autor: B-kay
Několik minut potom, co jsem dovolil Billovi, aby šel se mnou, mě přemohla zvláštní beznaděj. Cítil jsem neovladatelný strach a úzkost, že se opět vrátím na místo, které jsem z celé duše nesnášel. Na místo, kde jsem byl tak osamělý. Místo, kde jsem prožil ty nejhorší a nejsmutnější chvíle. I kdybych se zamyslel, nedokázal bych si vzpomenout na jedinou hezkou příhodu, která se mi v domě bratrance stala. Možná by jí byla moje kouzelná padající hvězda, která mě alespoň na chviličku udělala šťastným. Nic jiného mě nenapadá.
Teď to však bude horší, protože mě ničí i strach, který cítím vůči Billovi. Kdyby se mu něco stalo, nikdy bych si to neodpustil. Nedokázal bych s tím pocitem žít.
Zhluboka jsem se nadechl a opět vydechl. Seděl jsem na předním sedadle, s hlavou opřenou o opěradlo za mnou a zavřenýma očima. Snažil jsem se uklidnit a povzbudit se myšlenkou, že tam jedu naposled. Že si tam jedu jenom pro věci a už nikdy nebudu muset spatřit bratrancovu tvář. Jediným světýlkem mé bezmoci byla naděje, že to s Billem společně zvládneme.
„Jsem tady,“ najednou prudce otevřel dveře a promluvil zvláštně jiným hlasem. Když jsem se na něj překvapeně zadíval, snažil se rychle spolknout veliký kus rohlíku, zatímco druhý držel v ruce. „Měl jsem hlad,“ zamrkal jako miminko a podával mi druhý rohlík. Musel jsem se usmát. Byl jako malé dítě. Zřejmě si zatím moc neuvědomoval, do čeho se to se mnou řítí, za což jsem byl moc rád. Takhle mě dobíjel úžasnou energií a dodával mi sílu bojovat dál. Čekala nás přeci poslední taková veliká překážka, za kterou mohlo být už všechno jenom hezké.
„Děkuju,“ vzal jsem si od něj nabízený rohlík. „Bille,“ ozval jsem se ještě dřív, než stačil nastartovat. Podíval se na mě s otazníkem v očích. „Cítil bych se lépe, kdybych věděl, že jsi v bezpečí. Tady ti nic nehrozí. Promysli si to ještě, prosím,“ bylo to nesnesitelné. Nevěděl jsem, co dělat. Potřeboval jsem jej mít u sebe, přesto mě děsila představa, že by se mu mohlo něco stát. „Zapni si pásy, Tome,“ zašeptal s pusou plnou jídla, přesto mě jeho pohled téměř okamžitě přesvědčil, že to myslí skutečně vážně a že nehodlá vycouvat. Poslechl jsem jej. Zapnul jsem si pásy a podíval jsem se na něj. Tvářil se smutněji než předtím. Zadíval se kolem sebe a nastartoval. Dlaň položil na rychlostní páku a chystal se zařadit správnou rychlost. Dřív než tak vůbec stihl udělat, jsem jej po ní něžně pohladil.
„Jsem rád, že jedeš se mnou. Jenom mám strach,“ konečky prstů jsem hladil hřejivou kůži jeho dlaně a vnímal jsem lehký třes, který jím prostupoval.
„Jsi úžasný kluk, Tome. Zvládneš to, tím jsem si jistý,“ ještě jednou jsme se hluboce políbili, než jsme konečně vyrazili.
Přes ramena jsem měl přehozenou Billovu cestovní tašku, která byla prozatím prázdná. Jak jsme se blížili k domu mého bratrance, začínal jsem pociťovat zvláštní nejistotu a nedůvěru vůči sobě samému. Najednou mě přepadl pocit, že to prostě nedokážu. Nikdy jsem nebýval odvážný, bál jsem se ho. Už jako malý kluk jsem se na noc raději zamykal, protože jsem nechtěl, aby za mnou přišel a znovu na mě jenom křičel. Hlavu jsem měl opřenou o okno a díval jsem se na bubnující kapky deště, které na něm vytvářely různé obrazce. Už to, že pršelo, nebylo dobrým znamením. A nebyl to jenom obyčejnej déšť. Byl to doslova nepříjemný liják. Smutným hlasem jsem Billa navigoval směrem, kterým měl jet, přestože bych mu v té chvíli nejraději řekl úplně opačný. Když jsme po několika minutách konečně zastavili opodál domu mého bratrance, přepadlo mě zoufalství.
„Není doma,“ řekl jsem po chvilce tiše. „Nemá tady auto. Vždycky jezdil pryč jenom autem,“ rozhlédl jsem se kolem. Tohle místo mi nahánělo hrůzu.
„Půjdu s tebou?“ Bill se na mě otočil s něžným výrazem ve tváři.
„Ne, to ne. Měl bych o tebe strach. Raději půjdu sám,“ pohladil jsem jej po tváři. „Ale děkuju,“ sklonil jsem se k jeho rtům, abych je mohl zlehka políbit.
„Bojím se,“ zavzdychal proti mé tváři a naléhavě se ke mně přitulil.
„Všechno dobře dopadne,“ snažil jsem se jej utěšit. Cítil jsem na tváři vlhké stopy, jak plakal. „Hned jsem zpátky,“ ještě jednou jsem jej políbil a vyběhl jsem do deště…
(Bill)
Sledoval jsem, jak rychle utíkal ke stromu, po kterém se opatrně vyšplhal tak, že dosáhl přesně do nejbližšího okna, které zřejmě patřilo jeho pokoji. Možná se mu právě tímhle způsobem podařilo od bratrance utéct. Čekal jsem dlouhých několik minut v nejistotě a ve strachu, doufajíc, že se jeho bratranec tak brzy nevrátí. Přes divoký déšť jsem kolem sebe ani pořádně neviděl, avšak dvou světel, které se pomalu blížily k domu, jsem si všiml téměř okamžitě. Srdce jako by mi náhle přestalo tlouct. Ve tváři jsem úplně zbledl a vyděšeně jsem sledoval, jak auto pomalu zpomaluje, až zastavilo úplně. Přes zadní zrcátko jsem si všiml vysokého zdatného chlápka, který pracně vystoupil a zadíval se mým směrem. Zřejmě mu bylo nápadné, že stojí cizí auto právě u jeho domu. Třásl jsem se po celém těle a ve chvíli, kdy vykročil směrem ke mně, jsem málem zešílel strachy. Když byl dostatečně blízko, abych mu viděl do tváře, poznal jsem, že byl nejspíš rozzlobený. Nevěděl jsem, co udělat. Dělilo jej ode mě sotva několik metrů.
„Tome,“ zašeptal jsem zoufale. Přikrčil jsem se a opatrně jsem z auta vystoupil druhou stranou. Jediným mým štěstím bylo, že jsme stáli hned u trávnatého kopce. Po čtyřech jsem se opatrně připlazil k nejbližšímu stromku u kopce, ve snaze ukrýt se. Tvrdá země se však pod neutichajícím deštěm měnila v lepkavé bláto a já jsem uklouzl…
(Tom)
Rychle jsem do tašky házel všechny nejdůležitější věci. Nerozhlížel jsem se kolem sebe. Nechtěl jsem vzpomínat na to, co bylo. Tohle místo mi bylo náhle úplně cizím a nic pro mě neznamenalo. Přímo raketovou rychlostí jsem si sbalil oblečení, vzal jsem si doklady a věci, na kterých mi záleželo. U okna jsem uviděl malé umělohmotné autíčko, se kterým jsem si jako malý kluk hrával. Vzal jsem jej do dlaně a sbalil do tašky. Myslel jsem, že už mám všechno, a tak jsem chtěl konečně vypadnout. To, co jsem uviděl, mi ale málem vyrazilo dech. Bratranec stál u Billova auta, jedovatě nahlížel dovnitř a klepal na okna. „Panebože,“ nic víc jsem nedokázal říct. Najednou jako by mě někdo polil ledovou vodou. Udělal jsem tu největší chybu ve svém životě, když jsem ho tam nechal. Najednou jsem se roztřásl mnohem víc než doteď.
Vůbec jsem nevnímal promočené vlasy a oblečení. Jediné, na čem mi teď záleželo, byl Bill. Bylo mi úplně jedno, co se stane. Rychle jsem utíkal dolů po schodech, vyšel jsem zadním vchodem na zanedbanou předzáhrádku a podíval jsem se směrem, kde stálo Billovo auto. Bratranec tam však už nebyl. Chtěl jsem rychle utíkat k autu, když jsem najednou uslyšel zoufalé kňučení a přímo bezmocné škrábání. Podíval jsem se za sebe a uviděl jsem v železné kleci malé štěně, vyhublé, celé promočené a nadmíru vyděšené. Misku na jídlo mělo prázdnou a tu na vodu plnou jenom díky dešti. Nepřemýšlel jsem ani vteřinu. Rychle jsem jej vytáhl z klece, schoval jsem si jej pod mikinu a utíkal jsem zpátky k autu. To štěně měl zřejmě stejně rád, jako mě. I přes hrubou promočenou mikinu jsem cítil, jak se třese.
„Bille!“ zakřičel jsem ve chvíli, kdy jsem nahlédl do prázdného auta. Bylo mi úplně jedno, že by mě mohl bratranec slyšet. „Bille,“ slzy mi stékaly po tváři v zoufalství a bezmoci, která se stupňovala s každou další vteřinou bez něj.
„Tady jsem,“ strom přede mnou se malinko zatřásl a já jej konečně uviděl. Byl celý promočený a špinavý od bláta, ale byl v pořádku a šťastně se na mě usmíval. Nečekal jsem ani chvilku. Rozběhl jsem se za ním a bezmocně jsem jej políbil. Naléhavě jsem líbal jeho studenou tvář. Bylo mi úplně jedno, že budu taky špinavej. „Rychle do auta,“ vzal mě za ruku a společně jsme nastoupili.
„Tome!“ bratranec si nejspíš uvědomil, co se stalo, protože vzápětí vyběhl ze dveří a křičel jako smyslů zbavený. To už jsme ale my dva byli dávno na cestě domů. K nám domů…
Když jsme zastavili u jejich domu, nemohl jsem tomu uvěřit. Bylo to naposled, co jsem se tam vrátil. Naposled, co jsem viděl bratrancovu tvář. Byl to tak krásný pocit. Bill se na mě nádherně usmál a horlivě mě políbil.
„Zvládli jsme to,“ zašeptal proti mým rtům. Byl tak krásný. I když byl celý špinavý, přesto byl krásnější než kdy předtím. Udělal pro mě tu nejúžasnější věc. Byl se mnou v té nejtěžší chvíli, i když tím ohrožoval i sám sebe.
„Děkuju,“ opatrně jsem jej objal, abych tím neublížil i pejskovi, na kterého jsem málem úplně zapomněl a kterého jsem pořád pečlivě skrýval pod mikinou. „Podívej,“ zašeptal jsem nejistě a pomalu jsem si odepnul dlouhý zip, ze kterého nesměle vykouklo vyděšené štěně. „Nemohl jsem jej tam nechat,“ dodal jsem smutně, jakmile jsem uviděl Billův šokovaný pohled.
„Bojí se. Podívej, jak je hubený,“ opatrně si jej vzal do náruče a pohladil jej na hlavě. „Pardon, hubená. Je to holčička,“ usmál se na ni a přivinul si ji k sobě. „Přesně takhle ses na mě díval i ty. A já se do toho pohledu okamžitě zamiloval,“ zašeptal s pohledem upřeným do mých očí. „Miluju tě, Bille. Tak moc, že to nedokážu ani říct,“ nechal jsem se jím měkce políbit.
„Já tebe taky, Tome,“ ještě jednou mě políbil a poté sklouzl pohledem k malému pejskovi. Láskyplně ji pohladil po bříšku, vzápětí zoufale vzdychl nad jejím ubohým stavem. Bylo to štěně nejspíš labradora. Stav, ve kterém se však nacházela, byl přímo otřesný. Byla úplně vyhublá, na zádech měla dokonce několik škrábanců.
Pořád se sice třásla, ale jako by cítila, že Bill jí neublíží. Chápal jsem to štěně. U bratrance si jistě prošlo peklem a najednou se dostalo do rukou té nejúžasnější osoby. Najednou necítilo ničí hněv ani nenávist. Cítilo naději a lásku, přesně tak, jako jsem to cítil i já. Přesně takhle jsem se cítil i já, když mě našel. Byl jsem vyděšený, ale cítil jsem, že mi neublíží. Zachránil mě. Úplně stejně, jako zachránil i ji…
„Myslíš, že bude v pořádku?“ ustaraně se zadíval na malého pejska ve svých rukou.
„Je jenom vystrašená a hladová. Myslím, že když se zahřeje a nají, bude jí líp,“ zlehka jsem ji poškrábal za uchem. Bill tiše přikývl a pousmál se.
„Já ji vezmu. Vezmi si tašku a pojď, protože naléhavě potřebuju sprchu,“ s hrůzou v očích se zadíval na své zablácené oblečení.
„Co se vlastně stalo?“ ptal jsem se, když jsme pomalu mířili ke dveřím.
„Snažil jsem se někde ukrýt a uklouzl jsem. Ale jsme oba v pořádku, a to je hlavní. Mamka bude mít radost,“ opatrně otevřel dveře a společně jsme vešli dovnitř.
Jejich dům byl naproti tomu bratrancovu jako z jiného světa. Všude se rozléhalo ticho a klid se mísil s příjemnou vůní. Celý dům byl zalitý světlem slunce, které pomalu odehnalo nepříjemný déšť. A přesně tak jsem se cítil i já. Jakoby ze mě najednou opadlo něco hrozně těžkého a bolestivého. Cítil jsem se opravdu hezky. Bill se na mě šťastně usmál, položil pejska na zem a sladce mě políbil. Bylo to neskutečné. Přidržel jsem si jeho tvář u sebe, abych tím nepřerušil blízkost jeho rtů, a dál jsem jej líbal. Oba jsme byli mokří a špinaví, přesto jsem se toho pocitu nedokázal vzdát. Až když jsem ucítil na nohou dotek, sklonil jsem pohled a Bill se mnou. Pejsek se ani nepohnul z místa, kam jej Bill položil. Seděl u našich nohou a smutně se na nás díval. „Přinesu jí něco dobrého,“ dloubl mě Bill do nosu a vesele odběhl do kuchyně.
Já jsem si mezitím klekl na kolena a opatrně jsem ji vzal do náruče. I když to bylo jenom zvíře, mělo také svoje city. Její pohled dokazoval, jak moc si musela vytrpět. „Už je to dobré,“ zlehka jsem jí pohladil bolavé místo na zádech a snažil jsem se potlačit zlost vůči bratranci.
Když jsem se tak na ni díval, napadlo mě nádherné jméno, kterým bychom ji mohli pojmenovat. Jméno, které nevystihovalo konkrétní osobu ani věc. Jméno, které pojmenovalo něco, díky čemu jsem věřil, že jednou budu i já šťastný…
Někdy si přeju, abych tě mohl zachránit
A je tu tolik věcí, které chci, abys věděl
Nebudu se vzdávat, dokud nebude po všem
Jestli to potrvá věčně, chci abys věděl
A je tu tolik věcí, které chci, abys věděl
Nebudu se vzdávat, dokud nebude po všem
Jestli to potrvá věčně, chci abys věděl
Že pokud spadneš, zakopneš
Zvednu tě ze země
Pokud ztratíš víru v sebe
Dám ti sílu dostat se přes to
Řekni mi, že se nebudeš vzdávat, protože
Budu čekat, až spadneš
Ty víš, že tu budu pro tebe…
(Simple Plan-Save you)
autor: B-kay
betaread: Janule
jméééno…..a úžasné jméno!!!
Jůů…štěňátko. A hnusný bratranec! Parchant!Nesnáším lidi, co týrají zvířátka! Sami by si to měli vyzkoušet, aby poznali, co je to za peklo…
jak někdo může ubližovat štěňatku :'(
Tomu hajzlovi chyběl k uližování Tom, tak si našel malou náhradu. Taková ubohost! Jsem ráda, že si ho Tom vzal. A jak se bude jmenovat? (Scotty asi ne xD) těšim se na další díl!
To je dokonalé jméno a dokonalá povídka! Měla bych ale myslet optimističtěji, já myslela, že se u toho bratrance prostě musí stát něco zlého, ale jsem tak děsně ráda, že ne! zvládli to! a jsem ráda, že Ji zachránili! 🙂
Tyjo, musím se přiznat, že jak jsem četla tu pasáž, ve které se tam objevil ten bratranec, tak ve mě byla malá dušička. Ale jsem moc ráda, že to takhle zvládli:-D♥