autor: Janule
SABINE
„Teto, nevíš, kde je táta?“ přilítne ke mně Dejv v plavkách, celej mokrej jako vodník. Nadzdvihnu sluneční brejle, abych skoukla, jestli nemá z toho věčnýho ráchání v bazénu modrý rty, zkontroluju rukávky, jestli se mu nevyfukujou, a zase si lehnu zpátky na lehátko.
„Telefonuje,“ odpovím stručně a Dejv udělá nespokojenej obličej.
„Jééééé,“ protáhne, a dřepne si na bobek. „Já chci, aby si se mnou hrál,“ fňuká a prstem šťourá do záhonku.
„Neboj, volá babičce, za chvíli přijde,“ ujistím ho. „Běž na něj počkat k bazénu,“ ještě mu doporučím, a když odběhne zpátky k vodě, oddychnu si, že mám ještě chvíli klid. Už jsme tady deset dní, a za tu dobu Bill desetkrát telefonoval s mámou… nechápu, co jí pořád vypráví, když jsme stejně většinu dne zavřený v týhle zabetonovaný vile, a nic moc se neděje. Občas sice vyjedeme na výlet, ale to ho musíme s Dejvem vždycky přemluvit, a jsou to jen krátký epizody, nikam daleko se nepouštíme.
Jednou jsme se byli projet na jachtě, kterých je tu v přístavu k pronájmu spousta, a protože bylo zrovna klidný moře, totálně selhala Billova teorie o mořský nemoci, na kterou chudák Davídek celou tu dobu čekal, až přijde. Musela jsem se smát, když mu Bill vyprávěl, jak v průlivu mezi Francií a Británií jsou neustále velký metrový vlny, a že tam by tu mořskou nemoc určitě dostal. Komedie, jak se patří. Bill přitom na mě vrhal vyčítavý pohledy, a když pak večer kluka uložil, normálně mi vyčetl, že kvůli mně mu musí lhát. No parádní večer… vyčítali jsme si, na co jsme přišli, ale nakonec jsme se usmířili a při skleničce vína jsme se tomu zasmáli. Trochu se tím pročistil vzduch. Nesmíme si to dělat horší, než to je samo od sebe, musíme to prostě nějak přežít.
Je to těžký… náš společnej život, to je jako by byl člověk pořád na nakloněný rovině… nikdy nevím, co mu bude a co nebude vadit, on taky netuší, když mi šlape po kuřích okách, a oba jsme neustále ve střehu. Že ho znám, to jsem si jenom myslela, ale život s ním není nic jednoduchýho. Má svoje rituály, je puntičkář, a když je něco jinak, než je zvyklej, hned ho to znervózní. Jeho stydlivost je naprosto šílená, mám pocit, jako když dělám něco nepřípustnýho, když se projdu jen tak ve spodním prádle z koupelny do ložnice, jako bych se ho snad pokoušela svádět, proboha. Musíme tohle spolu ještě probrat, je to občas šíleně nesvobodnej život.
Soukromí je křehká věc, a já mu nechci způsobovat nějaký traumata, ale sakra, snad se můžu doma projít v podprsence, aniž by z toho měl výčitky svědomí, že tím podvádí Toma, ne? To bude asi ten největší problém… Sám je žárlivej jako čert, a představa, že by Tom žil se ženskou, která se mu po bytě prochází v podprdě, mu nejspíš nedovolí, aby se nad to jen tak povznesl a neřešil to. V jeho očích by se asi Tom po takový ženský okamžitě vrhnul, ale nechápu, kam na tohle chodí, protože jak znám Toma, má oči jenom pro něj.
Na začátku, když jsem se s nima začala kamarádit, jsem to na Toma samozřejmě zkoušela, ale byl jako kámen, vůbec nereagoval, jako bych neexistovala. Tehdy jsem pochopila, jak silný pouto mezi nima je, že to není vztah založený jen na sexu, a přestala jsem se o to pokoušet. Když mě pak Tom požádal, jestli bych nedělala Billovi fiktivní přítelkyni, udělala jsem to jenom kvůli němu… Bill ho vždycky vysílal jako delegaci, když ode mě něco potřeboval, protože věděl, že mám pro Toma slabost. Ten to samozřejmě věděl taky, a proto se nebál, že bych mu Billa příležitostně přebrala… Jo… dvojčátka Kaulitzova, to je silná dvojka. Ta, když si něco usmyslí, taky toho prostě dosáhnou…
Bill má pořád strach, aby nás tu někdo neodhalil a neotravoval, takže když někam jdeme, kryje se slaměným kloboukem, co jsem mu z legrace koupila na prvním výletě, a vypadá v něm jako přerostlej a vybledlej domorodec. Strášně nenápadnej, ale jemu se to líbí. Neustále všude chodí v sandálech a šortkách, skoro ho vážně nepoznávám. Úplně vypustil svoje módní výstřelky, nechal si narůst strniště, a dokonce se ani nemaluje, což je pro mě u něj naprostá novinka. Vlasy nosí svázaný v culíku, vypadá jako skoro normální chlap. Samozřejmě, že v obličeji je pořád spíš ženská, má perfektně vytrhaný obočí, vyleštěnou pleť, je na něm vidět, že o sebe dbá, ale je prostě jinej… Možná je to jeho způsob dovolený.
„Daví, pojď něco říct babičce!“ ozve se z druhý strany zahrady, přesně jak jsem čekala. Pokaždý to tak je. Mladej se vymrští od bazénu a div za ním nezůstane žíznivá čára, jak utíká za tátou. Jejich láska je taky něco neuvěřitelnýho. Jeden druhýho zbožňujou, Dejv tátu obdivuje, vzhlíží k němu jako k autoritě, a Bill… ten by se pro něj snad rozkrájel, kdyby musel. Roztrhnout tyhle dva, by mohl jenom idiot, a proto jsem taky tady… jako jeho manželka, která mu pomůže krýt nestandardní sexuální život. Doufám, že to všechno nebylo nadarmo, a že to bude tak, jak si Bill naplánoval. A až se rozvedeme, najdu si konečně někoho, kdo mě bude milovat, a koho budu milovat já.
Třeba Frank by se mi líbil, a on taky vypadal, že by mě chtěl, ale než se mezi námi stihlo něco rozjet, zasáhl osud… občasné telefonáty, které spolu vedeme, sice náš kamarádský vztah udržují, ale už jen to, že Frank odmítl jít na naši svatbu, o něčem svědčí. Je to hrozně milej kluk, mám ho moc ráda, a jestli jsem tím někomu nechtěla ublížit, tak určitě ne Frankovi, ale nedalo se nic dělat. Pravdu mu říct nemůžu. Snad se to pak urovná. Je sice o dost mladší než já, ale jeho život na vozíku mu poskytuje nad životem takovej nadhled, že jsem někdy měla pocit, jako by byl nejmíň o deset let starší. No… uvidíme. Teď si nejspíš chudák přečetl někde v novinách, že jsme odjeli na líbánky, a bůhví, jak mu při tom je.
Když Bill přišel s tím, že poletíme na Novej Zéland, otevřela jsem údivem pusu… bylo to den nato, co jsem si náhodně pouštěla záběry z jejich dovolený, a můj údiv, když mi ukázal sídlo, kam pojedeme, byl ještě větší. Je to ta samá vila, v který byli před lety s Tomem. Byla jsem ráda, že se sem mrknu, ale jejich tehdejší požadavky na klidnou dovolenou v soukromí, a moje představy, se holt malinko lišej. Bill považuje za nejlepší vlastnost tohohle domu obrovský betonový zdi, který obklopujou pozemek, mně to vadí, a proto se ho neustále snažím tahat ven. Ale jinak je tu krásně, nemůžu si stěžovat, je to přepychová dovolená. Bill je v zásadě strašně línej tvor, nejradši by pořád chrněl, nedejbože nějakej sport, to u něj nehrozí, takže když se potřebuju protáhnout, zacvičím si v suterénu v malý tělocvičně, nebo se proběhnu s Dejvem.
Je to asi dvacet minut, co jsem se zmožená zhroutila na lehátko, na kterém kdysi chrápal mistr Tom, a to jsem musela mladýmu utéct, aby mě už konečně nechal vydechnout. Je to mrňavej ďábel, má šíleně moc energie, a nejradši by strávil ve vodě celej den. Naučil se skákat z můstku, slyším až sem, jak se s tím teď vytahuje babičce do telefonu, a je přitom úžasně roztomilej.
Škoda, že se toho jeho máma nedožila… byla by tak šťastná, kdyby ho viděla. Jenže s tím už nic neudělám, na to je pozdě. Zas na druhou stranu, kdyby Karin nebyla mrtvá, kluk by žil nejspíš někde v sociálním zaplivaným bytě bez peněz a matky, protože ta by byla věčně zfetovaná a naložená v lihu… je to asi takhle lepší. On by ho nejspíš Bill stejně nakonec u soudu dostal do péče, takže není co řešit.
„Co bys řekla večeři v místní nóbl restauraci?“ ozve se mi nad hlavou, až to se mnou leknutím škubne. Nejspíš Billova specialita, děsit lidi, co ležej na tomhle lehátku. Chodí potichu jako kočka, vůbec ho není slyšet.
„Ty máš ale talent… víš jak jsem se lekla?“ nadzvednu si brejle a mrknu na něj. Je v plavkách, nejspíš se jde po náročným rozhovoru s matkou osvěžit do bazénu. Na rozdíl od Německa, kde je prej teď pěkně hnusně, skoro jako v prosinci, tady teprve začíná to pravý léto. Není nad to si zaletět na druhou stranu zeměkoule, člověk může mít díky cestování léto celej rok. Ale musím reagovat na tu netradiční nabídku… co se to s ním děje, že mě zve sám od sebe ven? „To víš, že bych šla ráda,“ usměju se spokojeně. „Už se nebojíš, že nás někdo uvidí?“ zeptám se, když se zvedám z lehátka. Moc jsem si neodpočinula, ale za to povyražení venku mi to stojí.
„No…“ váhá Bill, „už tu budem jenom pár dní, tak to ani nebude vadit… totiž ono… on tam bude jeden fotograf, víš? Je to předem domluvený…“ Aha, tak odtud vítr fouká… „Potřebujeme nějaký společný fotky, aby doma viděli, jak jsme byli na líbánkách šťastný,“ dodá a zřejmě očekává spršku výčitek. Ale to se nedočká… nenechám si dobrou večeři zkazit nějakým pitomým fotografem, budu se ho snažit ignorovat. „Tobě to nevadí?“ zeptá se, když nijak zvlášť nereaguju.
„Ne, začínám si pomalu ale jistě zvykat, co to znamená, být tvoje žena,“ odvětím. „Jdu se vyfiknout, ať nám to na těch fotkách sluší, miláčku,“ udělám na něj rádoby zamilovanej ksicht a plácnu ho provokativně po zadku, když procházím kolem. „A udělej ze sebe zase Billa… ohol se, a vem si taky něco slušivýho, ne že půjdeš zase v těchhle příšernejch šortkách,“ ještě se otočím v prosklených dveřích, a pak už radši zmizím v domě. Když už se máme fotit, tak ať to stojí za to. Musím svýho muže reprezentovat, za to jsem ostatně placená…
TOM
„Tak už ti ta švadlena volala?“ zeptám se Filipa, když mu kydnu na talíř bramborovou kaši vlastnoruční výroby. Hodím mu k tomu karbanátek, no… radši dva, aby neměl za chvíli zase hlad, a šoupnu to před něj na stůl. Rozhodl jsem se, že když mu nemůžu nijak pomáhat s Bédou, budu mu platnej aspoň takhle, tak jsem se dal na vaření. Sice jsem dva dny poslouchal kecy, že se nenechá otrávit, ale nakonec byl rád, že vždycky něco uklohním, a on má na Bédu víc času. Vaření není zase tak těžký, jak jsem si myslel… je fakt, že párkrát něco letělo do hajzlu, párkrát jsem musel hodně větrat zasmrděnou kuchyň, a někdy taky uprostřed rozvařenýho jídla volat mámě, aby mě zachránila, ale už jsem to celkem zvládnul. Stejně se tu celý dny nudím, není do čeho píchnout, tak můžu bejt aspoň takhle užitečnej. Bill bude čumět, až mu něco předvedu… ale musím opatrně, aby si moc nezvykal…
„Ne, kdyby volala, tak ti to asi řeknu,“ odvětí Filip na můj dotaz o kombinézách, který pro nás šije jedna starší švadlena, kterou jsme našli na inzerát. Strčí si kus karbanátku opatlanýho kaší do pusy, přikousne k tomu kyselou okurku, kterou si vytáhl rukou rovnou z flašky na stole, a malinko se zaksichtí.
„NaCl… co ti to říká?“ zadívá se na mě vyčítavě.
„Nic. Mělo by?“ odpovím, sednu si ke stolu a zakousnu se do svýho karboše, co jsem si zatím naložil. Dvakrát žvejknu a hned mi to dojde. „Aha, to je asi sůl, co?“ zazubím se na něj. Doprčic, vždycky na něco zapomenu, já se z toho picnu…
„Jo, chlorid sodný, osmá třída základní školy,“ špičkuje Filip, jako by měl vysokou chemickou, vejtaha jeden.
„Počkej,“ vstanu od stolu, vytáhnu ze skříňky pytlík toho rozemletýho bílýho šutru, a hodím ho před něj na stůl. „Si namoč,“ vybídnu ho a sám do pytlíku strčím kus karbanátku. Trochu soli mi na něm zůstane, a je to vyřešený… taková kravina, no bóže, tak si to prostě dosolím jinak… člověk může bejt blbej, ale musí si umět poradit.
„Ty si prase,“ zavrtí hlavou Filip, sáhne rukou do pytlíku a karboše si pořádně posolí. „Takhle to dělaj inteligenti, víš?“ ušklíbne se, když na něj udělám pohrdavej ksicht.
„Aby ses nepotento, inteligente,“ vrátím mu to. „Nebejt mejch těžce vydřenejch neinteligentních prachů, můžeš si s tím tvým geniálním mozečkem plácat bábovičky,“ vrátím mu to jeho rejpání, mně jen tak nedostane. Poslední dobou se tímhle pošťuchováním dost dobře bavíme, děláme si jeden z druhýho srandu. On mi furt předhazuje, že jsem blbej muzikant, já jemu zase, že je sice chytrej, ale je mu to prd platný, prachy za to nemá.
„No jo, ty kytarovej mágu,“ odpoví dalším rejpancem, ale v tu chvíli, kdy to dořekne, zakucká se, a pomalu začne rudnout v obličeji. Ježiš… ještě se mi tady ten vůl zadusí, než stihne dokončit Bédu… to by teda byla smůla. Už vidím ty palcový titulky v novinách: „Smrt nadějného génia, zadusil se karbanátkem.“ Honem vyskočím a bouchnu ho do zad, div mu nezlomím páteř.
„Dobrý?“ zeptám se starostlivě, když se rozkašle… fakt mi nahnal strach, jak začal brunátnět.
„Jo, díky,“ dokašlává a z očí mu tečou slzy. Asi mu to dalo fakt zabrat.
„Při jídle se prej nemluví, říkali inteligenti…“ podotknu jízlivě pravidlo, který se u nás v rodině nikdy nedodržovalo. Taky se prej při jídle nečte a různý podobný blbosti… já nejradši při jídle čumim na televizi, a naštěstí mi to nikdo nezakazuje.
„Zase chytrej, co?“ usměje se Filip a opatrně si ukousne. „Celkem dobrý pravidlo,“ uzná, že měli naši předkové pravdu, když takový ptákoviny vymejšleli, a už radši mlčí. Natáhnu se k malýmu stařičkýmu rádiu s anténou, co stojí na stole u zdi, a zapnu ho. Sakra… jako na potvoru se z něj místo zpráv o počasí line naše nejnovější písnička. Rychle to zase vypnu, abych se zbytečně nedrásal, a vrátím se k jídlu.
„To byl Bill, ne?“ zeptá se Filip, když poctivě dožvejká a polkne svoje sousto. Jenom přikývnu, a radši nic neříkám, ještě bych se mu tady mohl rozbulet jak stará hysterka, to by tak scházelo. Už jsem ho čtrnáct dní ani nezahlídl, jen si po večerech voláme, a já mám pomalu co dělat, abych na něj přestal myslet aspoň půl hodiny z celýho dne. Je to čím dál horší. To je nejdelší čas, co jsem ho za svůj život neviděl.
„Jak se tam maj?“ zeptá se Filip. No to mi moc nepomůže…
„Prej dobře. Sabine Billa pořád tahá někam na vejlety, Dejv jí v tom pomáhá, tak si chudáček Billí stěžoval, že si prej ani neodpočine,“ informuju ho s úsměvem, oba známe Billovu lenost, když se mu do něčeho nechce. „Je tam ale fakt krásně…“ dodám, a při žvejkání neslanýho karboše zavřu oči. „Byli jsme tam před lety s Billem na dovolený, rád na to vzpomínám,“ dodám, a před sebou vidím tu krásnou písečnou pláž, na kterou jsme se chodili každej den koupat.
„Kdy se vracej?“ zeptá se Filip.
„Za čtyři dny.“ Kdyby chtěl, můžu mu to spočítat i v hodinách a minutách, div jsem si neudělal metr na stříhání. Jsme totiž domluvení, že jim přijdu naproti na letiště, a proběhne můj první oficiální „návrat z Anglie“, nebo spíš návštěva, dalo by se říct, a já uvidím jak Billa, tak Dejva. Už se fakt nemůžu dočkat.
„Těšíš se?“ jenom na mě mrkne Fil s úsměvem, asi je to na mně vidět. Přikývnu a namočím si zase karboše do soli, bez ní je to fakt nechutný. Filip zvedne oči v sloup, když to vidí, ale protože se mu rozehraje v kapse mobil, nic nestihne říct. No co… tak to bude trošku mastný, to se toho stane…
„Vážně? No to je fantastický, paní Vichterová, jsem moc rád, že jste tak rychlá,“ usmívá se na mě Filip. „Přijede si pro ně můj kolega, tak zejtra v kolik? Jo… v devět, dobře, bude tam,“ pokývá Fil a já ani nic nenamítám proti tý nekřesťanský hodině, ačkoliv mi bude trvat dvě hodiny, než se k babě dohrabu. Budu muset vstávat děsně brzo. Ale nevadí… kombinézy za to stojej. Bába dostala skvěle zaplaceno, takže jen docvaknu zbytek, a odvezu si dva nádherný oblečky, co nám zachráněj život. Filip típne telefon, a tak nějak zvláštně se na mě podívá. „Slyšels, jo?“ ještě se ujistí.
„Jasný, zejtra jsem tam v devět jak na koni,“ přikývnu, a zahryznu okurku.
„Tak máš to svoje vysněný datum, Tome…“ pronese Filip po chvilce uvažování, a já k němu tázavě zvednu oči. Co to říkal? „Zapiš si do deníčku prvního listopadu, neboli den D,“ usmívá se Fil, a mně ta okurka div nevypadne z huby na stůl. Cože? On už to má hotový? No to snad ne!
„Ty vole…“ vypadne ze mě. „Ty už to máš? No nekecej! Ty si bůh,“ zahulákám, a vyskočím od stolu, až židle, co jsem na ní seděl, spadne na zem. Rána jak z děla… oslavná salva, dalo by se říct, ale nejradši bych uspořádal parádní ohňostroj.
„Ještě ne úplně, ale do prvního to zvládnu, a skočím zpátky do minulosti,“ šklebí se na mě, když mě vidí, jak vyvádím. „Stejně nechápu, o co ti jde… uvědomuješ si, že to tam třeba pak bude úplně jinak? Co když se stane ještě něco horšího?“ diví se, a když ho objímám a zvedám ze židle, kroutí hlavou. Tisknu ho radostí v náručí a div mu nedám pusu na čelo. Jooo, jsme zachráněný! On vůbec netuší, co všechno pro nás jeho Béda znamená… ale to je dobře, nechci, aby to věděl. Stačí, když změní minulost, a bude to. Sice si to všechno hrozný, co se tady stalo, budu taky pamatovat, ale s tím se nějak vyrovnám. Nejspíš už se na Sabine nikdy nebudu moct podívat jinejma očima, než jako na potencionální Billovu manželku, ale hlavně… budu vědět, na koho si dát pozor a co dělat, aby se to nestalo.
„To neřeš, Filipe, mám radost, že bude Vall živá, že Bill si to nebude vyčítat, prostě úžasná věc tenhle Béda,“ melu rychle. Pustím ho z objetí, aby si zase mohl sednout a dojíst neslaný karbanátky. „Jsi fakt dobrej, inteligente.“
Tramtadadáááá, přivítejte nového vypravěče, který se osamostatní a odteď bude vyprávět i ze svého pohledu… :o)
FILIP
„No to si piš, že jsem dobrej,“ směju se na toho poblázněnýho kytaristu, kterej mi tu vyvádí, jako kdybych mu řekl, že jsem objevil princip perpetuum mobile. Vyvlíknu se mu z náručí a sednu si zpátky k nedojedenýmu obědu. Posolím si ten jeho nechutnej karbanátek, kterej dneska ukuchtil, a strčím si poslední kousek do pusy. Okurka tu chuť – nechuť trochu poopraví, a mám prázdnej talíř. No… snad se to Tom ještě naučí, potřebuje trochu víc praxe, zatím nic moc. Jediný, co se mu fakt povedlo, byly špagety, ale ty prej uměl už dřív, takže to se nepočítá. Prozatím v jeho kuchařským repertoáru vedou spolu s vaflema, na který si tuhle koupil novej přístroj, aby se mi předvedl, jak je dobrej. Od tý doby mám pokoj i od snídaní, vždycky je rád upeče. Nakonec… je fajn, že se tak stará… od tý doby, co tu se mnou bydlí, je tu živo, není tu tak smutno a mrtvo jako předtím. Když se vyhrabu z laboratoře, a jdu za ním, vždycky je ochotnej se mnou mluvit nebo jen tak zírat na televizi, a dělat mi společnost.
Nechápu sice, proč si nenašel nějakou ženskou, a neodstěhoval se od bráchy k ní, ale ptát se ho na to nechci. Nejspíš k tomu nějakej svůj důvod má, se ženskejma nechtěl prej nikdy mít nic víc než jen sex. Přes všechny jeho machrovský kecy a vytahování, je to vlastně citlivej a hodnej kluk, kterej by se pro ostatní, a hlavně teda pro svoje dvojče, roztrhal, což jsem zjistil až teď, když ho vídám denně. Předtím bych to do něj nikdy neřekl, vždycky působil tak suverénně, sebejistě… jako správnej děvkař. Ale jak ho tak sleduju, od chvíle, co se sem nastěhoval, tu žádná kočka nebyla, a jestli za nima nejezdí někam jinam, tak žádnou neměl.
Tuhle jsme na tohle téma náhodou narazili, a prej se bojí, aby sem kvůli Bédovi někoho nezavedl, a neodhalilo se to, ale to mi přijde malinko divný… holky by nejspíš nějaká stará stodola s autem nezajímala, takže v tom bude asi ještě něco jinýho. Třeba má pocit, že bych mu tady překážel, ale kdyby řekl, klidně zůstanu spát v laborce, od toho jsem si tam pořídil pohodlnej gauč. Jsme chlapi, ne, tak chápem svoje potřeby… No nic… nebudu to řešit, hlavní je, že je nám tu spolu celkem dobře. Zítra pojede pro kombinézy, tak budu muset uvařit já, abych se zase trochu líp najedl, nebo budu mít z těch jeho blafů za chvíli zkaženej žaludek. Na cestu do minulosti musím bejt fit…
„Cože?“ zeptám se Toma, vůbec jsem ho neposlouchal, jak jsem se zamyslel, a teď nevím, na co se ptal.
„Jestli si myslíš, že to vyjde,“ zeptá se s takovým trochu ustrašeným pohledem, jako by šlo o život jemu a ne mně. Co mu na to mám říct? Nevím… to jediný fakt nevím.
„Snad jo, Tome, nech to koňovi, uvidíme prvního,“ odpovím, nechci mu přímo říkat, že jsem si jistej tak na osmdesát devět procent. Co já vím, jestli jsem na nějakej důležitej detail nezapomněl? Kardiostimulátory už přišly, jsou v krabičkách připravený, až zejtra přiveze kombinézy, helmy k nim už jsou taky, tak snad už nic dalšího není potřeba. Bédu doladím, vyzkouším všechnu elektroniku a frrrr, zpátky za Vallinkou. Bože můj… jak já se na ni těším, až mě z toho bolí srdce. Jestli se tam dostanu, budu ten nejšťastnější tvor pod sluncem…
autor: Janule
betaread: Áďa
už aby to bylo hotový!
Tak jsem si opět početla^^ ♥
Těším se, až se ti dva spolu zas uvidí a doufám, že je obdaříš (i nás) krásným sexem^^ ♥ Těším se na další díl!
Já si stejně myslím, že na to ten Filip jednou přijde, že ti dva spolu sexujou. Jinak, opět krásný díl. Škoda jen, že se u toho nemůžu smát, Tom mě totiž tím svým kuchařským "uměním" pobavil. I když… existuje hodně takových lidí :oD
no… teď akorát nevim, jestli Tom ví, že za to, co se jim děje, může táta tý holky (je to tak, ne? :D) – tim pádem, když jí Filip "oživí", tak se spraví i jejich problém, nebo se bude Tom snažit taky zasahovat… jsem trochu zmatená, ale uvidim, že? 😀 už se těšim, to cestování časem jsem měla na týhle povídce vždycky nejradši 🙂
hm, moment, jsem vážně zmatená 😀 Tu věc proti dvojčatům ale řídí tamten hajzl, tak na co potřeboval toho Vallinýho tátu – páč se spolu na něčem domlouvali, ne?
No nic, zřejmě je tenhle komentář uplně zcestnej, vubec mě neberte vážně xD
Jupííí…konečně! 🙂 já už se taky moc těším, až použijou Bédu a Tom s Billem budou spolu..:-)
No, Moni.. Tom samozřejmě o Valliině otci nemá tucha, že může za jejich situaci, i když vlastně zprostředkovaně a na popud Marca, kterej ho využil, aby anonym napsal za něj, a aby sám sebe kryl. Myslel si, že když ten anonym napíše někdo jinej, oni nikdy nezjistí, že nitky vedou k němu, jenže není dost chytrej, aby dokázal ošéfovat všechny detaily, takže ho Tom vlastně celkem snadno odhalil. Marcovi šlo o to, aby mu někdo s pomstou pomohl a špinavou práci udělal za něj, protože by nerad přišel o prestiž a kariéru, kdyby vyšlo najevo, že udal svý klienty on… to je něco, co právník nesmí udělat, aby mu jeho klienti věřili. Je to trošku složitější, myslel si, že je z obliga a kdyby něco, odnese si to Valliin otec. Ale neboj, tohle se jetě bude řešit, nebude to ani trvat tak dlouho J. :o)
Docela bych se Tomovi i zasmála, že neosolil karbanátky, kdyby se podobný věci nestávaly i mně 🙂 Moje nejnovější kulinářská perlička je fakt pikantní, neboť jsem roztavila (opravdu doslova a do písmene roztavila) formu na bábovku. A nemyslete si, že to není možné. Já jsem zářný příklad toho, že je 🙂 … No a od té doby jsem pro jistotu raději nic nepekla 🙂
Ale k tématu. Už se opravdu těším, až se dvojčátka po tak dlouhém odloučení zase uvidí. Telefon je hold poměrně ubohá simulace fyzické přítomnosti člověka (Bill volá z dovolené každý den jen mamce. To určitě 😀 ).
Taky už se moc těším na dokončení Bédy. A na to, až se všechno spraví – v což pevně doufám – a Mark dostane pořádně za vyučenou. Třeba se tou změnou v čase zmení i jeho osud a v nové realitě ho přejede autobus 😀 No… tak ne, smrt mu nepřeju, ta se nemá přát nikomu… Ale požaduji, aby dostal co proto a nechal už Kaulitzovic navžy napokoji 😉
Mimochodem, docela souhlasím s Pajulí a myslím si, že Fill na ty naše dva zamilovance stejně přijde 😛
No super, ale jen aby se to kurňa povedlo, protože jinak mě z toho trefí. Těším se na další dílek moc:-)
[6]: aha, tak děkuju za vysvětlení 🙂
Juchů! Wrátěj se, zachráněj Wall a bude mimí!
No a já do příštího dílu pojdu napětim.
[7]: Helush, tvoje roztavená forma ma bábovku a rozvařený knedlíky, to je prostě klasika 😀 Kde pořád jsi ty vysoká studentko? Člověk už tě vůbec nepotká… tak hlavně, když budeš nejchytřejší, a občas se ozveš. 😀 Pa J. :o)
10]Ježiš Bitter, to nedělej, kdo by dopsal tvoje věci? 😀 Neboj… ještě to nějakou dobu potrvá, jako byste mě neznali, že popisuju každou minutu a vteřinu jejich života, až je vám z toho blbě 😀
[11]: No jo, show "Kluci v akci" a jí podobné asi nikdy moderovat nebudu, no… 😀 Tak já tak nějak pořád pendluju mezi Brnem a domovem. Trochu jsem se stáhla, to jo. Očas kouknu, co je novýho, ale spíš teď mám školu a tak 🙂 Ale neměj o mě strach, stále mě to twincestní víření nepustilo 😀 (Sice to zatím není vidět, ale to vůbec neznamená, že nic nedělám 😉 )
Momentálně plánuju rozjet ICQ na noťasu, tam mi to snad padat nebude, tak budu, alespoň doufám, víc na příjmu :))
Ooooooou to byl další krásnej ílek .. já se snad zblázním. Janul snad tam dáš to jak na ně bude Tom čekat … tyjoo upa bych chtěla vědět jejich reakce po 14ti dnech !!! Asi to nebude nijak mocbouřlivý protože budou všude lidi a tak … ale stejně by bylo hezký kdyby to tam bylo !!!
A taky se upa těším až Filip změní minulost tentokrát budeTom za toho "podivína" kterej se ocitne "někde" v tom svým "starým" (nebo jak bych to napsala) životě … áá já se snad nedočkám
[11]: to se mi právě líbí že popisuješ každou vteřinku !! A upa se teším jak hrom na další díl !!
Tak hned zkraje mě naštvala Sabine. Co se má co válet na lehátku! Jednou jsem placená manželka, tak si hraju s vyvdaným synkem a neflákám to!!! Jo a to se musí promenádovat zrovna ve spodním prádle!?! To mě teda dorazilo, bože, já chci Bééédůůůůů!!! A hnééééd!!! Než tu ženskou budu nenávidět až do třetího kolena! Jo, jo, jo, je to zachránkyně, já vím. 🙂
Tom a jeho kuchařský umění! 🙂 Nějakej receptík by nebyl? Ale o nesolený karbanátky nemám zájem. To mi připomíná, že už jsem dlouho nesáhla po Billově pálivce, budu to muset napravit. 🙂
Jééé, to je bezva, že se Filip takhle aktivně zapojil!!! Ráda uvidím celou tu zašmodrchanou situaci z jeho pohledu. 🙂
Tak hlavně že už máme datum, ale místo abych se těšila na den D, docela se bojím, co se zas semele 🙂
Tak díl o dovolené jsem přežila 😀 Moc šťastně jsem se u něj teda netvářila a znova bych si ho nepřečetla, i přes to, že tam ti dva spolu vůbec necukrovali a spíš se jenom popichovali..ale i tak. Představa že tam je s ním Sabine a večer budou na večeři muset hrát divadýlko, se mi nelíbí ani trošičku. Snad v dalším díle ta večeře nebude popsaná 😀 Tu bych asi fakt nedala a věčně se u toho vztekala 😀
Jinak konečně! Konečně vím i já, že brzy půjde Filip změnit minulost! Těším se jako malá a stejně jako Tom bych Fila nejdarši obejmula 🙂 Snad se mu všechno povedlo tak jak má, a všechno proběhne bez problémů. Ale Filip je chytrý a já věřím tomu, že se mu všechno povede. Prostě MUSÍ! 😀 🙂