autor: Gabby
Nemohl tomu uvěřit. Všude po pokoji byly rozházené různé Billovy spisy, tedy spíše texty všech písní, které měl pro kapelu. Dokonce i ty, které doposud nebyly nikde zveřejněny. Také Billovy kresby, které pokaždé ukazovaly jeho náladu a stav, který zrovna pociťoval. Poslední dobou to byla především Tomova tvář, kterou kreslil. Ale to nebylo všechno, po zemi se válely i Billovy fotografie s různými lidmi, jako byli jeho přátelé, ale i další slavné hvězdy.
Což o to, tohle všechno by se dalo uklidit, kdyby ovšem věci nebyly roztrhané a některé dokonce i opálené. V pokoji to vypadalo skutečně jako po výbuchu sopky.
„Ty… ty… ty jeden kreténe.“ Procedil Bill skrz těsně semknuté rty. Prudce zatínal ruce v pěsti a myslel, že snad vyletí z kůže. Pro někoho by všechny ty papíry a fotografie mohly znamenat jen kus nějakých cárů a smyšlených blábolů, Bill v nich však měl sepsaný snad celý svůj život. A teď bylo vše zničeno. Každý malý zápisek, poznámka či malý obrázek, pro něj znamenaly mnoho.
Pomalu došel k té smršti, která byla rozcupována a spálena na miliony kousíčků a posadil se vedle ní. Nevěřícně na to hleděl. Tom přeci věděl, jak si na tomhle Bill zakládá, a teď to všechno zničil. Nevěřícně hleděl na kusy papírů, které ještě před chvílí tvořily kousíček z Billova života.
Bill cítil, jak se v něm všechno vzpouzí. Se skloněnou hlavou jemně přejížděl prsty po papírech a fotografiích.
„Chceš boj? Máš ho mít!“ Procedil skrz ústa a prudce se zvedl ze země. Provokativně přišel k rádiu, vložil do něj jejich CD a pustil In die nacht. Měla to být jedna velká provokace a Bill se až lekl, když se z Tomova pokoje začaly linout ty stejné melodie.
Bill se zašklebil na své otevřené dveře, kterými viděl do Tomova pokoje. Také měl otevřeno a stejně jako Bill se tvářil jako vrah. Oba prudce oddechovali a moc dobře si uvědomovali, že teď začne ta pořádná válka!
Jako na povel se oba s pořádným řevem rozeběhli do pokoje toho druhého. Oba se trochu divili, že se nezastavili uprostřed malé chodby a nezačali si navzájem škubat vlasy. Avšak jen kolem sebe prolétli, jako namydlené střely a už už zkoumali, co by v pokoji toho druhého mohli „velepšit“. Byli přímo napěchováni vztekem a záští. Měli chuť ničit a ublížit tomu druhému.
Bill okamžitě začal shazovat věci z Tomových poliček. Bylo mu jedno, že jsou to rodinné fotky, různá ocenění a všelijaké prkotiny, které Tom skladoval. Bylo mu to všechno jedno, jen se vyžíval ve zvuku, který se neustále ozýval, když věci padaly a tříštily se na malé kousky.
Tom začal trhat ze zdí všelijaké plakáty a obrazy, které zdobily Billův pokoj. Chovali se jako smyslů zbavení. Ani jim nedocházelo, že toho možná budou později litovat. V tuto chvíli je nezajímalo nic, jen to, jak více zdevastovat pokoj svého dvojčete.
Tom vzal několik přívěšků, které měl Bill položené na stole a mrštil s nimi proti zdi. Okamžitě se rozlétly do všech stran a s cinkáním dopadaly na zem. Také začal brát i věci z poliček a všechny házel na zem.
Bill otevřel Tomovu šatní skříň, vzal tolik věcí, které jen mohl unést a vyhodil je z otevřeného okna. Bylo mu všechno jedno, ať si Tom chodí třeba nahý!
Bylo zvláštní, jak se oběma pokoji linula stejná muzika, stejná část písně, stejná slova o dvou stejných lidech, kteří se teď snaží zničit navzájem.
Dvojčata pobíhali po pokoji jako blázni a ničili všechno, co jim jen přišlo pod ruku. Trhali, škubali, házeli věcmi. A když procházeli kolem dveří, zastavili se a jejich oči se znovu na malou chvíli střetly. Bylo to až magické spojení, které je táhlo zpátky k sobě. Pomalu k sobě přistupovali, jako by je k sobě vedla ona píseň.
Byli od sebe snad už jen krok vzdáleni a ta malá mezírka se čím dál víc zmenšovala, a právě v ten moment se na sebe nenávistně podívali a řekli ta samá slova, která je znovu utvrdila v tom, že z tohoto boje může vyjít jen jeden vítěz.
„IN DIE NACHT, lieber Bruder.“
V tu chvíli se oba rozběhli ke schodům a začali se strkat, kdo tam bude první.
„Uhni mi, Bille!“
„Proč bych měl? Já tam budu první. Uhni ty dredatče!“
„Běž stranou, slečinko!“
Jako malí se rvali o to, kdo první sejde ze schodů, jelikož se zdálo, že oba dva mají namířeno na stejné místo.
Bill rychle čapnul Toma za jeho vytahané triko a cuknul s ním zpátky dozadu, čímž si uvolnil cestu. Na nic nečekal a vrhl se ke schodům, jenže Tom měl rychlé reflexy, okamžitě popadl Billa za štíhlou paži a přitáhnul ho znovu zpátky. Několik minut se přetahovali o to, kdo se z malé chodbičky jako první dostane ke schodům. Čím dál tím víc se přibližovali ke schodům a už ani nešlo o to, kdo sejde jako první, ale kdo se vůbec jako první těch schodů dotkne.
Jak se tak pošťuchovali a tlačili se na různé strany, ani si neuvědomili, že stojí na prvním schodu. Zjistili to až za pár sekund, když se oba dva vzájemně strčili a skutáleli se z nich dolů, doprovázejíc to celé pořádným jekotem.
„Á, Tome,“ křičel Bill a válel společně s Tomem sudy ze schodů. Ani si neuvědomoval, jak najednou pevně Toma tiskl i poté, co se dokutáleli na zem a s pořádnou bolestí se po sobě stále váleli. Tom ležel pod Billem a vpíjel se do jeho překrásných hnědých očí, které jako vždy lemovalo perfektní líčení, i když trochu rozteklé od již zaschlých slz.
Bill si až po chvíli uvědomil, že tu leží na tom bídákovi a také se utápí v jeho mocných, tmavých hloubkách. Rychle se vzpamatoval a začal pěstičkami bušit do Tomovy hrudi.
„Bille, Bille, uklidni se, šššš.“ Bill si ani neuvědomoval, že znovu pláče a přestal Toma tlouct, jen tak na něm seděl, koukal se mu do očí a skrápěl mu tváře vlastními slzami.
„Nech mě bejt, Tome.“ Řekl po chvíli, když si znovu vzpomněl na to, jak ho Tom hnusně využil onu noc a ráno se k němu choval, jako by byl jednou z mnoha fanynek. Bill se na Toma opět podíval, ale ne pohledem plným slz, znovu to byl ten pohled, který říkal, že tohle ještě nekončí. Tomům pohled se v ten moment také změnil. Bleskurychle vstal a držel se znovu svého plánu.
Bill nemeškal, tak rychle, jak mu to jen vlastní tělo dovolovalo, se rozběhl k vchodovým dveřím. A že to opravdu bylo namáhavé, když měl teď tělo samou modřinu od onoho pádu. Už už se napřahoval po klice, ale Tom ho chytnul za boky a odtáhnul dál, čímž získal pár sekund náskoku. Bude tam první, cítil to! Nohy mu kmitaly jak na běžícím páse a on už byl jen pár metrů od garáže! Přesně to místo, kam oba chtěli tak moc jít. Když v tom se natáhl jak široký, tak dlouhý.
„Tupče.“ Slyšel jen, když kolem něj proběhl Bill s vítězoslavným úsměvem na rtech, který mu však vůbec nevydržel, jelikož ho Tom chytil za nohu a povalil též na zem. V té chvíli se oba začali přetahovat o to, kdo si dříve stoupne, a jelikož jejich síly byly vyvážené, tak se tam několik minut znovu rvali a opět se sráželi na zem.
„Pusť mě ti říkám!“ Zakňoural Tom, když jej Bill již hodnou chvíli tahal za dredy.
„Ani mě nenapadne.“ Tom mu to však všechno oplácel tak, že ho štípal do boků, břicha a zad.
„Ty malá svině, okamžitě mi pusť ty vlasy!“
„Ty tomu říkáš vlasy? Takový odporný cancoury zacuchtaný,“ Bill si snad ani neuvědomoval, co říká. Tomovy dredy miloval…
Po chvíli se Tomovi skutečně povedlo se z Billova sevření dostat. Využil své šance a doběhl těch pár metrů a okamžitě se v garáži zavřel.
„Pusť mě tam!!“ Slyšel, jak se Bill snaží dostat do garáže hlasitými narážkami a klepáním na dveře garáže. ,,Tome Kaulitzi, říkám ti, aby si okamžitě otevřel ty zasraný dveře, nebo se můžeš rozloučit se světem!“ Bill byl vzteklý, takže za chvíli začal do dveří i kopat. Tom se jen potutelně usmíval a zkoumal, co všechno se v garáži nachází, a co by mohl použít, jako další past pro své dvojče.
„Ty dredatý prase, otevři to!!“ Bill byl jako u vytržení a naprosto nedbal na sousedy, kteří chodili kolem a dívali se na něj jako na blázna. Bylo mu to všechno jedno, ať si třeba přiběhnou paparazzi!
„Zmlkni, brácha,“ ozval se zevnitř s ledovým klidem Tom. Právě ho napadlo, co dalšího by Billovi mohl provést, jenže nepočítal s tím, že si Bill všimne otevřeného okýnka, které v garáži bylo. Hned toho využil a snažil se jím nasoukat dovnitř, samozřejmě to nešlo.
„Ty vole, co tam děláš?“ Tom se hned začal smát, když viděl, jak se Bill zašprajcnul v malém okénku a mlátí kolem sebe rukama nohama jako blázen.
„Nečum na mě, a radši mi pomoz!“ Zahalekal Bill a snažil se nějak prodrat dovnitř, aby konečně mohl svého bratra potrápit.
„A proč bych to dělal?“ Řekl Tom, dívajíc se kamsi vedle Billa do poličky, kde byly položeny plechovky s barvou.
„Hm, co bys řekl tomu, kdybych ti vymaloval pokoj?“ Tom se na Billa zašklebil, ale to byla jedna z dalších chyb, kterých se dopustil.
„A co bys řekl tomu, kdybych ti přebarvil auto?“ Bill švihem hmátl po jedné plechovce a až nelidsky rychle se vyhoupnul z okna ven.
„Co?“ Vyjekl Tom zděšeně, když slyšel, jak tekutá barva dopadá na jeho drahé, vždy skvěle naleštěné auto. „BILLE?!!“
autor: Gabby
betaread: Janule
se prostě zabijou…..
9. díl a ti dva dělají pořád to samé. Je to jako číst jeden dokola…boring!
[2]: Taky mi to tak připada. Už by to chtělo njake oživeni..x))
mě se to náhodou pořád líbí ae pravda už by se mohli dát dohromady a zkrávat to třeba těba hádkama :))
Omg… prostě zralí na psychiatrii, oba dva… xD Baví mě to, je to vážně skvělý. Naprosto nesouhlasím tady s Martush a se Stellou, je to o nápadech a tohle je fakt originální povídka… I když se na první pohled může zdát, že je to tuctovka… x)) Je to boží, jen ať dále pokračujou v tom provokování!
už jsem myslela pod těmi schody, že…a ono nic 🙂 docela krutá devastace!
Vy dva debilové, takovejch vhodnejch okamžiků jste měli! Prostě po sobě skočte a začněte se líbat a bude to! Pak bude Terezka spokojená. xDD
přesně..poslat n NĚ hodné pány s veeelikýma sítěma 😀 😀
hele…ono už to začíná být trošku nudný…strašně se ničí.
ať se usmíří..ať se tam konečně taky něco oživí…
Bože…já bych Billa zabila, kdyby mi na auto vylil barvu, bych se neznala…
ať už se pozabíjej xD
Nic proti, ale vážně je to trochu nuda, furt to samý, už by se mohlo začít něco dít…:D