Critical moment 4.

autor: Tomi

Bolest i vášeň… To všechno v jednom žáru…

Tak mě všichni opustili. Chocolate cake i Vanilka. Kluci, který se mě ujali, když jsem přišel poprvý. Vysvětlili mi, co a jak. Nikdy jsem se nedozvěděl, jak se doopravdy jmenovali. Zůstaly jenom matný vzpomínky na černovlasýho nespoutanýho kluka a věčně zasněnýho asiata odbarvenýho na blond. A teď zmizel i Tommy. Můj skoro brácha. Můj tajnej milenec. Tolik chtěl změnit účes. Jeho snem bylo mít tmavý vlasy spletený do úzkejch copánků. Kdepak je mu konec? Snad mu nic nechybí. Není mu zima a nikdo ho netýrá. Sáhl jsem do kapsy pro papírovej kapesník a opatrně jsem si utřel nezbednou slzu v koutku oka. To mi tak chybělo, mít rozmazaný stíny a před klientem vypadat jako horník po směně. Zůstal jsem sám. Jak smutný. Otevřel jsem okýnko a vyhodil ho ven.

„Co děláš za kraviny.“

„Co je ti do toho.“ Frank mě musel točit. Měl jsem taky trošku strach. Co když mi nosí smůlu? Néé. Nesmím na to myslet. Je to akorát Mathyasova vina. On mě tam poslal a moc dobře věděl, co se může stát. On mi nedal pokoj, i když jsem byl nemocnej. „Ruku k tomu nepotřebuješ. Stačí, když si lehneš na záda.“ Začal jsem zhluboka dejchat. Nesmím se nervovat.

Zaklepal jsem na dveře. Otevřel mi vypracovanej blonďák. To zase bude něco. Doufal jsem, že to s ním rychle odbydu. A nemýlil jsem se tak moc. Naštěstí mě neobtěžoval speciálníma přáníma. O půl hodiny později jsem ležel na boku. Moje tělo se zmítalo otřesy a já počítal okna protější budovy.

„Neraduj se.“

„Ježíš, ty mi sereš.“

„Ty mě taky. Jsi věčně ukňouranej a nic ti není vhod. Ale to je Mathyasův problém.“

„Hmmm. Ještě než se vrátíme, mám pro tebe něco speciálního. Je to doktor…“ Pokračoval dál, ale já ho nevnímal. V týhle čtvrti jsem nikdy nebyl.

„Víš, jak se máš chovat? Néé, že to zvoreš.“

„Jo, nepoučuj mě.“

„Máš dost šprcek?“

„Jdi do háje.“ Jak říkám, snažil se mě pokaždý rozžhavit do běla.

Opatrně jsem zazvonil. Měl jsem takovej divnej pocit v břiše. Bylo to divný. Nejradši bych se otočil a utekl, ale to jsem přirozeně nemohl. Několikrát jsem musel zvonit, než jsem uslyšel kroky. Kdo bude za těma krásnejma drahejma dveřma? Nějaká bestie, co mě zase zřídí k nepoznání? K mému údivu otevřel muž kolem třiceti let a pozval mě dál. Slušelo mu to, ale zdání klame. Sotva ujdeme pár kroků, tak se na mě vrhne. Měl vlnité černé vlasy a jeho oči měly zvláštní odstín šedi. Vysokej. Štíhlej.

„Tady se posadíš a počkáš.“ Poslušně jsem si sedl do krémově hnědý sedačky z kůže. Delší dobu se nic nedělo. V obýváku jsem seděl sám. Sundal jsem si mikinu. A stále nikdo nepřicházel. Mám se bát?

Přemýšlel jsem nad svýma věcma, když v tom jsem ho uviděl. Asi jsem se zbláznil. Prudce jsem vstal a chtěl utéct.

„Nééé…“ Zbláznil jsem se. Fešnej doktor se změnil ve Vlada. „To není pravda.“

„Promiň, Bille, nechtěl jsem se tě polekat, ale jinak to nešlo.“ Skočil jsem mu do náruče. Tak šťastnej, že není přelud. Hurá, není to mámivej sen, ale realita. Máme pro sebe celej život. Brzdi, Bille, varoval mě hlas uvnitř mě. „Tak tys mě našel?“ Políbil mě. Začali jsme ze sebe rvát oblečení jako smyslů zbavený. Za každou cenu jsme chtěli dokončit to, kde jsme posledně skončili. Jazykem jemně přejížděl po mých rtech. Tolik něhy jsem si snad ani nezasloužil. Nekonečně dlouho mě hladil a prstama mi dráždil bradavky. Když přidal jazyk, mohl jsem se zbláznit. Pobízel jsem ho, ať už nečeká a pronikne do mýho nažhavenýho těla. Tomuhle se říká milovat. Mohl jsem se dotknout hvězd. Šílel jsem a zatínal mu svý dlouhý černý nehty do zad. „Prosím. Prosím. Nemuč mě. Konečně udělal, o co jsem ho žádal. Opatrně. Postupoval kousek po kousku. Všechno uvnitř mě exponovalo. Bylo to nejúžasnější, co jsem zažil. Zastínilo to i zážitky s Tommym.

„Je mi to líto, Bille, ale budeš se muset vrátit?“

„Co prosím?“ Můj mozek, totálně zatemněj láskou a předchozím bouřlivým milováním, nic nechápal.

„Nechci riskovat. Budeme se scházet, než něco vymyslíme. Víš, jak to dopadlo posledně. Musíme vzbudit důvěru. Nechci o tebe znova přijít. Musíme být opatrný.“

„Máš pravdu. To je rozumný.“ Začal jsem se oblíkat. Přitiskl mě k sobě.

„Neboj se. Zase budeme spolu.“ Smutně jsem se na něj usmál. Byl čas jít.

„Jsi nějak vysmátej. To byl tak dobrej? Vošukal tě pořádně? Jen se pochlub.“

“ Jo. Několikrát, ty chytráku.“ Zavřel jsem oči. Znova si přehrával ty okamžiky prchavého štěstí, ale i to stačilo, aby můj život dostal nějakej smysl.

„Kampak?“

„Jsem unavenej.“

„To počká. Rád bych se s tebou pomazlil. Těším se na tvojí pusinku.“ Provokativně si přejel rukou po rozkroku.“ Mathyas má dar všechno krásný zkazit. Vešel jsem do pokoje a on za mnou. Okamžitě si svlíkl džíny a triko a jenom v boxerkách se uložil na postel. Sundal jsem si mikinu, která voněla Vladovým parfémem. „Tak bude to?“

„Jo.“ Přišel jsem k němu. Za ruku mě strhl na postel. Váhavě jsem přejel prsty po černý látce, nakonec jsem mu je sundal. Nejdřív jsem ho líbnul na hrudník a kolem pupíku. Pak do třísel. Potřeboval jsem se duševně připravit na to, co přijde.

„Ne. Zarazil mě. Uděláme to jinak.“ Vstal a já jsem před ním musel klečet. Přirážel mi do pusy. Musel se cítit jako velkej king. Myslel jsem na něco jinýho. Ucítil jsem, že se blíží jeho vrchol. Pochopil, co chci udělat a stiskl mi nos. „Pěkně to spapáš.“

Těšil jsem se, až uvidím Vlada. Nešlo to každej den. Někdy se poštěstilo, že jsem ho viděl jednou za tejden nebo dvakrát. Nechtěl vzbuzovat podezření a chudák, kde měl brát tolik peněz. To mě naplňovalo melancholií. Prožíval jsem hezký chvíle, který jsme ovšem museli krást jako zloději. Povídali jsme si, a nebo se milovali. Občas šli ven. Záleželo, na kolik hodin mě zaplatil.

Všechny mý oběti stály za to. Lepšího kluka bych nikdy nenašel. Byl tak sladkej, když mě posledně uviděl. Nechtěl uvěřit, že jsem to já. Určitě mě miluje nebo má alespoň rád. Pár věcí mi ovšem dělalo starost. S útěkem to nemělo nic společnýho, ale spíš s tím, co Bill udělá, až se dozví, že jsem něco jako Mathyas. On prodává kluky a já drogy.

Teplá voda ve vířivce mě uspávala tak jako Vladovy polibky, a nebo za to mohlo šampaňský? Ovšem bez jahod. Po těch se osypávám.

„Nespinkej.“

„Nee.“ Ošil jsem se. „Já nespím. Užívám si tvojí přítomnost a tady všechno.“ Políbil mě a rukou jel níž a níž, až se dotkl mýho choulostivýho místa. Obemknul ho prsty.

„Jééé nedělej.“

„Co nemám dělat.“ Zakňoural jsem. „Já myslím, že chceš, abych pokračoval.“

„Jooo.“

„V tobě se člověk nevyzná.“ Zasmál se a dál si se mnou hrál.

„Rozhodl jsem se, že tě prodám. Nebavíš mě.“ Snažil jsem se tvářit klidně. Nechtěl jsem, aby Mathyas poznal, co se uvnitř mě odehrává. Zuřila ve mně bouře. Nééé. To snad ne. Místo toho jsem klidně, řekl: „Kdy? Kdy si mám sbalit věci.“

„Jenom jsem tě zkoušel. Tebe nedám nikomu. Nechci o tebe přijít. To tě radši zabiju.“ Nechápal jsem ho. Asi další z jeho psychologickejch her. Je to trapný, ale mlčel jsem. „Pojď ke mně zlato. Uděláme si hezkej večer.“ Tak po tom se mi fakt stejskalo. Jako by nestačilo, že každej večer, a někdy jsem začínal už brzo odpoledne, musím uspokojovat tolik nejrůznějších mužů.

„Tak jak to chceš.“ Jak jsem na začátku řekl větu, kterou nepoužívám. Je to laciný, ale k Mathyasovi se to hodilo. Nač se zdržovat?

„Jak to chci? Udělat ti to hodně tvrdě, až budeš skučet, abych přestal, ty zmetku.“ Naštěstí mu zazvonil mobil. Volala mu ta jeho. „Máš štěstí. Musím odejít. Vynahradíme si to příště.“

„Určitě.“ Zašeptal jsem za ním ironicky.

Dočkal jsem se. Už nebudu ničí věc. Za dva měsíce a kousek mi řekl, že je čas. Až přijdu příště, tak už se tam nevrátím. Dopoledne jsem nemohl spát. Pořád jsem na to musel myslet. Tolik jsem si přál, aby to vyšlo.