Hope 26.

autor: B-kay

Minuty pomalu ubíhaly, já jsem je ale vůbec nevnímal. Seděl jsem u okna s tváří doslova přilepenou na chladném skle, dívajíc se na hvězdy. Byla přímo dokonalá noc. Na uhlově černé obloze se jako drobné diamanty třpytily zářící hvězdy. Vypadalo to opravdu hezky. V mysli se mi téměř okamžitě vynořila vzpomínka, kdy jsem se takhle na hvězdy díval naposled…

…Mohlo mi být kolem pěti let. V den svých narozenin jsem si sedl k oknu a zadíval jsem se na oblohu stejně, jako jsem se na ni díval teď. S jediným rozdílem. Plakal jsem. Měl jsem narozeniny a nikdo mi neřekl jediné hezké slovo. Já jsem od nich nečekal dárky. Nepotřeboval jsem je. Moc jsem si přál, aby alespoň na mé narozeniny byli ke mně trošičku milejší. Bratranec však úplně zapomněl, že jsem nějaké narozeniny vlastně měl a celý večer se tvářil, že neexistuju. Pak se se svou holkou do noci koukali na televizi a mně neudělali ani večeři. Nevykoupali mě, neuložili mě spát. Na všechno jsem byl sám. Dokonce i pohádky bych si četl sám, kdybych uměl číst. Nezbývalo mi nic jiného, než smutně listovat v knize a dívat se na obrázky. V ten večer jsem však knihy vůbec neotevřel. Seděl jsem u toho okna, plakal jsem a třásl jsem se. Bylo mi smutno a neměl jsem nikoho, kdo by mě přitulil. Proto jsem se jenom díval na hvězdy a přál jsem si, aby to všechno skončilo. Aby si pro mě přišli rodiče, a abych už mohl odejít. Proč měli jiné děti tatínka i maminku a já byl pořád sám?

Po chvilce mě však upoutala drobná hvězda, která se rychle sklouzla po obloze a zmizela. Přišlo mi to jako zázrak. S otevřenou pusou jsem se díval na místo, kde se ještě před chvilkou třpytila drobná hvězda.

Zhluboka jsem se nadechl, spojil jsem dlaně, jako bych se modlil, a vzlykajíc jsem vyslovil své přání. „Hvězdičko, prosím, udělej něco, abych už nebyl takhle sám. Prosím…“

Mé přání se však splnilo téměř patnáct let poté, co mi drobná zářící hvězda, alespoň na krátký okamžik dovolila okusit, jak krásně vypadají zázraky. Teď už jsem žádnou hvězdu nepotřeboval. Svůj zázrak jsem právě prožíval. Nedovedete si představit, jaké to je, nemít nikoho, a najednou potkat kluka, který vám dá celé své srdce.

„Můžu?“ ode dveří se ozvalo tiché klepání, vzápětí z nich vykoukla Billova krásná tvář. Tvářil se trošičku nejistě a ustaraně. Zřejmě se bál, že to s jeho mamkou nevyšlo a já budu pořád zničeně ležet na posteli.

„Pojď ke mně,“ natáhl jsem k němu ruce. Pořád jsem však šeptal, protože jsem nechtěl probudit Tilí, spokojeně spící v postýlce. Bill se kouzelně usmál, zavřel za sebou a talíř, který držel v dlaních, položil na postel. Byl jenom v županu, zřejmě se chystal vykoupat. „Podívej,“ řekl jsem tiše, a když se mi posadil na klín, pečlivě jsem si jej chytil kolem boků. Bill se opřel hlavou o má ramena, uvolněně vydechl a krátce natočil tvář na stranu, aby mě mohl políbit alespoň na líce. „Jedna z nich, mě přivedla za tebou,“ řekl jsem tiše, ukazujíc na drobné, zářící poklady. „Jsem vděčný každé z nich,“ nečekaně se ke mně otočil a zadíval se mi hluboce do očí.

„Tome,“ najednou se tvářil vážně. Oči měl dokonce lesklé od slz. „J-já nevím, co by se mnou bylo, kdybych tě ztratil. Nechci tě nikdy ztratit tak, jako jsem ztratil i ji. Nedokážu si představit život bez tebe…“

(Bill)

To, co jsem mu řekl, mě děsilo každým dnem víc a víc. Tak moc jsem se bál užívat si svého štěstí. Bál jsem se, že se mi to vymstí přesně, jako i tehdy se Sárou. Štěstí jsem považoval za samozřejmost, ne za dar. Tom mě ale změnil. Změnil mě od základů a já už nikdy nechtěl být takovým, jakým jsem býval předtím. Teď jsem prožíval to nejkrásnější období svého života. Stačilo mi cítit jeho vůni a teplo. Nic víc jsem nepotřeboval.

„Nemysli na takové věci. Teď jsem tady s tebou, a to je to jediné, co je pro mě důležité,“ usmál se a pohladil mě po tváři. Jeho úsměv jsem miloval. Usmíval se jako malý kluk, kterému se konečně splnilo dlouho vytoužené a očekávané přání. Tak něžný a nesmělý…

„Víš, že tě miluju?“ překvapeně jsem se mu zadíval do tváře. Nebyl jsem zvyklý na to, že mi to říkal tak často. Ale bylo to nádherné.

Možná mu rozhovor s mamkou opravdu pomohl. A já jsem byl neskutečně rád, že když vyšla z pokoje, usmívala se i přesto, že jí po tváři stékaly slzy.

„Já tě ale miluju trošičku víc,“ hravě jsem na něj zamrkal.

„Nene, to já tebe,“ brnkl mě do nosu a pošimral mě na břiše.

„Tak ty takhle!“ vesele jsem se zasmál a začal jsem jej lechtat všude, kam jsem dosáhl. Tom se v záchvatu smíchu svezl na zem, já na něj dosedl a dál jsem jej lechtal. Váleli jsme se po zemi jako dva malí kluci. Prostě jsme si hráli. Smáli jsme se, několikrát jsme se dokonce políbili. „Tak co, už máš dost?“ ještě naposled jsem jej pošimral na bříšku. Tom zakňučel, urychleně přikývl a zvedl packy nahoru na znak, že se vzdává. Zadíval jsem se na něj.

Oči mu i ve tmě nádherně zářily. Jeho bledá kůže získala v záři měsíce a hvězd zlatavý nádech.

„Jsi krásný,“ nepamatoval jsem si, zdali jsem mu to někdy řekl. Nebo prostě tímhle způsobem, ale to nebylo důležité. Řekl jsem mu to teď. Právě teď, když byla jeho tvář mnohem krásnější, než kdy jindy. Na líci měl zaschlé potůčky slz, které byly jediným důkazem jeho pláče. Po bolesti a smutku nezůstaly žádné stopy. Krásně se na mě usmíval a já snad posté uvažoval nad tím, jak je můj život nádherný, když jej sdílím s ním.

„Když jsi mě potkal tehdy v parku, jistě sis myslel něco jiného,“ najednou trošku posmutněl a já moc dobře věděl proč. V tom parku jsem jej našel zabláceného a promrzlého na kost. Byl špinavý a třásl se jako malej pejsek. Dokázal bych jej tam nechat jedině tehdy, pokud by mi chybělo srdce. A právě srdce mi nedovolilo odejít a nechat jej v bouřce samotného.

„Víš, co jsem si myslel?“ přesně jsem si pamatoval myšlenky, které mi tehdy vířily hlavou. Tom zavrtěl hlavou. „Přemýšlel jsem, kde ses tam vzal. Nedokázal jsem pochopit, co dělal tak krásný a mladý kluk v takovém stavu, uprostřed bouřky. Bylo mi tě tehdy moc líto. Ale byl si roztomilý. Jako malé dítě, když spadlo do louže,“ chtěl jsem to všechno odlehčit, a proto jsem se na něj usmál, vstal jsem a natáhl jsem po něm dlaně. „Půjdeme spinkat, hmm?“ Když jsem se zadíval na hodinky zjistil jsem, že bylo něco po půlnoci. Tom se chytil mých dlaní a já mu pomohl vstát.

„Myslel jsem, že se chceš jít vykoupat,“ ukázal na můj župan a tiše zazíval.

„To počká. Chci být s tebou,“ lehl jsem si k němu a opatrně jsem jej přikryl. Tom se ke mně něžně přitulil a položil si hlavu na můj hrudník.

„Měl jsi pravdu,“ zašeptal se zavřenýma očima. „Opravdu je to jako ukolébavka,“ políbil mě do vlasů a klesl hlavou zpátky k místu, kde se ozýval tlukot mého srdce. „Dobrou noc, Bille,“ cítil jsem, jak se ke mně přitulil ještě víc. Jeho tělo nádherně hřálo.

„Dobrou noc Tome,“ pohladil jsem jej po vlasech. Už teď jsem se těšil na další ráno, kdy se vzbudím v jeho náručí…

autor: B-kay