autor: Gabby
Tom jako omráčený okamžitě otevřel vrata garáže a s otevřenou pusou sledoval svoje překrásné autíčko, po kterém teď však stékala černá barva.
„Bille… to… co… co… co si… to udělal…“ Tom si najednou připadal, jako by celou scénu pozoroval z povzdálí a byl třetí osobou v tomto dění. Jenže tomu tak samozřejmě nebylo, to zničené auto bylo jeho. Jeho nádherný naleštěný miláček byl naprosto zničený.
Bill se na něj jen vítězoslavně zašklebil a liboval si v tom, jak teď Tom trpí.
Tom ještě chvíli civěl na to, jak se černá barva roztéká po červeném laku jeho auta, když v tom se nečekaně probral a rychle zašel zpátky do garáže. Bill se nad tím jen samolibě usmál a myslel si, že teď už Toma asi opravdu dohnal na úplné dno propasti. Ale opak byl pravdou a Bill se o tom přesvědčil opravdu velice zvláštním způsobem.
Tom prudce vyběhl z garáže, držíc v rukou hadici.
„To máš za to,“ řekl jen a spustil kohoutek. Z hadice velikým proudem vytryskla voda, která okamžitě narazila do Billa takovou rychlostí, že spadl na zem.
„Ááááá, nech toho,“ Křičel bezmocně, když do něj stále narážel proud vody. Na některých místech to dokonce bolelo a Bill se nemohl zabránit tomu, aby sebou zmítal. Nemohl se ani zvednou, byť jen doplazit o kousek dál. Proud byl až moc silný. „Tome, přestaň!“ Neustále sebou mlátil, teď v již dosti mokrém trávníku, a ne ne se zvednout. Prostě to nešlo.
„Tak co, už ti to stačilo, vodníku?“ Tom na malou chvíli vypnul vodu, aby dal Billovi menší oddech. Ten jen nehybně ležel na trávě a zprudka oddechoval.
„Ty jsi takovej…“ Bill ani nestihl dál promluvit, jelikož se prudce zvedl a skočil na Toma. Sám nechápal, kde se v něm vzala ta energie, ale bylo mu jasné, že kdyby na něj teď nezaútočil, tak by schytal další sprchu hadicí. Tom spadl na zem, upustil hadici a nechápavě na Billa hleděl. Jeho útok nečekal.
Bill nechtěl promeškat ani sekundu. Chytil Toma za jeho veliké vytahané tričko a dotáhl ho k onomu místu, kde ještě před chvílí sám ležel. Měl štěstí, že se mu ho podařilo obrátit na břicho, což mu znovu nahrálo do karet. Chytil Toma pevně za dredy a začal mu hlavu pořádně otírat o mokrou trávu, takže i o pořádnou vrstvu bahna.
„Jak ti chutná, čuníku?“ Matlal Tomovu hlavu tak, aby byla celá zašpiněná, přímo se v tom vyžíval.
„B-Bi-Bille, ne-ch-nech-to-ho,“ Tom nemohl ani mluvit, jelikož mu v puse zůstávalo několik stébel trávy. Bill ho ještě několikrát celého vyválel v trávě, takže teď skutečně oba dva vypadali jako zmoklé, špinavé slepice, a pak jej konečně nechal. Zmoženě si vedle něj sedl a koukal kamsi před sebe. Opřel se o Toma, který stále ležel na zemi a koukal do nebe. Vypadal v tuto chvíli stejně zamyšleně jako Bill a nebylo ani překvapivé, že oba přemýšleli nad tím samým.
Kladli si ty samé otázky, které si kladli už dva dlouhé měsíce. Nikdy však nenacházeli odpovědi.
„Co se to s námi děje, bráško?“ Prolomil hrobové ticho po chvíli Bill a poprvé se za tu dlouhou dobu podíval na Toma.
„Já nevím, nechápu to.“ Odpověděl stručně Tom, ale v jeho odpovědi bylo skryto plno dalších věcí, jako třeba porozumění a zjištění, že Billovi to zas až tak jedno není.
Dvojčata poté už neřekla vůbec nic. Seděli na zahradě dlouho do noci, jen se o sebe opírali a bloumali nad vlastními myšlenkami. Bylo jim jedno, že je chladné oblečení začíná dosti zábst. Neřešili to, tahle chvilka pro ně byla čímsi vzácná a hodně na jejich stávajícím vztahu změnila. Od té doby už nekuli žádné pikle, nepropalovali se pohledem, ale ani spolu nezačali nijak komunikovat. Spíše vůbec. Od té chvíle si neřekli ani jedno jediné slovo. Bylo to snad něco jako příměří nebo otupělost ze všech těch hádek a válčení?
**
„Dělejte kluci, za chvíli musíte být na pódiu.“ David hnal členy kapely rychlým a svižným krokem k pódiu, jelikož už měli dost velké zpoždění. Byli právě v Berlíně, kde se konal jejich první koncert z veliké koncertní šňůry po celé Evropě.
Bill již z veliké dálky slyšel běsnící dav fanoušků, tak moc se těšil, až znovu stane na pódiu a bude zpívat po boku svých dobrých přátele, ale i svého bratra Toma. Uplynulo několik týdnů od oné události, a on si připadal, jako by na dno oné propasti poslal sebe, a ne Toma. I když, chtěl by ho tam vůbec poslat? Člověka, kterého bezmezně miloval a zároveň nenáviděl?
Za malou chvíli již všichni stáli na pódiu před tisícem běsnících fanoušků, kteří se dožadovali první písničky. Bill cítil, jak celým jeho tělem proplouvá uvolnění. Tolik mu to chybělo…
**
Celé vystoupení proběhlo skvěle, ostatně jako všechna jiná vystoupení, které kdy podstoupili.
Ale přece jenom se našlo něco, co bratry Kaulitzovy tížilo. Nikdo z fanoušků, ba ani z týmu, si nevšiml, že Tom s Billem po sobě vrhají ztrápené pohledy. Věděli to jen oni dva, a když došlo na poslední písničku na konci koncertu, začali protestovat, že ji hrát nebudou. Což také způsobilo jejich první konverzaci od oné události.
„Říkám vám, abyste se okamžitě vrátili na pódium a zahráli tu písničku! Fanoušci čekají!!“ Zahřměl jako vždy rozlícený David a mrzutě si složil ruce na prsou.
„Ale já prostě zpívat nebudu.“
„A já nebudu hrát.“
Dvojčata se na sebe podívala, jejich pohledy byly znovu plné opovržení.
„Ale proč ne? Vždyť je to vaše píseň!“ Dvojčata se okamžitě zarazila. David měl pravdu. In die nacht byla jen a jen jejich. Nikomu jinému nepatřila…
„Dobře, ale ať nikdo nepočítá s tím, že to budu nějak prožívat.“ Řekli svorně a opět si vyměnili znechucené pohledy, ve kterých se teď však skrývalo ještě něco.
„Tak se mi to líbí,“ David se usmál, ale když viděl, jak se dvojčata tváří, musel rychle a vyšším hlasem dodat, aby okamžitě vypadli na pódium.
Vše kolem bylo ztemnělé, pódium osvětlovalo jen malé světlo, které mířilo na dvě vyšší židle uprostřed. Kluci k nim pomalu došli a cítili se, jako by právě vstupovali do pekla. Jejich útroby se čím dál víc svíraly a oni po chvíli byli vtaženi do víru nesnáze.
Po malé chvíli ticha Tom začal hrát a pociťoval, jak jeho ztuhlé svaly povolují a celým jeho tělem proplouvá uvolnění. Takové uvolnění, které tak dlouho hledal.
Když Bill začal zpívat, cítil to samé jako Tom. To veliké uvolnění, které jím neproplulo ani tehdy, když ničil Tomovu kytaru.
Letmo se na sebe podívali a nechápali, co se to s nimi najednou děje. Bylo to jako by odpluli kamsi pryč, nechávajíc za sebou všechny lidi. Jako by existovali už jen jeden pro druhého.
Jejich pohledy se čím dál víc zintenzivňovaly. Oba nevěděli, co to znamená, ale jedno bylo jisté…
Když skončili, Bill prudce odhodil mikrofon, Tom kytaru a rozběhli se za sebou tak rychle, že náraz jejich těl byl až bolestivý. Pevně se objali.
„Tome, odpusť mi to, já ti křivdil,“ Bill zavzlykal a najednou si uvědomil všechny okolnosti. Začal chápat, proč se Tom zachoval tak, jak se zachoval.
„Ne, byla to moje vina. Neměl jsem to udělat… lituju toho,“ oběma začaly po tvářích kanout slzy. Nedbali na to, že se fanynky míní přetrhnout, bylo jim to všechno jedno. Teď, v tuto chvíli žili jeden pro druhého. Vše zlé odplulo pryč s posledními tóny písničky.
Kluci se rychle rozloučili s fanoušky a okamžitě odběhli zpátky do backstage. Zaběhli někam do ústraní, kde je nemohl nikdo pozorovat.
„Promiň mi to všechno,“ řekli naráz a trochu se nad tím pousmáli. Skutečně byli tak moc propojení, že teď oba věděli, co chce ten druhý udělat.
Vzájemně přerušili tu poslední mezírku, která mezi nimi byla. Jejich rty se spojily v něžném doteku, sice jen na pár sekund, ale bylo to něco jako přísaha, že tohle jen tak neskončí.
„Vyhrál jsi,“ řekli jeden druhému a znovu své rty spojili v něžném polibku.
KONEC
autor: Gabby
betaread: Janule
tak vraždy sme se nedočkali….nevadí…..x)))hezký…
ooh, my God! tak tohle je úžasný! jak se objali na tom koncertě, miláčci 😀 a jak říkají to samý pořád 😀 nádhera, nádherný konec, i když je to škoda, že to končí!
užasnej konec…. upe vidím jak zuřivě odhazujou ty nastroje a běžej k sibě… sladky xD
A já už se bála že to špatně skončí..náádherný konec
Úžasný. =) Tak si kluci udělali naschvály a usmířili se. Líbilo se mi to, fakt moc…
jak jsem viděl ten nápis:(konec)..uplně se mi sevřely vnitřnosti…
ten konec je tak krááásnej!
děkuju za zlepšení nálady..!
ale naopak,mě mrzí moc to,že to skončilo :(:(
jak se tam obejmuli…to bylo tak sladký..kéž by tohle dělali na konzertech :)<3
jsi skvělá Gabby!*
… takové konce mám táááák ráda ♥ … to objetí na stage… *in love* … něco podobného vidět ve skutečnost, podlomí se mi kolena a budu potřebovat resuscitaci *yes* … vážně krása… :-*
Joo…já jsem tak ráda, že to skončilo dobře…;-) Moc krásný…**
Lepšiu jednodieľku som v živote nečítala. jedným slovom, úžasná!!
Báječná povídka…nejdřív sem se zasekla…nad těma schválnostma, ale stálo to za to..akorát ta kytara a to auto a ty papíry….bilo trochu moc, ale asi to tak být mělo..Jak to platilo a asi platit bude…Oko za oko…
Krásnej konec.
Pekná poviedka. Páčili sa mi tie ich naschvály (aj keď občas to bolo až moc). Koniec super, kiežby také objatie na koncerte bolo skutočnosťou. 🙂