autor: Janule
TOM
„Dobrý den,“ pozdravím slušně ve vrátnici přesně osmý fabriky, do který jsem přijel. Jsem na cestě třetí den, spím po hotelích, ale jedno jsem se za tu dobu spolehlivě naučil. Nejtěžší je dostat se do vrátnice přes tyhle pitomý hlídací páprdy, co maj kukaň u vchodu, a hlídaj jak ostříži, aby se k nim do drahocenný továrny nedostal nikdo nepovolanej. Když jsem Filipovi vykládal, že mě všude znaj, tak jsem nepředpokládal, že než se dostanu k těm fanynkám, který mi snesou modrý z nebe, budu muset překonávat překážky v podobě nerudnejch dědků, který absolutně netušej, kdo je to kytarový mág Tom Kaulitz.
Ach jo… tady je zrovna jeden takovej příjemnej dědek, tak nahodím úsměv obchodního cestujícího, a jdu na věc. „Jdu za panem ředitelem Hermannem,“ vychrlím na něj jméno obchodního ředitele, který jsem si předtím zjistil na jejich stránkách. Pár pravidel už mám pod kůží, a jedno z nich je, že musím znát alespoň jednoho člověka, kterýho zná i ten páprda v kukani.
„Máte s ním domluvenou schůzku?“ zeptá se dědek přesně podle scénáře.
„Samozřejmě, čeká mě, už jsem tam měl být před pěti minutami,“ odpovím nervózně a významně se podívám na svý starý dobrý drahý Rollexky, aby je dědek viděl. Současně přitom nadzvednu i koženou diplomatku, co jsem si koupil s oblečením, když jsem pochopil, že v těch svejch hadrech se jen tak přes tyhle vrátný nedostanu. Nejsem sice v klasickým obleku, ale v zájmu naší budoucnosti jsem byl nucen ustoupit na chvíli ze svých zásad a oblíknout si něco, co vypadá jako oblek, ale je to pořád ještě neformální ohoz.
„Tak běžte,“ reaguje vrátnej přesně tak, jak jsem očekával, všechny moje finty zapůsobily, jak měly, a proběhlo to hladce.
V prvních třech případech jsem se do továren nedostal vůbec, a musel jsem nejdřív vymyslet strategii, nakoupit oblečení, a počkat, až si dědkové vystřídaj směnu, abych se tam dostal. Bohužel, nikde tuhle látku nevyráběli, fanynky mi v tomhle nebyly k ničemu, a až včera jsem konečně dostal od jednoho maníka ve Frankfurtu tip, kam bych měl zajet… Tak jsem tady… snad to bude už poslední zastávka na nákupní tour za látkou jménem TIRIUS, kterou prý vyrábí zrovna tahle nenápadná fabrička na kraji malýho městečka Aue. Zrovna tenhle zapadákov na Filipově seznamu nebyl, takže jsem vlastně úspěšnější než on.
Pomalu projdu do areálu fabričky, je to tu fakt mrňavý, nikde žádný bezpečnostní opatření, žádný gorily, co by hlídaly drahocennou látku, tu nejsou. Nenápadně se otočím, jestli mě dědek nesleduje, teď by se mi hodily ty brejle, co jsem koupil Billovi, ale mám smůlu, musím to zvládat bez nich. Dědek je zalezlej, měl tam puštěnej fotbal v televizi, tak se rozhodnu, a zapadnu do prvních velkejch dveří, který mám před sebou. Do uší mě uhodí příšernej řev strojů, málem mi z toho praskly bubínky… to je snad horší, než když Gustav řeže do bicích. Nacpu si prsty do uší, když sebou trhnu jak blázen. Někdo mi poklepal zazadu na rameno.
„Hej!“ zařve ten dědek, spíš mu to odezírám ze rtů, než abych ho slyšel. Povytáhnu si jeden prst z ucha, abych mu rozuměl, něco na mě huláká. „Co tady chceš, mladej?“ klidně mi tyká, když na něj nechápavě čumím. „Kolikrát vám mám říkat, ať na ty svoje holky počkáte před fabrikou, chlapi, kolikrát? Že vás sem ten starej Vogel pořád pouští, čím ho uplácíte? Cigárama, že jo? Nebo chlastem?“ ptá se mě, jako by přesně věděl, co tady hledám. Pokrčím jenom rameny, jako že nevím, a když vidí, že ze mě asi už nic víc nevypáčí, mávne rezignovaně rukou, naznačí mi, abych se ani nehnul, a odejde. „Já ti jí zavolám!“ ještě na mě křikne, a zmizí za dveřma. No potěš… koho mi zavolá, to jsem zvědav. Chvilku váhám, jestli se radši nesebrat a nezdrhnout, ale snad se mi nemůže nic stát, když chvilku počkám. Třeba to bude někdo, kdo mi pomůže. Prohlížím si nástěnku, co tady mají, jsou na ní evidentně sto let starý letáky, něco o kvalitě látek, a podobný blbosti, když mi zase někdo poklepe na rameno.
„Hledáte někoho?“ ozve se mi za zády skoro řev, a já se otočím po hlase. Stojím proti mladý černovlasý holce, je mi tak po prsa, a baví mě pozorovat, jak postupně kulí oči, a otevírá pusu, když se na ní zadívám. Evidentní fanynka… takhle to nikdo jinej neumí. Vypadá to, že jsem na správný adrese.
„Jo, asi vás, slečno,“ zařvu zpátky, a uculím se na ni. Dělám co můžu, abych byl co nejvěrohodnější, a pozoruju, jak jí div nekápne slina z koutku, když nemůže údivem zavřít pusu.
„Mně?“ vykulí oči ještě víc, dál už to snad ani nejde, už bych je sbíral na podlaze. Bylo by jich celkem škoda, na rozdíl od obličeje, oči má celkem hezký. „Ježišmarjá…“ dodá, a otvírá a zavírá pusu jako kapr, když ho vytáhnou z rybníka. Teda ta je ze mě odvařená, to už jsem dlouho neviděl. Musím kout železo, dokud je žhavý.
„Není tu někde nějaký místo, kde by nebyl takovej řev?“ zeptám se nahlas, aby mi rozuměla, a když kývne, a ukáže směr, chytím ji kolem ramen, a vedu si jí, jako by byla moje holka. Všiml jsem si totiž, že dědek nenápadně pozoruje zpoza dveří, co tam děláme, a protože mi došlo, koho mi to asi šel zavolat, tvářím se, že je všechno v naprostým pořádku. Když za námi zapadnou dveře odhlučněný místnosti, připadám si náhle jako v ráji.
„Tady je klid, sem chodíme svačit,“ řekne to černovlasý stvoření, a zhroutí se na židli. „Sedni si,“ ukáže mi na vedlejší židli, a já neváhám a udělám to. „Dáš si?“ v pohodě mi tyká. Vytáhne krabku cigaret a jednu mi nabídne. Sice chvilku váhám, ale pak po ní sáhnu, a nechám si připálit. Vdechnu a div se nerozkuckám, jak nejsem zvyklej denně kouřit.
„Von si tě dědek Kupf spletl s mým Helmim,“ usměje se, když vyfoukne kouř po prvním prásku. Já už jsem opatrnější, přece jenom, kouřím, jen když jsem nadranej, a to mi to jde nějak samo. „On má totiž taky dredy,“ vysvětlí, když na ni pořád jenom koukám. „Tak co to bude? Co zavedlo rockovou hvězdu do naší zakopaný prdele?“ povytáhne trochu obočí, a čeká, co já na to. „Jsi Tom Kaulitz, ne?“ ještě si ověří, když nic neříkám. Na tohle už musím kývnout a konečně začít mluvit. Nějak mě to cigáro zmohlo.
„Jo, to jsem,“ odpovím stručně a usměju se. „Něco sháním a potřeboval bych pomoc,“ jdu rovnou na věc, nemá cenu chodit kolem toho jako okolo horký kaše. Jí je stejně jasný, že něco potřebuju, je to evidentně holka od rány, není ze mě tak odvařená, jak mi připadalo na začátku, chová se celkem sebevědomě.
„Vážně? Tady? A co jako?“ udiveně na mě zírá, zřejmě si nedovede představit, co bych tu mohl chtít.
„No… znáš TIRIUS?“ vybalím na ni, a čekám, jaká bude reakce.
„Jo ták,“ dojde jí, o co mi jde, „ty myslíš ten slavnej tajnej projekt, co k nám před lety zatáh starej, aby zachránil fabriku před krachem?“ ušklíbne se. „O tom my nesmíme ani mluvit mezi sebou, natož ještě s někým cizím,“ sdělí mi a potáhne z cigarety. „Co s tím chceš?“ dodá ale rychle, nejspíš abych si nemyslel, že je to ztracený.
„Potřebuju koupit pár metrů,“ odklepnu cigáro do hnusnýho plnýho popelníku, a zadívám se jí do očí. „Pro bráchu,“ doplním, aby se neptala na podrobnosti.
„Jak koupit? Jako oficiálně? Seš cvok, ne?“ začne se smát.
„Kdybych to chtěl koupit oficiálně, sedím teď v kanceláři ředitele, ne tady v tý zahulený špeluňce,“ odpovím jasně. „Dobře zaplatím,“ dodám, a čekám, jestli se chytne.
„Kolik?“ odpoví stručně.
„Kolik si řekneš,“ reaguju rychle, vypadá to, že uzavřeme obchod.
„Kolik metrů, myslim,“ zvedne oči v sloup ta drzá holka, a mně dojde, že jsem se zbytečně odkopal. Mohl jsem smlouvat o ceně. Teď budu muset přistoupit na to, co si řekne.
„No… co nejvíc, pět, deset, kolik seženeš,“ krčím rameny.
„Fajn… tisíc za metr,“ okamžitě reaguje, je vidět, že je rozená obchodnice. Nebo spíš vyžírka… pěkně drahá sranda.
„Beru,“ kývnu a típnu konečně to hnusný cigáro. Vůbec mi to nechutnalo, a ještě k tomu mě začínaj pálit oči. „Kdy a kde?“ zeptám se, a připadám si jako v nějakým hollywoodským trháku.
„Večer v osm u kostela,“ zvedne se ze židle, a namíří si to ke dveřím. „Už musim,“ ještě dodá, a než otevře dveře, ohlídne se. „Jako hrob, jasný?“ naznačí mi, že ani já, ani ona nebudeme o týhle obchodní transakci nikde mluvit. Kývnu, usměju se, a taky se zvednu. Tak… snad to vyjde, a večer nepřitáhne ke kostelu policajty, aby mě zatkli. Ale vypadalo to, že se jen holka chytla příležitosti uzavřít dobrej obchod a něco si přivydělat. Takový lidi mám rád…
SABINE
„Bille, nevíš kde je ten jahodovej jogurt, co jsem měla v lednici?“ nakouknu do koupelny, kde se ti dva spolu rochněj ve vaně. Bill má plavky… asi abych ho nevykoukala. Nebo se stydí ukázat před Dejvem… těžko říct.
„V koši,“ odpoví mi, když si setře pěnu z nosu, kterou mu tam před chvílí plácnul Dejv.
„Jak v koši? Proč?“
„Byl už tři dny prošlej, tak jsem ho vyhodil,“ oznámí mi, a přitom se brání, aby nedostal další dávku pěny do ksichtu. Dejv je dneska pěkně rozjívenej, už potřebuje jít spát.
„Hmmm, jsem si ho chtěla vzít k večeři,“ vysvětlím, ale je mi jasný, že jsem zase za skvělou hospodyňku. Ignoruju Billův shovívavý výraz, kterým mi nejspíš chce říct, že na tom nezáleží a zavřu dveře, abych jim nevětrala.
Blbej jogurt… další věc, kterou jsem jako „manželka“ nezvládla… ale není ani první ani poslední, ten plesnivej salám předevčírem byl horší, protože zasmrděl celou lednici a byl tak šikovně schovanej, že Bill musel vyndat půlku lednice, než ho našel. Já za to nemůžu, že na takový věci prostě zapomínám… se přece nezbláznim, ne? Taky mám jiný starosti, než sledovat, jestli někde není něco takovýho. Úplně mě z toho přešla chuť, kašlu na jídlo. Když mě Bill žádal o ruku, tak jsem ho upozornila, že ode mě takový věci nemůže chtít, a on na to kývnul… a teď, když on to snáší úplně v pohodě, to nejvíc štve mě… sakra…
Kecnu si na sedačku a zapnu televizi. Poslední dobou nedělám nic jinýho, než furt čumim na stupidní seriály, co dávaj každej den. Takhle jsem si to fakt nepředstavovala… nenapadlo mě, že ještě tři tejdny po svatbě nás budou sledovat. Co z toho maj, ty pitomci? Rozhovorů dostali dost, tak mi není jasný, co tady ještě pohledávaj. Někdy mám takovou chuť na ně zařvat sprostý nadávky, ale to nemůžu… Bill by mě zabil. On je zvyklej na to, že je pořád pod dohledem, je to jeho styl života, jeho kariéra, ale co já? Já byla zvyklá žít si po svým. Když jsme spolu chodili, tak jsem věděla, že nás sledujou, ale jen na oficiálních akcích, to se dalo vydržet. Teď je máme před barákem pořád… idioty. Už aby je to přestalo bavit. Nechápu, na co čekaj, jestli si myslej, že nás načapou na zahradě při sexu nebo co… tohle je fakt vopruz. Takhle žít, to se nedá, to je o nervy. Asi Billovi navrhnu nějakou dovolenou. Stejně jsme mluvili o tom, že někam pojedeme, aby to vypadalo jako líbánky, i když budeme brát s sebou Dejva. Leda by byl chvíli u babičky, pak bychom mohli jet sami. Ale to by byla šílená nuda. Líbánky s někým, kdo se přede mnou koupe v plavkách, by asi nebylo to pravý ořechový… ještě někde předstírat, že jsme zamilovaný novomanželé, to nemám zapotřebí. Když s námi bude Dejv, nikoho nenapadne, že se k sobě moc nemáme.
Sáhnu na stůl pro notebook, a začnu hledat nějakou destinaci, kde by nás nenašli. Asi by to chtělo někam hodně daleko, nebo až nápadně blízko. Takový švýcarský Alpy, ty by mě lákaly, ale bude tam teď už zima. Bill má rád vedro, takže bude chtít určitě k moři. Aspoň si užije ty plavky, co teď ráchá ve sladký vodě. Má ve skříni deset modelů, takže to ani nestihne prostřídat, primadona. On je vážně hvězda. Když jsem si skládala věci do skříně v ložnici, viděla jsem ty šílený stohy triček, kalhot, různejch bund, to je až děsivý, kolik toho má. Ale umí se perfektně oblíkat, to je fakt. Má na to nějakej šestej smysl, či co.
„Co hledáš?“ ozve se mi za zády, až sebou trhnu. Nějak jsem se zamyslela, a teď stojím na stránce nějaký cestovky, co nabízí zájezdy do Austrálie, a čumím doblba. „Vybíráš dovolenou?“ zeptá se Bill a sedne si vedle mě na sedačku. Jenom přikývnu a kliknu na jednu možnost v pětihvězdičkovým hotelu v Melbourne. Sakra, nic moc levnýho… Ani nevím, jestli je tam někde blízko moře, zeměpis mi nikdy nešel.
„Dejv už spí?“ zeptám se, protože mi tu najednou přijde nějak moc ticho.
„Jo, před chvilkou zabral, byl utahanej.“ Podívám se na Billa, už je oblečenej v županu, a mokrý plavky nejspíš spořádaně visej na šňůře a schnou. On je tak pořádnej, až mi to někdy přijde nenormální. Jak může bejt chlap tak pořádnej? I když… Bill není až tak úplně chlap, on je něco mezi… péče o Dejva z něj udělala za ten rok něco, co se podobá spíš mámě než tátovi, toho tady evidentně zvládal zastávat Tom. Podle toho, co mi David vypráví, mi to aspoň tak připadá. Táta hospodyňka a strejda na hraní. Hezky si to rozdělili. „Chceš do Austrálie?“ zeptá se opatrně Bill, vidím na něm, že mu to zrovna jako dobrá volba nepřipadá.
„Ale ne, mně je to jedno, jen jsem chtěla vypadnout z tohohle humbuku, už mi to leze na nervy,“ odpovím a zavřu stránku. Kašlu na to, on to Bill určitě rád vybere sám, má v tomhle lepší zkušenosti než já.
„Omlouvám se,“ ozve se vedle mě takovým divným zkroušeným hlasem. „Vím, že je to pro tebe těžký, ale zkus to s náma ještě vydržet, za čas by to mělo přestat,“ pokračuje dál Bill a položí mi ruku na mou, jako by mě chtěl chlácholit. Omlouvá se mi? Za co?
„Nemáš se proč omlouvat, ty za to přece nemůžeš,“ odpovím mu.
„Ale jo, měl jsem to předpokládat, ale stejně bych s tím nic neudělal. Ta dovolená bude nejlepší řešení. Odletíme, vrátíme se za dva tejdny, předhodíme pár zamilovanejch fotek z pláže a je to mezitím přestane bavit. Pak bude klid,“ uvažuje nahlas. „A Dejv bude v sedmým nebi, že se tu s náma nemusí nudit. Ráno něco vybereme, jo?“ mrkne na mě a usměje se. Přikývnu a úsměv mu vrátím. Je fajn, to je pravda… kdyby mě miloval, bylo by to lepší, ale v mezích možností je to báječnej a pozornej manžel.
„Jdu si lehnout,“ řeknu po chvilce mlčení, a zvednu se ze sedačky.
„Tak dobrou,“ usměje se na mě, „já tady ještě chvilku budu,“ odpoví.
„Jasně, tak se měj, dobrou,“ mávnu na něj už od dveří a zamířím si to do ložnice. Mám v plánu si pustit nějakej film, abych se zabavila, většinou u něj usnu, a Bill to pak vypíná, když jde spát. Chová se vždycky tiše jako myška, aby mě nevzbudil, ale já mám lehký spaní, takže ho vždycky slyším. To jejich posvatební ráno mě taky vzbudilo, byly tam zdi snad z papíru, slyšela jsem přes zeď, jak si to s Tomem užívali. Nebylo mi z toho moc dobře, radši jsem si zaplácla uši polštářem, abych neslyšela Tomovo vzdychání, to by mě nejspíš zabilo.
Spím na Tomově posteli, to mi musí stačit, pořád ještě ho z ní malinko cítím, a když usínám, představuju si, že je na vedlejší polovině. Doufám, že se mi nikdy nestane, že bych se na Billa ze spaní vrhla, to by byl pěknej trapas. Prozatím spíme k sobě zády, jako bychom se jeden druhýho báli, ale snad se to nějak otrká. Ráno je to něco jinýho, většinou přilítne Dejv, skočí nám do postele a začneme řádit, ale večer, to je cítit ve vzduchu taková zvláštní tíseň.
Najedu na seznam filmů, co tady Bill má, a vybírám podle názvů. Většinu jsem viděla, jsou to starý fláky, až narazím na film s názvem New Zeland. A hele, to je kousek od Austrálie… doufám, že to není nějakej přírodopisnej film, to by mě moc nebavilo… zapnu to, a čekám, co mi naskočí. Ježiš! Leknu se, když se ozve Tomův hlas, no spíš řev, a rozkmitaná kamera, s kterou někdo evidentně běží, a je mu jedno, co natáčí. Co to je? Že by domácí video? Přetočím to kousek zpátky, abych se dozvěděla, co se tam dělo. Naskočí nový záběr, a tady už je něco vidět. Postava, ležící na lehátku u bezénu… sakra, to je Tom, takže to nejspíš natáčí Bill. Ano… za chvíli se ozve Billovo pochechtávání, jak se s kamerou blíží k Tomovi, který má rozpuštěné dredy a hlavu zakloněnou malinko dozadu, otevřenou tu jeho rozkošnou pusinu a chrápe, až se hory zelenají. Bože… rozesměje mě ten pohled, to je úžasný… tohle by měly vidět všechny fanynky, nejspíš by se z toho počůraly smíchy. Velkej mistr světa Tom, rozpláclej jak žába a vyluzující zvuky hodný dřevorubce. Snažím se tlumit smích, musím být zticha, aby mě Bill nenachytal, že jim tady čučím do soukromí, ale byla to náhoda, že jsem si to pustila, a teď to přece nemůžu vypnout… to bych stejně nevydržela.
Bill se mezitím s kamerou k Tomovi přiblížil, a zamlaskal mu těsně vedle hlavy. Ježiš to je parchant! Chrápání náhle utichlo a Tom s trhnutím otevřel oči. Samozřejmě se lekl kamery, která na něj mířila zblízka, a málem spadl z lehátka. Ale vzpamatoval se celkem rychle, vyskočil přímo proti Billovi, zařval něco nesrozumitelnýho, spíš to byl jen skřek, a dál kamera zabírá už jen rozmazané šmouhy okolí, jak se jeho dvojče se smíchem snaží utéct z jeho dosahu. Jak to dopadlo, se už nedozvím, protože tím končí tahle část natáčení… bože… objevila jsem poklad. Kluci jsou tu evidentně o hodně mladší, a strašně jim to sluší. Vypadá to jako doba, kdy jsem je nejvíc milovala… Dál sleduju nenalíčenýho Billa, jak ho Tom neustále stíhá s kamerou u nějakýho domu, nejspíš pronajatýho, pořád na něj volá „Billí, otoč se na mě“, „Lásko, tady jsem“ a podobný hlášky, a jeho dvojče mu ochotně pózuje. Tom se zase předvádí, má rozpuštěný dredy a skáče do vody, cvičí s činkama jak nějakej kulturista, no prostě úžasný záběry. Je to jejich dovolená, to už mi došlo, a když se postupně dosměju až na konec, zjistím, že to bylo v roce 2008. Ach jo… jak ten čas strašně rychle letí. Kde by mě tenkrát napadlo, že jednou budu ležet v domě dvojčat v posteli, a dívat se na záběry z jejich dovolený… tenkrát by mi to přišlo jako sci-fi… dneska je to skutečnost. Dokonce bych se mohla jmenovat Kaulitzová, kdybych bývala chtěla, ale tomu jsem se radši vyhnula. Stačí už to, že mám za manžela to nesprávný dvojče… Vypnu domácí kino, zhasnu lampičku, a zavřu oči. Byl to fajn večerníček, ale teď už se mi chce vážně spát…
autor: Janule
betaread: Áďa
O____________o *klepání prstem do desky stolu* TO jsem zvědavá na další díl. Takhle nás jednou za týden pořád napínat, Janul:-@
Jak já bych už je zase dala k sobě, ty dvě paka:-@
Myslím, že být v kůži Sabine, tak mi to není vůbec, ale vůbec příjemné. Každopádně jsem zvědavá, jak to dopadne s tím Tomovým obchodem….
o bože takovej večerníček by nebyl špatnej… představa chrápajícího toma mě fakt rozesmála xD
jo chrápající Tom….to musí bejt dobrý…xD
Božee..=D Vidět chrápajícího Toma…To musí být něco..=D
Doufám, že ta holka na Toma fakt nešije nějakou boudu…:-/
Krásný. Heh ten Tom mě dostal s tou fanynkou xD. Tam bafá cigáro, když nekouří. Bych mu pleskla. Ale co by pro Billa neudělal že ?
Jen by mě zajímalo jak dlouho to jako kluci vydržej bez sexu xDD.
😀 A chudák Sabine. Se tam musí pěkně nudit. Ani pobavit se nikam nemůže jít … Heheheh jak jim koukala na homevideo potvora jedna :DD
No páááni, Tom to má vymakaný, dokonce i oblek zakoupil, jen aby se dostal přes vrátnici, to jsou mi věci. Samozřejmě jsem si to tvý Aue hned našla, docela pěkný městečko, se spoustou výrobních podniků:))) Zvláště mě zaujala výroba stolního a ložního prádla, že by to byl ten "náš" podnik? 🙂 Teda jestli v osm u kostela bude místo fanynky a balíku látky zásahový komando, tak to mě tedy vomejou :-)))
No téééda, já koukám jak si to Tom všechno hezky zařídil a jak ví, jak se oblíkat a jak se chovat 😀 Teď jenom doufat, že ta holka vážně nepřitáhne s sebou poldy. To bylo první, co mě napadlo 😀 Protože další problémy bych už asi nedala 😀
Jinak přesně o líbánky jsem nestála 🙁 A oni spolu fakt na tu dovolenou pojedou. Achjo, mě se to prostě nelíbí, že by se tam měl Bill se Sabine někde slunit a nechat Toma doma. Bohužel se tomuhle asi nevyhnu, ale nevím teda, jak budu zvládat scény z jejich dovolené. To zase obrečím a nebo to pro jistotu přeskočím 😀 😀