autor: Lenna W.K.T.
Ahojky, moc se omlouvám všem co moji povídku čtou a Januli taktéž, jde o to, ze mi můj milovaný notebook prostě podruhé za tenhle rok umřel, ale tentokrát už mu musím opravdu kopat hrobeček… je total dead… takže se moc omlouvám, že mi další díl tolik trval, protože jak teď nemam počítač, je to vážně na nic… každopádně teď jsem u sestry a ta má mininoťas (je teda pravda, že aspoň něco) ale je to počítač totálně na ho*no a ke všemu to má anglickou klávesnici a celé v italštině. Proto se omlouvám Januli, že s mojí povídkou bude takové práce. Vám píšu delší díleček, užijte si ho, bohužel nevím, kdy přijde další, protože počítám, že teď mi naši určitě novej notes nedaj. Takže počítám na Vánoce… teda doufám. Jediné štěstí je, že se mi moje příběhy lépe píšou na papír, a pak do compu 
Aaah, ani nevíte, jak mě to mrzí. Tu je teda další díleček, je delší, snad už zajímavější a veselejší. Dekuji za věrnost. Za to, že to čtete, že se vám to líbí… Po tom všem s mým počítačem mě žene dál to, že vím, že když napíšu dál, bude to někdo číst (doufám) A snad brzo, doufejte, že mě sestra nevyžene už domů a nesebere compa PA, mám vás ráda všecky, vaše bláznivá Lenna Wolf… :-*
Aaah, ani nevíte, jak mě to mrzí. Tu je teda další díleček, je delší, snad už zajímavější a veselejší. Dekuji za věrnost. Za to, že to čtete, že se vám to líbí… Po tom všem s mým počítačem mě žene dál to, že vím, že když napíšu dál, bude to někdo číst (doufám) A snad brzo, doufejte, že mě sestra nevyžene už domů a nesebere compa PA, mám vás ráda všecky, vaše bláznivá Lenna Wolf… :-*
Billovy rány se při Tomově péči krásné hojily. Po par měsících se uzdravila i zlámaná žebra, kůže už nebyla fialová, ale krásně bílá jako předtím. On se jen děsil dne, kdy ho doktor zase pošle do školy.
Dokonale nabral síly na nové školní dny. Bratr jej nikdy nespouštěl z očí. Kam se hnul Bill, šel i Tom. Po tom, co ho totiž Tom viděl probouzet se v nemocnici, tak se zařekl, že Billa ochrání. I když chtěl být Bill sám, Tom mu to nechtěl dovolit a byl s ním. Jen v noci byl každý sám. Opět pro Billovo dobro. Tom chtěl tolikrát ke svému malému štěstí utéct, ale nemohl. Nesměl. Gordon slíbil, že pokud se Bill nebo někdo něco dozví, ublíží Billovi. A to Tom chtěl ze všeho nejméně. Ale stejně se připravoval, že to bratrovi všecko poví.
Bylo pondělí. Twins šli, jako každé všední ráno do školy, kouřili svoje cigárko, povídali si, byli happy. Najednou je zastavila parta, co zbila Billa už vice než před rokem. Bill je dlouho neviděl, a proto jeho šok nyní byl o to větší. Automaticky zapracoval pud sebezáchovy. Stoupl si za Toma a nevědomky ho držel za boky a tisknul se k němu. Tom chtěl zachovat chladnou hlavu, ale parta před ním a Billlovy ruce mu to nedovolovaly.
„Nechte ho na pokoji!“ řekl nadřazeným hlasem.
„Ó… Velký bráška chrání svoji malou děvku… podívejte, jak se k němu tiskne. Jako by byl teplej!“ smáli se. Bill v tu chvíli nejdřív pěkně zkoprněl, pak malinko poodstoupil a nakonec pomalu spouštěl ruce dolů. Přejel po Tomově zadku, neúmyslně, a ten se tvářil dost nervózně. Nakonec vsak nečekanou vlnu hormonů dostal pod kontrolu a rozhodl se, že se tím bude zabývat později.
„Já… já… já nejsem teplej a Tom taky ne.“ Špitl tiše Bill.
„Aby ses nám nerozplakal, teplouši!“ smál se ten, co Billovi tenkrát uštědřil první ránu. Pak obešel Toma, ten se ho snažil zastavit, ale i Tom, který má velkou sílu, proti němu nic nezmůže.
„Najdeme si tě a to dopadneš hůř než před rokem. To už se nezvedneš, doktoři nebudou mít co dávat dohromady… zašlapem tě, ty děvko! To mi věř!“ říkal Billovi a držel ho pod krkem. Tom trpěl, protože mu to přišlo, jako že selhal. Chtěl Billa chránit, ale nedokáže to, je moc slabý proti jednomu, natož proti všem. On se usmál, až Bill cítil jeho nechutný pach z úst, kouknul na Toma a odešel i s partou. Billovi bylo do breku. Sesunul se k zemi a schoval obličej do dlaní.
„Tomy, já tu nebudu! Oni si mě vybrali jako oběť, jako svůj boxovací pytel, nevím, co jsem jim udělal, že mi tohle dělaj!“ plakal.
,,Pojď, půjdeme domů, jsi moc rozrušený, abys byl ve škole, mamka nám pak napíše omluvenku určitě.“ Vzal za ruku Tom svého rozklepaného bratra. Doma se posadili u Billa v pokoji na postel, v tom svém se Tom necítil dobře. Bill plakal, div si očka nevyplakal, tiskl se k Tomovi a ten ho ochranitelsky objímal. Když se uklidnil, kouknul na něj a pohladil ho po tváři.
„Tomy, jsi poslední dobou hodně skleslý, děje se něco?“
„Jak jsi přišel na to, že se něco děje?“ pousmál se Tom, teď ještě není vhodná doba na to, mu to všecko říct.
„Už se nesměješ tolik co dřív, poznám, že tě něco trápí, a tebe něco moc trápí. Už nechodíš ani za holkama. Jsi pořád jen se mnou… Není to kvůli tomu, jak mě zbili, že ne? To bych si asi neodpustil…“
,,Ne, kvůli tomu to není!“
„Tak kvůli čemu to je?“
„Ted není vhodná doba na to, abych ti tu vylíval srdíčko, když máš svých starostí až nad hlavu.“
„Ty jsi moje starost, moje štěstí. Nemůžu mít čas na svoje starosti, když tobě není dobře. Jaká jiná doba by to byla, když ne vhodná? Je víc než vhodná. Vidím, že se trápíš. Co se děje!“ tlačil na Toma Bill… Nesnášel, když viděl, že se něco vážně dělo a Tom se mu to snažil vyvrátit.
„Vidím, že jsi smutný a já nechci, abys byl smutný.“ Řekl ochranitelsky Bill, a přitom mu dal ruku na stehno. Tom si ji zaujatě prohlížel.
„Přesně takhle mi dává na nohu ruku táta, nevím proč, ale od tebe mi to vůbec nevadí.“ Pousmál se a dal svoji ruku na tu Billovu.
„O čem to mluvíš, Tomy? Nechápu tě.“ Tvářil se zmateně Bill.
*Flashback*
Bylo mi dvanáct. Já a brácha jsme, každý ve svém pokoji, zalehali do pelechu po dlouhé a hezké oslavě narozenin. Už jsem se těšil, až usnu, protože jsem byl vážně moc unavený. Usínal jsem. Do mého pokoje kdosi přišel.
,,Tomy?!“ šeptal naléhavě. Byl to nevlastní taťka Gordon.
,,Ano, tatínku?“ do téhle chvíle jsem ho měl ještě rád. Přišel k mé posteli. Hladil mě po dredech, které jsem si k dvanáctinám nechal udělat. Po chvíli ze mě začal stahovat deku…
„Tati?“ ptal jsem se, pomalu podělaný strachy, co to, sakra, dělá?
„Neboj, Tomy!“ usměje se, ale mně strach stejně neopouští. Naopak, neustále se stupňuje. Je to normální, bát se otčíma? Hladí mě na stehně. Jede výš, výš a výš. Nakonec mě hladí po mém rozkroku. Mám strach, jo vážně se bojím, moc. Prsty pomalu přejížděl po mém rozkroku a moji ruku nasměroval na jeho hruď.
„Tati, co to…“
„Ssss… Nemusíš mít strach. Nic se nestane ani tobě, a ani nikomu jinému, pokud budeš mlčet. Pokud ne, myslím, že by to Billa dost bolelo!“ šeptá mi oplzle do ucha. Mou ruku stále nechává putovat po jeho hrudi, jen mi přijde, že je pořád níž. Nakonec skončila v jeho trenkách. To je nechutný. Odvrátil jsem hlavu, abych na to nemusel koukat. On mě ale chytil, nutí mě se dívat.
„Tak dlouho jsem po tom toužil, Tomy.“ Šeptá mi pořád do ucha, přijde mi to totálně nechutný. Dotýká se rty mého krku. Fuj. Hladí mě na dredíkách. Jen tak tak odolávám tlaku, který na moji hlavu klade jeho ruka, nakonec silnější otčím vyhrává.
„Tati… ne, prosím!“ stačil jsem jen hýknout, než jsem ho musel vzít do úst.
*Konec flashbacku*
„Si děláš joke, ne? To by táta nikdy neudělal. To není možný!“ vrtěl hlavou Bill nevěřícně.
„Ty mi nevěříš?“ řekl Tom opravdu ublíženě a zoufale. Opíral se lokty o kolena, a pak složil obličej do dlaní.
„Tomy, proč jsi mi to neřekl dřív?“ špitl Bill, smutně koukal na své zoufalé dvojče.
„Přece jsem ti to říkal! Ublížil by ti. To vážně nechci, bráško!“ podíval se smutně na Billa. Bill smutně vydechl a objal Toma tak, jak to dělával Tom, když Bill brečel bolestí.
„Něco vymyslíme, Tomy, slibuju. Neboj, slibuji ti, že něco vymyslím. Špital mu do ucha Bill. Hladil ho na zádech. Konečně měl zase záminku Toma objímat. Objímal ho a popravdě… ve skrytu jeho duse si přál, aby mezi nimi bylo víc. Jeho dvojče ho přitahovalo jako magnet a nevěděl, co s tím. Bál se mu to říct, ale teď si to plně uvědomil. Miluje své dvojče, víc než cokoliv na světě. Slabě se od něj odtáhl a díval se mu do očí.
„Tomy, já tě nedám, neboj. Udělám cokoliv, aby tvé trápení přestalo, slibuji.“ Špitnul Bill. Držel jeho tváře v dlaních a koukal mu do nádherně hnědých očí. Poprvé viděl Toma takhle zoufalého a poprvé ho viděl plakat. Cítil také, že ho Tom potřebuje. Palci mu otíral slzy a v duši plakal s ním. Pomalu jezdil dlouhými hubenými prsty po jeho tvářích a sušil slzičky. Konejšivě a povzbudivě se smál.
„Můj velký, hodný Tomy nesmí plakat. Malému Billimu to trhá srdíčko.“ Pošeptal a opět Toma objal. Objímali se asi pět minut, oba to děsně uklidňovalo.
„Celé tvé tělo si ale doufám nevzal…?“ špitl Bill. Tom se jemně odtáhl a zavrtěl hlavou.
„Ale čekám, že to udělá.“ Řekl chmurně Tom.
Pokráčko se pokusím napsat do neděle, to budu ještě u ségry PAAAAAAAAAAA…
PAAAAAAAAAAA…
autor: Lenna W.K.T
betaread: Janule
Klikni na anketu, díky J. :o)
veselejší? no, to mi teda moc nepřijde, chudáci, oba dva
ale aspon už víme, že se oba mají rádi, i když oni to o sobě neví 
ale bojim se o Toma a o Billa taky! tak se těším na pokráčko!
chudák….
nevím co shledáváš za veselý na tom že billovi vyhrožují smrtí a malého toma zneužíva otčím, ale budiž asi máš zvracenou představu o veselých povídkách…. Jinak díl je skvělej a nabitej emocema….
wěřím ti..xDDDD a doufám že ti zase neumře xDDDD bo to bych nedala…a ešče raz se omlouwam..xDDD ty wiš za co xDDDD