autor: Bubbly
Tomovy hnědé ustarané oči pozorovaly Billovu bledou tvář téměř celou noc. Tom si byl vědom toho, že za Billovo vyčerpání může on. Kdyby ho nenechával potulovat se každou noc s pláčem po městě, kdyby se s ním tolik nehádal! Měl si všimnout hned, že s mladším bratrem není něco v pořádku, vždyť Bill byl pořád hubenější, jeho tváře byly propadlé a z jeho očí se ztratila ta jiskra, která Toma ujišťovala, že je všechno tak, jak to má být. Bill vypadal žalostně a pouhý pohled na něj bolel. Tom si toho nevšímal až do téhle chvíle. Až teď viděl, jak moc Billovi neprospívá jejich nepřátelství. Dvěma prsty se opatrně, aby spícího chlapce neprobudil, dotkl jeho tváře. Bill měl pleť studenou jako led a ztratil z ní veškerou barvu. Tom nešťastně zakroutil hlavou.
Toma únava zmohla až pozdě k ránu, kdy tvrdě usnul. Nespal však dlouho. Několik minut poté, co zavřel oči, protrhl božské ticho v pokoji Billův zoufalý výkřik. Tom se prudce posadil a podíval se na pohovku, na kterou dopadaly první sluneční paprsky. Bill na ní ovšem neležel, krčil se ve stínu za pohovkou. Obličej měl v dlaních a třásl se po celém těle. Tom k němu přiskočil a vyděšeně na chlapci hledal nějaké zranění, záminku toho, co způsobilo jeho křik.
„Bille, co se děje?“
„Strašně to pálí!“ držel se Bill za obličej a křičel. „Strašně moc to pálí! Slunce pálí!“
Tom nechápal význam Billových slov, ale přesto přešel k oknu a rychle stáhl rolety. Pokoj se zahalil do ztemnělého šera, na které si Tomovy oči musely přivykat. A i když neviděl dostatečně dobře, podíval se na Billa, který se postavil a narovnal. Tom si nemohl nevšimnout, že vypadá jinak. Jeho tělo zesílilo, vypadal mnohem zdravěji, ačkoliv jeho pleť byla stále smrtelně bílá a dokonale kontrastovala s jeho havraními vlasy, které mu spadaly kolem obličeje jako dva černé vodopády. Na první pohled se zdálo, že se Bill cítí mnohem lépe. Až když upřel na Toma své velké oči, Tom poznal, že něco není v pořádku. Místo těch sladce hnědých očí tu byly dva obrovské nachově fialové korálky, které sledovaly Toma a neměly problém s temností v pokoji.
Bill se dotkl svojí pobledlé tváře a zjistil, že je sluncem neporušená. I on sám cítil ty změny, které nastaly, ale neuvědomoval si, jak moc je divné, že jeho oči vidí ve tmě, že mezi rty cítí dva smrtelně ostré špičáky, a že jeho pleť je jako čerstvě nabílená stěna. Zdálo se, že mu to připadá normální, jako by se vlastně nic nestalo. Podíval se na Toma a v jeho očích spatřil překvapení a strach. Dokonce i z něho samého ty emoce cítil.
„Tome?“ pronesl jeho jméno tak zvláštním tónem, že ozvěna se držela ještě několik vteřin ve ztichlé místnosti. Ale Tom před jeho slovy couvl a narazil zády do zdi vedle okna. Vyděšeně rozšířenýma očima sledoval mladšího bratra, který se o krok přiblížil. V obličeji měl vyrytou nepopsatelnou hrůzu a nečekaně nepříjemné překvapení. Z Billa se stala cizí bytost, která vzhledem děsí, ale slovy nahání zděšené šílenství.
„Tome, co je? Proč se tak třeseš?“ ozval se Billův smysly omamující hlas.
Ani tentokrát mu Tom neodpověděl, jen se podíval k prosklené skříni, ve které se odrážela Billova děsivá osoba. Avšak její obraz také nebyl takový, jako býval dříve. Místo temného ostrého obrysu byla vidět jen mlhavá skvrna, která Billa nepřipomínala ani zdaleka, ale k rozeznání byly jeho fialové oči. Bill se podíval stejným směrem jako bratr a málem zakřičel zděšením. Nevzpomíná si na nic, co by ho udělalo skoro jistým duchem! Vždyť on vypadá jako mlha, která se ztrácí v záři denního slunce, byl téměř průhledný jako pára nad hrncem. Všímal si i svých jasně zářivých očí. Ty už někde spatřil. A ty ho nejspíš vyděsily natolik, že zatoužil utéct z pokoje, ale nejdřív musí slyšet vysvětlení.
„Co se to se mnou stalo?“ zakřičel na bratra. Tom se ani nepohnul, když mu odpovídal.
„Jak to mám vědět? Našel jsem tě včera v noci venku promrzlého na kost, ale pořád jsi to byl ty! A dneska ráno otevřeš oči a…“ Nedořekl větu, ale Bill věděl, kam tím míří. Strach ze sebe sama ho donutil ve spěchu opustit místnosti a zamknout se v koupelně, kde se schoulil vedle vany do klubíčka a jeho tělo se otřáslo strachy ze sebe samého. Nemohl před sebou utéct, nemohl se před sebou schovat, byl si stále na blízku jako svůj vlastní stín, ale už to nebyl ten starý Bill, kterého vídal každý den v zrcadle. Teď byl někým jiným.
Malým oknem se na podlahu sneslo několik slunečních paprsků a slabá záře se dotkla Billovy ruky. Bill zapištěl bolestí a přitáhl si ruku k sobě do stínu, kam slunce nemohlo. Se zděšením smíšeným s úžasem pozoroval, jak se jeho popálená kůže hojí a navrací se k té nezdravě bílé barvě. Bylo to jako kouzlo, které mu naznačilo, že slunce je pro něho teď nebezpečné. Vyběhl z koupelny, a dokud byl čas, všude v domě stáhl rolety, aby se dovnitř nedostal ani jediný paprsek. Jeho kůže se sice uzdravovala rychle, ale ta bolest nebyla příjemná.
Tom stále stál vedle okna a tiskl se ke zdi. Nedokázal se vzpamatovat z toho, co právě viděl. Jeho vlastní bratr, to drobné stvoření, vypadal tak hrozivě a nebezpečně. Ten mladší bratr, který nikdy neublížil ani mouše, teď vypadá jako krvelačná stvůra. Co se proboha stalo? Vždyť Bill nebyl poraněný, když ho Tom našel venku, jeho pleť neměla ani škrábnutí, tak jak se to mohlo stát? Oba dva žijí přece ve dvacátém první století a ani jeden z nich přece na kouzla nevěří. Tohle musí být sen. Noční můra. Ano, určitě. Za chvíli se probudí a všechno bude jako dřív. Tedy, alespoň doufá.
Bill se nejistým krokem vracel do obývacího pokoje, kde našel Toma ve stále stejné poloze, jako když ho opouštěl zběsilým úprkem do koupelny. Tom k němu otočil hlavu a upřel na něho svoje hnědé oči. Znovu se v něm ozvala slabá vlna strachu, kterou Bill cítil jako svou vlastní, ale mlčel. Nechtěl Toma děsit víc, než byl teď. On sám byl ze sebe vystrašený.
„Tohle není sen. Že ne?“ zeptal se Tom na hranici slyšitelnosti, ale Bill slyšel každé jeho slovo dokonale.
„Obávám se, že není, Tome,“ odpověděl a sklopil hlavu. Podíval se na svoje ruce. Pořád byly bílé jako sníh. A stejně tak jeho obličej. Nic se nezměnilo od doby, co se probudil.
Tom sebral veškerou odvahu, kterou uvnitř sebe našel a odlepil tělo od zdi. Udělal několik kroků směrem k Billovi, který ho se zájmem pozoroval. Vycítil z Toma dávku odhodlání, jak potlačoval svůj strach. Tom se k němu přiblížil na vzdálenost jednoho metru a podíval se mu do očí. I když to nebyly ty sladké čokoládově oči, Tom v nich stále viděl toho drobného chlapce, mladšího bratra.
„Bille, vzpomínáš si, co se stalo včera v noci? Než jsi spadl do bezvědomí?“ zanaléhal Tom. Chtěl najít alespoň nějaké vodítko k tomu, co z Billa udělalo tohle stvoření. Přece se tohle všechno nestalo jen tak, jako lusknutím prstů.
Bill se na Toma zamyšleně díval a mhouřil fialové oči. Měl pocit, že má v hlavě prázdno. Všechny jeho myšlenky týkající se včerejší noci, jako by se vypařily. Znovu pohlédl na svůj nejasný odraz ve skleněné skříni a najednou si uvědomil, kde spatřil ten zářivý pohled. Znovu se podíval na bratra.
„Seděl jsem na lavičce,“ začal Bill a snažil se rozehnat mlhu, která stále trochu skrývala jeho myšlenky. „A objevil se tam nějaký muž. Byl tak nádherný, a přitom tak strašně děsivý. Věděl, kdo jsem já, věděl, kdo jsi ty. Díval se na mě stejnýma očima. Mám pocit, jako bych se včera díval do zrcadla,“ sklopil hlavu.
„A dál? Vzpomínáš si ještě na něco?“
„Pamatuju si ostrou bolest v krku,“ zvedl Bill ruku a položil si dlaň na hrdlo. „A pak už nic.“
Tom se na bratra chvíli nevěřícně díval, a potom klesl do křesla. Hlavu si opřel do dlaní a zavřel oči.
„Tohle přece není možný.“ Zašeptal. „Vždyť to zní jako strašidelná pohádka pro děti!“ Odmítal uvěřit tomu, co měl právě před sebou. Ale tohle nebyl žádný výplod jeho fantazie nebo fantastický výmysl z knížky. Tohle se doopravdy dělo. Ačkoliv to bylo tak nepravděpodobné, byla to realita.
Bill se několik vteřin nehýbal a pozoroval Toma. Samotnému se mu chtělo uvěřit, že to, co se děje, je jenom sen. Ale ostrá bolest, kterou pociťoval při kontaktu se sluncem, tuhle pravděpodobnost vyvracela. Bill začal uvažovat sám o sobě. Co se teď stane s ním a jeho životem? Bude muset být zavřený ve sklepě a zabíjet lidi kvůli krvi? Stane se z něj nelítostný vrah? Ta děsivá představa ho vyděsila natolik, že se jeho, stále drobné, tělo roztřáslo v bolestivé křeči. Svaly se mu stáhly a donutily ho klesnout na kolena. Z očí se mu začaly valit proudy slaných slz.
Tom byl v mžiku vedle něho. Najednou nezáleželo na tom, jak Bill vypadá a kdo je, záleželo na tom, jak se cítí. A Tom už ho nechce nechat znovu trpět. Už se nechce dívat na to, jak jeho mladší bratr usíná s mokrými tvářemi a budí se ve špatné náladě.
„Bille, to bude dobrý, uvidíš,“ snažil se ho konejšit.
Billův pláč rázem utichl. „Nic nebude dobrý!“ zavrčel na Toma a vycenil přitom zuby. Nechtěl být tak ostrý, ale přišlo to samo, jako reflex, který zareaguje na negativní emoci. Bill svojí reakce zalitoval hned potom, co z Toma vycítil další dávku strachu. „Odpusť, nechtěl jsem tě děsit,“ sklonil hlavu.
Tom se nadechoval, aby bratrovi řekl, že se nic nestalo, ale jediné, co z jeho hrdla vyšlo, bylo jen přidušené zakňučení. Bill se na něho nechápavě podíval a všiml si, že Tomův pohled se upírá kamsi před něho. Podíval se stejným směrem a vyděšeně rozšířil oči. Nikdy nečekal, že to, co uvidí, ho vyděsí víc, než zděšení Toma.
„Ahoj, Bille,“ protnul mrtvé ticho v pokoji Massenův hluboký hlas.
„Massen,“ vydechl Bill a hlas se mu třásl.
„Kdo?“ zeptal se Tom hlasem tišším než šepot.
Bill na Massena ukázal. „To on. Včera v noci to byl on. Kousl mě,“ odpověděl Bill a poté se z jeho hrdla vydralo nenávistné zavrčení. Oči měl přimhouřené a jiskřily mu vzteky. Tom poznal, že místnost se stala smrtelně nebezpečnou zónou…
autor: Bubbly
betaread: Janule
Klikni na anketu, díky J. :o)
Dááááál woooow toto je mooooc
no pěkne se to rozjíždí…bude upírskej mejdan
Opravdu moc se mi tahle povídka líbí. Těším se na veškerý pokračování. 😀
pozabíjejte se tam…xDDD
Sakra!!!!!V nejlepším to končí!!!!
Tak ať rychle vypadne a dva krvelační upíři se tam poperou! :D:D
Páni je to naprosto nádherný, čte se to úplně samo, normálně mám pocit, jako bych tam taky byla…
Jedním slovem: dokonalost
Dva upíři a Tom… bože chudák musí být nesvůj když je v menšině xD