autor: Fabiana
Ghost in the Dark Room
Tom zavřel dveře a škrtl sirkou o krabičku; spotřeboval jich asi pět, než se mu podařilo zapálit všechny svíce v pokoji. Moc dobře věděl, jak moc Bill nenáviděl elektřinu a vše, co s ní souviselo. Proto v pokoji neměl ani televizi, počítač nebo lampičku, nemluvě o lustru. Teď mu rozuměl, viděl totiž to, co lidskému oku, ovlivněnému umělým světlem, unikalo. Viděl opravdovou hru stínů. Ze tmy vystupovaly fresky, nasvícené příhodně zespodu, na stropě se míhala světla, jak se plamínky svíček třepotaly v neexistujícím vánku.
Přešel k oknu a zatáhl závěsy, čímž ještě upevnil temnou, smuteční atmosféru v místnosti. Ustlal postel, aby zamaskoval zakrvácené prostěradlo a postavil se ke dveřím. Nedíval se už na místnost očima hosta, nyní už ne. Viděl ji, jako by tu sám žil. Jako by on byl obyvatelem této svatyně smutku a vnitřního klidu. Jako by na chvíli byl Billem. Jako by… do něj vstoupil bratrův duch, a konečně tak spojil obě poloviny v celek, rozdělený už tak dávno. Jako by teď konečně byl jeho pohled na svět úplný. Najednou vnímal i špatné stránky každé věci. A přes veškerý žal, který pociťoval, se neubránil pousmání. Věděl, že i když tělo je pryč, Billův duch, podstata jeho osobnosti, s ním zůstane navždy.
A náhle se zastavil čas.
Lidé na ulici setrvali ve stejných pozicích, ptáci viseli ve vzduchu a uprostřed ztemnělého pokoje, ozářeného teď už nehybnými plameny svící, setrval Tom, stojící zpříma, s rukama volně spuštěnýma kolem boků a s mírným úsměvem na tváři.
Chlapec, dosud nehybně sedící na prádelníku, vstal a vydal se k nehybnému bratrovi.
Lidé duchy nevidí, nemohou je slyšet, protože neznají bránu do jejich světa. Jsou pevně uzavřeni ve své dimenzi, a přestože duchy tvoří oni sami, nemohou s nimi komunikovat…nikdy.
Dlouhé černé vlasy mu poletovaly kolem hlavy, ačkoli v pokoji nebyl žádný vítr, a jeho pohyb znovu rozvířil vzduch, plamínky svíci se třepotaly, a jeden po druhém zhasínaly. Stejně tak se při chůzi nedotýkal země, létání se ale nepodobala.Vznášel se snad stopu nad špinavou podlahou a našlapoval lehce, opatrně, a jakoby ztěžka. Ačkoli nic nevážil, manipulace s jeho novým tělem mu dělala potíže. Mířil k jedinému místu, k jedinému člověku.
Má-li žít duch, musí zemřít člověk. Vždy.
„Tome.“ Zašeptal a přitiskl bratrovi ruku na tvář, jako to udělal, když umíral. „Miluju tě.“ Nemohl ale setrvat déle, neznámá síla ho táhla prč, šeptala mu do uší tiché prosby.
„Na tomto světě pro tebe není místo. Tvůj čas tady vypršel. Pojď. Čekáme tu na tebe…“
Krátce bratra políbil na nehybné rty a čas ho tlačil pryč. Pustil se Toma a nechal se pohltit, nechal se vtáhnout do víru jasného světla… obraz bratra se mu ztrácel jako v mlze, byl menší a menší, a pak byl pryč… navždy. Síla času ho unášela prostorem… aby odešel, aby nebyl… Opustil tento svět, aby jiní moli žít… Konkrétně jeden.
Tom se zhluboka nadechl. Zvláštní, pomyslel si. Jako by Billův pokoj náhle vypadal jinak. Jistě, svíce zhasly, ale navíc… jako by teď byl prázdnější, opuštěný. Pohledem na hodinky se ujistil, že mezi tímto a minulým okamžikem neuplynula jediná nestřežená vteřina. Přesto si připadal jinak. Jako by slyšel ve vzduchu doznívající slova, ačkoli tu nebyl nikdo, kdo by je vyslovil. Zběžně zvedl levou ruku a konečky prstů si přejel po tváři. Jako by se jí někdo dotýkal, všechno v jakémsi mezičase. Tiše si povzdechl. Začíná být paranoidní.
„Sbohem.“ Zašeptal, a k temné místnosti se otočil zády.
Po zbytek života z jeho úst nevyšlo jediné slovo.
KONEC
autor: Fabiana
betaread: Janule
Achjo, plakala jsem. :´-( Úžasej konec. Samozřejmě lituju, že povídka skončila tak brzy, ale po Billově smrti se jí přirozeně moc prostoru nedávalo. Leda že by krásnej příběh sklouznul k fantasmagorii. Bylo to zvláštní a půvabné. Určitě bych si přála, abys, Fabiano, napsala něco dalšího.
A já do teďka nevěřila tomu, že je Bill mrtvý…:-( A škoda, že už je konec…Byla to moc hezká povídka..;)
krásný, zajímavý a hezky napsaný….x)
ty kráso, to je dokonalej konec! a Tom už nikdy nepromluvil…
je škoda, že je konec, ale je to krásný a hezky ukončený 🙂
páni, tak to je síla… Je mi z toho teď úplně smutno a mrzí mě, že už je konec
Byla to moc a moc krásná povídka, možná jen škoda, že tak krátká
Krásný… a ještě v kombinace s Living in a world withou you od The Rasmus (Akustická verze) to nemělo už vůbec chybu… Krásně popsané, dokonale dojemné…. Krása
Sakra. A já myslela, že to je teprve začátek… Škoda, čekala jsem to trochu delší, ale mám ráda takové otevřenější konce. A když se ti všechno povedlo perfektně vystihnout i v pouhých pěti dílech, proč ne? =) Krásné…
*fňuk* užasny… ten konec… pláču…