Jiná planeta 12.

autor: Kiki

Rozhodla jsem se, že mu to ještě neřekne xD Možná… někdy příště? 😀 Bylo by to nakonec moc rychle, ne?

„Bille! Bille!“ Křičela má spolubydlící snad přes celý hotel. Zalomcovala klikou, ale dveře se neotevřely. Zapomněli jsme je odemknout. Okamžitě, ale opatrně, tak, abych nevzbudil Toma, jsem vystřelil z postele a začal se oblékat.
Odemkl jsem dveře, vylezl do obývacího pokoje, dveře zavřel a Kat na mě okamžitě skočila.
„Bille! Bille! Já jsem tak šťastná!“
„Počkej, slez ze mě. Pojď si sednout do kuchyně, udělám nám čaj.“ Pousmál jsem se, a jak jsem řekl, tak jsme udělali.
„Tak, spusť.“ Pobídl jsem ji, když jsem před nás postavil tři hrníčky horkého pomerančového čaje.
„Proč tři?“
„Protože mám návštěvu.“
„Áaa… Doufám, že jsem vás nevzbudila..“
„Jo, ale jen mě.“
„No, to je jedno. Poznala jsem jednu super holku. Je krásná, moc si rozumíme a-„
„Takže jsi se zamilovala…“
„Jo!“
„Gratuluju.“
„Děkuju. Dneska k nám má přijít.“
„Ale Kat, ty máš dneska být v cukrárně, ne?“
„Kruci. Já jsem na to zapomněla!“
„To je v poho-„
„Dobré ráno.“ Přišel ke mně taky oblečený Tom a políbil mě.
„Dobré. Na, tady máš čaj.“ Poodsunul jsem se, aby se mohl on vedle mě posadit a podal mu hrnek s čajem.
„Hmm… Pomerančový. Můj nejoblíbenější…“ přičichnul si.
„Já vím.“ Uculil jsem se.
„Někdy mi připadá, že o mně víš víc, než moje máma.“ Zasmál se.
„Noo… Hele, Tome, Dneska má sice službu Kat, ale jí dneska přijde… ehm… kamarádka a tak… Vezmeme to za ní?“

„Kamarádka?“
„Zatím.“ Mírně se usmála Kat. Vůbec jí nevadilo, že o ní ostatní ví, že je na holky.
„Aha. Jo, klidně. Hlavně, že budu s tebou.“
„Já jsem vás ani nepředstavil. Tome, Kathrin. Kat, Tom.“
„Konečně tě poznávám.“ Usmál se Tom.
„Taktéž. Bill o tobě pořád mluví.“
„Kat, můžeš na chvíli?“ Usmál jsem se na Toma omluvně.
„Jo, jasně.“ Vstali jsme od stolu a šli do chodby.

„On to neví.“
„Co neví?“
„Že je moje dvojče.“
„A proč mu to neřekneš?“
„Bojím se.“
„Čeho?“
„Jeho reakce. Že mě zavrhne, když zjistí, že spí se svým bratrem…“
„Vy už jste spolu spali?“
„Jo…“
„Hele, Bille, mluví vůbec o tobě… Teda, o jeho bratrovi?“
„Jo.“
„A jak o něm mluví?“
„Hezky.“
„No tak vidíš.“
„Stejně mu to neřeknu…“
„Nikdy?“
„Nevím.“
„Jednou se to dozvědět musí.“
„Nemusí…“
„Ale jo…“
„Ale ne teďka… Chci být alespoň teď s ním. Ne jako jeho bratr.“
„Je to tvoje věc. Řekni mu to, kdy chceš.“
„Hele, ale neříkej mu to, prosím.“ Koukl jsem na ni zoufale.
„Neboj se. Neřeknu mu to.“
„Děkuju. Jsi vážně kámoška.“
„V pohodě. Tak i tak, musím ti to nějak oplatit, že si vezmeš směnu za mě… teda, vezmete.“
„Vážně. Děkuju.“

***

„Tome, tak co budeme dělat dneska?“
„Dneska? No, jelikož to venku před půlhodinou vypadalo jinak, tak asi půjdeme k nám.“
„No jo, vlastně. Dneska bude zavřeno. Prší! Super!“
„Tak co, jdeme k nám?“
„Klidně. Mně je to fuk. Nebo ne. K vám nejdeme.“
„A kam?“
„Na jedno místečko… Kde nám bude super i v dešti.“
„Tak to v tom případě jdeme tam.“
„Paráda. Ale nejdříve si nakoupíme dobrůtky a tak…“
„To beru.“

Vstali jsme, oblékli na sebe bundy a vydali se do obchodu. Nakoupili různé brambůrky, bonbony, colu a podobně. Bude to bezvadný den.

„Tome, nestačí to už?“
„Ještě něco.“ Rozešel se k regálu s lízátkama.
„Pojď už.“ Skučel jsem. Konečně jsme se mohli vydat k pokladnám a následně do deště. Miluju déšť. Vždycky, když byla bouřka, tak jsem si zalezl k Tomovi do náruče a on mě utěšoval. Dodnes se jich bojím. Ale ten déšť, to je něco jiného.
„A kam to jdeme?“
„Na jedno místo, kde jsem nejradši. Bože, vždyť já zapomněl na jednu věc!“
„Jakou?“
„Jo počkej.. Vlastně, ony tam jsou.“ Plácl jsem se do čela.
„Kdo tam je?“
„Spíš co tam je…“
„Tak co tam je?“
„Uvidíš…“ promluvil jsem tajemně. Kdyby jen věděl, o co jde…