Za štěstí zaplatíš! 11.

autor: Áďa & Bitter

„Ahoj Bille, já jsem Meredit,“ usmála se na Billa mladá hnědovlasá doktorka a podala mu ruku. Bill ji jen sjel pohledem a pak se zadíval z okna. Žena si tiše povzdychla. Na to, kolik jí bylo, pracovala v téhle branži už dost dlouho a věděla, že někteří pacienti jsou skutečně tvrdým oříškem. Bill byl evidentně jedním z nich.

„Aha… takže hodláš trucovat… dobře, ale nemyslíš, že na trucování už jsi moc starý?“

„Co je vám po tom?“ šeptl Bill tiše, ale ostře, a zavrtal se ještě víc pod deku.

„Mně? Popravdě, je mi to úplně jedno, ale je to moje práce.“

„Skvělý.“

„Ani ne… je to nuda… lidi nemaj psychology rádi… nedávám žádný autogramy, nepózuju pro časopisy, nezpívám pro přeplněný haly… nuda.“

„A co já s tím?“ zavrčel Bill netečně.

„Ty? No mohl bys mi třeba vyprávět o tom, jaký to je. Bývaly doby, kdy jsem taky chtěla něco podobnýho dělat, ale naši pro to neměli pochopení a díky jejich vůli jsem tam, kde jsem teď,“ pousmála se Meredit.

„Jasně, budem si povídat o mým dětství a nakonec vyplyne, že za to, že jsem tady, může rozvod mých rodičů, že jo? To si strčte někam.“

„Ty tu nejsi kvůli rodičům, ale kvůli pokusu o sebevraždu a celkovýmu psychickýmu kolapsu, a ty to moc dobře víš.“

„To je snad moje věc. Děje se to každýmu druhýmu, tak co?“ odsekl Bill podrážděně a měl sto chutí na ni zařvat, ale stěží mluvil, natož aby křičel. Od hádky s Tomem uplynuly čtyři dny. Čtyři dlouhé dny a on se tady ani neukázal. Ani máma, ani táta, ani kluci… nikdo. Nikoho nezajímal. Vykašlali se na něj a on chudinka musí trpět. Alespoň tak si to do své hlavy vsugerovával a podle toho žil… přežíval.

To, že ho Tom i máma celé hodiny pozorují přes sklo, nevěděl, protože od něj z pokoje přes něj není vidět. A i kdyby to věděl, nepřiznal by si to.

„Bille, čím dřív tohle vyřešíme, tím dřív ti povolíme návštěvy, a tím dřív budeš moct domů… zase budeš slavný, budeš pózovat a budeš z – „

„Ale já nechci!“ křikl Bill najednou a rozkašlal se. Pro jeho hlasivky to bylo moc nahlas.

„A co teda chceš?“

„Ticho… nic víc… já chci jen ticho, abych mohl spát a odpočinout si.“

„Ale to tady máš,“ namítla doktorka.

„Ne… jsou tady všude… kolem mě,“ špitl Bill a ustrašeně se rozhlédl. „Jsou tady… vím to.“

„Kdo, Bille, kdo tady je?“

„Ony… nedají mi pokoj… chtějí mě zničit.“

„Myslíš fanynky?“ ujistila se Meredit v tom, co si celou dobu myslela.

Bill jen kývl a rezignovaně se posadil, aby mohl na doktorku vidět.

„Ne… neřeknete to nikomu, že ne?“

„Co myslíš?“

„To… to, co vám řeknu.“

„Ty mi chceš něco říct?“

Bill jenom znovu kývl a sklopil pohled k zemi.

„Neboj se, neřeknu to nikomu. Nechci a ani nesmím.“

„A budu pak moct opravdu domů, když vám všechno řeknu?“

„To se ještě uvidí, ale povolím ti návštěvy, co ty na to?“

„Dobře… já… čím mám začít?“

„Začneme tím pořezáním a od toho se pomalu doberem konce, nesmí se to uspěchat… Takže… proč jsi to udělal?“ zeptala se doktorka a nenápadně zmáčkla tlačítko na diktafonu, který měla v kapse.

„Já… chtěl jsem, aby odešly… aby mi daly pokoj,“ začal Bill a ruce se mu začaly jemně klepat. „Já… já je prosil, ale ony tam pořád stály, ukazovaly si na mě a křičely… pořád křičely, pořád dokola. Zase se po mě sápaly a chtěly mě mezi sebe… já jsem jen chtěl, aby mě už nechaly.“

„To tě nenapadlo, že tím ublížíš někomu jinýmu?“

„Jsem sobec… vždycky myslím jen na sebe… Tom měl pravdu,“ povzdychl si Bill a oči se mu mírně zaleskly.

„Řekl ti, že se chováš sobecky? Pohádali jste se?“ vyzvídala Meredit.

„Jo… ani se nezeptal, jak mi je… křičel a… a měl pravdu, měl právo na to se zlobit… ale to já mám taky!“

„Ty se na něj zlobíš? Proč?“

„Já… pořád mě kontroluje, radí mi, když to nechci, a když to potřebuju, tak ne… Když se něco stane, tak jednoduše udělá všecko podle něj a mně nic neřekne… já nejsem malý dítě.“

„To ne, ale pochop, že o tebe má starost… po tom, co se stalo…“

„Tak ale proč se mě nezeptá? Proč se nezeptá, co chci?“

„Chtěl jsi se zabít, Bille,“ připomněla mu tiše, ale důrazně Meredit.

„Ne, to nechtěl!“ štěkl Bill prudce, ale ve vteřině se zarazil. „Chtěl jsem ticho… chtěl jsem někam odjet… někam pryč, kde nikdo neví, kdo jsem, a kde budu mít klid… Já nechtěl do nemocnice, nechtěl jsem psychiatra… ale ne, Tom myslí, že je to pro mě nejlepší, takže to Tom taky udělá. K čertu s ním!“ křikl Bill a po tvářích se mu rozkutálely již několik minut snadno předvídatelné slzy.

„Zlobíš se na něj?“

„Vy byste se na něj nezlobila?“ opáčil protiotázkou. „Já teda jo, já vím, má pravdu, jenže ji mít nemusel. Kdyby se mě zeptal, třeba by se to nestalo a já bych teď nebyl tady!“

Doktorka jen kývla a něco si zapsala.

„Takže, kdyby se Tom zeptal, přiznal bys, že je ti zle, a že potřebuješ vypadnout?“

„Jistě,“ kývl Bill a zavrtěl hlavou, když doktorka nadzdvihla obočí.

„Opravdu?“

Bill znovu kývl a Meredit si založila ruce na prsou.

„Bille, jestli budeš lhát, nikam se nedostaneme. Já vím, že chceš domů, ale takhle si jen přitížíš… Takže ještě jednou, přiznal bys to?“

„Ne…“ rezignoval Bill se sklopenou hlavou a zadíval se k velkému zrcadlu.

„Proč ne? Neposlechl by tě snad? Nepomohl by ti?“

„Jo to jo, jen… nemůžu… já prostě nemůžu… nemůžu jen tak vysadit. Musím zpívat, vystupovat, fotit a pořád dokola… vždycky jsem to takhle chtěl… já to nesmím ztratit!“ šeptl Bill a slzy na jeho tvářích přibyly.

„Všechno se to hroutí… všechno, na čem jsme tak tvrdě makali… mizí to a je to moje vina… já… tady nejde o mě, ale co Gustav, Georg, Tom a co ostatní? Víte, kolik lidí je závislejch na tom, abychom byli úspěšní?“

„Myslíš fanoušky?“

„Jo, ty taky… prostě všechny, a to, jestli se to nepokazí, záleží jen na mně… když já něco zkazím, zkazím to i klukům.“

„Ale teď nemluvíš o Tomovi, ani o strachu z fanoušků, viď, že ne?“

„Ne…“

„Tak o čem?“

„O tom… o tom, proč jsem se na tom koncertě zhroutil.“

„Tak vidíš… tady je ten problém,“ vysvětlila mu tichým, ale pevným hlasem doktorka.

„Jaký? Moje kariéra?“

„Ne… bereš toho na sebe prostě moc,“ ujasnila mu to Meredit. „Musíš přestat brát ohledy na ostatní a myslet taky trochu na sebe. To doteď dělal Tom za tebe, ale i když jste dvojčata, tak do hlavy ti nevidí a logicky se jen domnívá, co je dobrý a co ne.“

„Měl bych se mu asi omluvit, co?“ kuňkl sotva slyšitelně Bill.

„To nemusíš, hlavně mu řekni, jak to je… jak to cítíš, pochopí to, nikdo ti to nebude vyčítat.“

„A pak už se přestanu bát lidí kolem sebe?“

„Ne… tohle je daleko složitější. Prošel jsi velikým šokem, a může to v tobě zůstat až do konce života.“

„Ne! To ne… prosím,“ vydechl tiše Bill a upřel na ni své oči, v nichž chyběla pro něj typická jiskra.

„Je mi to líto, ale nikdo, ani já, nemůžu říct, jak se s tím popereš,“ povzdychla si Meredit a soucitně mu stiskla paži. „To už je na tobě. Samozřejmě, že až tě pustíme, budeš docházet na terapie, které ti určitě pomohou, ale to záleží hlavně na tobě. Jenom ty musíš vědět, nakolik jsi silný… nakolik to dokážeš.“

Bill se smutně zahleděl do prázdna.

„No vidíš, kolik jsi mi toho nakonec řekl,“ pousmála se Meredit. Vypnula diktafon, zaklapla desky s poznámkami a zvedla se.

„Musíš si odpočinout. Zase brzo přijdu, ano?“

„Dobře,“ přikývl slabě Bill, poté ji ale naléhavě chytil za ruku. „Prosím… neříkejte to nikomu… hlavně ne Tomovi.“

Meredit mu pevně stiskla ruku.

„Neřeknu… slibuju. Drž se,“ pousmála se a nechala Billa o samotě. Chlapec ještě chvíli zmateně koukal na zavřené dveře, dokud se mu nezačala klížit víčka a nezmocnil se ho spánek…

Dveře Billova pokoje se otevřely, ale to černovlasý chlapec neregistroval. Spal. Tiše, beze snů, ale přesto mu ze rtů unikaly výkřiky plné hrůzy. Sem tam sebou cukl a trhaně přetáčel hlavu na polštáři z jedné strany na druhou, občas se výkřiky změnily na nešťastné nářky.

Dveře se zase zavřely a pokojem se rozlehly tiché plíživé kroky. Bill se maličko zavrtěl, spal ale dál.

Horká dlaň se zlehka dotkla jeho chladných lící a Bill si povzdychl.

„Tomi,“ šeptla jeho ústa prosebně a řasy se zachvěly. Za chvilku vystřídalo chvění pomrkávání a za chvilku se jeho oči otevřely úplně.

„Tomi,“ šeptla jeho ústa znovu, tentokrát ale překvapeně, když Bill ve tmě nad sebou spatřil povědomou tvář..

„Tome, co…“

Ukazováček na rtech ho zastavil a on jen nechápavě zamrkal.

„Tiše, nebo mě tady najdou a bude průšvih. Návštěvy máš furt ještě zakázaný,“ zašeptal Tom a sedl si na kraj postele. Bill poté, co si uvědomil, že Tom je skutečně tady, že to není jenom sen nebo výplod jeho fantazie, se mu beze slova pověsil kolem krku a přitiskl se k němu, co to šlo.

„Tome, mrzí mě to… tolik mě to mrzí… nechtěl jsem…“ šeptal a znova se rozbrečel.

„To nic… já vím, lásko… já vím, že ne,“ konejšil ho Tom a pevně jej k sobě tiskl. „Neboj se, už tě nebudu do ničeho tlačit, až tě pustěj, tak odjedem do L.A, tam se ti přece tolik líbilo, pronajmem si nějakej byt a dáš se tam do kupy… co ty na to? Jestli ne, tak řekni…“

„Ne… je to skvělej nápad,“ pousmál se Bill a zadíval se Tomovi do očí. „Jak to, že se na mě už nezlobíš?“

„Víš, že vybuchuju… nezlobil jsem se, jen jsem měl strach,“ odpověděl mu Tom, ale pravdu o tom, že mluvil s doktorkou, zamlčel. Krom toho mu stačilo vidět přes sklo Billův výraz, bylo mu ho tolik líto. Teď teprve pochopil, co musí udělat.

„Tome, a co ten soud? Půjdeš kvůli mně do vězení?“ podíval se na něj bratr smutnýma očima.

„Ne… soud ještě nebyl… bude pozítří, ale David říká, že to snad uhrajem na afekt a zaplatíme jí tak maximálně lékařský výdaje… jen lidi z toho dělaj aféru. Že jsem jí prej bůhvíjak zmlátil,“ mávl nad tím Tom rukou a přitáhl si Billa blíž k sobě.

„Já tam chci jít s tebou,“ špitl Bill a narovnal se. „Stalo se to, protože jsi mě bránil, měl bych tam být.“

„Ne, to nepřipadá v úvahu, bude tam moc lidí, a navíc, ty musíš odpočívat… dyť návštěvy ti povolej nejdřív příští tejden, natož aby tě někam pustili,“ povzdychl si Tom a pohladil ho po tváři.

„To nic… netrap se tím, tak zaplatíme a hotovo, nedá se svítit. Udělal jsem pitomost, ale nelituju toho a udělal bych to klidně zas… pro tebe,“ ujistil ho Tom naprosto klidným tónem a pal setřel Billovi slzy.

„A chodit sem taky budu… večer, ano? Když už budou doktoři pryč a bude tady jen sestra, co má hlídat, aby všichni spali, jestli teda budeš chtít.“

„Ano… chci…“ přikývl Bill rychle a znova se k Tomovi přitulil.

„Chci, abys tady byl… nechci, abys vůbec odešel… Slibuju, že se co nejdřív uzdravím, ale musíš tady být… Miluju tě, Tome.“

„Já vím, já tebe taky… nechtěl jsem předtím tak křičet, ale měl jsem o tebe strach.“

„Neomlouvej se, měl jsi pravdu,“ odtušil Bill a nesměle se rty otřel o ty Tomovy.

Tom se jen pousmál a sám začal Billa něžně líbat…

Tom po nějaké chvíli odešel a Bill znova usnul. Tentokrát ale nebyl jeho spánek bezesný, naopak. Sen byl jako realita. Soudní síň, všude plno lidí s foťáky, soudce, překřikující se právníci, jejich matka a… Tom. Stál se sklopenou hlavou a poslušně přijímal rozsudek. Najednou se odněkud objevili dva strážníci, jeden Tomovi nasadil pouta a pak ho odváděli pryč. Lidi křičeli, chtěli vidět, co se děje a Bill na Toma neviděl. S odporem se protlačoval davem co nejblíž, až ho zastavily zátarasy. Tom ho právě míjel. Natáhl k němu ruku s černobílými nehty, zavolal na něj… nic. Tom jen odevzdaně kráčel a pohled upínal k zemi.

„Tome!“ křikl znova Bill, ale zase nic.

„Tome! Tome! Jsem tady! Tome! To jsem já! Tak Tome! Nééééé!!!“

Bill se udýchaně posadil a rozhlédl se po místnosti. Nic, nikde nikdo, jen on a pípající přístroje.

„Tome…“ špitl tiše a zadíval se k zrcadlu.

„Já tam půjdu… přísahám,“ zašeptal odhodlaně a vstal z postele. Jeho kroky vedly na sesternu, do skříně s věcmi pacientů. Potichu našel ty svoje a s nimi v náručí utíkal k výtahům. Oblíkne se pak, teď musí pryč…

betaread: Janule