autor: Rachel
Ahoj vážení a milí,
zazvonil zvonec, povídky je konec:-D Né, sranda… konec ještě být nemůže, ale určitě vám nepíšu jenom tak, z dlouhé chvíle. Jde o zveřejňování povídky v dalších čtrnácti dnech. Nedělala bych to, kdybych k tomu neměla důvod. Ten důvod se jmenuje povinná praxe. Myslím, že většina z vás ví, o co jde a kvůli čemu teď budou díly omezené. Budu pryč čtrnáct dní, bez počítače, bez internetu a pravděpodobně i bez času na psaní, a proto jsem se domluvila s Jaňulkou na jiném zveřejňování po dobu těch dvou týdnů. Takže: Na blogu bude jeden díl týdně a to VE ČTVRTEK. Protože jsem o pár dílů dopředu a potřebuju stále být. Domů se vracím 30.11., a hned, jak přijedu, slibuju, že se dám do psaní a vy budete mít od toho prosince díly v třídenním intervalu, jak jste zvyklí…
Zatímco moje kámoška stresuje, jak vydrží čtrnáct dní bez rodičů a bez domova, mě štve to, že čtrnáct dní nenapíšu ani čárku. Není vyloučené, že žádný díl nenapíšu, ale jenom přitom, co nám všechno dala češtinářka, mám pocit, že se tam jedu spíš opalovat a ne pracovat. Mrzí mě to, protože se to právě začíná rozjíždět a i když je to zatím hezký, docela už se těším na zápletku xD V povídce budu tedy pokračovat, až se vrátím, i když si myslím, že by o nějakém tom volnu mohla vzniknout alespoň jednodílovka, papíry beru s sebou a ne jen na rozbor povinné četby:-D
zazvonil zvonec, povídky je konec:-D Né, sranda… konec ještě být nemůže, ale určitě vám nepíšu jenom tak, z dlouhé chvíle. Jde o zveřejňování povídky v dalších čtrnácti dnech. Nedělala bych to, kdybych k tomu neměla důvod. Ten důvod se jmenuje povinná praxe. Myslím, že většina z vás ví, o co jde a kvůli čemu teď budou díly omezené. Budu pryč čtrnáct dní, bez počítače, bez internetu a pravděpodobně i bez času na psaní, a proto jsem se domluvila s Jaňulkou na jiném zveřejňování po dobu těch dvou týdnů. Takže: Na blogu bude jeden díl týdně a to VE ČTVRTEK. Protože jsem o pár dílů dopředu a potřebuju stále být. Domů se vracím 30.11., a hned, jak přijedu, slibuju, že se dám do psaní a vy budete mít od toho prosince díly v třídenním intervalu, jak jste zvyklí…
Zatímco moje kámoška stresuje, jak vydrží čtrnáct dní bez rodičů a bez domova, mě štve to, že čtrnáct dní nenapíšu ani čárku. Není vyloučené, že žádný díl nenapíšu, ale jenom přitom, co nám všechno dala češtinářka, mám pocit, že se tam jedu spíš opalovat a ne pracovat. Mrzí mě to, protože se to právě začíná rozjíždět a i když je to zatím hezký, docela už se těším na zápletku xD V povídce budu tedy pokračovat, až se vrátím, i když si myslím, že by o nějakém tom volnu mohla vzniknout alespoň jednodílovka, papíry beru s sebou a ne jen na rozbor povinné četby:-D
Zároveň Vám chci poděkovat za komentáře, i když to v poslední době trochu vázne. Nevím, kdo to čte a kdo ne, možná je to tím, že je čvrtletí, asi proto… Doufám, že se to aspoň trošku spraví, že budete komentáře psát i u toho jednoho dílu týdně, a že na mě nezanevřete kvůli tomu, že musím dodržovat nějaký nemožný učební plán. Budu doufat, že až se vrátím, uvidím tam alespoň nějaké ohlasy na to, jak se vám povídka líbí, či ne. Zatím za ně děkuju, moc mě podporují.
Taky chci poděkovat Jaňulce za betaread a hlavně za to, že mi s tímhle vyhověla. A vám děkuju taky za pochopení. Budu se těšit na komentáře, které si pak přečtu až se vrátím. Zatím se mějte krásně, užívejte si pana doktora a jeho pacienta a já se jdu pomalu balit – BÉÉÉ:-D Pa, Vaše Rachel xD
Taky chci poděkovat Jaňulce za betaread a hlavně za to, že mi s tímhle vyhověla. A vám děkuju taky za pochopení. Budu se těšit na komentáře, které si pak přečtu až se vrátím. Zatím se mějte krásně, užívejte si pana doktora a jeho pacienta a já se jdu pomalu balit – BÉÉÉ:-D Pa, Vaše Rachel xD
Celý nemocniční pokoj ozařovaly už od rána zlatavé paprsky rozzářeného slunce a svou náručí mu dodávaly jas a příjemné letní teplo dalšího červnového dne. Rozjasnily svou září každou jeho skulinku – a vykouzlily na rtech černovlasého chlapce, ležícího na posteli, milý úsměv.
Bill se dnes už asi poněkolikáté přetočil na druhý bok směrem k oknu a nastavil svou usmívající se tvář dvěma hřejivým dlaním, očekávajíc tak slunečné pohlazení. Netrvalo dlouho a on opravdu pocítil na tváři lehké zašimrání. Zašimrání, které se však ani nedalo srovnávat s tím, které cítil ve svém bříšku, a které jej znova přinutilo usmát se nad ním. Pomalu odložil rozečtenou knížku na svůj noční stolek k ovoci, které mu tady včera mamka nechala a pohledem spočinul na židli u své postele. Přišlo mu to jako celá věčnost od dnešního rána, kdy jej Tom znova prohlížel a kontroloval jeho zdravotní stav.
A nejen to. Billovy rty se zvlnily do úsměvu a Bill pocítil, jak se jeho srdce rozbušilo jako o závod při vzpomínce na něžné ranní polibky, kterými jej Tom dnes zasypával. Bylo jich sice jen pár, i přesto však Billa dokázaly zahřát u srdíčka a udělaly mu dnešní prosluněné ráno ještě krásnějším. Jako by i teď, v této chvíli pocítil něhu, kterou do nich Tom dával. Sám pro sebe se usmál nad svým sněním, když mu však pohled znova padl na teď už prázdnou židli, úsměv z jeho tváře trošku vymizel. Ráno to bylo naposled, co Toma spatřil. Tajně se těšil na poledne a oběd, kde se opět určitě uvidí, jaké však bylo jeho zklamání, když se jeho očím naskytl pohled na Tomovu prázdnou židli u stolu lékařů. Všichni lékaři z celé nemocnice společně obědvali u jednoho stolu, smáli se, nebo přes stůl zaujatě diskutovali se svými kolegy z jiných oddělení, po Tomovi však jako by se slehla zem. Nebyl nikde, ani u jiného stolu, ani na chodbě jej Bill nezahlédl. Bylo to sice teprve pár minut, co se z oběda vrátil, i přesto však od chvíle, kdy z jídelny vyšel, nedokázal myslet na nic jiného. Dokonce se nedokázal soustředit ani na děj své oblíbené knížky. Hlavou mu vrtalo, kde asi Tom mohl být. Na obědy přeci chodil pravidelně a každý den, jak to, že byl dnešek výjimkou? Nebo měl snad jiné starosti a povinnosti?
Bill nechápavě zavrtěl hlavou a pomalu se na posteli posadil. Tyhle otázky mu v hlavě vrtaly už několik minut, odpověď na ně se však jen marně pokoušel nalézt. Napadlo jej, že by mohl za Tomem zajít, hned nato to však zamítl. Nevěděl ani, kde má ordinaci, a jestli v ní teď vůbec je. Čím déle však nad tím přemýšlel, tím více se mu ta myšlenka zamlouvala. Za zkoušku by přeci nic nedal, a navíc, nemocnice určitě není tak veliká, aby v ní nenašel jednoho jediného doktora. Přinejhorším by se mohl zeptat někoho z personálu, nebo se řídit tabulemi u jednotlivých pater. Chtěl jej přeci vidět…
Tolik tajně doufal, že se uvidí alespoň u oběda, prohodí spolu pár slov a vymění si několik úsměvů a dlouhých pohledů, když se však opak stal pravdou a on nikde nezahlédl černé copánky, rozzářené mandlové oči a rty, vlnící se v okouzlujícím úsměvu se dvěma kovovými kuličkami v tom spodním, několik hodin do Tomovy večerní návštěvy mu přišlo jako nekonečně dlouhá doba, než jej zase uvidí. Už od rána a od okamžiku, kdy jeho pokoj s něžným polibkem a úsměvem opustil, se Bill těšil na další chvíli, kterou spolu stráví. A myšlenka, že by na tu chvíli měl čekat ještě několik dalších hodin, jej donutila jednat hned, teď a tady. I přesto, že byl trochu ostýchavější, stydlivější a plašší před ostatními lékaři a lidmi v nemocnici, Tom mu za to stál.
Pomalu spustil nohy ze své postele a poodešel do koupelny, poupravit si líčení a účes. Po chvilce se na sebe do zrcadla opravdu spokojeně usmál a přehodil si přes sebe svůj oblíbený modrý župan, nazouvajíc si příjemné plyšové pantofle, ladící k němu. Ještě narychlo očima přejel po svém odrazu v zrcadle a nato trošku ostýchavě vyšel ze dveří svého pokoje ven.
Dlouhá chodba byla ztichlá a téměř celá prázdná, až na pár pacientů, kteří se po ní procházeli. Bill za sebou dveře zase zavřel a rozhlédl se kolem. Byl tu vlastně pořádně jen jednou, když ho sem Simone vezla a to byl v takovém rozpoložení, že ani nevnímal a nestačil se dívat, kde co je. Neměl nejmenší tušení, kde by mohly být jednotlivé ordinace lékařů, rozhodl se však vsadit na svůj instinkt a na něco, co se při myšlence na Toma prudce rozbušilo v jeho hrudi. Nechal se vést svým zamilovaným srdcem…
A opravdu, za pár minut procházel podél jednotlivých dveří se jmény lékařů, s ordinačními hodinami a s jejich lékařským zaměřením. Očima prozkoumával jednotlivá jména a srdce mu radostí poskočilo, když se jeho pohledu naskytlo tolik milované jméno. Tom Kaulitz. Sám pro sebe se pousmál, nato jej však trošku zamrazilo. Netušil, jak se Tom jmenuje příjmením, i přesto se však rozhodl to risknout. V celé nemocnici je určitě jen jeden Tom – a to ten, za kterým teď Bill jde. Ještě jednou se pozorně zaměřil na cedulku a na dveře, které byly mírně pootevřené, avšak zvuky zevnitř skrz malou škvíru doléhaly ven jen sotva slyšitelně. I přesto si však černovlasý chlapec dodal odvahy, vztáhnul ruku a lehce zaklepal…
Dlouhé štíhlé prsty pozvedly jeden z několika dalších stohů papíru a jejich majitel pečlivě začal vypisovat důležité údaje na další asi ze sta karet, které mu dnes prošly pod rukama. Pozorně se zadíval do monitoru svého počítače a nato se znova sehnul ke své práci, plně se soustředíc. Dnešek byl pro něj jedním z dalších náročnějších dnů a Tom pohledem přeletěl po hodinách na stěně. Zbývala mu necelá hodina polední přestávky, kterou se dnes rozhodl strávit prací. Na jídlo neměl čas ani pomyšlení kvůli novým pracovním povinnostem, které chtěl mít za ty dvě hodinky přestávky splněny. Šlo mu to sice pomalu a nebyla to bůhvíjaká zábava, přesto se jí však Tom rozhodl věnovat svůj volný čas, aby ji měl co nejdříve za sebou. Zhluboka se nadechl, ještě než se však stačil myšlenkami ponořit do textu, plného odborných názvů, vyrušilo jej tiché zaklepání na dveře, po kterém se Tom otočil.
„Je polední přestávka, přijďte, prosím, později,“ rychle odbyl klepání pár slovy a znova se pokoušel plně se soustředit na text. Černovlasé stvoření pohledem spočinulo na cedulce s ordinačními hodinami na dveřích, i přes pravdivost slov mladého lékaře však zaťukalo ještě jednou a o něco důrazněji. Ale já nechci přijit později, Tome. Tomovy prsty opustila propiska a Tom vysíleně už podruhé během chvilky stočil pohled ke dveřím. Netušil, kdo za nimi je, i přesto však protočil oči v sloup nad neodbytností neznámého.
„Počkejte si, prosím, až po polední přestávce. Teď neordinuji,“ trošku zvýšil hlas, stalo se však něco, co ani v nejmenším neočekával. Billovy prsty spočinuly na bílých dveřích a Bill se o ně dlaní lehce zapřel, mile se usmívajíc.
„Tak… já přijdu jindy,“ zašeptal tichým hlasem, který se však dolinul až k lékaři, sedícímu na druhé straně ordinace. Tázavě pozvedl hlavu, nevěříc svým vlastním uším. Zdálo se mu to… nebo ne? Že by to opravdu byl… Tomova židle se prudce odsunula od stolu a Tom se zvědavostí, nedočkavostí a zároveň nadějí poodešel k pootevřeným dveřím, za kterými se možná skrývala osoba, ke které se dnes všechny jeho myšlenky stáčely. Stačilo je pootevřít a…
„Bille,“ Tomovu tvář rozjasnil milý úsměv a překvapeně očima těkal po černovlasém stvoření, které mu úsměv jen nesměle oplatilo. Jeho oči se okamžitě střetly s těmi Tomovými a Bill cítil, jak mu jejich hluboký pohled na okamžik vyrazil dech.
„Promiň, netušil jsem, kdo je za dveřmi, myslel jsem, že nějaký pacient. Ale vůbec by mě nenapadlo, že to budeš ty. Jak jsi věděl, kde mě najdeš?“ optal se zvědavě první otázku, která se mu utvořila na jazyku, a neuniklo mu, jak na Billových rtech začíná pohrávat tajemný úsměv. Opatrně za ním zavřel dveře a znova se zadíval do jeho usmívající se tváře.
„No, neviděl jsem tě na obědě, tak jsem se bál… říkal jsem si, co se ti asi stalo. A… protože bych se na pokoji asi stejně nudil, tak jsem si říkal, že se tě alespoň pokusím najít. Promiň, nevěděl jsem, že máš ještě polední přestávku,“ dodal omluvně, aniž by si uvědomil, co svou první větou Tomovi, stojícímu před sebou, způsobil. V Tomových očích zazářily jiskřičky radosti a Tom cítil, jak mu srdce poskočilo radostí a štěstím nad krásou Billových slov. On se o mě bál. Bál se o mě, protože mě neviděl na obědě. Ach, Bille, kdybys jen věděl… Jak šťastným jsi mě teď udělal. Sám pro sebe se pousmál nad tím nádherným pocitem, který na okamžik pocítil, nato se mu však v mysli vynořila Billova poslední věta.
„No, přestávku mám, ale na obědě jsem nebyl, neměl jsem čas. Myslel jsem si, že mi to vyjde a že se potkáme, ale dopoledne se mi nakupilo tolik práce, že nevím, kam dřív,“ odvětil, odpovědi se mu však dostalo téměř vzápětí. Bill chápavě pokýval hlavou a mírně se pootočil.
„Aha, tak… tak to tě nesmím zdržovat,“ pípl tiše a nedovedl potlačit zklamání ve svém hlase. Věděl však, že je tu Tom kvůli práci a ne proto, aby trávil čas s ním, i když by si to mohl přát, jak chtěl. Smutně se pootočil zpět ke dveřím, vzápětí však ucítil na své dlani lehký dotyk. Tomovy prsty se jemně dotkly jeho dlaně a Tom si jej opatrně otočil zpátky k sobě. I kdyby měl práce nekonečně mnoho, to nejmenší, co chtěl, bylo, aby Bill teď odešel.
„Počkej, neodcházej. Já chci… chci, abys tu zůstal se mnou,“ zašeptal prosebným hlasem a setkal se s párem dvou čokoládových očí, které k němu překvapeně vzhlédly. Odhodlal se a popošel pár kroků k Billovi, opatrně vztahujíc dlaň, aby jej mohl pohladit po sametově hebkých vlasech. Jeho srdce zaplesalo radostí, když spatřil na černovláskově tváři úsměv.
„A co kdybych ti s něčím pomohl?“ Billova otázka protrhla ticho mezi nimi a Bill zvědavě mrknul na Toma. Když už tady mohl být s ním, nechtěl jen tak naprázdno sedět a dívat se, jak Tom pracuje. Mladý lékař se zamyslel.
„A ty bys chtěl?“ zašeptal, a když viděl, jak Bill vesele pokýval hlavou, i on jeho nápad s radostí přijal. „Tak dobře, přijímám. Čím dřív budeme hotovi, tím více času nám zbývá na něco jiného,“ dodal, a když mu odpovědí bylo zazáření v tom nádherném moři čokolády, už teď se nemohl dočkat, až budou mít všechnu práci za sebou.
A opravdu. Netrvalo dlouho a oba se do své práce vžili natolik, že úplně zapomněli na skutečnost, že je jí tolik moc. Zatímco Tom dělal tu náročnější část jako pročítání lékařských posudků, Bill pečlivě ukládal výsledky různých vyšetření do karet jednotlivých pacientů. Tomovi tahle práce možná přišla nudná, protože ji dělal každý den, Billa to však po několika minutách začalo bavit. Netrvalo dlouho a on odložil poslední složku na vysokou hromádku, otáčejíc se k Tomovi.
„Hotovo, pane doktore,“ oznámil s úsměvem a viděl, jak i Tom dodělává poslední úpravy k dokončení své práce. Pečlivě si přečetl poslední posudek, připsal několik důležitých informací a s neskrývaným úsměvem přešel k stojícímu Billovi. Neuvěřitelně moc se mu dnes líbil v bleděmodrém županu a pantoflích, které spolu ladily, a musel uznat, že to jeho černovlasému pacientovi moc sluší.
„Posaď se,“ nabídnul mu okraj své postele, na které přespával, když měl noční službu. Bill si trošku ostýchavě sedl na okraj postele, a když si k němu stále usmívající se Tom přisedl, mírně sklopil pohled.
„Tome, já… jestli ti tu nějak překážím, tak… tak klidně půjdu k sobě na pokoj,“ zašeptal, po několika slovech byl však přerušen Tomovým nesouhlasným zavrtěním hlavou.
„Ne, to ne, Bille. Já jsem rád, že jsi tu a že tě tu mám. Pomohl jsi mi a za to jsem ti vděčný. Děkuju,“ zašeptal s úsměvem a svá slova stvrdil něžným polibkem svých rtů, jen na okamžik je ochutnávajíc, aby se od nich mohl odtrhnout a nechat se utápět v tom moři čokolády, které jej tolik fascinovalo a očarovávalo zároveň. Pořád nemohl uvěřit, že je tu Bill kvůli němu, že přišel za ním. Něžně se usmál a znova se zadíval do Billových očí, tolik známých a přesto tolik tajemných.
„Bille, já vím… vím, že jsi přišel kvůli mně,“ začal opatrně a tiše vyčkával na Billovu reakci. Bill mírně sklopil hlavu a pousmál se. Ovšem, že přišel jen kvůli Tomovi. Vždyť od rána nemyslel na nic jiného, než na dvě rozzářené oči, ve kterých se mísila lískooříšková náplň s čokoládou, na mírně plné rty s tím nejkouzelnějším úsměvem a na přitažlivou vůni, která očarovala jeho smysly pokaždé, když mu byl mladý lékař nablízku. O ničem jiném od dnešního rána nesnil. Cítil, jak se mu do tváří vlévá ruměnec, proto jen krátce pokýval hlavou, vzápětí však ucítil, jak něčí prsty něžně nadzvedly jeho tvář a oříškové oči věnovaly těm jeho dlouhý pohled. Podvědomě zčervenal ještě víc – čímž vyvolal na rtech mladého lékaře milý úsměv.
„Za to se nemusíš stydět, Bille. Ani nevíš, jakou radost jsi mi udělal,“ přiznal a přesně očekával Billovu reakci. A také věděl, po čem teď touží a co chce udělat.
Ani nestačil zachytit Billův pohled. Jemně spojil své rty s těmi jeho a konečně ochutnal jejich příchuť, po které prahnul víc, než po čemkoli jiném. Nechával se jí unášet, pomalu ji ochutnával a poznával – a s potěšením zaznamenal i Billovy první nesmělé krůčky z jeho strany. Polibků si vyměnili sice teprve jen pár, vždy to byl však on, kdo udával jejich směr a tempo, tentokrát však chtěl nechat iniciativu na Billovi. Naposled jej jemně políbil a přivřel víčka, očekávajíc jeho reakci. A Bill se odhodlal. Opatrně a jen velmi nesměle mapoval a poznával Tomovy rty malými, sotva znatelnými polibky, Tom je však dobře cítil. Cítil, a také si je užíval. Nechal se jimi unášet a dal Billovi prostor, čehož ani na vteřinu nezalitoval. Bylo nádherné cítit a vnímat, jak se z Billových lehkých a nesmělých polibků stávají odvážnější a procítěnější a jak krásné pocity Tomovi přinášejí. Vnímal je s přivřenými víčky – i ten poslední, po kterém se od něj Bill odpojil a trošku nervózně očekával jeho reakci. Jakmile mu však odpovědí byl obdivný pohled dvou oříškových očí, mírně před ním ucuknul tím svým, rozhlížejíc se po místnosti.
„Takže, tohle je tvoje ordinace?“ protrhl ticho mezi nimi svou otázkou, a když viděl, jak Tom pokýval hlavou, nespouštějíc z něj oči, nervózně si promnul prsty.
„A… co tady pan doktor dělá?“ optal se trošku bližší otázku a konečně se odvážil zadívat se do očí, které se na něj usmívaly. Tom s úsměvem sklopil pohled a zapřemýšlel.
„No… když má ordinační hodiny, tak přijímá pacienty, pomáhá jim a prohlíží je, nebo si dělá svou práci, když je nemocných málo. A když je odpolední přestávka, tak jde na oběd a odpočívá… nebo ji tráví ve společnosti jednoho krásného černovlasého pacienta,“ pousmál se a za pár vteřin si užíval dalšího Billova polibku.
Uběhlo několik minut, které strávili líbáním a tichým povídáním. Blížila se doba konce Tomova chvilkového volna, proto i Bill usoudil, že by měl jít k sobě. Nechal se Tomem doprovodit ke dveřím a vychutnával si další polibek, který mu Tom věnoval.
„Bille, já… děkuju ti, že jsi mi pomohl, a že jsi tu byl. Bylo to nádherný… a ty taky,“ zašeptal s neskrývaným obdivem k Billovi, kterému se u srdce okamžitě rozlil hřejivý pocit. „Až mi skončí hodiny, přijdu tě prohlédnout, dnes ale o trošku dřív. Chci jít domů pomalu a nespěchat, když je dnes venku tak nádherně,“ stočil pohled k rozzářenému slunci za oknem a nato k Billovi, který chápavě pokýval hlavou.
„Tak dobře, budu na tebe čekat. Dnes je venku určitě krásně. Za poslední dny jsem venku ani nebyl, vlastně od doby, co jsem tady,“ na okamžik se zamyslel, nato se však rychle rozloučil s Tomem a vyklouznul ze dveří ven na chodbu, míříc ke svému pokoji.
Ani netušil, že za sebou nechal zamyšleného Toma, stále stojícího naproti dveřím. A už vůbec netušil, kolik myšlenek se vynořilo v hlavě mladého lékaře nad významem několika jeho vět. Tom pomalu přešel ke svému psacímu stolu a stále zamyšleně se posadil na židli, hledíc na rozzářenou krajinu za oknem. Čas, ta malá chvilka, kterou s Billem strávil, pro něj byla něco nádherného. Něco, při čem si Tom uvědomil jednu jedinou věc. Nechtěl už se s Billem vídat jen ráno a večer, a jen kvůli tomu, že bylo jeho povinností jej prohlédnout. Za těch pár minut, co byli spolu, se přeci jen o něco sblížili. A Tom netoužil po ničem jiném. Uvolněně se opřel o opěradlo židle a zadíval se někam do neznáma. Možná mu Bill pár svými posledními větami dal důvod k tomu, aby se teď na okamžik zamyslel – a pousmál se nad svým prvním nápadem.
autor: Rachel
betaread: Janule
vezme Billa na procházku…roztomilé..x)))
To bylo krásný…jako vždy…jakej má Tom asi nápad?To mi teď bude vrtat hlavou týden…shit! xD
Rachel ti nezávidím…ale škola má přednost…však nám to pak vynahradíš xD
Och…. jak už jsem jednou psala, prostě zamilovaní blázínci. Abych pravdu řekla, svým způsobem jim… ehm.. závidím. Štěstí, láska, – mohla bych pokračovat dále – to jsou magické a tak neskutečně krásné věci, že každý,kdo je má, by si je měl hýčkat. Já závidím jen pro to, že já to nemám a když vidím lidi okolo, jak si ničeho neváží, mám chuť jim naflákat..
Vrr, ale to už zase odbíhám úplně někam jinam. Už vlastně, Rachel, nevím, co k tvým povídkám psát do komentářů, aby se to neopakovalo a nebyly to naprosté blbosti (což se mi asi nedaří), ale ono to prostě nejde. Stejně musím vždy napsat jednu věc : KRÁSNÉ!
To je tak krásné, že se čím dál tím víc bojím jakou zápletkou jim to chceš překazit 🙁
jů, zase náádherný dílek, taková romantika, já to miluju 🙂 a těším se, co Tom vymyslí, aby mohl s Billem být častěji 🙂
Nádhérný dílek x)). Vážně, krásná povídka :). Už se těším na další díl 🙂 ♥
Dík za komentáře, holky, udělaly jste mi radost, protože jsem myslela, že jste to po těch pár dílech vzdaly. Díky moc, mám vás ráda:-D♥