autor: Pajule
„Vím, že se Billy bojíš. Jsou to tvoje vzpomínky, tvůj život. Je to z úplně jiného pohledu, než jaký jsem měl já. Ale věř mi, prosím. Možná to bude mnohem lepší, když mi všechno povíš.“
„Já… ještě teď je ve mně tolik pocitů, tolik bolesti. A ten pohled do zrcadla mi pokaždé připomene tu hrůzu, která byla v zrcadle místo mě. Víš, dřív jsem o rakovině nic nevěděl. Šlo to mimo mě. Měl jsem skvělou kapelu, spoustu fanoušků a slávu po celém světě. A to byl pro mě ten normální život. Jenže… pak tohle. Zjistili mi nádor a já musel na operaci. Ano, do té doby jsem o téhle nemoci a její léčbě slýchával jen v lékařských seriálech, ale teď jsem sám zažíval tu hrůzu. Ano, operace dopadla dobře. A léčba? Co teď? Mělo to vlastně cenu? No, teď už vím, že mělo. Ale předtím? Cítil jsem se hrozně. Lékaři chtěli, abych podstoupil chemoterapii, tu drastičtější metodu léčení, aby měli jistotu, že se rakoviny zbavím navždy. Ozařování, pokud jsem to správně pochopil, ti škodí míň, protože se zaměří jen na tu část těla, která je třeba vyléčit. Chemoterapie je svinstvo. Ovlivní ti to tělo, celé tělo. Rázem ztratíš obočí, řasy, začnou ti v chuchvalcích vypadávat vlasy a všechny chloupky na těle ti začnou mizet. Kdybys je věděl… Měl jsem hrozné bolesti celého těla, ty křeče byly k nevydržení. Vždy jsem chtěl vykřičet všem do světa, aby mě zabili, že to bude lepší než tohle utrpení. Štvalo mě, jak jsem neustále unavený a slabý, vstával jsem z postele minimálně. Kolikrát jsem si myslel, že ani nedokážu udělat ty tři kroky, abych si došel na záchod. Já… když jsem to zjistil, snažil jsem se dělat všechno jako dřív.
Jenže postupně jsem zjišťoval, že to nepůjde, neměl jsem sílu. Je to tak zničující, když víš, že nemůžeš ani chodit ven, protože máš oslabenou imunitu. Jsi pohublý, slabý, téměř bez vlasů a ještě se musíš vyhýbat bulvárním fotografům. Co je tohle za spravedlnost? Žádná! Když ztratíš zájem o všechno, co ti předtím bylo nejbližší, lidé okolo se strašně diví. Diví se ti, když se chceš zabít, když máš přehnané reakce. Ale oni si tohle peklo neprožili, oni nevědí, jaké to je. Operace, chemoterapie a teď mě ještě další rok čeká biologická léčba (pozn. autora: podávání léků, které posilují organismus v boji s nádory), jako prevence. Nikomu nepřeju, aby se někdy dostal do podobné situace jako já. Bylo to… hrozný.“ dostanu ze sebe jedním dechem a neovladatelně se rozbrečím. Vzpomínky jsou ještě až moc čerstvé, živé.
„Pššt, všechno je dobré, pššt. To nejhorší už je za námi, broučku.“ kolíbá mě Tomi v náručí jako malé miminko. Přesně tak, jak to miluji ze všeho nejvíce.
„Jen… jenže víš, z čeho mám strach?“
„Z čeho?“
„Z toho, jak budou reagovat fanoušci. Jaký bude návrat naší kapely. Kapela je můj život.“ rozvzlykám se nanovo.
„Neboj se, to zvládneme. Všechno bude dobré, uvidíš sám.“
„Co když ne?“
„Bude. Musíš mi věřit. Jsem přece tvůj starší brácha, ne?“
„Ty seš kretén!“ zasměju se a z tváří si otřu slzy. Toma jemně bouchnu pěstí do prsou. Je pravda, že Tom mě ze špatné nálady umí dostat rychle a dobře. Na to on je mistr.
„Ale to, že jsem starší než ty, nezměníš.“
„O deset minut, Tome! To je jako nic!“
„Ale deset minut je rozhodujících, nemyslíš? Já jsem ten velký brat Tom a ty můj malý bráška Billy.“
„A-“ nedechnu se k odpovědi, ale přeruší mě zvonící mobil, který leží na konferenčním stolku. Natáhnu ruku, poslepu zašmátrám, až na mobil narazím. Hovor přijmu, aniž bych se podíval na to, kdo volá. Stulím se zpátky k Tomimu.
„Prosim?“
„Zítra jsem u vás!!“ slyším radostné zvolání a já poznám, že mi volá Kelly.
„Co? Kde? Jak?“
„Nemáš snad radost? Já myslela, že jo…“
„Blázne! To si piš, že mám radost! Já myslel, že narozeniny-„
„Ehm, narozeniny, jasně. No, to je fuk. Hold to musíš umět s rodiči. Takhle se to dělá, víš? Táta s mámou mě ale v poslední době moc neřeší. Právě sedím ve vlaku. Jedu do Vídně a z Vídně pak letím letadlem do Hamburgu.“
„Kelly, to je famózní! Uuuu, jupííí! Mám pro tebe zítra někam přijet?“
„Ne, díky. Já už to mám zajednaný do posledního puntíku.“
„Perfekcionistko…“
„Já vím, já vím. Adresa je stále stejná?“
„Ano.“
– flashback –
Nervózně přecházím po pokoji. Čtyři hodiny a jedna minuta. Kde je ten Tom? Řekl, že přijde ve čtyři a ještě tu není. Náhle se ozve tiché zaklepání na dveře pokoje.
„Dále!“ zvolám a s nadějí v očích se otočím ke dveřím. Jaké to zklamání, když se ve dveřích objeví stará, tlustá postava. Ble, tak tohle rozhodně není můj Tom. Ježibaba ošklivá.
„Dobré odpoledne, Bille. Nesu vám svačinu.“
„Běžte někam, nechci ji. A vás tu taky nechci.“ vyštěknu a otočím se zpět k oknu. Proč musím mít výhled na nějaký podělaný park a ne na nemocniční parkoviště, které patří k tomuto oddělení?
„Ale! Dneska nemáte dobrou náladu?“ přijde sestřička k mojí posteli a začne ji stlát. Na stolek vedle postele mi položí jakýsi nepoživatelný piškot s klepajícím se želé navrchu. To bude teda dobrota, která samozřejmě skončí spláchnutá v záchodě.
„Běžte někam! Vypadněte odsud! Mám tu za chvíli návštěvu, tak vypadněte, protože tu překážíte!“ zaječím hystericky a máchnu rukama do vzduchu okolo sebe.
„Bille, klid.“
„VY mi neříkejte, kdo má být v klidu, babizno ošklivá! Překážíte mi tu! Nesnáším vás! Vypadněte! Hovno, nebudu v klidu! Mám toho tady po krk! A ještě tohle! To si ze mě utahujete! Krávo pitomá, vyhučte ven!“ máchám dál rukama okolo sebe a blížím se k tý ježibabě. Mám chuť jí vydloubat svýma dlouhýma nehtama oči z důlků.
Rychlou chůzi jdu po nemocničních schodech, až dojdu do třetího patra. Zatočím za roh, a když uslyším Billův křik, s pohupujícím se batohem na zádech se rozběhnu. Do pokoje vrazím akorát v tu chvíli, když se Bill začne sápat na postarší, naprosto vyděšenou sestřičku. Batoh shodím na zem a chytnu Billa za ruce, které mu pevně přitisknu k tělu. Škube sebou, co mu síly stačí. Nereaguj naštvaně, nereaguj naštvaně. Jen se zlobí na svůj úděl, nezlobí se na tu starou sestřičku. Opakuji si v hlavě věty, které mi říkala psycholožka. Chce to klid, chce to naslouchat, nereagovat prudce.
„To je dobré, běžte, já to tu zvládnu.“ kývnu na sestřičku, která rychlými kroky opustí pokoj. Já jen tiše usyknu, když mi Bill zaryje nehty do ruky. Další pěkná jizva.
„Pusť! Mě!“ říká přidušeně a dál sebou škube.
„Uklidni se Billy, uklidni se. Všechno je fajn. Představ si něco pěkného.“ špitám mu do ucha, když se ho snažím uklidnit drobnými polibky na ucho i na tvář. Po chvíli sebou přestane škubat a uvolní se. Popadnu ho do náruče a posadím se s ním na postel.
„Je to dobré, je to dobré…“ opakuji stále dokola. Jak pro něj, tak pro mě.
autor: Pajule
betaread: Janule
ten se ale umí vztekat….x)
Ty jo chudák Tom…. to je prostě nad všechny síly starat se o někoho s rakovinou :´(