autor: Ainikki
Chladná kamenná chodba, jejíž temnotu prozařovaly jen plápolající louče, a vzduch prosycoval zápach charakteristický pro dům mrtvých. Tolik známý, přesto odpudivý, až se jí z toho zvedal žaludek. Chtěla křičet hrůzou, ale znemožňoval jí to roubík v puse. Jen se tedy neefektivně zmítala v silných pažích šakalů* – těch žroutů mršin, jež ji měli přivést na onen svět. Když se po Ájeho smrti dověděla, jaký osud ji čeká, měla nejdřív nepředstavitelný vztek. Jak si jen mohl něco takového ten plesnivý dědek dovolit? Jako kdyby nestačilo, že ji donutil po Tutanchamonově smrti žít celý rok po jeho boku. Být manželkou muže, který byl snad třikrát starší než ona, se jí hnusilo. Ještě ke všemu ji nechával hlídat na každém kroku. Byla jako vězeň ve svém vlastním paláci a po roce vlády si pojde na sešlost věkem a ona ho má doprovázet na věčnost?
Pochopila, že to celé byl jen trest. Odplata za to, co provedla jeho chráněnci. Spíše by očekávala, že ji jednoduše nechá popravit, ale on byl mnohem důmyslnější. Téměř se to celé dalo přirovnat k pomstě. Měla litovat a pykat každičký den od skonu mladičkého krále, a nyní měla sama odejít tou nejstrašlivější smrtí, jaká jen existovala. Ona znala ta ukrutná muka, jaká zažívali ti, jež byli mumifikováni za živa. Vyndávání vnitřních orgánů od těch méně důležitých, až po ty životně nezbytné. Nikdo na světě by si nepřál takovou smrt.
Umdlévala strachy celou tu dobu, co ji táhli do místnosti, kde měl celý obřad proběhnout. Žádný z pocitů se ale nevyrovnal tomu, jaké zděšení se jí zmocnilo, když uviděla ten stůl a kolem spoustu nástrojů. Podlomila se jí kolena a hysterický výkřik jen zanikl v kuse látky, kterým měla ucpaná ústa. Mohla jen třeštit oči a třást se po celém těle.
A pak se v ní snad vzedmula poslední vlna odporu a vzdoru. Ona je nenechá. Ne bez boje. Ani netušila jak, povedlo se jí vyškubnout tomu, jenž ji v ten moment svíral, přiskočila ke stolu s nástroji a uchopila do svých svázaných rukou to, co bylo jejím vysvobozením. Lesklá ostrá dýka se mihla vzduchem a proklála dívce srdce. Pak už se jen bezvládné tělo sesulo k podlaze.
…
Profesor si vytáhl z kapsy saka kapesník a utřel si jím plešatějící vršek hlavy a celé čelo. Konečně z něj mohl opadnout veškerý stres a úlevně si vydechnout. Ve vagonu vlakové soupravy si našel volné kupé a usadil se tam i se svým malým pokladem, který byl důkladně uložen v jeho příručním kufříku. A že se tedy při jeho získávání zapotil, to musel uznat. Teď už si nad tou vzpomínkou dovolil se usmát, ale do zpěvu mu tedy nebylo. On a uchýlit se k tak přízemnímu kriminálnímu činu. Styděl se za to, ale bylo to nezbytné. Oficiální zapůjčení by bylo jen zdržením.
Flashback
„Vítám vás, profesore Steine, jsme vážně moc rádi, že jste zavítal do našeho ústavu.“ S uctivými poklonami ho vítal jeho o spoustu let mladší kolega z oboru, který pracoval pro zdejší malé muzeum, kde by měl být uložen onen Tutanchamonův prsten. Ten chlápek se na něj pořád tak podivně usmíval, že už si profesor začínal myslet, jestli mu třeba nezůstal kus salátu z jeho bagety, kterou jedl ve vlaku, mezi zuby.
„Vy si na mě asi nevzpomínáte, pane profesore, že ne?“ Zeptal se nakonec tak padesátiletý muž, když spolu mířili do depozitáře. Měl na sobě šedý nudný oblek a kravatu z oranžovo žlutým proužkem, která se k němu vůbec nehodila a vytvářela z něj tak docela směšnou figurku. Ne že by snad Stein nějak lpěl na posledních výstřelcích módy, ale tahle kombinace by snad bila do očí i naprostého neználka vkusu. Oblečení ale nebylo to, co ho zaráželo a mírně znervózňovalo. To jeho zkoumavé prohlížení jeho osoby s téměř až dementním úsměvem ve tváři, to bylo to, co mu příliš nesedělo. A teď se zřejmě ukáže, že by se měli znát, a stárnoucímu muži se stále nějak nerozsvěcelo.
„Promiňte. To už ty moje roky.“ Pokrčil omluvně rameny.
„V sedmdesátým devátým jsem chodil na vaše přednášky.“ Objasnil mu prostě. „Tenkrát jsem napsal otřesně první kolo testů a vy jste nade mnou nezlomil hůl a pomohl mi prolízt.“ Přihlouple se na něj dál šklebil a Stein se marně snažil si ho vybavit. Podobně pomohl nespočtu studentů, pokud o nich věděl, že to jsou pracanti, kteří sice nepobrali moc talentu pro egyptologii, ale s trochou píle a malého popostrčení mohli vystudovat a dostat nějaké takovéhle teplé místečko v nedůležitém zastrčeném muzeíčku. V té době totiž učil kdekoho. Nebylo to jako teď, kdy si ke svému důchodu brával jen pár těch nejlepších pro svoje vlastní potěšení. Tak jak si teď měl jenom vybavit jednu konkrétní tvář z doby někde před třiceti lety?
„A jistě. Už vím. Zase tak špatné to tenkrát nebylo, Paule.“ Přečetl si pohotově z jeho visačky jméno a pokusil se na něj usmát, doufaje, že nebude chtít vzpomínat na staré dobré časy. To by ho asi nejspíš milý Paul velice brzo odhalil, že ví jen starou bačkoru. Nic takového se ale naštěstí nedělo.
„Tak, tady to je. Všechno, co není k vidění na výstavě, je uložené tady.“ Paul odemkl robustní dřevěné dveře a nechal Steina projít. Ten se snažil předstírat zájem o celý depozitář a pečlivě si prohlížel i ty nejmenší bezcennosti s nezajímavým historickým původem, až konečně uviděl to, co potřeboval. Bez ladu a skladu se jen tak povaloval na dně jedné z vitrínek, které dokonce chybělo z vrchu sklo. Spolknul v sobě výtku, jak je jen možné, že o takové cennosti je tu tak špatně postaráno a raději začal jednat.
„Ale támhleta kniha.“ Zapálil se na oko pro nějaký svazek, který byl v knihovní polici na druhé straně místnosti. Oni tu měli skutečně uložené vše od staré keramiky, šperků, až po knihy a obrazy. Profesor nad tím jen kroutil hlavou, ale pořádek sem momentálně dělat nepřijel, takže mohl tak maximálně přivírat oči. „To bude zajisté nějaká vzácnost.“
„Myslíte ten lexikon?“ Ujišťoval se jeho bývalý student.
„Ano, ten. Mohl bych, prosím, nakouknout?“ Dožadoval se té obrovské knihy.
„Zajisté.“ Se servilním pousmáním byl ujištěn. Kolega v šedivém sáčku se k němu otočil zády a jal se šplhat po schůdkách, až k té horní polici téměř u stropu, aby onen svazek mohl dostat dolů. Neměl nejmenší šanci postřehnout, že mezitím, co se tak snažil, zmiznul z vitrínky jeden zlatý prstýnek…
Konec flashbacku
…
Doba oplakávání Ájeho smrti trvala jen velice krátce a pohřeb proběhl rychle a v tichosti. Anchesenpatoona konečně dostala, co zasluhovala, on ale žádný pocit zadostiučinění necítil. Prince mu to nevrátilo, pouze pokračoval tenhle život, který měl jen za dobu čekání, po kterou musel vydržet, než se s ním znovu spatří.
A on teď stál tady na vyvýšeném podiu a shlížel dolů na ty davy lidí, které se přišly podívat na svého nového krále. Dav šuměl a on po chvíli rozeznal, že provolávají jeho trůnní jméno. Džeser Cheprure. Linulo se z jejich rtů. Má-li být králem, tak tedy budiž. Tutanchamon Egypt miloval, a pokud on se teď bude moci postarat o to, aby tato země neupadla, a dál pokračovala ve své slávě a rozpuku, udělá to. Možná, že pak za to bude odměněn a celé tohle martyrium skončí šťastně. Nezbývalo než věřit, a s touhle důvěrou se Heremheb** zadíval na asi sedmnáctiletého chlapce, který postával opodál. Ájeho syn, o kterém božský otec nikdy moc nemluvil, tu najednou byl, a stal se tím, do kterého byly vloženy všechny naděje. Dědic Tutanchamonova a Herembhebova tajemství…
…
Bill se na posteli už asi posté převalil a rozlepil od sebe víčka, která se k sobě snažil silou vůle tlačit. Předstírat před Elke spánek nemělo význam. Na to měl až příliš plnou hlavu myšlenek a bohužel se mu moc nelíbily. Zcela očividně tu z něj buď jeho kamarádka, a nebo Tom, dělali hlupáka a on už toho měl dost. Už se nechtěl jen nečinně válet a čekat, jestli se tady Tom uráčí ukázat a oblažit ho svou přítomností.
„Mohla bys mi, prosím, podat můj počítač?“ Požadoval po své kamarádce a pracně se posadil. Nebylo mu vůbec dobře, ale nehodlal se tomu poddávat. On už konečně musel znát pravdu. Tyhle lži byly ubíjející.
„Jasně. Ale jestli ti není nejlíp, tak to není moc dobrej nápad.“ Neodpustila si hned ho poučit.
„Elke, prosím.“ Zaúpěl a chtělo se mu protočit oči. Ona byla teď to poslední, s čím tu hodlal ještě zápasit.
„Dobře, jak chceš.“ Zvedla Elke ruce do vzduchu na znamení ústupu a ze stolu mu položila do klína jeho notebook.
Bill odklopil monitor a netrpělivě čekal, až přístroj naběhne.
„Elke, chci si jen vyzvednout maily a tak.“ Kamarádka zřejmě nepochopila jeho jemné upozornění a dál setrvávala na místě.
„Do toho.“ Pobídla ho.
„Ehm, stojíš nade mnou.“ Řekl to tedy už trochu jasněji.
„Oh, jasně, promiň.“ Uvědomila si, že zírat někomu přes rameno do jeho schránky, není tak úplně košer, a vzdálila se. Usadila se znovu na svém křesle, ovšem neodpustila si ho po očku pozorovat. Moc se jí nezdálo, jak se Bill tvářil. Sice netušila, jak by měl vypadat výraz obličeje, když si člověk čte svoji poštu, takhle by si ho ale rozhodně nepředstavovala.
Bill zřejmě velice brzy zjistil, co potřeboval a počítač vypnul. Zívnul a promnul si oči. Snažil se působit netečně a nevzrušeně. Měl zhruba dvě hodinky, aby ze sebe udělal člověka, dostal Elke z pokoje a uskutečnil svůj malý plán.
„Nic zajímavého. Zřejmě nikomu nechybím.“ Utrousil jen tak nedůležitou poznámku, na kterou ani neočekával žádnou reakci. Elke se sice nadechovala, aby mu jeho domněnku vyvrátila, on jí ale nedal příležitost. „Asi půjdu do sprchy.“ Rozhodl se a vyhrabal se z peřin.
„Běž. Voda tě osvěží.“ Odsouhlasila mu jeho nápad, netušíc, co za jeho náhlou touhou po očistě, vězí.
Bill to chtěl celé absolvovat co nejrychleji, ale ač o to nestál, musel si dát na čas. Jak byl teď pár dní navyklý jen na ležení, byl zesláblý a sem tam se mu zamotala hlava. Líně ze sebe tedy stahoval oblečení a soustředil se na to, aby v jeho dosahu bylo vždy něco, čeho by se případně mohl zachytit. Pod proudem vody to už bylo o něco lepší, a když vylézal ven a sušil se, cítil se v rámci možností docela dobře. Aby nevzbudil moc pozornosti, a Elke se nezačala vyptávat, oblékl si znovu tepláky a domácí tričko.
„Hezky voníš.“ Okomentovala ho zelenka, když vešel znovu do místnosti a spolu s ním se z koupelny nesla i vůně jeho sprchového gelu a deodorantu.
„Dík.“ Pokusil se usmát. „Elke, mohl bych tě o něco poprosit?“ Začal pomalu.
„Jasně.“ Povzbudila ho, aby vyslovil, co měl na srdci.
„Měl bych strašnou chuť na takový ty bílý kuličky obalený v kokosu, jak na ně chodíme někdy po obědě v polední pauze. Skočila bys mi pro pár z nich? Já se tu zatím mrknu na to učení.“ Hodil na ni psí oči. Vymyslel si tuhle pochutinu zcela záměrně. Oni dva ji chodili velmi rádi mlsat, tudíž by to nemělo vyvolat žádné podezření, a navíc nebyly k dostání v pekárně za rohem.
„Ale, Bille. To musím až do té cukrárny ve městě.“ Zkusila zaprotestovat zelenovláska, ale když viděla ta jeho prosící kukadla, podlehla. „Ok. Ale bude mi to chvíli trvat. Je to všechno?“ Bill přikývl a spokojeně se zazubil. „Já jen, kdyby sis náhodou vzpomněl, až se vrátím, že by sis dal ještě něco, tak budeš mít smůlu.“ Upozornila ho a na oko se na něj mračila. Bylo to ale jen v žertu. Zkrabatělé čelo se vytratilo stejně rychle, jako se na jejím obličeji objevilo, a znovu se jí rty zvlnily do úsměvu. „Budu spěchat.“ Ujistila ho ještě, vtiskla mu polibek na tvář a už se její záda ztrácela mezi futry.
Teď hlavně honem. Jen abych se s ní nesrazil ve dveřích, až se bude vracet. To by bylo nejspíš všechno v pytli. Rychle, jak jen mu to jeho fyzické síly dovolovaly, se vrátil zpět do koupelny. Ze své kosmetické taštičky vytáhl pár nezbytných líčidel a vyskládal je na umyvadlo. Teprve teď se na sebe pozorněji zahleděl do zrcadla a vzmohl se jen na šokované vydechnutí. Vypadal hrozně. Zšedlá pleť, tmavé kruhy pod očima a popraskané rty. Tohle by chtělo mnohem propracovanější péči na delší dobu, ale na to nebyl čas. Nanesl jen základní makeup, černou linku, trochu řasenky a na rty balzám. Spokojený nebyl, ale pro tuhle chvíli už víc udělat nemohl. Ještě to oblečení. Ze skříně vytáhl svoje oblíbené džíny, to černé tričko s potiskem, které kupoval s Elke asi před měsícem, slabý roláček, na kterém se hezky vyjímal masivní stříbrný řetízek, nakonec se zabalil do svého zimního flaušového kabátku, který mu byl po kolena, a při posledním pohledu do zrcadla musel uznat, že to není až taková hrůza.
Koukl na hodinky. Celá příprava mu zabrala 35 minut. To bylo víc, než plánoval. Kdyby sebou Elke trochu hodila, mohla by tu za chvíli být. Ve spěchu si nazul boty a z pokoje se vyřítil doslova jako velká voda. Zadýchaný nastoupil do výtahu a nechal se svést až do vestibulu. Svižným krokem prošel vrátnicí a dál ven z budovy. Opřel se do něj silný studený vítr, až ho donutil přivřít oči.
Elke nebyla nikde v dohledu, takže se rovnou rozešel ke svému cíli. Na internetu zjistil, že Tom má teď večer pravidelné tréninky v hale, která se nacházela v areálu kolejí, tudíž se nemusel štrachat nikam daleko. Jednoduše tam na něj počká, a konečně to snad do věcí vnese jasno. V koutku duše doufal, že to dopadne tak, jak by si přál, a jak po tom z celé své duše toužil. Musí, protože on ho potřebuje. Stáhlo se mu hrdlo v očekávání, když se dostal až k oné sportovní hale, a to tu byl s dost velkým předstihem. Podle jejich tréninkového plánu, který byl vyvěšený na webovkách, by měli začít až za půl hodiny.
Dříve, než se ale stačil začít strachovat, že tu během toho čekání umrzne, se zpoza rohu vyloupla postava, kterou tu vyhlížel.
„Tome.“ Zavolal na něj, aby na sebe upozornil a udělal pár kroků směrem k němu. Srdce mu udělalo kotrmelec, když se na něj basketbalista podíval.
* Anup (šakal) – byl bůh mumifikace a kněží, kteří ji prováděli, nosili na hlavě masku šakala
** pokud si chcete přečíst ve stručnosti pár skutečných faktů o postavě Herembheba, tak můžete tady: http://www.egyptologie.cz/faraoni-egypta/75/haremheb
autor: Ainikki
betaread: Janule
něco mi řiká, že mu Tom nějak ublíží…..to nevypadá dobře…x(
áááááááááááááááááááá sakra!!! Tak napínavě ustřižený! Ty to děláš opravdu už schválně!!!!!!!!!! Rychle dál! Jsem napnutá jak dědovy kšandy! xD
Aaa 🙁 Tom si na něj určitě nebude pamatovat a Billovi ubliži… 🙁 Kurdee
Proč jsi nezůstal v posteli?! Tohle nedopadne dobře… x( honem dál!
Ty seš normálně příšerná! 😀 Chceš nás tady všechny pozabíjet? 😀 Já se těším, že se tady stane něco, co ovlivní děj povídky a zase ji vyvine do jiného směru a zrovna, když tady umírám napětím, tak najednou… poslední věta, a dost! Že nějakých pár lidí je tady napnutých, tak to ovšem nikoho nezajímá… 😀
Ne, to bylo myšleno samozřejmě v legraci. Tenhle díl mě upřímně překvapil. Byl takový stručnější než jindy, a přesto se mi líbil mnohem více. Bill vážně neměl dobrý nápad, vylízat z postele. Ještě nám tam někde zkolabuje. A je skoro 0% pravděpodobnost, že Tom by si s ním v tuhle chvíli něco začal… 😀 Ach jo…
Tom ho asi pošle do háje =(=(=(
Ku**a to snad ne. No tohle nedopadne dobře cítím to v kostech a to šlo tak hladce. Tom je pod kletbou takže v háji. Leda, že by se tam náhle objevil děda Stein, což dost silně pochybuju, takže nic mno:-( sem na pokračování zvědavá víc, než kdy jindy.
Ale nééé… :'(
já nechci bejt sprostá, ale do prdele! to snad nee! Stein kvůli němu ukradl prstýnek, to nemoh ještě chvilku spát? panebože, já se tak děsně bojim!
Toš ale, takhle to useknout, to se dělá? =)
By mě teda fakt moc zajímalo, jak tohle jen může dopadnout, když je Bill tak "nedočkavej"… To nemůže dopadnout dobře
Už se moc a moc těším na další díl, tahle povídka je jako droga… Je naprosto dokonalá
krásny príbeh..ale rýchlo pokrackoo neviem sa docka..sup sup xDD
Se mnou to vždycky uplně otřásá, když tuhle story čtu. Je výjmečná..
Aww.. jaktože nepřibyl tak dlouho nový dílek??..