Vyléčím tě láskou 11.

autor: Rachel

Dlouhé štíhlé prsty pozvedly malý šálek k pootevřeným rtům a mladý lékař se požitkářsky napil své ranní kávy, která mu rozproudila krev v žilách a donutila jeho mozek připravit se na několik následujících hodin práce. Uvolněně se opřel o opěradlo své židle a s tím, že za deset minut začne pracovat, přivřel víčka…

Na jeho rtech se během pár vteřin usídlil milý úsměv a Tom se uvolnil ještě více, ponořujíc se do svých myšlenek. Bylo sice teprve půl sedmé a on vstával už v pět, od rána mu však úsměv z jeho rtů nevymizel. A nejen od rána. Už od včerejšího večera, kdy mířil domů z nemocnice, kdy se pokládal do svých peřin a nechal spánek, aby mu svým kouzlem semknul víčka, mu na tváři začínal pohrávat úsměv. Úsměv, který se na ní objevil i dnes ráno, když rozespalý Tom sáhl po budíku a nato vyskočil z postele jako raketa. Do nemocnice a za svou prací se těšil každý den, dnes ráno mu však přišlo, že se jí nemůže dočkat. A on věděl proč. Stačila jen jediná myšlenka na včerejší večer a Tom zatoužil po tom, aby mohl celý svět radostí obejmout. I to však bylo nic v porovnání s náladou, do jaké se dnes ráno probudil. Od rána jen zářil a usmíval se, vůbec mu to však nevadilo. On měl k tomu svůj důvod, nezajímalo jej, že ostatní ho neznají a ani o něm nic neví. On ho znal, věděl o něm a nic víc už nepotřeboval.

Černovlasý chlapec – to byl důvod Tomova zářivého úsměvu, který teď znova, dnes už poněkolikáté rozjasnil tvář mladého lékaře. Sám sebe nechápal. Noci mu vždycky, jako velkému spáči přišly krátké, tato mu však přišla jako dvakrát delší, než obvykle. A už vůbec nechápal své dnešní vstávání. Obvykle mu brzká rána dělala velké potíže a Tom se musel nutit, aby se z postele nakonec vyhrabal, dnes ráno mu však přišlo, že se mu nikdy nevstávalo lépe a navíc s takovou radostí. Možná to bylo kvůli jasným a hřejivým paprskům, Tom však moc dobře věděl, na co se dnes do nemocnice těší. Nebo spíše na koho?

Jeho řasy se mírně zachvěly a v Tomově mysli se okamžitě vynořila jemná tvář, hluboké mandlové oči a narůžovělé rty, které včera poprvé líbal. Líbal! Jen to jediné slovo přinutilo Toma znovu se pousmát a Tom uvolněně vydechl nad tou krásnou představou jeho rtů na těch Billových, která jej nyní činila šťastným. A on věděl, že už dlouho nezůstane jen představou. Změní se v nádhernou skutečnost během několika následujících minut. Stačí už jen popohnat čas…

Celou ztichlou ordinací se rozneslo hlasité zaklepání na dveře a dokonale tak Toma probralo ze všech jeho snů a představ. Mladý lékař tázavě upřel pohled na druhou stranu ordinace, a když mu odpovědí bylo další zaklepání, vstal ze své židle a popošel k bílým dveřím. Stačilo je jen pootevřít a jeho očím se naskytl pohled na mladou, avšak ráznou sestřičku, která se na něj usmála svým hraným úsměvem.

„Dobrý den, pane doktore. Omlouvám se, že ruším, ale… Pan Hoffmann mě za vámi posílá se seznamem nějakých lékařských pomůcek a prosí vás, jestli byste mu je na toto dopoledne nepůjčil,“ vysvětlila důvod své návštěvy a viděla, jak si Tom seznam projíždí očima, kývajíc hlavou.

„Dobře, pošlu mu je. Jsou na pokoji u mého pacienta, teď jej půjdu prohlédnout, tak mu je donesu, ano?“ navrhl a v duchu se modlil, aby sestra souhlasila. Pomůcky, o které jej doktor Hoffmann prosil, byly v Billově pokoji – a on by v něm při své návštěvě u Billa jen nerad trpěl přítomnost tolik všetečné a všímavé sestry, jako byla právě tahle. Všechna jeho přání a naděje však zanikly s několika jejími slovy.

„Tak to já půjdu s vámi, pokud vám to nebude vadit. Jenom si je vezmu, ať tím nemusíte ztrácet čas,“ dodala a už se sháněla po číslu pokoje. Tom jen v duchu protočil očima nad její neodbytností a poodešel zpět ke svému stolu pro klíče, nenápadně upravujíc svůj vzhled v malém zrcadle. Pomalými kroky vyšel ze své ordinace, zamknul ji a společně se sestrou se vydal směrem k Billovu pokoji.

Celou místnost zalévalo hřejivé teplo vycházejícího slunce, když do ní oba vstoupili a zatímco sestřiny kroky směřovaly k pomocnému stolku a ke skříňkám pod ním, ty Tomovy mířily úplně jinam. Zvědavě se rozhlédl po celém pokoji, očima hledajíc jen to jediné, jakmile se to však naskytlo jeho očím, jako by do něj udeřil blesk.

V bílých peřinách, plných několika záhybů, podřimovalo černovlasé stvoření a ani v nejmenším netušilo, co se kolem něj děje. Spokojeně se procházelo v říši snů a vůbec si neuvědomovalo, že se teď na něj upírá pár oříškových očí. Tomův hlas se vytratil někam do neznáma a Tom okouzleně očima přejížděl po té dokonalosti před sebou, nemoci se jí nabažit. Pohled na spícího Billa se mu naskytl už několikrát, teď však přišel Tomovi mnohem krásnější, než ještě před pár dny. Možná proto, že tenkrát ještě nevěděl a nebyl si jistý tím, co cítí. Teď si tím však jistý byl – a proto se nechal bez jakýchkoli výčitek unášet krásou, křehkostí a jemností té neobyčejné tváře. V jeho očích se zračil úžas a Tom by jen těžko hledal něco, co jej kdy okouzlilo víc, než pohled před sebou. Měl pocit, že nic dokonalejšího a obdivuhodnějšího než uhlově černé vlasy, nesoucí třpyt vycházejících slunečních paprsků, chvějící se dlouhé řasy a pevně semknuté rty, neviděl. Byl si jistý, že kdyby se jej v tuto chvíli někdo zeptal, jak se jmenuje, nejspíš by nevěděl. Nevěděl a nevydal by ze sebe ani hlásku. Černovlasý chlapec jej jediným pohledem během vteřiny dokázal připravit o všechny smysly i o hlas, aniž by si to v tuto chvíli sám uvědomoval…

„Pane doktore, už všechno mám, jenom nevím, jestli tu máte tohle a… pane doktore?“ mladá sestřička nechápavě svraštila čelo a lehce poklepala na rameno Tomovi, který ji už několik dlouhých minut nevnímal. Připadal jí jako v transu, na její důrazné oslovení se však po ní otočil a rychle zamrkal, vracejíc se zpátky do reality.

„N-ne… t-tedy ano…“ vykoktal, aniž by si uvědomil její předchozí otázku, když k němu však tázavě vzhlédla, rychle si v hlavě promyslel plán, jak ji odsud alespoň na pár minut vystrnadit. „Ehm… dobře, já zkontroluju, jestli jste na něco nezapomněla, ale potřeboval bych kartu tohoto pacienta. Zapomněl jsem ji na mém psacím stole. Byla byste tak laskavá a donesla mi ji?“ požádal ji zdvořile, podávajíc jí své klíče a v duchu se modlíc, aby souhlasila.

„Tak dobře, hned se s ní vrátím,“ přitakala a než se Tom nadál, mířila už dlouhou chodbou k jeho ordinaci, netušíc Tomův záměr.

Tomovy rty se zvlnily do úsměvu a Tom si v duchu zatleskal nad svým nápadem. Teď měl alespoň chvilku času být tu o samotě s černovlasým spícím stvořením – a svého času se rozhodl využít. Pomalými a tichými krůčky obešel celou postel a nakonec se s úsměvem posadil na jeden její okraj. Byl čas tu spící krásku probudit a Tom se toho ujal s neskrývanou radostí. Opatrně, aby jej nepolekal, vztáhl své prsty a lehce se dotknul pár černých pramínků, neustále se usmívajíc. Stačilo jen, aby se bříška jeho prstů jen na okamžik seznámila s jejich hebkostí a on měl pocit, že ani nejjemnější samet a hedvábí by se jim nemohlo vyrovnat.

„Bille… Bille, vstávej. Už je ráno,“ zašeptal tím nejtišším hlasem, jakého byl schopen a za pár vteřin opravdu spatřil lehké zamihotání hustých černých řas. Billovo tělo se pod peřinou mírně ošilo a Bill se jen protestně přetočil na druhý bok.

„Hmm… ještě ne,“ zamumlal tiše, čímž nevědomky vykouzlil na Tomově tváři úsměv. Zdál se mu nádherný sen a on se jej nechtěl jen tak vzdát. Na okamžik přeci jen trošku procitnul, nato však znova semknul víčka, jeho snění však přerušilo tiché odkašlání. Tomovu tvář rozjasnil úsměv a Tom zvědavě nakoukl na dvě víčka, která konečně poodhalila to, co jeho pohledu tolik dlouho skrývala. Čokoládově hnědé oči jen ospale zamžouraly po pokoji, než si jejich majitel zvykl na sluneční jas, stačil však jen pohled před sebe a ony překvapeně zazářily.

„Tome,“ Billovy rty tiše vyslovily čtyři písmena a Bill okouzleně vzhlédnul k usmívající se tváři, v duchu pociťujíc známý, třepetavý pocit. „C-co tu děláš?“ zeptal se první otázku, která mu přišla na jazyk, aniž by si uvědomil každodenní účel Tomovy návštěvy. Tom si však jen poposedl na místě a znova se pousmál při pohledu na rozcuchaného Billa.

„No… jdu si prohlédnout mého spícího pacienta,“ zašeptal tiše a mohl vidět, jak překvapení v Billových očích vystřídal výraz, plný zděšení. Billovy oči se rozšířily a Bill se až teď vrátil do reality. Bylo mu neskutečně trapně, že si tu před Tomem opět vyspával a on ho musel budit, proto se rychle vyšplhal do sedu a poplašeně zamrkal.

„Promiň, j-já… je to moje vina, že jsem vyspával. Měl jsem se vzbudit dřív. Omlouvám se…“ rychle chrlil jednu omluvu za druhou, dokonale jej však umlčel Tomův milý úsměv. Tom nesouhlasně zavrtěl hlavou a znova pohledem přejížděl po Billově rozespalé tváři. Nemohl se na ni vynadívat.

„Už jednou jsem ti říkal, že se mi za tohle omlouvat nemusíš. Já jsem tě probudil rád,“ pousmál se, dívajíc se do moře té nejlahodnější čokolády, které k němu překvapeně vzhlédlo. Tolik se do něj chtěl ponořit, tolik se v něm chtěl topit…

Jejich dlouhý pohled však přerušily kroky, nesoucí se chodbou, a Tom se od Billa mírně odsunul, spiklenecky na něj mrkajíc. A právě včas. Za pár vteřin už si od sestřičky bral teď k ničemu nepotřebnou kartu a s naoko vážnou a klidnou tváří se pustil do prohlídky černovlasého chlapce.

„Tak, děkuju za půjčení, pane doktore. Nashledanou,“ rozloučila se mladá sestřička a pootevřenými dveřmi vyšla z pokoje ven se vším, co potřebovala. Tom jí jen něco odvětil na pozdrav a úlevně si vydechl. Konečně, konečně tu byl s Billem o samotě. Jak dlouho čekal na ten okamžik, až se za ní konečně zavřou dveře? Skutečnost se podobala sice jen pár minutám, i ty však pro něj byly věčností. Teď však skončily a on s potěšením zaznamenal, že tu kromě něj a Billa nikdo není. Jen on a černovlasý chlapec – a to jej rozhodně nenechávalo chladným.

Ani jej a ani Billa, sedícího naproti mladému lékaři. Stačil okamžik a on pochopil Tomovu strategii. Ani on nechtěl, aby je tu kdejaká sestřička okukovala a potom z toho dělala bůhvíco, byť by to byla i tahle, kterou ještě před pár vteřinami stačil zahlédnout. Ta tu však teď nebyla – a to znamenalo, že teď už jim nic nebrání. Billovy oči sklouzly na Tomovy rty a Bill po nich přejel svým zasněným pohledem, nevnímajíc slova, která vyslovovala.

„Tak, myslím, že nikde není problém. Tlak v pořádku, srdce taky a…“ Tomovy oči zachytily Billův pohled a Tom jen s neskrývaným překvapením zjišťoval, kam směřuje, aniž by si uvědomil, že i jeho oči putují po dvou narůžovělých polštářcích. Ani on už si nechtěl nic odepírat, ne teď, když tu spolu byli o samotě a nic jim nebránilo.

Jejich tváře se pomalu přibližovaly jedna ke druhé, zatímco si jejich majitelé opětovávali dlouhé pohledy a úsměvy. V okamžiku, kdy ucítili na svých tvářích dech toho druhého, jejich srdce se rozbušila jako o závod. Ani jeden z nich už nechtěl nic oddalovat. Jejich rty splynuly v prvním, krásném dnešním polibku a vzájemně poznávaly příchuť těch druhých. Jakoby pro ně během vteřiny přestalo všechno existovat, ovšem až do doby, kdy jejich plicím došly zásoby kyslíku a oni byli nuceni se od sebe odtrhnout. I přesto však byla vzdálenost mezi jejich obličeji téměř milimetrová a špičky jejich nosů se o sebe lehce otřely.

„Ahoj,“ zašeptal Bill zvláštním zastřeným hlasem a pousmál se, topíc se v Tomových hlubokých očích.

„Ahoj,“ oplatil mu Tom neméně kouzelným hlasem a kochal se každým, byť sebemenším milimetrem té dokonalé pleti. Takhle blízko jí ještě nikdy nebyl.

„Myslím, že jsi v pořádku, ale… Co hlava? Nebolí tě? Není ti kvůli ní špatně?“ rychle chrlil jednu otázku za druhou, vzpomínajíc si, že Billovu prohlídku ještě nedokončil. Bill však zavrtěl hlavou a mile se pousmál.

„Ne, nebolí. Mám pocit, že mi ještě nikdy nebylo lépe, Tome. Děkuju. Jsi na mě tak hodný, starostlivý a…“ Billovy rty se zasekly v půli věty a Bill trošku vyděšeně hleděl na to, co právě málem udělal. Ani netušil, že během svých slov vztáhnul svou dlaň, která málem spočinula na Tomově tváři. Uvědomil si to až teď, když ji od ní dělilo sotva pár centimetrů a nato ji okamžitě polekaně stáhnul zpátky. Tam se Toma ještě nikdy nedotkl, ještě nikdy jej nepohladil, ani mu nebyl blízko. Nejen, že se bál Tomovy reakce, ale ani nevěděl, jestli smí. Tom to takhle však vůbec neviděl. Poznal, po čem Bill touží, co chce, a co málem udělal – a ani v nejmenším se tomu nechtěl bránit.

„Ne, ne, Bille. Já chci, abys to udělal,“ zašeptal prosebně a jemně vzal do své dlaně tu Billovu, v tváři jejíhož majitele se zračilo neskrývané překvapení. Bill udiveně pootevřel ústa, když mu však odpovědí byl Tomův vyzývavý úsměv, přeci jen se trošku osmělil.

„M-můžu?“ zašeptal sotva slyšitelně, odpovědi se mu však dostalo téměř vzápětí. Tom s úsměvem pokýval hlavou a nato si Billovu dlaň jemně přiložil na svou tvář, nechávajíc tak bříška jejích prstů, aby ji začaly poznávat. A ony ji opravdu poznávaly. Lehce po ní putovaly a seznamovaly se s jejími rysy, které pro ně byly dosud neznámé a které vykouzlily na Billových rtech úsměv. Jemně přejel prsty po Tomově tváři a nechal se unášet dalším polibkem jeho sametově hebkých rtů. Jako by jeho rty i tvář byly tím nejkrásnějším, co kdy v životě viděl a čeho se dotýkal.

„Máš dnes moc práce?“ zašeptal proti Tomovým rtům, které se od něj odpojily, a viděl, jak Tom pokýval hlavou.

„Mám, ale… Ani nevím, jestli je jí moc nebo málo. Dopoledne a po poledni pár pacientů, a potom pro různé výsledky testů a rentgenu. A co ty? Co budeš dnes dělat?“ optal se zvědavě a oplatil úsměv Billovi, který se zamyslel.

„Teď dopoledne si asi budu číst, a potom za mnou přijde návštěva. Mamka mi včera volala, že se dnes staví. Už se na ni těším,“ odpověděl popravdě a zadíval se na Toma, který trošku sklopil pohled.

„A… kdy tě zase uvidím?“ zašeptal tiše, jako by se bál, že mu Bill při hlasitějším tónu jeho hlasu zmizí. Věděl, že večer jej uvidí určitě, těch pár hodin do další prohlídky mu však přišlo jako celá věčnost. Dny strávené v nemocnici mu sice ubíhaly rychle, Tom však správně odtušil, že dnes se budou hodinové ručičky nekonečně vléci. V Billových očích se zablýsklo překvapení a Bill k Tomovi užasle vzhlédl. Jeho otázka jej dokonale zbavila všech smyslů.

„No… tak co třeba na obědě?“ navrhl s nesmělým úsměvem a cítil, jak se mu srdce rozbušilo jako o závod, když jeho oči spatřily ten nádherný, dechberoucí úsměv. Tom se pousmál a pokýval hlavou. Už teď však věděl, že to nebude teplé jídlo, na které bude soustřeďována jeho pozornost.

„V tom případě ani nebudu vědět, co mám na talíři a co jím,“ zašeptal s úsměvem, a už teď se nemohl dočkat poledne. Billova tvář se rozzářila nad významem Tomových slov a Bill se jen nesměle pokoušel skrýt své růžolící tváře před Tomovým pohledem.

„Tak… v poledne,“ dodal a nechal své rty, aby se naposled lehce otřely o ty Tomovy…

„Mami, konečně! Už jsem si myslel, že nepřijdeš,“ Billovy ruce rychle odložily rozečtenou knížku a Bill je vztáhnul k usmívající se Simone, která za sebou zavřela dveře pokoje a rychle svého syna objala.

„Zlatíčko, promiň, ale měla jsem ještě něco neodkladného v práci, a potom jsem rychle spěchala za tebou. Tolik se toho za poslední dny stalo, všechno ti musím povyprávět. Ale nejdřív mi řekni, jak se máš ty? Bývá ti dobře, nebo je to špatné? A co pan doktor? Musím za ním dneska zajít,“ zavrtěla hlavou nad svým nedostatkem času a ani si nevšimla, jak Billovu tvář projasnil úsměv. Bill se sám pro sebe pousmál a nesměle sklopil pohled. Motýlci v jeho bříšku se dnes už asi posté roztančili a jeho srdce se rozbušilo ještě prudčeji, když se mu v mysli vybavila vzpomínka na dnešní oběd. Pousmál se a znova k Simone vzhlédl.

„Ne, to ne. Je mi dobře, už mi dlouho nebylo špatně. Všichni jsou tady na mě milí a hodní a hlavně To-… tedy, pan doktor, jsem chtěl říct,“ nervózně si odkašlal a snažil se zatvářit klidně před Simone, která však jeho přeřeknutí ani nepostřehla. Místo toho položila na Billův noční stolek další ovoce a její rty ozdobil spokojený úsměv.

„Vidíš, už od začátku jsem říkala, že na tebe bude pan doktor hodný,“ poznamenala s úsměvem a přivinula si k sobě Billa, který potěšeně zabořil nos do její košile a zasněně přivřel víčka. Víc, než hodný. A víc, než jen doktor…