Vyléčím tě láskou 8.

autor: Rachel

Sluneční paprsky, až doteď skryty za kopcem, zvědavě vykoukly, a svým hřejivým teplem zalily celé město, probouzející se do nového červnového dne. Jejich zlatá zář a jas pronikl všude, i do nemocničního pokoje k spícímu černovlasému chlapci, jehož mysl byla ještě stále očarována kouzlem snů. Černá hříva, volně rozprostřená po celém bílém polštáři, trošku změnila svůj dosavadní tvar a její majitel se pod peřinou nepatrně ošil, natáčejíc svou tvář k třpytivým vlasům vycházejícího slunce, které okamžitě pronikly skrz jeho pevně semknutá víčka a začaly jej lechtat.

Bill si podvědomě přitáhl peřinu blíž k tělu a sám pro sebe se pousmál, když ucítil na své tváři hřejivé pohlazení, které jej jako každé ráno probouzelo do nového dne. Vůbec mu to však nevadilo. Miloval léto a všechno, co k němu patřilo, ať už to bylo kvůli prázdninám nebo kvůli prosluněným ránům, která přímo zbožňoval. A ani to dnešní nebylo výjimkou. Pomalu, přesto však s úsměvem odlepil víčka od sebe a ospale zamrkal, když se k jeho uším dolinul zvuk nějaké, jemu neznámé činnosti. Podvědomě zbystřil a protřel si zalepené oči, aby konečně mohl spatřit to, co upoutalo jeho pozornost, a co právě stálo otočené k němu zády.

„Dobré ráno, sestřičko,“ Billovy rty se zvlnily do milého úsměvu a Bill se zadíval na sestřičku před sebou, která sebou mírně trhla a zvědavě se otočila. Když jí však odpovědí byla usmívající se tvář černovlasého chlapce a dvě ještě ospalé mandlové oči, i ona se pousmála.

„Dobré ráno,“ oplatila mu pozdrav a nato mrkla na svou už skoro hotovou práci. „Nenechte se rušit, já už stejně za chvíli půjdu. Omlouvám se, jestli jsem Vás tím nějak vyrušila,“ dodala nejistě a stočila pohled k lékařským pomůckám, které měla za úkol kontrolovat a ukládat je na své místo. Bill však zavrtěl hlavou.

„Ne ne, to je v pořádku. Stejně se mi už nechce spát,“ přiznal, a když viděl, jak si sestřička dále hledí své práce, vyšplhal se do sedu a dlouze se protáhl. Nespalo se mu tady zrovna nejhůř, dokonce se v noci ani jednou neprobudil, což nebývalo jeho zvykem. Prsty si protřel stále ještě trochu ospalé oči a rukou si pohrábl vlasy, zacuchané od dnešního spánku, zvědavě vykukujíc ven z okna na probouzející se park a první paprsky slunce. Netušil, kolik je hodin, věděl však, že každé ráno k němu chodí Tom na kontrolu.

Tom. Billovo srdce se rozbušilo o poznání rychleji a Bill cítil, jak jeho tělem projel šimrající pocit, jehož lechtání pocítil Bill u bříška už včera. Neměl ponětí, co to v něm tolik skotačí a nedá si pokoj, a i to byl jeden z důvodů, proč včera dlouho do noci nezamhouřil oka. Hlavním důvodem byl vysoký, mladý lékař, na kterého se Bill dnes tolik těšil. Nevěděl proč, ale Tomovy další návštěvy už se nemohl dočkat.

„A kdy přijde pan doktor?“ zeptal se směrem k sestřičce, která právě dokončila svou práci a chystala se k odchodu. Krátce mrkla na hodinky na svém zápěstí a mírně svraštila čelo.

„Pan doktor by měl přijít na kontrolu asi za čtvrt hodiny, jako každý den,“ pokývala hlavou a ani v nejmenším netušila, co tím černovlasému chlapci, klidně ležícímu v peřinách, způsobila. Billovo tělo se prudce vymrštilo do sedu a Bill vyděšeně vykulil své mandlové oči na sestřičku, která za sebou právě zavírala dveře jeho pokoje, míříc na chodbu, takže nemohla slyšet Billova slova, se značnou dávkou paniky v hlase.

„Cože? Už za čtvrt hodiny?!“ Billovo vyjeknutí se rozneslo celým pokojem a Bill se rychle natáhnul pro malé zrcátko, položené na svém nočním stolku. Stačil jen jeden pohled do něj a on mohl spatřit svou přírodní krásu a rozcuchané vlasy snad na všechny světové strany.

A to nechtěl nechat jen tak. Bleskurychle se na posteli otočil a z šuplíku u nočního stolku vytáhnul svou kosmetickou taštičku, ve které měl všechny nezbytnosti k úpravě svého vzhledu. Posadil se na posteli tak, jako to dělával i doma ve svém pokoji a položil si taštičku na klín, vytahujíc z ní oční stíny, řasenku a další kosmetické přípravky, které používal a které pro něj byly tolik důležité. Jít někam, nebo být někde nenamalovaný pro Billa bylo něco nepřirozeného. Malování a úprava jeho vzhledu byla něco jako jeho návyk, něco, bez čeho nemohl žít. Rád se maloval a rád se líbil, dnes se však chtěl líbit dvojnásobně. Byl tu někdo, koho chtěl zaujmout a komu se chtěl líbit. Nebo… se mu to snad už povedlo?

Billovy ruce ustaly ve své činnosti a Bill se malinko zasnil, upírajíc svůj pohled před sebe. V jeho mysli se mu během několika vteřin vynořila vzpomínka, myšlenka, obraz mile usmívající se tváře, ke které včera tak dlouho vzhlížel. Nevnímal vteřiny, ani minuty, které strávil jediným pohledem, upřeným do ní. A i přesto, že jemu to připadalo jako pouhá vteřina, okamžik, kdy se jeho oči setkaly s těmi oříškovými, měl pocit, že by se do nich vydržel dívat celou věčnost. Ten pohled by se mu neomrzel a Bill se už teď nemohl dočkat, až jej opět uvidí. Odložil hřeben někam vedle sebe a pečlivě zkontroloval svou tvář. Neměl ponětí, proč se na něj Tom včera pořád usmíval, odpovědi se mu však dostalo v tom okamžiku, kdy se po jeho odchodu zadíval do zrcadla a spatřil na své líci otlak od polštáře. Došlo mu, že se asi pěkně ztrapnil. Nejen, že si tu před Tomem vyspával jako nějaká rozmazlená princezna, ale navíc před ním vypadal neupraveně, a ještě k tomu pro smích. Podle něj bylo právě tohle hlavním důvodem, proč se na něj Tom včera stále culil a ani na vteřinu se nepřestal usmívat. A právě proto chtěl dnes tu, pro něj hroznou skutečnost, napravit a vypadat před Tomem hezky a upraveně, ne trapně. Kdyby jen věděl, jak moc se mýlí…

Pečlivě nanášel řasenku na své, už tak dost dlouhé a husté řasy, a sám pro sebe se usmíval. Zatím byl docela spokojený. Odložil už použitý make-up a černé stíny, a se štětečkem v ruce se znova zadíval do malého zrcátka na svůj obličej, jeho činnost však přerušilo tiché cvaknutí dveří a následný medový hlas, při kterém se Billovo srdce, až doteď klidně tlukoucí, rozbušilo jako na poplach.

„Ale ale, zkrášlujeme se hned po ránu?“ Tomovu tvář rozjasnil úsměv a Tom mile zamrkal na Billa, který sebou mírně trhl. Vzhlédl k Tomovým čokoládovým očím, které se na něj mile usmívaly, a nato pocítil, jak jeho líčka zrůžověla. Nabrala lehce červený nádech a Bill jen nesměle sklopil hlavu a pousmál se, nemotorně se ji tak snažíc skrýt. Ani za nic by teď před Tomem nepřiznal, že jeho zkrášlování a několikaminutové úpravy jeho vzhledu, měly svůj důvod. Důvod, který měl pouze tři písmena a nesl jméno toho, před jehož pohledem teď Bill klopil ten svůj, zatímco na jeho rtech začínal pohrávat nepatrný úsměv. Ani za nic by před tím mladým doktorem s nádhernýma oříškovýma očima a kouzelným úsměvem nepřiznal, že to dělal právě kvůli němu, pro něj, aby se mu líbil, a připoutal tak jeho pozornost. Sám sobě si to však přiznat mohl. Kdybys jen věděl, kvůli komu…

Sám pro sebe se pousmál a odložil řasenku i s kosmetickou taštičkou na noční stolek, mrkajíc na Toma, nejistě postávajícího u dveří.

„Tak, můžeme začít,“ vybídl jej stále ještě se značnou dávkou nesmělosti v hlase a pootočil se k němu zády, aby za sebou vzápětí mohl ucítit jeho blízkost, která u něj vyvolala nervozitu, ale také zvědavost, jak budou jejich další chvilky v přítomnosti toho druhého probíhat.

„Jak to dnes vypadá?“ Billova zvědavá otázka protrhla ticho mezi nimi a Bill si na Tomův pokyn shrnul lem svého trička zpět dolů, otáčejíc se čelem k mladému lékaři, který své pomůcky právě ukládal na své místo. Spokojeně pokýval hlavou a pootočil se zpět k černovlasému chlapci, aniž by si uvědomil, co jej v následujících okamžicích čeká.

„No, myslím, že…“ příval jeho slov zanikl v jednom jediném pohledu a Tom cítil, jak se jeho hlas vytratil neznámo kam. Rychle zamrkal, aby se ujistil, že se mu to jen nezdá, pohled před ním jej však ujistil, že to, co se právě odehrává, nemá se sněním nic společného. Tomova ústa se s neskrývaným údivem pootevřela a Tom překvapeně, až užasle, hleděl do tváře, která se až teprve teď naskytla jeho očím. Po celou dobu své kontroly se soustředil pouze na Billův zdravotní stav, teď, když však jeho oči spatřily Billovu tvář, jeho hlas zmizel někam do neznáma a Tom se jej jen marně snažil najít.

„T-tedy… chtěl jsem říct, že…“ marně se pokoušel najít vhodná slova, pohled, kterým se jeho oči právě nechávaly unášet, mu to však vůbec neulehčoval. Billova tvář se rozzářila milým úsměvem a Bill nepatrně zamrkal víčky s dlouhými řasami, dívajíc se na mladého lékaře před sebou. Stačil jen jeden jediný pohled a on si byl jistý, že dosáhl svého cíle. Rozpaky a sotva viditelné červenání Tomovy tváře, mu vykouzlilo na rtech úsměv a Bill se do jeho očí tázavě zadíval.

„Tak co jste chtěl říct?“ vybídl jej s úsměvem, aniž by si uvědomil, co tím chlapci, sedícímu před sebou, způsobil. Tomova tvář nabrala růžový nádech a Tom cítil, jak se mu v hrdle utvořil knedlík. Jako by rázem ztratil řeč. A on ji opravdu ztratil. Nedokázal ze sebe vydat ani slůvko, ani hlásku. Dokázal jen nechat své oči očarovávat tou krásou před sebou, která k němu vzhlížela. Teď bych chtěl říct tolik věcí, o kterých jsem dříve neměl ani ponětí. Třeba to, jak nádherně dnes vypadáš… Jak se mám teď soustředit na tvůj zdravotní stav, když… Když tvá tvář je to, co mi bere dech?

„N-nějak… n-nějak mě to vypadlo… j-já…“ vykoktal zmateně a vyvolal tak na Billově tváři zářivý úsměv. Bill se pousmál a jen velmi nesměle sklopil pohled někam dolů. Kdybys jen věděl, jak roztomilý jsi, když koktáš.

Tiše vydechl, nervózně stisknul své prsty a pomalu pozvedl svůj pohled, stalo se však něco, co ani v nejmenším neočekával. Co neočekával ani jeden z nich. Jejich oči se střetly v jednom jediném okamžiku, v jedné jediné vteřině a oběma chlapcům se zatajil dech nad pohledem toho druhého. Tomovo srdce se rozbušilo jako na poplach a Tom pocítil zvláštní, nadlehčující pocit v podobě jemného šimrání. Cítil jej už včera večer ve své ordinaci, ten byl však nic v porovnání s tím, který jeho tělo zasáhl teď, v tomto okamžiku, a Tom jen omámeně očima zkoumal rysy tváře, do které by se vydržel dívat celé hodiny. Najednou mu přišla krásnější, snad mnohem krásnější, než včera večer. Jemnost a křehkost, která z ní vyzařovala, se nedala srovnat s ničím existujícím, a Tom by jen těžko mohl hledat něco, co by se jí v její kráse vyrovnalo. Nenašel by nic a ani nic nechtěl hledat. Dokonalost, kterou své oči i mysl nechal unášet, byla něco, s čím se ještě nikdy u nikoho nesetkal. Nikdo neměl tak jemnou tvář s dívčími rysy a s andělským úsměvem, jako Bill. Při jediném pohledu do ní Tom poznal a také viděl, jak moc si dal Bill na svém vzhledu a úpravě záležet. Jak moc se snažil a kolik času a pečlivosti jí věnoval. A to se mu také povedlo.

Jen těžko by se dala nalézt slova, kterými by Tom vyjádřil své překvapení, obdiv a úžas, se kterým teď k tomu černovlasému chlapci vzhlížel. Měl pocit, jako by se do jeho tváře díval celou věčnost, skutečnost se však podobala jen několika minutám, o kterých Tom neměl ani ponětí. Neměl ponětí a ani netušil, co se právě děje kolem něj. Jeho oči sklouzly na Billovy narůžovělé rty a Tom pocítil, jak mu srdce buší až někde v krku. Měkké polštářky z nejjemnějšího saténu by byly nic v porovnání s těmi Billovými, na kterých pohrával milý úsměv. A Tom si ho všiml. Moc dobře jej viděl, a možná právě to mu dodalo odvahu k tomu, co se teď zrodilo v Tomově mysli a nad čím Tom však ani nestihl zapřemýšlet, natož aby si tu skutečnost uvědomil.

A neuvědomil si to ani černovlasý chlapec, sedící naproti němu, jehož srdce bušilo jako na poplach. Všechny jeho myšlenky se v jednom okamžiku rozplynuly jako mávnutím kouzelného proutku a jeho mysl mu dokonale vypověděla službu. Billovi to však vůbec nevadilo. Cítil, že ji pro tuto chvíli nepotřebuje. Že nepotřebuje už nic kolem sebe. Jen nádhernou usmívající se tvář, a oči, do kterých se toužil dívat až do konce svého života. Ani si neuvědomoval, že se svou tváří začíná přibližovat k té Tomově….

Uvědomil si to až ve chvíli, kdy Tomův dech ovanul jeho tvář. A Bill jej pocítil. Tiše vydechl a pomalu sklopil svou tvář někam dolů, to, co se však naskytlo jeho očím, mu vyrazilo dech. Jejich ruce byly od sebe až ve velmi malé vzdálenosti, aby si toho Bill nevšiml. Omámeně hleděl na své prsty, které se téměř dotýkaly těch Tomových a až teď si konečně uvědomil, k čemu mezi nimi málem došlo. A uvědomil si to i Tom, který se probral ze svých myšlenek a jen bázlivě pozvedl pohled k tomu Billovu.

„J-já… j-já už… už m-musím jít,“ vykoktal a rychlostí blesku se popaměti vydal ke dveřím na chodbu. Potřeboval si to všechno srovnat v hlavě.

Ponořený ve svých myšlenkách vyšel na chodbu, než se však stačil pořádně rozhlédnout kolem sebe, k jeho uším se dolinul hlas sestřičky, která k němu rychle přiběhla.

„Pane doktore, to jsem ráda, že Vás vidím. Musím Vám něco vyřídit,“ vychrlila ze sebe, aniž by si uvědomila, že Tomův pohled a jeho myšlenky směřují někam úplně jinam než na ni. Tom jen automaticky kývnul hlavou, nato však stočil svůj pohled na část prosklené zdi Billova pokoje a…

Nemohl uvěřit tomu, co viděl. Hnědé mandlové oči se jen na zlomek vteřiny střetly s těmi jeho, nato však sklopily svůj pohled a jejich majitel cítil, jak jeho tváře zahořely ruměncem. Cítil pohled dvou oříškových očí, které se na něj přes sklo upíraly a na jeho rtech se objevil nesmělý, téměř neznatelný úsměv. Doufal, že mladý lékař jeho tajemné pokukování nezpozoruje, opak však byl pravdou. Podvědomě sklopil hlavu ještě víc, takže nemohl vidět Tomův zářivý úsměv. Tom se sám pro sebe pousmál, nato se však vrátil zpět do reality.

„Ehm… jak jste to říkala?“ pokusil se o co nejzdvořilejší úsměv k sestřičce, která jen nechápavě svraštila čelo a podezřívavě se na něj zadívala.

„Pan Hoffmann chce s Vámi o něčem důležitém mluvit, vždyť Vám to tu říkám celou dobu,“ podivila se, odpovědí jí však byl Tomův souhlas.

„Ach tak, dobře. Budu ho čekat. Děkuji za vyřízení,“ poděkoval a nato věnoval poslední pohled moři čokolády skrz sklo. Zasněný výdech opustil jeho rty a on se s úsměvem na tváři vydal dlouhou chodbou ke své ordinaci.

„Asi takhle to tedy vidím já. Operace by měla být co nejdřív, podle těch snímků z rentgenu asi nemá smysl na něco čekat. Následky se ještě nedají úplně posoudit, ale myslím, že když sestavíme dobrý tým, tak… Tome?“ doktor Hoffmann překvapeně zamrkal a zadíval se na mladého lékaře před sebou, až doteď myšlenkami úplně někde jinde, než u nějaké operace.

„C-co?“ vykoktal zmateně a upřel oči na doktora, který nechápavě zavrtěl hlavou.

„Vnímáš mě vůbec? Co to s tebou dnes je? Přijde mi, že si tu mluvím víceméně sám pro sebe,“ pronesl káravě směrem k Tomovi, odpověď, které se mu dostalo, však vůbec neočekával. Tom mírně sklopil pohled a zavrtěl hlavou. Samozřejmě, že nevnímal ani zlomek z toho, co mu tu doktor Hoffmann vysvětloval. Jeho myšlenky se toulaly někde úplně jinde… u někoho.

„A-asi… asi jsem se zamiloval,“ šeptl tiše a okamžitě sklopil hlavu, zatímco na jeho rtech začal pohrávat tajemný úsměv. Doktorova tvář se rozjasnila a pan Hoffmann vesele sprásknul rukama.

„Vážně? A kdo to je? Znám ji? Jak vypadá?“ nedočkavě chrlil jednu otázku za druhou tak, jak se mu tvořily na jazyku, a zvědavým pohledem si měřil stále usmívajícího se Toma. A kdo říká, že je to dívka?

Nic víc už se od něj starý lékař nedozvěděl. Neměl ponětí o něčem podrobnějším – ani za pár minut, kdy s hlavou plnou myšlenek a otázek vycházel ze dveří ordinace, nechávajíc tak za sebou usmívajícího se mladého lékaře. Netušil, která je ta šťastná. Nebo… snad šťastný?

Tomovy rty se zvlnily do úsměvu a Tom pomalými kroky přešel ke svému stolu a k židli, na kterou se posadil, zasněně přivírajíc víčka. Před očima se mu okamžitě zjevil obraz hlubokého moře čokolády a on pocítil někde u svého bříška lehké zašimrání malých křídel. Možná už věděl, čeho se týká a co znamená. Stejně, jako černovlasý chlapec o pár pokojů dál, oddávající svou mysl sladkému spánku s milým úsměvem na rtech.