autor: Kiki
Omlouvám se, že to tak dlouho vždycky trvá xD
Ne, nic ho nevzbudilo. Až ráno. Kluci opět plakali. Vzal je do náručí a posadil je na neuklizenou deku s hračkami ze včerejška v obýváku. Rychle vyběhl do pokoje pro flašku, nechtěl je nechat o samotě, bez dozoru, proto doslova běhal, a když už byl u schodů, vyšla z ložnice Sim.
„Co se to děje?“ Optala se.
Bill se zastavil a otočil se. „Nic, jdi ještě spát.“ Dostal ze sebe a dál pokračoval v běhu ze schodů.
„Spát? Vždyť je půl deváté!“ ještě zakřičela a šla udělat do koupelny ranní hygienu. Po půlhodině vylezla a šla udělat snídani. Poté, když ji připravila, sledovala svého syna, jak si hraje s těmi svými.
Bill se zastavil a otočil se. „Nic, jdi ještě spát.“ Dostal ze sebe a dál pokračoval v běhu ze schodů.
„Spát? Vždyť je půl deváté!“ ještě zakřičela a šla udělat do koupelny ranní hygienu. Po půlhodině vylezla a šla udělat snídani. Poté, když ji připravila, sledovala svého syna, jak si hraje s těmi svými.
„Bille, pojď se najíst.“ Prohodila, otočila se a sedla si na židli ke stolu. Bill vstal, nechal Chrise a Seba, ať si hrají a šel se nesnídat.
„Mami, že mi je pohlídáš. Já tam včera nebyl… a taky jak budu pryč…“
„Jo, pohlídám. I jak budeš pryč. Vezmu si dovolenou. Můžu si to dovolit.“
„Děkuju, jsi zlato…“ líbl ji na tvář, vletěl do pokoje, kde si vzal čisté oblečení a stejně jako Sim, šel do koupelny. Jemu to ale trvalo déle… Potom mohl jít na nákupy. Tím strávil celý den.
„Jo, pohlídám. I jak budeš pryč. Vezmu si dovolenou. Můžu si to dovolit.“
„Děkuju, jsi zlato…“ líbl ji na tvář, vletěl do pokoje, kde si vzal čisté oblečení a stejně jako Sim, šel do koupelny. Jemu to ale trvalo déle… Potom mohl jít na nákupy. Tím strávil celý den.
Domů přišel až večer a kluci už spali. Jak zjistil, tak i jeho máma. Věci ani nevybaloval, ale okamžitě poskládal do kufru na kolečkách. Ani se neumyl, nesvlékl, prostě nic, okamžitě padl na postel a vytuhnul. Zítra ráno… už musí jet. Jak se mu nechtělo.
Ráno ho musela doslova vytáhnout Sim z postele. Svlékl ze sebe špinavé oblečení, zalezl do koupelny, udělal to, co každé ráno, vylezl, oblékl si věci, ve kterých už i pojede, nasnídal se, zkontroloval věci, jestli má vše a mohlo se vyrazit. Dvojčata ještě spala, tak se s nimi ani nerozloučil. Jen jim dal pusinky na čelíčko. Alespoň s mámou mohl. Dopusinkovali, doobjímali se, a on mohl jít… Opouštěl dům. O to hůř, že i své syny.
Došel na nádraží, nastoupil do vlaku, kde si sedl na jednu sedačku a s obavami, že to tam bude stejné jako ve škole, si zapnul svou lásku… MP3.
Vystoupil až na vlakovém nádraží v Berlíně. Znal to tam moc dobře. Taky věděl, kde stojí ta osudná budova. Došel k hlavní sestře, a ta ho okamžitě přijala. Ukázala mu, kde má pokoj, na kterém bude s nějakým Tomem… Tomem… něco mu to říkalo… No jasně! Ten Tom! Jeho dvojče! To ale neznaná, že když se stejně jmenuje, že je to on…
„Ahoj. Já jsem Tom. Tom Kaulitz.“ Přišel k němu dredáč v hip-hopovém oblečení.
„Čau. Jsem Bill… Trümper.“ Potřásli si rukou.
„Zdá se, že tady budeme spolu celé tři týdny. Je mi 16 a tobě?“
„Taky… Odkud jsi?“
„Tady z Berlína…“
„Já jsem z Magdeburgu.“
„Tam jsem se narodil!“
„Vážně?“
„Jo, ale mámu neznám. Odstěhoval jsem se sem s tátou.“
„Vím, jak ti je. Já zase neznám tátu.“ Začal si vytahovat věci z kufru do skříně, která byla pro něj.
„Tak to jsme na tom stejně.“ Pronesl Tom a vtom se rozletěly dveře. V nich dva kluci.
„Čau. Jsem Bill… Trümper.“ Potřásli si rukou.
„Zdá se, že tady budeme spolu celé tři týdny. Je mi 16 a tobě?“
„Taky… Odkud jsi?“
„Tady z Berlína…“
„Já jsem z Magdeburgu.“
„Tam jsem se narodil!“
„Vážně?“
„Jo, ale mámu neznám. Odstěhoval jsem se sem s tátou.“
„Vím, jak ti je. Já zase neznám tátu.“ Začal si vytahovat věci z kufru do skříně, která byla pro něj.
„Tak to jsme na tom stejně.“ Pronesl Tom a vtom se rozletěly dveře. V nich dva kluci.
„Čáu! Přišli jsme se seznámit. Já jsem Georg a tohle je Gustav.“
„Čus, jsem Tom. Tohle je Bill.“
„Vy jste příbuzní?“ Zeptal se Gusťa.
„Ne, nejsme.“ Ujal se slova Bill.
„Zvláštní, jste si tak podobní…“ pronesl, když si ty dva prohlédl hezky zblízka.
„Vážně?“ Řekli najednou Tom s Billem a pozorně se na sebe zadívali.
„Ne, podobnost tu nevidím.“ Prolomil ticho Tom.
„Taky ne.“ Přitakal Bill.
„No, neřešte to.“ Vpletl se to toho Geo.
„Okis, tak… Odkud jste? Já jsem z Berlína.“ Zeptal se Tom.
„Magdeburg.“ Odpověděl Gustav.
„Vážně? Já jsem taky z Magdeburgu!“ rozzářila se očka Billova.
„A já jsem taky, Tome, z Berlína.“ Usmál se Georg.
„Čus, jsem Tom. Tohle je Bill.“
„Vy jste příbuzní?“ Zeptal se Gusťa.
„Ne, nejsme.“ Ujal se slova Bill.
„Zvláštní, jste si tak podobní…“ pronesl, když si ty dva prohlédl hezky zblízka.
„Vážně?“ Řekli najednou Tom s Billem a pozorně se na sebe zadívali.
„Ne, podobnost tu nevidím.“ Prolomil ticho Tom.
„Taky ne.“ Přitakal Bill.
„No, neřešte to.“ Vpletl se to toho Geo.
„Okis, tak… Odkud jste? Já jsem z Berlína.“ Zeptal se Tom.
„Magdeburg.“ Odpověděl Gustav.
„Vážně? Já jsem taky z Magdeburgu!“ rozzářila se očka Billova.
„A já jsem taky, Tome, z Berlína.“ Usmál se Georg.
„Svačina!!!“ ozvalo se celou budovou a kluci okamžitě vystartovali. Jen Bill šel pomalým krokem. Vlastně se mu tam ani nechtělo. Šel nejpomaleji, jak jen to šlo. Tom se v půlce kroku, teda, běhu zastavil a přišel k Billovi.
„Je ti něco?“ Zeptal se mile Tom Billa, který zvedl hlavu od země a koukl mu do očí.
„Ne, já jen, že… Cítím k tobě důvěru a…“ odmlčel se.
„A?“
„Já nevím, ale… cítím k tobě něco jiného, než je… kamarádství… Ani nevím, jestli je to… Láska.“ Mluvil tiše a provinile. Opět sklopil zrak k zemi.
„Bille… Dej mi čas, ano?“ promluvil, když mu zvedl hlavu, zase koukl do čokoládových očí. Jako bych se koukal do těch svých… Pomyslel si.
„Ne, já jen, že… Cítím k tobě důvěru a…“ odmlčel se.
„A?“
„Já nevím, ale… cítím k tobě něco jiného, než je… kamarádství… Ani nevím, jestli je to… Láska.“ Mluvil tiše a provinile. Opět sklopil zrak k zemi.
„Bille… Dej mi čas, ano?“ promluvil, když mu zvedl hlavu, zase koukl do čokoládových očí. Jako bych se koukal do těch svých… Pomyslel si.
Je možné, aby se Bill zamiloval do pěti minut? A ještě k tomu do kluka? No, on není ten typ člověka, který se snadno zamiluje, a když jo, tak už pořádně.
„Na co myslíš?“ zeptal se Tom.
„Já… nevím… mám strach…“
„Z čeho?“
„Nezlob se, Tome, ale to ti nemůžu říct.“
„Dobře, ale kdybys cokoli potřeboval, tak mi řekni. Kdykoliv a kdekoliv.“
„Ok. Děkuju!“
„Není za co. A pojď už, nebo nám nic nenechají.“ Zasmál se Tom a i Bill se pousmál.
autor: Kiki
betaread: Janule
Ty na to dou nějak rychle ne?? 😀
Tohle bylo rychlé skoro jako… no, nějaké poetické přirovnání… – průjem… Mám pocit, že už i průjem se udrží dýl ve střevu než doba, za kterou se tohle všechno stalo… K těm dvoum malým se už snad ani nebudu vyjadřovat, ještě mi totižto nedochází, že se stal Bill otcem a že se mladá ženská jak Simone stala babičkou a že má teď na krku díky svému nezodpovědnému synátorovi dvě prakticky nezaopatřené mimina. Vopravdu není nic jednodušího než výchova dětí, fakt že jo. Musíš to popisovat o něco reálněji, Kiki… Já vím, že chceš, aby tvůj příběh čtenáře bavil, aby se nenudili. Chceš, aby to bylo hutné, aby se stále něco dělo… Ale čím dál to čtu, tak mi to připomíná jednu pohádku: "Jak pejsek a kočička dělali dort."
jo fakt to bylo nějak moc rychlé…
Moc pěkný díleček..:-) Jsem ráda, že se maj rádi hned na začátku, že na sebe nejsou jak psi..;-)
jo tak on už ho miluje? to je dobrej já sem schopna milovat tak po půl roce xD
Ne…mi se to nelíbí…je to uspěchané…to s těmi detmi a wším..promiň…kdyby to bylo trochu pomalejší…líbí s mi ta pointa…ale ne to jak zhurta to píšeš… a líbí se mi přirownání petushky: průjem..sem dostala upe mega záchwat smíchu..boze xDDD myslím že na to budu myslet celej den xDDD a smát se taky budu celej den..takze dekuju xDDDDDDDDDDD