autor: Ainikki
Áje jen stručně obeznámil nejvyšší kněží s tím, co se stalo, a spěchal za Heremhebem. Momentálně mu převzetí moci nepřipadalo zase až tak moc důležité. Ano, podle všeho by se on měl stát Tutanchamonovým nástupcem, když faraón nezplodil dědice a z příbuzenské linie již také nikdo jiný nezbyl. On a Heremheb měli nyní v zemi největší moc, ovšem mladý válečník zatím rozhodně nebyl ve stavu, kdy by se podobného úkolu dokázal zhostit. Navíc, on je starý. Nebude kralovat dlouho, ale ta doba postačí, aby se Heremheb vyrovnal s princovou smrtí a mohl usednout na trůn místo něj.
V tuto chvíli bylo ale důležité, aby začal pracovat na slibu, který dal těm dvěma. Musel zajistit, aby účinky kletby byly zmírněny a byla možnost je v budoucnu úplně vyrušit. Egyptského písaře vojsk* našel sedět v předsálí Tutanchamonových komnat, jak se s neuhasínajícím smutkem v očích dívá do palácových zahrad.
„Áje.“ Oslovil ho v pozdrav, když si všiml jeho přítomnosti.
„Informoval jsem ty, jež promlouvají s bohy, o králově skonu, a předal jim jeho tělo, zítra to bude oznámeno lidu a započne doba smutku. Také jsem upozornil na viníka a podnikl jisté kroky, aby ta zmije neunikla trestu.“ Informoval Heremheba o tom nejnutnějším. „Nyní ale přejděme k tomu, co na vás dva uvalila. Podle toho, co jsi mi řekl, a co mi pod pár výhružkami sdělila ona, je ta kletba efektivní, ale ne nijak složitá. Chci říct, nebude zase tak velkým problémem ji z vás v budoucnu sejmout. Postačí nám k tomu jen nějaký předmět, který máš s Tutanchamonem neomylně spojený. Něco, co když znovu uvidíš, ti umožní prozřít, ať už tvé srdce bude sebevíc zatvrzelé. Nechci, abys to bral na lehkou váhu. Ona sice nemá nějakou nedozírnou moc, ale to, co zná, umí bezezbytku a velice efektivně uplatnit, takže myslet si, že nelze, abys na prince zapomněl, by byla čirá bláhovost.“ Poučoval vojáka Áje. Ten už ale dávno pochopil. Navíc nechtěl riskovat. Zatímco Áje dál hovořil, on se jal vytahovat z malého váčku, jenž měl upevněný pod bederní rouškou, malou památku. Ten prsten měl tolik z něj. Malé lesklé půvabné sluníčko. I on byl přeci takový.
Áje se zastavil uprostřed svého výkladu a zadíval se na ten nevelký šperk.
„Výborně, to je přesně to, o čem tu mluvím.“ Byl potěšený Áje. Původně si myslel, že ten předmět bude muset Heremheb teprve nalézt, ale on tak učinil mnohem dříve, než vůbec věděl, že je to nutné. Malá upomínka, která jednou zafunguje o to lépe, protože byla vyvolena naprosto spontánně. „Vím, že sis to chtěl nejspíš ponechat, ale je nesmírně důležité, aby to nebylo nikdy ztraceno, proto pokud dovolíš, bych si to vzal do svého opatrovnictví.“
„Jistě.“ Přikývl Heremheb a vložil Ájemu prstýnek do dlaně. „Věřím vám, otče. Prosím, postarejte se, aby už kvůli mně nemusel znovu zemřít.“
„To ti slibuji, chlapče.“
…
Elke netrpělivě už dobrou hodinu přešlapovala po pokoji a čekala na telefonát od Steina. Udělala totiž přesně, jak jí instruoval, a vytáhla z Billa všechny rádoby nedůležitosti toho večera. Vyprávěl jí o tom docela ochotně. Líbilo se mu, že je tahle ztřeštěná zelenka další z lidí, s kterými o tom může jen tak tlachat, a navíc, ona po něm nechtěla popis doby, kdy vypil ono víno, a toho, co se dělo po tom. O tom by zřejmě mluvil jen velice neochotně, protože i po těch staletích ty vzpomínky nebyly příjemné. Jenže Elke byla ženská. Zvědavá ženská, která má, tak jako každá, ráda tretky a všechno, co se třpytí. Ptala se ho na jeho šperky, líčení, oblečení a mnoho dalšího, a on jí to s nadšením popisoval.
Hned jak měla pocit, že Bill jí řekl skutečně všechno, co mohl, přetlumočila to Steinovi. A teď jen nervózně vyčkávala na zprávu, že to bylo něco platné.
Její mobil zavibroval a rozeběhl se po stole. Zvuk měla totiž raději vypnutý. Bill usnul.
„Našel jsem to!“ Vyhrknul na ni bez pozdravu Stein z druhé strany spojení.
„Skutečně? Jste si jistý?“ Ujišťovala se Elke. Nemínila se začít radovat předčasně a pak být jen znovu zklamaná. Přešla místností do koupelny, kde za sebou zavřela dveře. Neměla Billa v úmyslu hovorem probrat, navíc pokud by něco zaslechl, nechtěla mu vysvětlovat, co to všechno znamenalo.
„Ano. Nemůže to být nic jiného. Sluneční prsten. Prameny se o něm nikde nezmiňují a v podstatě je to i logické. Heremhebovi se to přímo nabízelo. Bylo to to jediné, co si mohl ponechat, aniž by to bylo zpozorováno, navíc ostatní šperky, které měl Tutanchamon na sobě, byly příliš velké. Tohle musí být to, co hledáme.
„Ok. A kde je ta věc teď, to už víte taky?“ Chladně položila Elke doplňující otázku, protože pro ni tu stále ještě nebyl dostatečný důvod začít křepčit.
„Vím. Prsten, který ti Bill tak neuvěřitelně detailně popsal, má teď ve svých sbírkách jedno muzeum ve Vídni. Myslím, že je to ono, protože ten šperk je hodně atypický. Znak slunce se dělával spíše jako amulet, který se věšel na krk. Prsten byla hodně pracná a jemná práce. Musel to dělat někdo na tu dobu neskutečně zručný a…“ Rozpovídal se profesor o detailech. Pro něj byly fascinující. Tak nějak už mu ale nedocházelo, že Elke po těchto informacích zase tolik neprahne.
„Ježiš, až v Rakousku?! Říkal jste, že máme dva dny. To se stihnete vrátit?“ Našla si znovu další zádrhel a skočila mu do řeči dřív, než stačil dokončit svůj výklad o staroegyptském šperkařství.
„Samozřejmě. Už teď jsem na cestě do Berlína. Odtamtud jede přímý vlakový spoj do Vídně. Budu tam za pár hodin. Moje jméno je tam dost známé, takže by neměl být problém dostat se až k prstenu. Navíc podle toho, co jsem se dočetl na internetu, nemají vůbec ani představu, jaký skvost tam mají. Ve výbavě Tutanchamonovy hrobky pochopitelně nebyl, takže nikdo netuší, kdo jej dříve vlastnil. Nejpozději zítra večer bych měl být zpět.“ Teprve teď si Elke dopřála úlevné vydechnutí.
„A nebylo by lepší letět letadlem?“ Neodpustila si ještě jedno menší rýpnutí.
„To teda skutečně nebylo. Tak rychle bych volnou letenku nesehnal. Navíc připočteš-li k délce letu ještě to čekání na letišti, trvalo by to téměř stejnou dobu jako vlakem.“ Vyvedl ji Stein z omylu. Mohla by mu přeci taky trochu důvěřovat. On rozhodně nestojí o to, aby to v téhle fázi ztroskotalo na tom, že se vrátí pozdě. Naopak, měl to skvěle propočítané. Podle všeho to zvládne ještě s předstihem.
„Ok, ok, dobře. Jak myslíte.“ Kapitulovala Elke. Možná by mu mohla začít malinko víc věřit. Jeho rodina se Billovi snaží v podstatě pomoci již po celé generace, a nebýt jen jednoho bláznivého prapradědečka… raději nemluvit.
„A jak se mu daří?“ Ptal se ještě Stein účastně.
„Úplně nejlíp ne. Teplotu ty prášky srazily, ale je pořád nesmírně unavený. Teď zrovna spí. Především ale není v depresi. Když byl vzhůru, pořád o něm mluvil, strašně se na něj těší. Já mám jen strach, aby mu ty moje báchorky vydržely do doby, než se vrátíte.“ Povzdychla si Elke. Ona nerada lhala, protože byla plně ztotožněna s heslem, že lež má krátké nohy a měla skutečné obavy z toho, že jí to Bill brzy prokoukne.
„Neboj. Budu zpět dřív, než se naděješ. Zatím ahoj.“
„Na shledanou, profesore.“ Oba se rozloučili a ukončili hovor.
…
Bill se probudil až druhého dne ráno. Zíval na celé kolo a útrpně se kabonil.
„Elke.“ Sháněl se po své kamarádce, protože poloha v posteli na zádech a neochota jakkoli pootočit hlavou, mu neumožňovala, dostat ji do svého zorného pole.
„Tady jsem.“ Objevil se její obličej, jenž zdobil povzbudivý úsměv, nad tím jeho. „Není ti dobře, viď?“ Zareagovala hned Elke, když si ho podrobněji prohlédla.
„Jen… znovu mě rozbolela hlava.“ Postěžoval si.
„Ten prášek, co jsem ti dala včera, zabral?“
„Jo, docela jo.“ Přisvědčil.
„Fajn, tak spolkneš další.“ Vyřešila to Elke s novým úsměvem a šla pro něj. Donesla ho i se
sklenicí vody. „Co teplota?“ Nečekala na odpověď a během toho, co Bill zapíjel pilulku, mu přiložila dlaň na čelo. „Není to takový jako včera, ne?“ Bill jen zavrtěl hlavou. Necítil se už tak moc mizerně. Připisoval to i částečně dobrým zprávám, které mu Elke přinesla, a Steinově návštěvě. „Stejně se ale raději změř a já jdu udělat snídani.“ Elke nečekala na to, až to Bill udělá sám, a rovnou mu tu rtuťovou trubičku vrazila do podpaží.
Bill se na ni zašklebil, ale nevzpíral se. Podle něj to Elke chvílemi s tou péčí a starostlivostí přeháněla, ale snažila se, a to se jí nedalo upřít. Navíc on sám si vydupal, aby tu u něj byla, takže teď by stížnosti z jeho strany nebyly tak úplně na místě. Zelenovláska zatím postavila vodu na čaj. Ze sáčku vytáhla dvě housky, které v půli rozkrojila, namazala máslem a naskládala na ně bohatou vrstvu plátkového sýra a šunky.
„Ukaž.“ Natáhla k němu ruku a chtěla, aby jí dal teploměr. Dříve nehodlala snídani vydat. Bill se té protivnosti zbavil docela rád. Vůbec, když mu za to byla věnována taková dobrůtka. „Máš jen zvýšenou. To jde.“ Nahlásila Elke s očima upřenýma na stupnici teploměru.
„Hmm.“ Zahuhlal Bill s plnou pusou. „Kdyby neotravovala ta hlava, bylo by mi docela fajn.“ Dodal, když se mu podařilo dožvýkat sousto. Hned na to si ukousl znovu. Vesele si při tom drobil do peřin, ale očividně mu to bylo úplně jedno.
„Ono to poleví.“ Povzbudivě na něj mrkla. „Bille, tohle bylo poslední jídlo. Já zase skočím něco nakoupit, ano?“ Bill zakýval hlavou. „Nevylejzej z postele a odpočívej, jasný?“
„Ano, mami.“
Elke se vytratila. Bill do sebe nacpal zbytek snídaně a prázdný talířek odložil na noční stolek. Však ona to Elke uklidí, až se vrátí. Všiml si spouště, kterou si nadělal do postele. Ty největší drobky ledabyle smetl na zem a s těmi ostatními si hlavu nelámal. Ještě se natáhl pro hrnek s čajem. Lžičkou zamíchal cukr, který se usadil na dně, a zkoumaje tak jeho teplotu, opatrně trošku usrkl. V pořádku. Už byl vlažný. Vypil naráz celou polovinu a odložil ho zpět. Zavrtal se zpět pod peřinu a zavřel oči. Chtěl si nechat zdát o Tomovi.
Spánek ale nepřicházel. Netrvalo ani půl hodinky a prášek na bolest hlavy zapůsobil, jak prorokovala Elke. Necítil se sice úplně fit, ale spát se mu nechtělo, a navíc se mu začaly honit hlavou výčitky, že zatímco on se tu tak válí, utíká mu spousta studia. Napadlo ho, že by se alespoň mohl informovat, co přesně zameškal. Elke by nemusela ani moc nadávat, protože on se nijak daleko nechystal. Na jeho patře měla pokoj jedna holka, o které věděl, že by mu mohla půjčit poznámky a ne ho nakopat do pozadí tak, jak by to nejspíš udělala valná většina jeho super přátelských spolužáků, u kterých se těšil nesmírné oblíbenosti. Přeci si z nich ale nebude dělat vrásky. Všichni to byli blbečci a on jim teď vytře zrak, až se objeví po boku Toma.
Vysoukal se na vratké nohy a natáhl na sebe tepláky, které měl přehozené přes židli vedle postele. Ještě mikina a bačkory, poznámkový blok a tužka, a mohl vyrazit. Došel na konec chodby a zaklepal na dveře s číslem 206. Za chvilinku se mezi futry objevila hlava s dlouhými, hnědými, nikterak zajímavě učesanými vlasy. Bill by je spíše definoval jako silně neupravené a zanedbané, teď ale neměl v úmyslu řešit vzhled téhle malé šmudly.
„Ahoj.“ Usmál se na holku, protože ta se netvářila moc přívětivě. Vypadala, jako by právě lezla z postele, a to zadkem napřed.
„Čau. Co potřebuješ?“
„Ehm. Já nebyl poslední dva dny ve škole a chtěl jsem se jen zeptat, co jste dělali.“ Vysvětlil stručně. „Mohla… mohla bys mi, prosím, půjčit výpisky a nebo já si jen napíšu poznámky, co si mám dočíst.“ Holka si dlouze zívla a otevřela víc dveře.
„Jasně, pojď dál.“
„Dík.“ Řekl Bill dříve, než se mu dostalo toho, co požadoval, a cupkal za ní do pokoje. Spolužačka se shýbla pro svůj batoh a vytáhla z něj dva vcelku objemné sešity.
„Tady najdeš všechno, co jsme dělali předevčírem a včera dopoledne. Pokud chceš ještě ty dvě přednášky, co byly k večeru, musíš za někým jiným. Já to hákla a byla na zápase. Pánové včera pěkně zaváleli, a já to pak byla s partičkou trošku oslavit.“ Spokojeně se zakřenila nad vzpomínkou ze včerejšího večera a podávala mu ty dva sešity. „Sleduješ taky basket?“ Zeptala se dřív, než stačil Bill odejít. Hned si na to ale taky odpověděla. „I když ty asi ne. Moc na to nevypadáš.“
Bill zpozorněl a otočil se.
„Ty jsi byla včera na basketu?“
„No jasně. Vždyť o tom mluvím, ne?“ Div, že si ta holka nevykroutila kolečko na čele, jak si myslela něco o Billově zabedněnosti.
„Našeho univerzitního týmu? Oni hráli doma?“ Vyptával se Bill dál, a nebyl sto to pochopit. Lhali mu. Kdo z nich? Tom Elke a nebo Elke jemu. Co se to jen děje?
„Jo.“
„A… a Tom Trümper hrál s nima?“ Ujišťoval se, jestli nedošlo k nějaké mýlce.
„Nepomátl ses? Bez něj by nevylezli na hřiště. To by si ani neškrtli.“ Kroutila nad Billem hlavou. Ten kluk byl prostě mimoň tak, jak se o něm povídalo, a ona se v tom teď jen utvrdila.
„Billeeee!“ Dolehl k těm dvěma hlas Elke, který se jako siréna nesl po chodbě. „Billeeeeeeeee!“ Vrátila se dříve než čekal.
„Tak teda ještě jednou dík.“ Zmohl se chlapec přidušeně znovu poděkovat a v podivné zmatenosti se vypotácel před její pokoj.
„Dones mi to nejpozději zítra, jasný?“ Křikla za ním ještě.
„Ježiši, Bille!“ Elke se k němu přiřítila a držela si ruku na srdci. „Kde se couráš? Ani nevíš, jak si mě vyděsil.“ Vyčetla mu hned. Opravdu se ale neskutečně lekla, když se vrátila obtěžkaná taškami z nákupu, a uvítal ji jen prázdný pokoj.
„Byl… byl jsem si jen pro učení.“ Mávl jí před nosem vypůjčenými sešity, aniž by jí věnoval pohled, a loudavým krokem se vracel do svého pokoje.
„Aha…“ Protáhla jen Elke a dnes už byla druhá, kdo nad ním kroutil hlavou. „A to nemohlo počkat? Víš, že máš odpočívat.“ Rýpla si do něj, když se malinko vzpamatovala. Tuhle Billovu posedlost studiem ona asi nikdy nepochopí.
On na ni ale už víc nereagoval. Sešity hodil na psací stůl, sedl si na kraj postele a nepřítomně zíral před sebe.
„Drahoušku, co je? Tobě je zase hůř, viď?“ Chtěla hned úzkostlivě vědět brčálová víla. Vždyť byl tak plný optimismu a jeho tvář hrála úsměvy i přesto, že mu nebylo nejlíp, a teď se mu v obličeji zase usadily chmury.
„Trochu.“ Připustil Bill a zvrátil se do přikrývek. „Asi zkusím na chvíli spát.“ Otočil se k ní zády a přikryl se peřinou. Dal tak jasně najevo, že chce mít klid. Žádné další řeči, tabletky, čaje nebo jakákoli jiná péče. Jen ticho. Elke si povzdechla, ale nechala ho být. Usadila se do křesla a otevřela knížku. Nebylo to nic hlubokomyslného, ale ona se musela nějak zabavit po ty dlouhé hodiny, které Bill jen vyspával. Stačilo vydržet už jen dnes do večera. Stein už je na cestě zpět.
* v Egyptě by se dal titul „písař vojsk“ přirovnat k dnešnímu generálovi.
autor: Ainikki
betaread: Janule
kdyby nevstával z tý postele tak je klid! Sakra ať ten dědula už dorazí!!!
o můj bože! Nejprve sem si myslela, že ta holka tam bude s tomem… aspoň že tak… uuuf xD
ou nee 🙁 len aby sa to nekomplikovaloa nech Stein uz dojde ! ja ich uz chcem vidiet spolu! 🙁
Hmm… Když Elke dokázala Billa přesvědčit, myslím, že jí uvěří, když mu nakuká, že si ta "holka nahoře" asi dělala jenom legraci nebo já nevím. Ale doufám, že to dopadne dobře. Stein to musí stihnout, nebo mě máš na svědomí 😉
snad s tím prstenem nebudou žádné problémy… kdyby se mu někde ve vlaku zakutálel pod sedačku, asi bych to nevydržela a šla bych ho do tý povídky najít sama xD nemůžu se dočkat dalšího dílu 😀
Jéééžiš, holka jedna pitomá, to nemohla držet pusu!!!
A teď je to všechno v dupce 🙁
No to snad ne… mam sto chuti te krave zakroutit krkem a Stein se taky nekde flaka, at se ani neopovazuje dorazit pozde nebo bez toho prstenu
Uz se nemuzu dockat dalsiho dilu, je to naprosto dokonala povidka… Vsechna slava Ainikki
boze-…. to je truba ta baba.. chudacik Bill…. no.. hadam to vsetko dopadne dobre.. musi to dopadnut dobre.. no rychlo pokrackooo.. sup sup ..xDD
OMG proč tam chodil a ona taky musela všechno vygdákat. Snad to bude ok. A Stein přijede včas, jestli ne, tak mě asi švihne! Těším se na další díl:-)
ouu… tak to jsem zvědavá, jak to bude dál! Rychle pokračování! Tuhel story zbožňuju 🙂
Ty kráso, doufám, že Steina někdo nepřepadne a ten prstýnek mu aspon půjčí! ale chudák Bill, snad to stihnou! já už se tu radovala (a to předčasně, nejsem taková jako Elke :)) a zase komplikace, uá..ale jako musej to stihnout, prostě jinak…!!
Tiež som si myslela, že tam bude s ňou Tom v posteli ale asi je to už jedno, stejne sa Billi rozhodol umrieť žiaľom 🙁