Nemělo se to stát 6.

autor: Tenshi88

Uběhly další dva týdny. Dva týdny plné nevyřčeného zcela nebratrského citu, skrytého za lásku čistě bratrskou. Annie si na Tomovu přítomnost zvykla a měla ho ráda. Bill se k němu upnul a ona cítila, že až se Tom vrátí domů, Bill to neunese. Zbývalo jim sedm dní. S matkou se Tom domluvil – skrze hádky a nevybíravá slova – na kompromisu. Vrátí se domů. Dodělá školu, zbýval jim oběma poslední rok. Pak ať uváží sám. Tom se vzpíral. Nechtěl ho opustit, ne na tak dlouhou dobu. Jak nad tím přemýšlel, možná, že odloučení vrátí jejich vztah do bratrské roviny a oni pak budou moci spolu mluvit, aniž by si představovali… oba se snažili chovat normálně, ale občas jim pohled zůstal o trochu déle na tváři toho druhého, ruka byla tam, kde by být neměla… oba to pomalu mučilo. O té noci se spolu od té doby nebavili a snažili se to zasunout hluboko do své paměti. Tak to bylo správné.

Když Tom oznamoval Billovi, že odjede, tvářil se neutrálně. Tom ale cítil, jak se mu chvěje hlas, když se naivně dětsky ptal, jestli mu bude volat. Tom ho něžně objal a pošeptal mu do ucha svůj plán. Na Vánoce pozval Billa i jeho maminku k nim. Budou na Vánoční prázdniny spolu. To Billa alespoň donutilo se pousmát. Ovšem vidina Tomova odjezdu jej ničila. Nechtěl, aby ho opustil. Když Tom po dlouhé době objímání odešel, Bill si povzdechl. Zachumlal se pod peřinu a nekontrolovatelně se rozvzlykal.

Škola začínala letos až čtvrtého září. Proto se Tom rozhodl svůj odjezd naplánovat až na poslední možný termín. Nenechal si matkou vymluvit oslavu narozenin s Billem. Měli poprvé slavit společné narozeniny a on se jich nemínil vzdát. Ani pro povrchní večírek své matky. Billovi zářily v očích jiskřičky štěstí. Vždycky slavil narozeniny sám. Vlastně je ani neměl moc rád. Vždycky se při sfoukávání svíček usmíval, protože věděl, že jeho maminka má radost. Vždycky byl totiž sám. Teď to bylo poprvé, co se těšil.

Oba dva si lámali hlavu nad dárkem. Tom chtěl Billovi dát něco, co mu ho připomene, kdykoli se na to podívá. Chtěl mu tím dát najevo, jak mu bude chybět. Bill se pečlivostí přemýšlel, co by Tomovy ukázalo, jak moc ho má rád. Nakonec jim s dárkem pomohla náhoda. Šli nakupovat do velkého nákupního centra, když se oba zastavili před klenotnictvím. Pohled jim putoval přes prstýnky, náušnice až k řetízkům. Pohledy obou se zabodly do kulatého medailónku na tenkém stříbrném řetízku. Byl jako dělaný pro to, co měl vyjadřovat. Tvořilo ho tepané stříbro a i ve výloze bylo znát, jak se jeho povrch leskne. Dal se otevřít a vložit do něj fotka. Oba se pro sebe pousmáli.

Bill pomalu rozlepil víčka. Jeho hlava unaveně klesla zpět na polštář. Zpoza závěsů sem prosvítalo sluníčko, aby ho polechtalo na tváři. Při vědomí toho, co je za den, radostně vyskočil, aby si vzápětí uvědomil, že to zároveň znamená, že už zítra odjíždí. Povzdechl si a zakázal si na to celý den myslet. Dnešní den si hodlá užít. Pomalu přejel prsty po modrém sametu krabičky, kterou pečlivě ukrýval. Pod prsty cítil jeho hebkost a znovu si mimoděk vzpomněl na Toma. Hebký, stejně jako jeho kůže… raději se oblékl a vydal se pomalu dolů po schodech. U plotny už tančila jeho maminka, aby mu s láskou připravila jeho oblíbenou snídani. Bill se na ní usmál.

„Všechno nejlepší, miláčku…“ A objala ho rukou, kterou neměla od mouky. V tu chvíli vešel do kuchyně i Tom. Nad tou scenérií mu poskočilo srdce. Sklopil hlavu a nejistě stál na prahu, když si ho všimla Annie. Vymanila se z Billova objetí a přistoupila k Tomovi. „Všechno nejlepší.“ Pošeptala se zářivým úsměvem a pomalu ho objala. Tom cítil, jak mu vlhnou oči a raději několikrát zamrkal. Cítil na sobě Billův pohled. Jejich oči se střetly, když náhle Bill přiskočil k plotně.

„Připálily se nám vafle…“ oznámil vážně a všichni tři se začali smát, čím se atmosféra usazená v kuchyni začala vyjasňovat.

Oba se šťastně usmívali, když společně sfoukávaly svíčky na svém dortu. Jejich oči se několikrát střetly a tentokrát se ani jeden z nich nesnažil svým pohledem uhýbat. Smáli se a Tom mohl říct, že se tady cítí jako doma. Pozoroval rozzářenou Annie, která sdílela jejich radost, když oba otvírali totožné balíčky obsahující mimo jiného naprosto totožná trička. Tom se pousmál a naklonil se přes stůl těsně k Billovu uchu. „Už si nemusíš přivlastňovat cizí,“ mrkl na něj. Bill cítil, jak se mu na tvářích usazuje červeň.

Den se ve veselé náladě pomalu přehoupával k večeru, když si Annie unaveně zívla.

„Půjdu asi spát, kluci…“ Popřála jim oběma dobrou noc a zamířila do své ložnice. Osaměli. Tom si odkašlal. Oba ve stejnou chvíli vstali. Usmáli se na sebe.

„Dobře,“ vydechl Bill, „za pět minut na chodbě.“ Vyhrkl a rychlostí blesku pádil do svého pokoje. Tom se téměř rozesmál. Jak moc mu bude chybět… potřásl hlavou a vydal se pro svůj dárek.

Bill se zastavil uprostřed chodby, ruku s krabičkou za zády. Díval se, jak se Tom drobnými krůčky přibližuje, dokud se nezastavil jen pár centimetrů od jeho těla. Pomalu oba natáhli ruku a beze slov si podali balíčky. Ruce se jim trošku třásly a udržovali oční kontakt. Pak se pomalu otočili a vydali se znovu do úkrytu svých pokojů. Billovy ruce se chvěly, když pomalu rozvazoval uzel a stahoval lesklý červený papír. Nadechl se a s úžasem pozoroval tenký stříbrný řetízek, na jehož konci se v červeném sametu leskl medailónek. Nadechl se a jemně ho vyndal. Překvapeně ho mnul mezi prsty a už se ani nesnažil zadržovat slzy. Ani si nevšiml, že už ho několik okamžiků ode dveří pozoruje stejně překvapená osůbka. Billovy prsty se snažily řetízek neobratně zapnout. Bill téměř nadskočil, když se ozvalo tiché: „Pomůžu ti.“ Jeho vlastní medailónek se mu už dávno houpal na krku. Chvějícími se prsty obratně zacvakl jemné zapínání a nechal své ruce sklouznout do klína. Ticho rušily jen jejich přerývané výdechy. Bill se pomalu otočil a stanul tváří v tvář svému bratrovi. Aniž by si museli něco říkat, přitiskli svá rozechvělá těla k sobě. Tom ovinul ruce kolem Billova pasu a pevně ho sevřel. „Děkuju,“ vydechl mu do ucha a zdálo se, jako by ten zvuk byl pro tuto chvíli téměř nepatřičný.

betaread: Janule