zjistil, leda tak občas přidržet nějakou součástku, spíš mu tady víc překážím než pomáhám. Poznám na něm, že by mě nejradši vykop, hlavně když prudim, jako zrovna třeba teď.
„Já nevím, Tome. Ještě mi chybí dodělat elektroniku, to máš těžký. A nemám kombinézy, ta firma, co jsem je u ní objednával minule, zkrachovala, takže sháním, ale nevím, kdy se mi podaří najít někoho, kdo má materiál a ušije mi aspoň jednu. Nemůžu přesně říct, jak dlouho to bude trvat.“
„No dobře, tak aspoň odhad, jo? Bude to tejden, měsíc, nebo rok?“ dávám mu na vybranou a v duchu se modlím, aby si nevybral tu poslední možnost, protože to už by mě asi nic nezachránilo.
„Noooo…“ podívá se na mě zkoumavě Filip, „spíš bych to viděl asi tak na ten měsíc, dva, no… maximálně čtvrt roku, jak to půjde,“ váhavě z něj leze, a já si oddychl. No sláva, aspoň nějakej termín, ke kterýmu se můžu upnout. Takže teď je posledního září, tudíž na konci října by se to mohlo podařit… když to nepůjde hladce, tak do konce roku… jo… to by bylo skvělý, už aby to bylo.
„A nemůžu ti nějak víc pomoct?“ zeptám se ještě, protože je mi jasný, že s mým ksichtem bych mohl třeba sehnat něco, co se jemu nepodaří.
„Jak jako?“ zvedne ke mně oči, který má neustále zabodnutý do mrňavých součástek rozložených na stole, do kterejch čumí pomocí oční lupy. Vypadá jak nějakej praštěnej vynálezce, zvlášť, když to zrovna nepotřebuje, a kulatou lupu na gumičce si hodí na čelo. Vycucne mu to tam pokaždý takový elegantní červený kolečko… vážně fešák… vždycky mě to rozesměje.
„No jak,“ protočím oči, proč je sakra tak nechápavej, „můj ksicht je v Německu docela dost provařenej, víš? Holky mi udělaj, co mi na očích viděj…“
„Jo takhle to myslíš. To jako že by někdo ušil kombinézu pro tvý krásný hnědý oči, jo? Nějaká vaše fanynka je možná švadlenka madlenka, co má doma v komůrce materiál, z kterýho NASA vyrábí součásti skafandrů… No zkusit to můžeš, tak jestli máš zájem, tady máš papír s chemickým složením látky a můžeš začít objíždět Německo, třeba to budou mít někde ve stánku Číňani,“ vytáhne ze šuplíku list a hodí ho na stůl. „Ovšem to bude asi problém, Číňanky tě nejspíš neznaj…“ Šklebí se na mě, když vidí, že mi pomalu dochází, jak si ze mě utahuje, drzoun jeden vědátorskej. Ty jeho vzorce jsou mi asi tak na dvě věci, nebudu říkat na jaký, nechci bejt v přítomnosti vědce sprostej jak dlaždič. Ale stejně mě to naprdne.
„Ježiš, no tak si polib, no,“ ušklíbnu se na něj zpátky. „Myslel jsem, že bych moh nějak pomoct, ale když si to Německo objedeš sám, tak klidně, mně je to fuk. Ty se budeš Číňankám líbit víc, blonďáku,“ vypláznu na něj jazyk. „Hlavně to už co nejdřív dodělej,“ odpovím naštvaně, nemám rád, když si ze mě tenhle blonďatej chytráček dělá srandu. Copak já můžu za to, že nemám IQ180 jako von? Tsss…
„No dobře, teda… když myslíš, že bys mohl něco dokázat, tak já ti dám seznam fabrik, kde by se to mohlo vyrábět, ono je to totiž tajný, a můžeš to objet v tom svým sporťáku. Už ti v garáži zasmrádá docela dlouho, aspoň bys ho provětral,“ snaží se mě vytočit ještě trošku víc, nejspíš proto, abych rychle vypadl a nechal ho pracovat. Já se z něj picnu… ale dokážu mu, rejpalovi, že nejsem tak úplně k ničemu, i když nerozumím tý jeho kvantový fyzice. Bude mrkat, až mu tu kombinézu naservíruju rovnou pod frňák.
„Dej to sem,“ hmátnu po tom jeho seznamu, prakticky mu ho vytrhnu z ruky, a začnu si plánovat trasu. Sakra… to mám na tejden co dělat, než to všechno objedu, ale nedá se nic dělat. Pokud mi to ušetří měsíc života bez Billa, vzhůru do toho. Musím si vymyslet nějakou hovadinu, abych měl výmluvu, proč to sháním… třeba že si chceme s Billem koupit cestu na Měsíc, a můj bráška potřebuje speciální elegantní oblek, ne takovej humus, do jakýho ho nacpou amíci, až nás budou střílet nahoru. Jo, to by mohlo lidem připadat věrohodný, Bill se vždycky oblíkal jako trotl, dělali jsme už různý hovadiny, takže to sedí. Doufám, že jsou fabriky na látky plný našich fanynek, co budou ochotný pro mě přinést i tohle modrý z nebe, jak by se to podle všeho dalo klidně nazvat.
Ale jestli to neseženu, tak nevím… Přinejhorším by se dalo počkat do konce ledna příštího roku, až se u trafiky naproti zlatnictví objeví Béda s Ádou, sledovat ty dva, jak se i s tím zrzavým vrahounem dopracujou postupně k našemu domu, a tam, až z toho auta vypadnu zachraňovat Billa, čmajznout kombinézu… to bych pěkně čuměl, až bych doskákal s prostřelenou hnátou zpátky k autu, a ona tam nebyla… to snad sám sobě ani nemůžu udělat. To by mě trefilo, a bůhví, jak by to nakonec celý dopadlo. Ne… do toho nemůžu zasahovat, to je sice minulost a budoucnost dohromady, ale ještě na tom nejsem tak dobře, abych dokázal odhadnout, co by takový nenadálý zmizení kombinézy způsobilo. Třeba bych se úplně vypařil ze světa a bylo by po ptákách… to nejde. A hlavně vůbec nevím, jestli se to v týhle realitě vlastně stane… nejspíš ne. Čert aby se v tom pitomým časoprostoru vyznal, hergot. Musím to někde prostě sehnat, nedá se nic dělat. I kdybych se měl vypravit do Ameriky a vykrást tam někde sklad NASA, tak to prostě dostanu. Nehodlám už čekat dýl, než je nutný, tahle pitomá situace mě už absolutně ubíjí. Stejská se mi po Billovi, po špuntovi, prostě po našem normálním starým životě… i ten náš vypelichanej lenoch Scotty mi už zatraceně chybí.
Čtrnáct dní jsem se Billa v podstatě nedotkl a začínám mít pomalu absťák. Turné skončilo předevčírem, ale od Billovy svatby jsme pod takovým dohledem novinářů a paparazzi, že jsme radši vůbec nic neriskovali, a oba jsme z toho na nervy… jak se budeme vídat teď, to už mi vůbec není jasný, protože Dejv si myslí, že u nich nebydlím proto, že jsem odjel do Anglie, přesně tak, jak jsme se domluvili předtím. Domů za Billem teď prostě nemůžu. Tady je pořád Filip, a i když je skoro furt zalezlej v laborce, občas ho popadne hlad, a nahrne se do baráku jako velká voda, aby něco uvařil, chvíli tam je, pak zase zmizí, osmkrát se pro něco vrátí, no… nedá se na něj spolehnout, že nás nepřekvapí. Krom toho, kdyby přijel Bill oficiálně, tak ho bude brát jako návštěvu, a nenechá nás stejně ani chvíli o samotě. Jenže teď sem Bill stejně nemůže, protože by sem ty pitomý novináře, co nám vartujou za plotem u baráku, rovnou zavedl, což si nemůžeme dovolit vzhledem k tomu, na čem tu Filip pracuje. Tohle jsem trochu nedomyslel, když jsem se sem stěhoval, ale teď už se nedá nic dělat.
Doprčic, prostě blbá situace. Radši se budu soustředit na tu látku, ať je to co nejdřív. I kdybych to nakrásně sehnal, ještě bude chvíli trvat, než to někdo ušije. Pochybuju, že by to Stefan zvládnul, ten tak leda ušít nějaký cvokárny Billovi nebo fraky, to jo, ale tohle? Ani náhodou… to by byl model, v kterým by se dalo přemístit leda do daleký budoucnosti, aby nebyl nápadnej. Ach jo… nemáme ten život jednoduchej, ještě budu muset sehnat nějakou schopnou švadlenu.
„Tak já se najím a vyrazím, ne?“ mrknu na Filipa, a vidím, jak se mu rozsvítila očíčka. Nevím sice, jestli proto, že se mě konečně zbaví a přestanu prudit, nebo proto, že jedu shánět tu látku. Ale ono je to vlastně jedno. Hlavně, když se nebudu nudit.
BILL
„Tetó, kdy pudeme zase do kina, já bych chtěl někam jít,“ slyším Dejva škemrat z pokojíku až sem do kuchyně. Sabine mu tam skládá do skříně vypraný oblečení, a on si hraje s autíčkama. Vrčí si tam pod fousy už dobrou půlhodinu, jsem rád, že se na chvíli zabavil sám. Jenže to moc dlouho netrvalo, jak je vidět.
„Teď to nejde, prcku, už jsem ti to přece vysvětlovala. Před barákem jsou pořád fotografové, sledovali by nás a nedali by nám pokoj. Pořád by nás fotili, a nic bysme si neužili,“ vysvětluje mu už asi popátý tenhle tejden Sabine. Ach jo…
„Ale mně by ňáký páni vůbec nevadili, teto,“ ukecává mladej, je to s ním těžký. „Ať si mě klidně fotěj, já bych chtěl ven.“
„Ty si nepamatuješ, jak to dopadlo minule? Jak na nás všichni v kině čuměli, protože pořád někde cvakaly blesky, když nás fotili?“ připomene mu Sabine událost, kterou mi líčila do telefonu hned poté, jak jsem slezl z pódia v Budapešti. Od svatby jsme neustále pod totálním dohledem, už nám to všem leze pěkně na nervy, takhle to bylo naposledy někdy před třemi lety. Ani když jsem si vezl domů Dejva z Bambulky, jich tu nebylo tolik.
Sabine s Dejvem utekli z kina, protože se kvůli těm pitomejm foťákům nemohl nikdo v sále soustředit na film, a lidi na ně začali pak dokonce syčet, ať si jdou jinam. Sabine na takovou pozornost není ještě zvyklá, takže nevydržela, popadla kluka a odjela s ním za asistence těch blbců zpátky domů. Budu muset brnknout Carlovi, aby nám zařídil pronájem kina, jako jsme to dělávali, když jsme byli v dobách největší slávy. Když se kino večer zavřelo pro veřejnost, tak jsme najeli zadem s nenápadnou dodávkou, a až do rána sledovali s klukama filmy, který jsme si předem nadiktovali. Kolem šestý ráno už jsme většinou všichni chrápali na sedačkách s nohama nahoře, v neuvěřitelným bordelu z popcornu, co jsme po sobě mrskali. Vždycky to začal někdo, koho film nebavil a nudil se. To byly stejně úžasný časy…
„Hmm,“ hučí zklamaně Dejv. „Já chci, aby tady byl aspoň strejda,“ začíná Dejv pomalu ale jistě natahovat, slyším to v jeho hlase. Toma viděl naposledy před týdnem, když jsme měli v turné tři dny přestávku, a je to znát.
„Tom je přece v Anglii, to už jsem ti taky říkala,“ odpoví mu Sabine trpělivě. „Má tam důležitou práci.“
„Tak pojedeme za ním na návštěvu, jo?“
„To je moc daleko, museli bychom letět letadlem, a nebo lodí,“ netuší Sabine, jak mu tím nahrála do karet.
„Lodí? Vážně by se jelo za strejdou lodí? Já chci jet za strejdoooou,“ škemrá to mrně, předpokládám, že až mu Sabine řekne, že to nejde, přiběhne za mnou.
„To je moc daleko, a strejda by na nás stejně neměl čas.“
„Tatíííííí,“ už se blíží vysoký hlásek, a já jen zvednu oči v sloup, protože teď se z posluchače stanu tím, kdo bude muset odpovídat na jeho všetečný otázky. Sakra, už aby tohle nepříjemný období skončilo. Snad už nám daj ti novináři pokoj, nechápu, na co pořád před tím barákem čekaj. Teď jsem rád, že jsme nechali postavit ten speciální plot.
„Copak?“ dělám, jako že nic netuším, když přiběhne do kuchyně.
„Pojedeme za strejdou lodí,“ oznámí mi, ne, že by se na to ptal.
„Jo? A jak jsi na to přišel?“ dělám dál blbýho, abych oddálil okamžik, kdy mu budu muset říct ne.
„Teta to povídala,“ vyhrkne prcek a sebere mi z misky kousek papriky.
„Jenom jestli nekecáš,“ mrknu na něj dolů, protože je mi jasný, že si to malinko přizpůsobil. „Vážně ti to teta slíbila?“
„Nooooo, ona povídala, že se za strejdou musí letět letadlem nebo plavat lodí,“ upřesní to, „a já bych chtěl plavat lodí, ještě jsem s ní nikdy neplaval,“ poskakuje to pometlo po kuchyni, a přitom žvejká kus ukradený papriky.
„Neříká se plavat, ale plout, ty čudlíku,“ usměju se na něj, a plácnu ho přes ruku, kterou se mi snaží ukrást další papriku. „Za chvilku to dostaneš na talíř,“ napomenu ho. Takhle mi do salátu nic nezbyde.
„Já nejsem žádnej malej čudlík, už jsem velkej,“ malinko se zamračí, hned si vzpomenu, jak mu na svatební hostině takhle říkal můj tchán, ten dvoumetrovej kolohnát, z kterýho náš kluk vůbec neměl strach. Dělal tam s ním letadlo, držel ho za ruku a za nohu, kluk lítal kolem dokola a řval jako pominutej, až se mu z toho pak točila hlava. Docela si tam mýho tchána osedlal, povídal si s ním, a rozuměli si. Dohodli se, že mu bude říkat dědo. Doufám, že se moc často neuvidí, protože až se rozvedeme, počítám, že se na nás Sabinini rodiče pěkně naštvou. Její matka určitě, ta si myslí, bůhvíjaká to mezi náma není láska jako trám, na svatbě bulela jak želva, a pořád mluvila o vnoučátku. Bába bláznivá, herečka jedna… nic takovýho… určitě si představovala, jakou jsme měli se Sab v tom penzionu žhavou svatební noc… prdlačka… kdyby viděla… žhavý to bylo, ale ne s její dcerou…
„Tatíííí,“ zatahá mě Dejv za triko. „Ty mě vůbec neposloucháš!“ vyčte mi se zarputilým výrazem. No jo, asi jsem se zamyslel a nevnímal ho. Tom a naše svatební ráno mě tak trochu znovu pohltily, div mi z toho nestojí, sakra… nejradši bych tu loď nakop a jel za ním klidně až do Anglie, kdyby tam byl. Potřebuju ho v sobě jako nikdy předtím, začínám mít absťák… moje droga je ovšem na kraji Berlína ve společnosti blonďatýho vědce, kam za ním bůhvíproč nemůžu. Asi že by nás Filip nachytal, jsou tam prej papírový zdi, všechno je tam slyšet… nejspíš tam ti dva spolu každej den pařej hry, čuměj na filmy a společně se nuděj.
„Promiň, říkals něco?“ zase hned přepnu na funkci otec, a čekám, co z Dejva vypadne za novinku, i když vím, že to nic novýho nebude.
„Chci jet za strejdou lodí,“ trvá si pořád na svým. Sakra, to já taky, klidně bych za ním jel i na koni, kdybych mohl, ale jak z toho ven? Sabine mi nepomůže, zmizela někde v obýváku, slyším hrát televizi.
„To nejde, měl bys mořskou nemoc,“ plácnu nazdařbůh. Jednou jsem to zažil, blil jsem jak alík dva dny, hrůza. Už nikdy víc na loď, to radši vlezu do letadla, i když se mi pořád ještě ježej všechny chlupy na těle, když do něj nastupuju a poutám se do sedadla.
„Jakou nemoc?“ zeptá se mlaďoch, a sedá si ke stolu, kam jsem mu šoupnul večeři.
„Sabine, večeře!“ zařvu směrem do obýváku. „Mořskou, slyšels dobře,“ sednu si k němu a společně se pustíme do jídla. Ohřál jsem ještě zapečený brambory od mamky, co tady upekla tenkrát, když se se Sabine rafly. Mrazák naplnila důkladně, mohla by zajet na návštěvu častějc, vůbec bych se nezlobil. „To je taková nemoc, kterou máš, když jsou na moři velký vlny, víš? To je ti tak strašně špatně, že z toho blinkáš,“ vysvětluju, a v tu chvíli nakráčí do dveří Sabine.
„No dobrou chuť, pánové,“ ušklíbne se Sabine, „nevyprávěj mu takový věci při jídle, nebo to blbě dopadne,“ pronese směrem ke mně.
„Snažim se tady synáčkovi vysvětlit, co je to mořská nemoc, protože mu někdo nakukal, že se za Tomem „plave lodí“, tak jak to mám asi jinak udělat?“ ohradím se trochu vyčítavě, protože mi to zavařila ona, ale je mi jasný, že to není zrovna dobrý téma k večeři. Znovu se soustředím na Dejva, musím ho tý myšlenky na výlet za Tomem nějak zbavit, nedá se nic dělat. „Prostě je to nepříjemný, ale hlavní je, že strejda má moc práce, a neměl by na nás stejně čas. Až přijede, tak ho uvidíš. Tečka,“ ukončím debatu, a doufám, že dá Dejv zase na chvíli pokoj. Už ho vidím, jak se nadechuje k protiútoku, ale nedám mu šanci, hned pokračuju dál. „Ale můžeme si třeba pronajmout na dopoledne kino,“ navrhnu jiný téma, aby na tu zatracenou loď přestal myslet.
„Jó, hurááááá!“ vykřikne radostně Dejv, až mu z pusy vylítne brambora přímo doprostřed stolu. Všichni tři na to chvilku civíme, a pak se společně rozchechtáme. Bože… my jsme teda rodinka k pohledání.
autor: Janule
betaread: Áďa
no to je rodina…..tam bych snad ani nechtěla….i když…xDDD
njn to je rodinka :D:D jenom doufám že to tak nedopadne i ve skutečnosti když se ti tvá povidka už začiná plnit v reralitě 😀
no klidně by mohla.. určitě to dopadne dobře… janule ani jinak nepíše 😉
Chudáci jak chcou všichni za Tomem×D ale vlastně ani nekecali Tom má práce nad hlavu a ty jeho myšlenky z těch vždycky nemůžu×DD a malý Davídek to samozřejmě hned všechno vyřešil×D prej poplaveme za strejdou lodí×D těším se na další díl:-)
Brambora doprostřd stolu 😀 Sladká tečka nakonec 😀
To jsem zvědavá jak dlouho to hoši bez sebe vydržej 🙂 Chudinky malý, ženatý a opuštěný 🙂 Když ale pominu, jak ty moje berušky trpěj jeden bez druhýho, bavila jsem se od začátku až dokonce. Tomovou snahou uspíšit vědecký proces skrz fanynku švadlenku se styky v NASA, představou Billa a Toma na cestě vesmírem, samozřejmě v elegantní kombinéze pro Billa, Davídkovými hláškami a vůbec nejvíc mě pobavila Simone. Sedí si u televize! To je mi idyla, já chci takýýýý!!! "Kattys, večeře!", tak takovouhle domácnost bych si dokázala představit!!! :)))
xDD Dejv mi chxběl .. ty jeho výmysli … Ale už se moc těším až bude ten slivbovanej sex po telefonu xDD.
Jinak je mi moc líto dvojčat .. Takovou dobu bez sebe … Maj skusit kanalizaci .. třeba by e Tom dostal nějakým kanálem až k nim do baráku xDD A i blbí novináři tam taky musej stát !!
Dave..to je tak zlatý dítě..:-) Je mi ho líto, se mu po Tomovi musí hodně stýskat, když byl na něho zvyklý každý den..Snad se to Filovi podaří brzy dokončit ten stroj a aby už bylo všechno tak, jak to má být…;)
Beztak se mi nejvíc líbí ta Billova nevědomost, to, že neví o žádném stroji, který už se schyluje ke konci..;)
Jak tomin všem chybí to je dobry xD a malej vědec je jakejsi napruženej…. nedivím se mu kdyby mě tom tak otravoval při take duležite praci tak ho vytaham za ušiska xD
Zase se mi posralo připojení v laptopu, já ten klumprt asi vyhodím z okna. Kašlu na všechno a jdu si Časoprostorek natahat do wordu, musím prostě začít zase číst… Jenže..trochu se bojím toho svého (zlo)zvyku, když se totiž do povídek hlavně od tebe začtu, stanou se tak mojí drogovou závislostí a já tak na děj v nich pořád myslím a nemůžu se na nic soustředit do té doby, do kdy konečně nedočtu ty zanedbané díly, ale co už s tím nadělám… Pořádně se namastím pod kolenama a jdu na to! 😀
No, co my víme, možná některá fanynka má ve sklepě materiál na vyrábění skafandrů. Fanynky jsou nevyspytatelné, všechno se to začíná vlastnoruční výrobou kytary pro Toma, třeba to za pár let bude i ten skafandr… Co my víme, jak do roku 2015 pokročí technologie 🙂
Ach, špunt mi tam už chyběl, ty jeho hlášky… Nojo, to je pravda, že jsou povedená rodinka. Ale… Já bych stejně radši, aby byli zase rodina ve zložení Bill, Tom a David jako dopousud…
Já souhlasím s Peťushkou… taky bych byla radši…^^ Těším se na Bédu… na další díl a na všechno, co tu ještě bude! *yes*
„Bill se vždycky oblíkal jako trotl“ ja z Teba umieram Janule. Tvoj Tom je úžasný. Vždy keď je v tom najväčšom srabe a mňa chytá depka, tak Ty ma prostredníctvom Toma rozrehoceš 😀 ako vtedy keď sa súkal cez tie psie dvierka :DDD
Ale stále mi je smutno. Už aby sa to zmenilo a ešte sa treba zbaviť právnika. 🙂
„Bill se vždycky oblíkal jako trotl“ 😀 😀 😀 😀 😀 😀 Tak to byla nejlepší věta celého dílu! 😀 😀 Já u toho dostala takový výbuch smíchu! 😀 😀 😀 Tom je v téhle povídce děsně vtipný! Nejvíc ráda si čtu pasáže, které jsou z jeho pohledu. Ty jeho myšlenky vždycky 😀 😀
Davídka je mi líto. Je jasný, že mu Tom musí děsně chybět, když na něj byl zvyklý každý den a teď najednou nic. Hrozně moc si přeju, aby už byli zase spolu, takže ať si Fil s tím Bédou hezky pohne 😀 Ne, já vím, že to nejde jen tak rychle, ale já už jsem se natrápila dost 😀 Takže doufám, že se brzy tohle všechno promění v pouhou minulost, která se ani nestane 😉