Vyléčím tě láskou 9.

autor: Rachel

Modrá propiska, až doteď spočívající v štíhlých, dlouhých prstech, opustila své dosavadní místo a s tichým zvukem spočinula na desce stolu mezi několika papíry. Plné rty opustil slabý výdech a Tom jen bezradně složil hlavu do dlaní, přivírajíc víčka. V posledních dnech toto dělal velmi často, a i přesto, že se snažil to omezit, nešlo to. Nemohl se na to soustředit, ani o tom přemýšlet. Ne teď, když se jeho myšlenky, toulající se někde u jeho práce, opět smrskly v tu jedinou, která mu už několik dní nedala spát – v hluboké moře, plné nejlahodnější čokolády.

Tomova dlaň pomalu vzala do prstů růžek prvního papíru a Tom od sebe jen velmi zamyšleně odsunul své nové pracovní povinnosti. Moc dobře věděl, že musí být co nejdříve hotové a správně vypracované, bylo tu však něco, nad čím všechny jeho plány zmizely jako mávnutím kouzelného proutku, a co bylo teď pro Toma důležitější, než všechna jeho práce a celá nemocnice. Něco, co dnes už poněkolikáté ovládlo celou Tomovu mysl. Nebo… spíš někdo?

Uplynulo už pár dní od večera, který byl něčím zvláštní a zajímavý, a který způsobil něco, co by asi nikdy nikdo neočekával. Ani Tom, který právě vstal ze své židle a pomalu začal přecházet po své ordinaci z jednoho jejího konce na druhý, tiše přemýšlejíc. Uplynulo už pár dní od večera, který se stal pro něj možná osudným, a který se teď vynořil v Tomově mysli. Toho večera tenkrát vůbec poprvé vyslovil tu větu, která svým významem úplně změnila jeho myšlení a díky níž si Tom přiznal jednu skutečnost. A-asi… asi jsem se zamiloval. Tomovy rty se zvlnily do úsměvu a Tom se podvědomě pousmál nad pocitem, který mu při jedné jediné myšlence projel celým jeho tělem. Před pár dny by si možná myslel, že se mu jen zdá, nevěděl přesně, co znamená a nebyl si úplně jistý tím lechtivým šimráním v podobě třepetání křehkých motýlích křídel, teď si tím však jistý byl. Zamiloval se. Jen ta skutečnost jeho tvář celou rozzářila a Tom se v jedné vteřině zastavil u okna, zasněně vyhlížejíc ven a stále se usmívajíc. Připadal si jako ten největší blázen na celém světě a možná i ten nejhorší doktor, ani to jej však neodradilo od zasněného úsměvu, který se na jeho rtech objevil v tom okamžiku, kdy se v Tomově mysli vynořil obraz černovlasého chlapce a Tom se s úsměvem zamyslel….

Černovlasé stvoření s tím nejkrásnějším, nejlíbeznějším jménem a s nádhernýma mandlovýma očima – to bylo to, co nedalo mladému lékaři už několik dní spát. A i přesto, že se Tom snažil usnout, že se snažil své myšlenky obrátit k něčemu jinému a snažil se jej dostat z hlavy, nešlo to. Jeho hluboké čokoládové oči mu uhranuly, jeho úsměv jej okouzlil a jeho jemná tvář Tomovi vyrážela dech pokaždé, když se do ní jen na zlomek vteřiny podíval. Jeho blízkost byla pro Toma něco úžasného, zároveň jej však nevědomky činila nervózním a roztěkaným, s myšlenkami úplně jinde. Stačil jen pouhý Billův úsměv a krátká vzdálenost mezi nimi a Tomovy myšlenky se toulaly někde úplně jinde, než u Billova zdravotního stavu. Neměl zdání, ani tušení, co s ním jeho černovlasý pacient dokázal provést, vždy, když však odcházel z jeho nemocničního pokoje, nejraději by si nafackoval. Stačilo totiž jen pouhé zamihotání dlouhých řas, které se jeho očím naskytlo a Tom nedokázal vůbec nic. Jen stát, červenat se jako stydlivá holčička a koktat. Každý den si připomínal, že musí před Billem mluvit klidně a plynně, v jeho přítomnosti to však nebylo vůbec nic lehkého. Jen jediný pohled do rozzářených očí stačil k tomu, aby ze sebe Tom nedovedl vyplodit jedinou smysluplnou větu. Vždy si připadal trapně a to nechtěl. Nechtěl se červenat a ani koktat, a už vůbec ne v přítomnosti černovlasého chlapce, pro něj tolik zvláštního, přesto však krásného.

A nebyl to jen jeho vzhled a neobvyklé líčení, které dělalo Billa v Tomových očích tolik zvláštním. Z toho černovlasého chlapce vyzařovalo něco, s čím se Tom ještě nikdy u nikoho nesetkal. Sám nedokázal říci, co se v Billovi doopravdy ukrývá, podvědomě však cítil, že jeho tajemnou a dosud skrývanou povahu a něco, co jej dělalo tolik zvláštním, kousek po kousku každý den poodhaluje. A také cítil, že je mu den ode dne blíž a blíž. A to bylo to, co si teď přál nejvíc.

Jeho oči sklopily svůj pohled a Tom pomalými kroky přešel zpět ke svému stolu, pohledem vyhledávajíc hodiny na stěně. Zbývala mu necelá hodina do prohlídky Billa a jemu se už teď třásly ruce nad pomyšlením, že za pár desítek minut bude trávit okamžiky v nádherné blízkosti černovlasého chlapce s milým úsměvem, kterým jej Bill obdařil už v první vteřině, kdy jej jeho zvědavé oči spatřily ve dveřích. Ani netušil, jak silný tlukot srdce tím jediným úsměvem Tomovi způsobil. Tom si položil lokty na stůl a bříšky prstů si nervózně promnul ušní lalůček se stříbrnou naušnicí, zhluboka se nadechujíc. Podvědomě cítil, že dnešní večer a návštěva Billa nebude stejná jako ty před ní. Bude něčím výjimečná. I přesto se však neubránil malému úsměvu a zamyslel se. Copak asi teď zrovna dělá? Třeba právě spí, nebo… Nebo se zkrášluje před zrcadlem… Ani netušil, jak nedaleko se nachází od pravdy…

Dlouhé štíhlé prsty s černými nehty opatrně odložily malou knihu na noční stolek a Billovy oči zvědavě vyhledaly svým pohledem hodiny, jejichž tikot se rozléhal celým ztichlým pokojem jako ozvěna. Bylo sice teprve pár minut po páté, i přesto se však Bill vyšplhal do sedu a natáhl se pro své malé zrcátko, které poslední dobou používal víc, mnohem víc, než kdy jindy. Pohledem pečlivě prozkoumal svou tvář a nato s úsměvem zamrkal na dveře před sebou, vedoucí do koupelny. Moc dobře věděl, že právě k nim budou za pár minut jeho kroky směřovat. A také moc dobře věděl, že právě tam uvnitř stráví několik dlouhých chvilek a okamžiků. Věděl, a tak to také chtěl. Dnes večer toužil být tím krásným a dokonalým. Možná byl takový už dřív, dnes si však chtěl dát záležet mnohem víc. Víc, než kdy jindy. A právě proto se teď Billovy rty zvlnily do úsměvu a Bill se sám pro sebe pousmál. Maloval se už několik dlouhých let, vždy si dával záležet, a vždy se chtěl líbit. Většinou mu bylo jedno, komu se líbit bude a komu ne a co si o něm kdo pomyslí, dnes však ne. Dnes měl stanovený cíl, a i přesto, že se mu chvílemi zdál nedosažitelný, chtěl se o něj alespoň pokusit. Chtěl se líbit jemu…

A právě to bylo to, čeho chtěl dnes večer Bill dosáhnout a co bylo jeho cílem. Nešlo si totiž nevšimnout Tomových pohledů, které k němu mladý lékař vyslal vždy, když se jeho oči jen na okamžik střetly s těmi Billovými. A nebyly to jen pohledy, které činily Billa před Tomem nervózním. Milé úsměvy, letmé dotyky a dlouhé dívání se do očí toho druhého – to bylo to, čeho si Bill před několika dny všiml a co bylo náplní Tomových prohlídek v posledních dnech. A právě proto si dnes chtěl dát záležet. Jeho zvědavým očím neuniklo nic – ani Tomovo nesmělé pokukování, ani jeho obdivné pohledy, se kterými se Bill setkal hned v prvním okamžiku, kdy jej Tom spatřil a ani jeho hořící tváře a tiché koktání, nad kterým se Billovy rty pokaždé zvlnily do úsměvu. Netušil, proč Tom tak koktá, ani to mu však nevyvrátilo to, co si o něm Bill myslel, ba právě naopak. Někomu by to možná přišlo trapné, dětinské a směšné, Billovi však ne. Vždy to u něj vyvolalo úsměv a Bill si jen stěží vybavoval, kdy se v posledních dnech na Tomovu návštěvu netěšil. Většinou se nemohl dočkat, nebyla to však prohlídka, na kterou se tolik těšil. Přítomnost mladého lékaře a on sám bylo to, díky čemu Bill každé ráno a večer visel pohledem na hodinách, v duchu odpočítávajíc dlouze vlekoucí se minuty. Nebyl hloupý a ani nechtěl nic sám sobě zapírat. Už před pár dny si přiznal, že se mu Tom líbí a možná i víc než to. Sám netušil, co se to s ním děje, kdykoli však u sebe ucítil Tomovu blízkost, měl pocit, že se snad vznáší na obláčku. Někde v jeho nitru se roztančilo hejno motýlků a srdce se mu rozbušilo jako o závod – stejně jako včera.

Bylo sotva pár minut po poledni, kdy seděl v nemocniční jídelně pro pacienty u jednoho z desítek malých stolků a nabíral si polévkovou lžící polévku. Jeho pohled se jen na okamžik stočil ke stolu pro lékaře a… Jeho srdce vynechalo jeden úder a Bill se zadíval do páru oříškových očí, které k němu vyslaly jeden ze svých pohledů, a Tom jej obdařil milým úsměvem, aniž by si uvědomil, co tím černovlasému chlapci doopravdy způsobil. Jídlo bylo to poslední, na co se v té chvíli dokázal soustředit…

A nebyl to jen včerejší oběd, kdy Billa zasáhl ten zvláštní šimrající pocit. Těch chvil a okamžiků bylo stále víc a Bill se jim jen marně snažil ubránit. Tomova tvář, jeho gesta, chůze, hlas, oříškové oči a milý úsměv – to všechno dokázalo Billa zbavit smyslů a očarovat jej natolik, až si Bill myslel, že sní. Že úsměv, který zdobí krásné plné rty, se mu jen zdá, opak však byl pravdou. Nechápal, jak jej mohl tak dlouho nevidět. Jak jej mohl ignorovat a být tolik slepý? A už vůbec nechápal, jak se mohl k Tomovi chovat tak ošklivě, jako ještě před týdnem. I to bylo to, za co si Bill stále nadával a kvůli čemu se obviňoval. Tom se pro něj stal během jeho pobytu jedinou oporou, byl na něj milý a hodný. A to až tak moc, že jej Bill začal vidět jako někoho, kdo byl dokonalý. Ano, on byl krásný a Billovi bylo úplně jedno, co si kdo o Tomovi myslí. V jeho očích byl někým krásným, někým, kdo se k němu choval jen z mála lidí, které potkal, pěkně. A i to bylo to, co Billa na Tomovi zaujalo a co se mu líbilo. Neviděl jen jeho vnější krásu, viděl i tu vnitřní. Sám netušil, jestli se mu líbí a ani netušil, jestli Tom někoho nemá. Což o to, sestřiček se tu motalo dost a dost, kterákoli by si mohla Toma získat, kdyby chtěla, a to bylo právě to, co Billa z jeho příjemného snění vždy rozesmutnilo. Kdyby jen věděl, jak moc se mýlí…

Tiše si povzdychl a odložil zrcátko zpět na noční stolek. Zbývala mu slabá půlhodinka a Bill vycítil, že je nejvyšší čas začít s přípravami svého zevnějšku. Sám pro sebe se pousmál a nato vstal ze své nemocniční postele, míříc ke dveřím do koupelny…

Tiché kroky, znějící celou chodbou, se zastavily před bílými dveřmi nemocničního pokoje a Tom se zhluboka nadechl. Skousl si rty a mírně sklopil pohled. Nervozita s ním doslova otřásala a Tom se jí jen marně snažil ubránit. Asi desetkrát se upravoval před zrcadlem, než z ordinace vůbec vyšel, a teď si jen roztržitě upravoval svůj tmavě zelený svršek, dnes už poněkolikáté se zamýšlejíc. Copak asi dnes bude mít na sobě? A jak bude vypadat? Určitě krásně, jako vždy. Nádherně, jemně a… DOST!!! Nad čím to proboha pořád přemýšlíš, Tome? Je to tvůj pacient, tobě můžou být ukradené jeho dlouhé řasy, a už vůbec tě nemusí zajímat jeho oči a úsměv. Raději by ses měl zamyslet sám nad sebou a nad svým zadrháváním se. Takhle nekoktá ani prvňáček, když přednáší básničku. Podvědomě zavrtěl hlavou a znova se zadíval na dveře před sebou a nato na své hodinky. Měl už pět minut zpoždění. Pět minut. Cítil, že už to nemůže déle oddalovat. Zhluboka se nadechl a roztřeseně sáhl po klice u dveří.

Celý pokoj zalévala zlatá zář slunce, které se blížilo k obzoru, a Tom jen rychle zamrkal očima, aby si zvykly na ten neobvyklý jas.

„Dobrý večer,“ pozdravil, aniž by se po pokoji pořádně rozhlédl a zavřel za sebou dveře, otáčejíc se zpět do místnosti. Když mu však odpovědí bylo jen ticho, zvědavě se rozhlédl po celém pokoji, očima spočívajíc na prázdné posteli.

„Ehm… Bille? Bille, jsi tu?“ zašeptal do ticha pokoje se značnou dávkou nervozity v hlase a jen marně pohledem vyhledával černovlasého chlapce, odpovědi se mu však dostalo téměř vzápětí. Odpovědi, kterou by ani v nejmenším neočekával.

„Dobrý večer,“ tichý hlas protrhl ticho v pokoji a přinutil tak Toma otočit se, pomalu se rozprostírajíc kolem. Tom sebou mírně cuknul, pootočil se a…

Oněměl úžasem. To, co se naskytlo jeho očím, bylo neuvěřitelné, až dechberoucí a Tom cítil, jak se tlukot jeho srdce na okamžik zastavil. Mírně pootevřel ústa a s neskrývaným obdivem očima spočinul na pohledu před sebou. Ve dveřích koupeny stál naprosto dokonalý Bill s jemným úsměvem na rtech. Jeho jemná tvář s téměř dívčími rysy nesla odstín porcelánově bílé barvy, čokoládové oči byly orámovány černou tužkou, husté, dlouhé řasy se ztrácely pod černými očními stíny a narůžovělé rty, mile se usmívající se skvěly nad leskem, které na ně jejich majitel ještě sotva před minutou nanesl. Teď stál ve dveřích a nechal je, aby svým úsměvem stále více a více okouzlovaly mladého lékaře, který stál stále na jednom a tomtéž místě, neschopen slova. A Bill to poznal. Stačil jen jediný pohled na něj a on cítil, že dosáhl svého cíle. V duchu si radostně zatleskal a nato se pustil rámu dveří, o který se až doteď opíral. Pomalými krůčky přešel v těsné blízkosti kolem Toma směrem ke své posteli, aniž by si uvědomil, co svým malým gestem způsobil.

Do Tomova nosu v tom okamžiku vlétla slabá, přesto však omamná vůně, a Tom jen lehce přivřel víčka. Hlava se mu zamotala a on jen stěží dokázal vnímat pohled na černovlasého chlapce, který se teď posadil na postel zády k němu. Jestli si myslel, že bude Bill dnes opět krásný, mýlil se. On byl nádherný.

„Tak, můžeme začít?“ Bill s úsměvem natočil hlavu na stranu a dokonale tak Toma probral z jeho myšlenek. Tom poplašeně zamrkal a stále ještě v překvapení pokýval hlavou.

„N-ne… t-tedy a-ano… j-jo… já jen… z-začneme už teď,“ vykoktal nakonec a usilovně se snažil uvědomit si, jaké přístroje bude potřebovat. Přes Billovy rty přelétl úsměv a Bill se mírně nadechl, jakmile za sebou ucítil Tomovu blízkost. Cítil, že jeho nervozita už nemůže být větší…

„Tak, a teď zhluboka dýchej,“ Tom přivřel víčka a znovu se zaposlouchal do tlukotu Billova srdce. Zdálo se mu to, nebo doopravdy tlouklo rychleji? A jak by také ne? Bill cítil, jako by mu mělo každou vteřinou vyletět z krku. Byl značně nervózní, zároveň však také zvědavý, jak budou následující chvilky probíhat.

„Myslím, že je to v pořádku. A co hlava? Doufám, že tě nebolí,“ pokračoval dál Tom a odložil všechny své použité přístroje.

„Ne,“ odpověděl Bill popravdě a zadíval se do Tomových očí, které se upřely do těch jeho.

„Takže žádné migrény, nevolnosti, omdlévání, bolesti a… horečka?“ optal se Tom ještě jednou a aniž by si uvědomil, co právě dělá, položil své dlaně na Billovo čelo, ujišťujíc se o jeho průměrné teplotě. Vůbec netušil, jaké bude mít jeho činnost následky…

Bill neodpověděl. Hlas se mu ztratil pod dotykem Tomových dlaní a on ze sebe nedokázal vydat ani hlásku. Vnímal pouze Tomovy dlaně a jejich teplo, sálající z nich na svém čele a přivřel víčka. Nedokázal odpovědět. Ne teď, když si byli opět tolik blízko a on mohl vnímat Tomovu přítomnost. Plně se té nádherné skutečnosti oddal – a vůbec si neuvědomoval, že Tomova dlaň už dávno nespočívá na jeho čele…

Tomovy prsty lehce přejely svými bříšky po Billově líci a Tom se mile pousmál nad tou až neuvěřitelnou jemností, kterou v sobě Billova tvář skrývala. Nemýlil se. Byla přesně taková, jakou ji viděl svýma očima. Takhle si ji představoval a taková také byla. Tak hebká na dotek. Cítil, jak se Bill do jeho pohlazení opřel a slabě vydechl, přivírajíc víčka. Ani jeden z nich si neuvědomoval, co se mezi nimi právě odehrává. Oba se topili ve svých myšlenkách a snech, které však měly jeden stejný cíl – toho druhého.

Tomovi se zatajil dech nad tím dokonalým pohledem před sebou a Tom cítil, jak mu v jeho těle opět začalo skotačit několik tisíc malých tvorečků. Očima sklouznul na narůžovělé polštářky, a cítil, jak jej v tom okamžiku všechny jeho smysly opustily. Nevnímal už vůbec nic kolem sebe a ani nechtěl. Chtěl udělat jen to jediné, co si teď přál ze všeho nejvíc. Vnímal jen Billovy plné rty a vůbec si neuvědomoval, že se k nim začíná přibližovat těmi svými…

Bylo to jako vteřina, jako jeden její pouhý zlomek, kdy se jeho rty lehce otřely o ty Billovy a oba chlapci podvědomě přivřeli víčka. Atmosféra mezi nimi by se dala krájet, ani jeden z nich ji však nevnímal. Dokonce ani ne Bill, který si vůbec neuvědomoval skutečnost, v tuto chvíli tu nejdůležitější. Skutečnost Tomových rtů na těch svých. Mladý lékař si to však uvědomoval moc dobře, možná právě proto tomu však stále nemohl uvěřit. Líbal jej! Právě teď, v tuto chvíli pro něj neexistovalo nic a nikdo, jen Billovy rty, jejichž příchuť zcela ovládla jeho mysl. Tolik toužil ji poznat a ochutnat, a teď, když se mu to konečně povedlo, mu přišla lepší, mnohem lepší a krásnější, než ve všech jeho snech a představách. Věnoval Billovým rtům poslední polibek a nato se od nich odtáhl, dívajíc se do očí chlapce, který se svýma očima upřel do těch jeho. Jakob y se mu veškerý rozum vrátil, všechno mu najednou došlo a Bill jen tázavě a zároveň nechápavě těkal pohledem po Tomově tváři, která byla vzdálena jen několik milimetrů od té jeho.

„C-co… co to děláš,“ zašeptal proti jeho rtům a ani v nejmenším si neuvědomil, že Tomovi právě tyká, v tuto chvíli mu to však bylo úplně jedno. Stejně jako mladému lékaři. Nepotřeboval a nechtěl slyšet už nic, chtěl udělat jen jediné.

„Dělám jen to, po čem toužím už dlouho. Po čem touží tohle,“ zašeptal s jemným úsměvem a lehce vyhledal svou dlaní tu Billovu, opatrně ji přikládajíc na místo, kde mu pod kůží bilo jeho zamilované srdce. Jako by cítilo, že právě teď je šťastné. Rozbušilo se znova a pomalu, tentokrát však společně s tím Billovým, zatímco rty obou chlapců se setkaly v dalším lehkém polibku.