autor: B-kay
Příštích několik minut jsem nedokázal promluvit jediné slovo. Nehybně jsem ležel, vpíjel jsem se do jeho nádherných očí a věděl jsem, že pokud ještě je naděje, abychom mohli být konečně oba šťastní, bylo by to jedině tehdy, když budeme spolu.
Ležel jsem na dece pouze v tričku, které ze mě Tom ještě nestihl svléknout. Se zavřenýma očima jsem jeho něžné mazlení vnímal mnohem intenzivněji. Každý jeho dotek, každý letmý polibek. Dotýkal se mě s takovou opatrností a něhou, že jsem si v některých okamžicích připadal jako křehká panenka. Všude kolem mě se rozlévala jeho nádherná vůně. Nemusel jsem vůbec nic dělat, nic říkat. Jako by přesně věděl, co cítím. Ležel na mně a já mu chtěl být přesto ještě blíž. Cítil jsem jeho blízkost, přesto jsem mu chtěl být ještě blíž. Neumíte si ani představit, jak moc jsem po tomhle okamžiku toužil. Jak moc jsem jej miloval…
(Tom)
Připadal jsem si jako v krásném snu. Tohle se přeci nemohlo stát mně. Proč právě já? Já vím, že jsem nikdy štěstí neměl, na ten pocit jsem si dokonce zvykl, ale tohle mě malinko děsilo. Bylo to až příliš štěstí najednou. Neudělal jsem přeci nic výjimečného. Každej den jsem se slzama v očích protrpěl. Byl jsem sám. Neměl jsem vůbec nikoho, kdo by mě měl rád. A najednou? Mám Billa. Lásku svého života. Člověka, který mi jako první podal pomocnou ruku, když se ode mě ostatní odvraceli. Nebál se mě ani mě neponižoval. Chtěl mi pomoct… Denně jsem na ulici potkával stovky lidí a jenom jeden jediný na mě promluvil. Jeden jediný ze sta!
Jako malý kluk jsem věřil v zázraky. Kdykoliv mi vypadnul mléčný zub, pečlivě jsem jej skryl pod polštář a než usnul, přemýšlel jsem, co mi asi zoubková víla přinese. Byl by to můj jediný dáreček, který bych dostal. Doteď si pamatuju, jak veliké zklamání jsem cítil, když jsem pod polštářem nikdy nic nenašel… Slovo zázrak se mi od té doby stalo úplně cizím. Myslel jsem si, že kdyby se zázraky opravdu děly, nebyl bych tak osamělý a zoufalý.
V tuhle chvíli jsem však opět uvěřil, že zázraky se dít mohou. Bill byl mým zázrakem. S ním jsem poznal lásku, radost ze života a domov, který jsem nikdy předtím nepoznal. A teď nás čekala chvíle, o které jsem vždy jenom potají snil. Chvíle, která nás měla propojit jako nic jiného.
Bál jsem se, že mu ublížím. Vím, že jsem možná ke všemu přistupoval až příliš nesměle a nejistě. Snažil jsem se být opatrný a něžný. Čekalo mě něco úplně nového. Neměl jsem s tím žádné zkušenosti, avšak fakt, že i pro Billa to bude úplně poprvé, mě dělal klidnějším. Snažil jsem se nemyslet na nic jiného a žít jenom touhle chvílí. Líbal jsem každičký kousíček jeho kůže, na který jsem dosáhl. Tváří jsem se otíral o jeho nahá stehna a snažil jsem se zapamatovat každičkou vteřinku téhle chvíle. Měl jsem strach, ale touha po Billovi byla silnější. Až příliš dlouho jsem jej odmítal. Když jsem na něj pohlédl, vypadal jako anděl. Bledá kůže se mu v záři slunce nádherně třpytila. Opatrně jsem ukazováčkem mapoval kůži na vyhublých kyčlích. Vnímal jsem, jak mu pomalu naskakuje husí kůže. Svlékl jsem mu tričko. Ve chvíli, kdy se na dece ocitnul kompletně nahý, otevřel oči a nádherně se usmál. Zářil jako to slunce nad náma.
„Už se ničeho nebojím,“ zašeptal tiše s úsměvem na rtech. Vyzařovala z něj spokojenost a klid. Nebál se a já jsem se pomalu přestával bát taky.
„Já taky ne,“ odpověděl jsem po chvilce, a také jsem se na něj spokojeně usmál. Byl jsem přeci s člověkem, kterého miluju. Strach byl prostě vedlejší.
„Je to pryč,“ opatrně se posadil, aby se mi mohl zadívat hluboce do očí. Láskyplně mě políbil a ještě jednou se krásně usmál.
„Co je pryč?“ zeptal jsem se tiše, nespouštějíc oči z jeho prokrvených rtů.
„Všechna ta bolest a neštěstí ve tvých očích. Už je tam nevidím,“ pohladil mě po tváři. Najednou jako by malinko zesmutněl. „Slib mi, že už je tam nikdy neuvidím,“ bylo to zvláštní, ale najednou mě přemohl pocit pláče. V očích se mi třpytily slzy, stejně jako i jemu. Choval se ke mně tak krásně. Z každého slova, nebo pohledu, který mi věnoval, vyzařovala neskutečná láska a důvěra. Pocity, které jsem nikdy předtím nepoznal.
„Slibuju,“ řekl jsem téměř bez dechu. Prudce jsem se naklonil k jeho rtům, abych jej mohl dlouze políbit, vzápětí jsem se však tentokrát já pokládal na deku a Bill pomalu na mě. „B-bille, já… neumím být divoký,“ přiznal jsem po chvilce smutnějším hlasem. Nevěděl jsem, co ode mě čeká, a proto jsem to raději řekl na rovinu. Nechtěl jsem vypadat hloupě, ale lhát jsem mu taky nechtěl. Bill na chvilku přestal s jemným líbáním mého krku, vzal mou tvář do dlaní, a když se na mě zadíval, přisahal bych, že mu z oka vyklouzla drobná slza.
„Tome, ty bys nedokázal být divoký, ani kdyby ses snažil. Jsi ten nejzranitelnější a zároveň nekřehčí člověk, jakého jsem kdy poznal. A já to na tobě miluju. Miluju tě, protože vím, že bys mi nedokázal ublížit. Nechci se s tebou jenom divoce pomilovat. Chci, aby to byl zážitek, na který nezapomeneš. Také mám z divokosti strach. Někdy je něha mnohem důležitější, než rychlost a divokost,“ opět mě dlouze políbil a pomalu ze mě svlékl žluté tričko…
Pak už to šlo všechno úplně samo. Nemusel jsem vůbec přemýšlet nad tím, co bych měl udělat. Bylo to tak přirozené a úplně automatické. Když jsem se jej chtěl dotknout, prostě jsem to udělat. Když jsem zatoužil po jeho rtech, políbil jsem jej. Nejkrásnější však bylo to, že kdykoliv jsem se na chvilku zasekl a znejistěl jsem, Bill mě chytil za ruku, přitulil se ke mně a šeptal mi slova lásky. Podržel mě… Nakonec jsme skončili nazí a odhodlaní konečně udělat poslední krok. Bill mi seděl na klíně, hladově mě líbal a vzrušeně sténal pokaždé, když jsem se odvážil pohladit jej na nejcitlivějším místě jeho těla. Už nebylo cesty zpět… Svalili jsme se opět na deku, vzrušení, nedočkaví a malinko roztřesení z nepoznaného. Měli jsme však jeden druhého a nic víc jsme nepotřebovali. Ve chvíli, kdy Bill pomalu oddálil svá stehna, jsem věděl, že se to stane.
„Já ti nemůžu ublížit,“ šeptal jsem mu do vlasů.
„Neublížíš mi,“ zašeptal s jistotou.
„Vezmi si raději ty mě, Bille. Prosím,“ opravdu jsem se bál, že bych mu ublížil.
Bill však jenom krátce zavrtěl hlavou a s úsměvem mě opět políbil.
„Tome, já tě miluju. Opravdu hrozně moc, a chci být tvůj. Chci ti dokázat, že pro tebe udělám cokoliv,“ rychle mi přiložil prst ke rtům ve chvíli, kdy jsem chtěl ještě něco namítnout. Bez dalších řečí mě hladově políbil, stáhl mě na sebe a prsty bezmocně hladil má holá záda.
„Bille,“ pípl jsem malinko roztřeseně. Nebyl jsem si jistý tím, zdali to dokážu udělat. Vzpomínky na to, jak hrubý dokázal být při milování bratranec, mě najednou nepříjemně vyděsily.
„Polib mě, Tome. Pořád se mi dívej do očí,“ zavzdychal a já jsem poslechl. Sklonil jsem se k jeho tváři, na krátký okamžik jsem se zmocnil jeho rtů, a poté jsem se mu zahleděl do očí. Cítil jsem, jak proti mně lehce přirazil a vzápětí jsem ucítil pocit tak zvláštní a neskutečný, že jsem na několik vteřin zapomněl dýchat. Mé rty se otevřely v němém výkřiku. Nikdy předtím jsem nic takové necítil. Opřel jsem se o Billovu tvář, snažil jsem se klidně dýchat, ale nešlo to. Vnímal jsem, jak pomalu a něžně pronikám do Billova těla. Slyšel jsem jeho hluboké výdechy, jeho nesmělé sténání se mi ozývalo v uších jako neexistující ozvěna. Zatím jsem nic nedělal. To Bill ke mně pomalu přirážel, pomohl mi ve chvíli, kdy jsem já byl úplně ztracený.
Zhluboka jsem se nadechl a konečně jsem dokázal otevřít oči. Výraz jeho tváře byl přímo dráždivý. Díval se na mě černýma očima a s každým dalším přírazem se víc a víc nakláněl k mé tváři ve snaze políbit mě.
„Bolí to?“ zeptal jsem se roztřeseným hlasem. Byl jsem připravený okamžitě přestat, kdybych mu tím způsoboval bolest.
„Ne, je to tak jiné… prosím, nepřestávej,“ po těchhle slovech jsem se malinko osmělil, našel jsem v sobě ztracenou odvahu a sám jsem zlehka přitlačil na jeho pánev. Billova reakce byla neskutečná. Hodil hlavou dozadu a mocně zalapal po dechu. „Ještě,“ zaprosil. Udělal jsem to opět. A poté to šlo úplně samo. Mé přírazy byly opatrné. Tiše jsem šeptal jeho jméno pokaždé, když mi bylo dovoleno okusit to nádherné teplo uvnitř jeho těla. Výkřiky jsme tlumili ve vlhké pokožce toho druhého. Líbali jsme se, i přestože to šlo opravdu těžko. Ve chvíli, kdy jsem ucítil ten nejkrásnější výbuch emocí a citů, jsem konečně uvěřil, že Bill je jedinou osobou, se kterou mohu být šťastný. Když jsem byl s ním, nepotřeboval jsem nikoho jiného.
Unaveně jsem dopadl na jeho vyčerpané tělo. Na bříšku jsem cítil něco horkého. Celé tělo mi hořelo příjemnou únavou. Bill se na mě díval a kouzelně se usmíval. Objímal mě rukama i nohama a neustále líbal mé rty. Nikdy předtím jsem se takhle necítil. Právě jsem prožil svoje první milování a bylo to mnohem krásnější, než jsem si to představoval…
(Bill)
Ještě pořád tomu nemůžu uvěřit. S Tomem pomalounku poznávám celý můj vysněný svět. Naše milování bylo přesně takové, o jakém jsem snil. Nebyl divoký ani surový. Všechno to bylo pomalé a něžné. Z každého doteku jsem cítil nehynoucí lásku. Nic krásnějšího jsem nezažil… Ještě jednou jsem se sám pro sebe usmál a zadíval jsem se na něj. Naše pohledy se setkaly. Oba jsme se zamilovaně usmáli.
Kráčeli jsme centrem města a jedinou překážkou mezi náma byla malá osůbka, která se zvědavě rozhlížela všude kolem. Oba jsme Tilí drželi za ruce, Tom ji dokonce nesl plyšáčka. Zřejmě se jí u nás líbilo, protože se jí vůbec nechtělo domů. Když pro ni teta kolem oběda přijela, nechtěla s ní odejít.
Její nesmělé a opatrné krůčky, byly přímo kouzelné. Tom na ni pečlivě dohlížel, aby náhodou neupadla, po několika minutách ji však přecijen vzal do náruče. Tilí se k němu spokojeně přitulila…
(Tom)
„Tome, počkejte tady, já vám přinesu zmrzlinu, ano?“ viděl jsem na něm, že kdyby mohl, políbil by mě. Množství lidí kolem nás to však nedovolovalo. Proto jsem se na něj jenom usmál a krátce jsem přikývl. Popošel jsem s malou k blízké lavičce a posadil jsem si ji na klín.
„Bill nám přinese ňamku,“ brnknul jsem ji do nosíku. Její veselý smích mi byl více než odměnou. Podal jsem jí plyšáka a ona se mu s chutí zakousla do ucha. Nemohl jsem odolat, musel jsem se usmát taky.
„Tohle snad není pravda!“ za zády jsem najednou uslyšel nepříjemný hlas. Naneštěstí však dost známý. „Tobě bych nesvěřil ani křečka, natož dítě,“ Andreas popošel blíž a zadíval se na mě přímo vražedným pohledem. „Myslel jsem, že si už dávno vypadnul. Zřejmě jsem se však spletl. Já bych na tvém místě také nikam neutíkal. Bill má všechno, cos ty nikdy neměl a najednou ti to nabízí. Byl bys blázen, kdybys to odmítl,“ říkal slova, která mě opravdu bolela. Nerozuměl jsem, proč byl ke mně takovej. Nic jsem mu nikdy neudělal.
„Nemáš pravdu,“ nevěděl jsem, co mám říct. Nikdy jsem se neuměl bránit. I před bratrancem jsem byl vždycky slabý. Tilí se na mě zadívala smutnýma očima, krátce popotáhla, a kdybych ji nevzal do náruče, zřejmě by se rozplakala. Byl jsem zoufalý. Andreas na mě přímo křičel nejodpornější nadávky a já mu nedokázal říct jediné slovo. Jenom jsem to mlčky poslouchal a přál si, aby už přestal. Aby už neubližoval ani mně, a už vůbec ne Billovi!
Najednou mu na hlavě přistálo několik kopečků zmrzliny se třemi kornoutky.
„Tohle bylo naposled, cos na něj křičel!“ Bill se na něj díval stejným pohledem, jaký Andreas věnoval mně. „Jdeme,“ šeptl směrem ke mně. Vzali jsme Tilí a ignorujíc Andreasovy pokřiky, jsme se vrátili zpátky domů.
Tilí usnula už v autě, proto jsme ji jenom opatrně přenesli do postýlky a nechali jsme ji spát. Bill se poté otočil ke mně.
„Všechno mě to strašně mrzí,“ zašeptal se slzama v očích. „Chtěl jsem tě ochránit. Neměl jsem dovolit, aby po tobě tak křičel. Jsi v pořádku, lásko?“ plakal. Stál přede mnou a trápil se. Řekl mi však slovo, které jsem od nikoho předtím neslyšel. Řekl mi lásko… Rychle jsem jej k sobě přitulil a nechal jsem se sevřít v jeho náručí. Bylo mi příšerně. Styděl jsem se, byl jsem ponížený a bezbranný…
Všichni jsme stejní
Člověk ve všech způsobech a vší bolesti (tak nech to být)
Je tady láska, která mohla padat jako déšť (nechej nás pochopit)
Nechejme odpuštění odplavit bolest (co potřebujeme)
A nikdo doopravdy neví, co vlastně hledáme (věříme)
Svět pláče stále víc
Člověk ve všech způsobech a vší bolesti (tak nech to být)
Je tady láska, která mohla padat jako déšť (nechej nás pochopit)
Nechejme odpuštění odplavit bolest (co potřebujeme)
A nikdo doopravdy neví, co vlastně hledáme (věříme)
Svět pláče stále víc
Věříme, věříme
Tak tento svět je pro tebe tolik na braní,
tak to polož přede mnou
budu všechno co potřebuješ,
v každém směru
budu všechno co potřebuješ,
v každém směru
Věříme, věříme v lásku…
autor: B-kay
betaread: Janule
Andreas je v týhle povídce tak nechutně hnusnej!
Pěkný, ale… To s tím Andreasem mě naštvalo. Nemá se do toho vůbec co motat. Bylo hezký, jak se Bill Toma zastal… To prohození rolí se mi líbí čím dál víc:-D
Jsem tak rada za Billa… Chudak Tomi…. Ten Andreas vrrrr
panebože, to milování bylo kouzelné, nádherné!
ale ten Andreas! grr!
Kvůli idiotovi Andreasovi přišli všichni tři o zmrzku, chudáčci x( i když to neni tak podstatné, mě představa, jak tam stojí se zmrzlinovou hlavou docela rozesmála xD a třeba se na něj při cestě domů nalepí vosy a pořádně ho poštípou :D:D
Ďalšia krásna kapitola. Dnes ju čítam znovu, lebo večer som sa nezmohla napísať ako veľmi sa mi páčila, vrátane zmrzliny na Andyho hlave 🙂