autor: Rachel
Vůbec nebyl sto si uvědomit, jak dlouho jej líbal. Bylo to jako pohádka, jako nádherný sen, kdy se jeho rty poprvé otřely o ty Billovy a splynuly s nimi v prvním jemném polibku. Jako by pro jejich majitele najednou neexistovalo nic – jen naběhlé polštářky černovlasého chlapce, které se jen před několika málo vteřinami poprvé setkaly s těmi jeho.
A i přesto, že jejich krátký polibek trval jen pár vteřin, Tomovi to připadalo jako celá věčnost. Věčnost, kdy se seznamoval s novou, ještě nepoznanou příchutí narůžovělých rtů, ochutnával je a poznával těmi svými. Byly to právě jeho rty, jejichž polibek právě ulpěl na těch Billových, a byl to právě Tom, který vůbec nevnímal nic kolem sebe. Nevnímal a ani nechtěl. Nic a nikdo pro něj v tuto chvíli nebyl důležitější, než černovlasý chlapec, sedící naproti němu a jeho rty, na které Tom vtiskl poslední svůj polibek. S přivřenými víčky se od něj odtáhl a slabě vydechl, to, co se však dolinulo k jeho uším, ani v nejmenším neočekával.
„Ne… ještě ne, prosím. Já se ještě nechci probudit,“ tichý hlas protrhl ticho v pokoji a jeho majitel si ani neuvědomil, co těmi pár slovy chlapci sedícímu před sebou způsobil. Nehybně seděl na své nemocniční posteli s přivřenými víčky a téměř nedýchal. Bál se, že když udělá jen sebemenší pohyb, gesto či zvuk, krásný sen se změní v pouhou mýdlovou bublinu, v pouhé nic, a to on nechtěl. Bylo mu jedno, co se právě kolem něj odehrává, bylo mu jedno, co je skutečnost a co sen. Přál si jen jedno jediné. Naběhlé, plné rty – to bylo to, po čem v tuto chvíli toužil víc, než po čemkoli jiném. A jeho přání se mu brzy vyplnilo…
Nemohl tomu uvěřit. Jeho první polibek! Kolikrát si jej představoval, kolikrát o něm snil. Všechny jeho sny a představy však zanikly se skutečností, která byla tisíckrát krásnější. Nemohlo se jí vyrovnat nic, byla to ona, kterou Bill právě žil a kterou vnímal. Skutečnost, při které se jeho srdce rozbušilo jako o závod, jeho tělem projel záchvěv lehkého šimrajícího pocitu a v jeho mysli se vynořil pár hlubokých oříškových očí…
Ani jeden z nich nevnímal nic kolem sebe. Ani jeden z nich nepřemýšlel nad následujícími okamžiky a ani jeden z nich si neuvědomoval následky svého chování a toho, co se mezi nimi v několika posledních minutách odehrávalo. Uvědomil si to až Tom, který pomalu přerušil jejich krátký polibek a zadíval se do té jemné tváře před sebou. Odpovědí mu byl tázavý pohled dvou čokoládových očí. A nebyla to jen zvědavost, kterou v něm Tom mohl vidět. Byla to také nechápavost a zmatek, který černovlasý chlapec, dívající se do jeho očí, začínal pociťovat. Jako by se i on probral z toho chvilkového omámení, které jej dokonale zbavilo všech smyslů, jako by i on najednou prozřel. Pomalu si začal až teď uvědomovat, co se stalo, ani v nejmenším však netušil, co by měl říct. Proto jen nesměle vzhlédl k mladému lékaři před sebou a zadíval se do jeho očí, hledajíc v nich odpověď.
Tom si nervózně stisknul prsty, zatímco jeho mysl pracovala na plné obrátky. Co se bude dít dál? Jaké budou následky? To nevěděl ani sám Tom, věděl však, co udělá teď. Ticho v pokoji ho činilo až moc nervózním a nejistým a on se rozhodl jej protrhnout několika svými slovy.
„Ehm… B-Bille, promiň, j-já… to… omlouvám se. Omlouvám se, jestli… jestli jsem tě tím nějak vylekal, nebo… A-asi to ode mě nebylo nejlepší vůči tobě, ale… Měl bych ti asi něco říct…“ odmlčel se, zatímco si v hlavě formuloval všechny své myšlenky. Nemělo smysl, aby teď cokoli zapíral. Nechtěl lhát a ani nechtěl být zbabělý po tom, co se právě mezi nimi stalo. Věděl, že by si to Bill, zmateně sedící proti němu, nezasloužil. A také věděl, že už není cesty zpět.
„Vím, že… Že bys mě vůbec nemusel poslouchat. Mohl bys mě poslat pryč, možná se mi vysměješ. Já jen nechci, abys byl z toho zmatený ještě víc než jsi, a abys mě potom pokládal za zbabělce. Možná to vyzní hloupě, ale to mi ani v nejmenším nezabrání v tom, co ti chci říct. Říct ti, že… Že od prvního dne, kdy jsem tě poprvé spatřil v tomhle pokoji, spícího na téhle posteli, jsem nemyslel na nic a na nikoho jiného, než… Než na jednoho černovlasého pacienta, který mě okouzlil už v prvním okamžiku, kdy jsem jej uviděl. A i přesto, že se ke mně prvních pár dnů choval nepřístupně a odtažitě, získával si mě den ode dne víc a víc, a já k němu pocítil něco, co jsem ještě nikdy u nikoho nepocítil. Něco neobvyklého a zvláštně krásného. A po těch pár dnech, kdy jsi mi podal ruku a poprvé ses na mě usmál, jsem to cítil také, a teď už to vím. A také vím, že to asi není úplně normální, a já jsem možná ten největší blázen na světě. Tohle se mi ještě nikdy nestalo a možná teď budu ten nejhorší doktor v celé nemocnici. Ještě nikdy jsem se do žádného pacienta nezamiloval,“ přiznal a posledních pár slov téměř zašeptal. Vůbec netušil, jaká bude Billova reakce, proto jen sklopil hlavu a nervózně očekával svůj ortel. Bylo mu jasné, že Billova reakce by mohla být jakákoli, stalo se však něco, co ani v nejmenším neočekával.
Na rtech černovlasého chlapce se rozlil milý úsměv a Bill jen překvapeně zamrkal, nevěříc vlastním uším. Čekal všechno, tohle však ne. Bylo to jako pohádka, jako něco neskutečně krásného, co u Billa opět vyvolalo už známé šimrání třepetavých motýlích křídel v jeho bříšku a bušení jeho srdce tak silné, až si Bill myslel, že mu každou vteřinu vyletí z krku. To by bylo však nic v porovnání s tím, co se právě dolinulo k Billovým uším a co mu vyvolalo na tváři mile překvapený úsměv. On mu právě vyznal lásku! Mladý lékař, který Billa okouzlil tak, jako ještě nikdo jiný, o kterém Bill snil, a na kterého se těšil každý den ode dne víc a víc, mu právě vyznal své city několika pouhými větami. A i přesto, že jich bylo jen pár, Billovi to vůbec nevadilo. Pochopil jejich smysl – a také pochopil, že i on teď musí dát průchod svým citům a dát slovo něčemu, co teď prudce tluče v jeho hrudi.
„A já jsem se ještě nikdy nezamiloval do žádného doktora,“ zašeptal tiše a během vteřiny, jen krátkého okamžiku na sobě ucítil pohled dvou mandlových očí, které se na něj tázavě upřely.
„Cože?“ plné rty jen nevěřícně vyslovily jedno jediné slůvko a Tom očima vyhledal chlapce, sedícího před sebou, který pozvedl své oči k těm jeho. Ani on už nechtěl své city déle skrývat. Ne teď, když jej u srdce hřálo krásné vyznání mladého lékaře a on cítil, jak mu Tom visí pohledem na rtech. I on chtěl jeho srdce učinit šťastným a zahřát jej.
„Ano, i já se zamiloval, ale ne do pacienta, ale do doktora. Do doktora, který mi svými milými úsměvy, letmými dotyky a dlouhými pohledy jeho krásných, hlubokých očí dokonale popletl hlavu. A nezískal si můj obdiv jen svým vzhledem. Byl to i jeho přístup a vždy tak laskavé a milé chování ke mně, které mě přimělo dívat se na něj jinak, jinýma očima. Těma, kterýma se na něj dívám teď a kterýma jej vidím. Vidím jako nejlepšího lékaře a možná i něco víc. Možná o tom ještě neví, ale byl to právě on, kdo si dokázal získat mou přízeň a obdiv, a kdo ve mě vyvolal myšlenku, že i já bych se mu mohl líbit. A tuto myšlenku mi teď potvrdil,“ Billova tvář se rozjasnila a Bill se oddaně zadíval do Tomových překvapených očí. Překvapení a úžas, který se v nich zračil, jej ujistil v tom, že jeho pár vět mělo na jejich majitele ten správný účinek, který vyvolal na Billových rtech další úsměv a dodal mu odvahu k tomu, co chtěl právě říct.
„Nevím, jestli jsi to poznal nebo ne, Tome. Ale opravdu si myslíš, že já jsem to ještě nepoznal? To by ses nesměl tolik nesměle červenat a koktat pokaždé, když jsme spolu mluvili,“ zašeptal a jen ta vzpomínka na až za ušima rudého, koktajícího Toma, mu celou jeho tvář rozzářila milým úsměvem.
A nejen jeho. Tomův výraz se změnil na usmívající se a Tom se pousmál nad tím, co mu způsobovalo jeho červenání a nesouvislé mumlání, po kterém teď nebylo ani památky. Veškerá jeho nervozita a strach z něj opadly a najednou byl Tomovi, sedícímu na posteli, úplně cizí. Cítil se uvolněně, příjemně a krásně a ani v nejmenším nedovedl pochopit své pocity, když do tohoto pokoje vcházel. Možná to byl Billův úsměv, který Tom tolik miloval a obdivoval od prvního okamžiku, kdy jej spatřil, nebo city, nad jejichž vyznáním se tolik dní obával.
„Já vím, ale… Nemohl jsem si pomoci. Pokaždé jsem si říkal, jak budu mluvit plynně, ale… Když jsem tě potom uviděl, tvůj úsměv a tvé rozzářené oči, pokaždé mi to vyrazilo dech. Vyrazilo dech až natolik, že jsem se potom dokázal jen ztrapnit. Vím, že jsem byl hloupej a trapnej,“ zavrtěl hlavou a v duchu sám sebe fackoval. Bill to však takhle vůbec neviděl. Nesouhlasně zavrtěl hlavou a nato na sobě ucítil Tomův nechápavý pohled.
„Ne, to ne, Tome. Nebyl jsi hloupej, ani trapnej a ani nejsi. Pro někoho jiného možná, ale… pro mě ne. Líbil ses mi když… když jsi koktal. Nebýt toho, asi nikdy bych si neuvědomil, co k tobě cítím a že… že se ti líbím,“ zašeptal téměř neslyšně a neubránil se lehkému ruměnci ve svých tvářích. A Tom si ho všiml. Sám pro sebe se pousmál a zasněně přivřel víčka. Jestli je to, co cítí, opravdu láska, potom už nic nemůže být krásnější.
„Sám sebe nechápu,“ zašeptal, a když viděl, jak zvědavě se na něj Billovy oči zadívaly, znova se pousmál. „Nechápu, proč jsem ti to neřekl dřív, ale… Bál jsem se, že mě odmítneš. A přitom to, co cítím, je tak něco silného a krásného,“ odmlčel se a tentokrát to byl on, kdo svýma očima vyhledal ty Billovy. Zbývala už jen jediná otázka.
„Nevím, jak… jak to bude dál, Bille. Jediné, co vím je, že… Že už nechci být jen tvým doktorem a ani nechci, abys ty byl jen mým pacientem. A… jsem si jistý, že to nechceš ani ty. Chtěl bych… přál bych si něco víc,“ zašeptal zvláštním zastřeným hlasem a podvědomě se pomalu začínal sklánět k Billovým rtům, aby své city vyjádřil polibkem, odpovědí na jeho činnost mu však bylo mírné ucuknutí Billovy tváře. Bill se pomalu odtáhl od už blízké vzdálenosti Tomových rtů a malinko se zamyslel. Nejde tu přeci jen o Toma, jde tu i o něj.
„Ale… na něco jste zapomněl, pane doktore,“ namítl tiše a v duchu se musel usmát nad Tomovým nechápavým pohledem.
„A na co?“ zeptal se Tom první otázku, která se mu utvořila na jazyku, a vůbec si nevšiml potutelného úsměvu, který začal pohrávat na Billových rtech. Bill se od něj kousek odsunul a natočil se k němu bokem.
„Zapomněl jste se mě zeptat, jestli… jestli vás budu chtít,“ Billovy rty už déle nedovedly skrývat svůj úsměv a Bill se pousmál, klopíc pohled někam dolů. Byl velmi zvědavý, jak Tom zareaguje a jak jeho zkoušku zvládne, jeho reakce mu však vyrazila dech. Tom se sám pro sebe pousmál, a aniž by se zabýval Billovými zvědavými pohledy, konečně udělal to, co chtěl udělat už dávno. Pomalu si kleknul před Billa a oddaně se zadíval do jeho překvapeného moře čokolády.
„Pane Bille Trümpere, nejkrásnější paciente z celé naší nemocnice, tímto se Vás ptám – budete se mnou chodit?“ pronesl s tím nejvážnějším výrazem ve tváři, který však pominul v okamžiku, kdy se jeho očím naskytlo to nejkrásnější, co se jim naskytnout mohlo. Billovy rty se zvlnily do jemného úsměvu a Bill se zatvářil přemýšlivě, moc dobře však věděl, že je to jen naoko. Jeho odpověď už byla dávno jasná.
„Ano,“ šeptl s milým úsměvem a vložil svou dlaň do té Tomovy, která ji zahřála svým teplem a schoulila ji k sobě. Tomova tvář se celá rozzářila a Tom se posadil zpátky za usmívajícím se Billem. Ani on se nebránil úsměvu a ani nechtěl. Cítil se najednou tolik šťastně, v tom si však na něco vzpomněl a svýma očima vyhledal ty Billovy.
„Ale… teď bychom to měli něčím potvrdit,“ namítl tiše a nato viděl, jak se Billovy rty jen velmi nesměle přibližují k těm jeho, aby jejich majitelé mohli stvrdit svá vyznání tím nejkrásnějším, co je stvrdit mohlo…
Slunce zapadalo za obzor a zanechávalo za sebou zářivě rudé odlesky letních červánků, když bříško Tomova palce něžně přejelo po hřbetu Billovy dlaně. Oběma jim bylo neuvěřitelně lehce, jako by se právě vznášeli na růžovém obláčku. A oni se opravdu vznášeli. Ani jeden z nich ještě před pár dny netušil, že by k tomu mohl stačit jen jeden tajemný a zvláštní pacient a hodný a laskavý doktor, teď to však věděli a cítili moc dobře. Cítili co, nebo spíše kdo je příčinou jejich pocitu, který oba cítili mnohem víc, než kdykoli předtím. Tom krátce pohlédl na své hodinky na levém zápěstí a povzdychl si.
„Promiň, Bille, ale už budu muset jít. Pro dnešek tu končím a jdu domů,“ vysvětlil a už teď se těšil na příjemně teplou sprchu a spánek. Bill chápavě kývl hlavou, nato však k Tomovi vzhlédl.
„Přijdeš zítra?“ vyhrkl trošku nejistě, stačil však jeden Tomův okouzlující úsměv a on věděl, že se nemýlí.
„Samozřejmě, že ano. Jsem přeci tvůj doktor,“ mile zamrkal a naposled se sklonil k Billovým rtům. Jemně jej políbil a s přáním dobré noci a s posledním zamáváním vyšel ze dveří pokoje na chodbu.
Billovy rty se zvlnily do úsměvu a on se uvolněně položil do bílých peřin, pokládajíc si dlaň na své bříško. Měl pocit, že motýlci v něm se můžou zbláznit radostí. Naposled pohledem spočinul na bílých, nemocničních dveřích a nato zasněně přivřel víčka nad krásou jedné jediné myšlenky, která jej příjemně zahřála u srdce. Ne, ty už nejsi jen můj doktor. A já už nejsem jen tvůj pacient.
A přesně nad touhle myšlenkou se pousmály i rty mladého lékaře, který zhasnul malou lampičku někde u své hlavy a naposled se zadíval na tmavnoucí oblohu, plnou malých, tvořících se hvězd. Zasněně se zaposlouchal do tlukotu svého zamilovaného srdce a nato se s myšlenkami na narůžovělé polštářky černovlasého chlapce s úsměvem odebral do říše snů.
autor: Rachel
betaread: Janule
sakriiš…že bych si šla taky lehnout do nemocnice? xDDD
[1]: já z tebou souhlasím udělám si něco trochu více vážného a třeba tam najdu na dětském oddělení svého opečovatele xDDD
Ale to vlatně nemůžu si lehnout do nemocnice nemám notas a nedostala bych se na net.Oprava nejdřív si koupím notas a pak si pudu lehnout an pokoj
Celou dobu se tu doslova culím jak měsíček na hnoji. Ten díl je krásný, tahle povídka je krásná. Děkuji Rachel, že jsi ji začala psát :o*
jo tak Tomi stydlín 😀 náhodou to je roztomilá představa :-)))
[2]: moje milá, dokud nebudeš mít noťas tak ždáná nemocnice, nebudu na tom icq do rána sama xDD
Rachel úúúúžasný..to je sladký a tak krásný..
Líbí se mi Tvoje povídky, pro tu čistotu až naivnost (v dobrém slova smyslu). Jak krásně dokážeš popsat city, lásku…vím, že když si přečtu Tvojí povídku, nenajdu žádné násilí, zlost ani nic absurdního, jen tu čistou lásku, která samozřejmě není bez komplikací. Děkuji za ten únik z reality do světa čisté lásky 😀
[6]: Děkuju, trošku jsi mě dojala, přiznám:-D
Jinak samozřejmě děkuju všem, po minulém díle už jsem myslela, že jste na mě a na tuhle moji povídku zanevřeli, ale vidím, že to není tak horké. Věčný nedostatek času, domnívám se a taky to znám:-D Děláte mi radost a já doufám, že já vám taky:-D
Díky moc
Vaše R. xD♥
To je tak dokonalý, to je neuvěřitelně napsaný, naprosto úchvatně! 🙂 a ta Tomova otázka, jetsli s ním Bill bude chodit, to bylo úžasný 😀
[6]: Lepšie by som to nenapísala.