Za štěstí zaplatíš! 12.

Tiše jako stín se plížil nemocničními chodbami. Nikým neviděn, dostal se až ke vchodu, avšak když už se radoval, jak se mu to všechno povedlo, dopadla mu na rameno čísi ruka.

„Kampak, mladý pane?“

V Billovi by se krve nedořezal. Polekaně sebou trhnul a otočil se, aby spatřil dvě podezřívavé oči doktora, který měl na vrátnici noční. Jeho věci mu šokem vypadly ze slaboučkých rukou a do tváře se mu vhrnula provinilá červeň.

„Já… já…“

„Tak pojďte, jdeme zase zpátky,“ promluvil doktor laskavým, leč důrazným a pomalým hlasem, jako by mluvil k pětiletému dítěti, chytil Billa pevně za ruku a zamířil s ním čelem vzad, vstříc nemocničním chodbám. „Hezky jste se prošel, a teď se vrátíte zpátky, ano?“

Bill se prudce zastavil.

„Ne,“ zavrtěl rozhodně hlavou. „Půjdeme. Ale tam,“ otočil se na podpatku k východu. Sebral všechny síly, které v jeho hubeňoučkém tělíčku zbývaly, a pokusil se doktorovi vytrhnout. Ale nepovedlo se mu to.

„Ale no tak, pane Kaulitzi,“ snažil se mu doktor domluvit. „Mějte přece rozum. Nenuťte mě, abych vám píchal uklidňující injekci nebo si na vás zavolal posily. Měl byste z toho malér, věřte mi.“

„Věřím vám,“ pípl krotce Bill. „Ale musím jít… Tom má pozítří soud a já tam musím být s ním- „

„Já vím,“ povzdychl si doktor a soucitně na Billa pohlédl. Věděl, s kým má tu čest, a co tím soudem Bill myslel. Bylo mu už třiačtyřicet let, avšak za to, že poslouchá Tokio Hotel, a že je povzbuzuje, že jim posílá hlasy v nejrůznějších soutěžích a chodí na jejich koncerty, se nestyděl. Sám hrával v kapele, když byl mladší, a rovněž míval dvojče, dokud ho ten opilej čůrák před téměř pěti lety nepřejel. Sice ten kripl dodnes sedí ve vězení, ale jeho o dvě minuty mladšímu Michaelovi to život nikdy nevrátí. Sám z toho měl kolikrát dodnes trauma, ale už se sebral z nejhoršího a v jeho kariéře úspěšného psychiatra mu to pomohlo k tomu, aby se ještě víc než kdy předtím dokázal vcítit do lidského utrpení.

Proto teď Billovi rozuměl tak dobře. Jemně, ale důrazně ho dovedl do místnosti vrátnice, kde ho usadil do křesla. Nebál se, že by jeho ostřížímu zraku proklouzl někdo, kdo se chce dostat do nemocnice, v noci tam nikdo nechodil. Hlídalo se spíš kvůli pokusům pacientů o útěk, jako se dnes o to pokusil Bill.

„Dal by sis čaj?“ zeptal se. Ani si neuvědomil, že podvědomě přešel na tykání a aniž by čekal na odpověď, postavil před Billa během několika vteřin šálek horkého silného a hodně oslazeného černého čaje. Jemu samému to pomáhalo na nervy, přesto však pro jistotu do Billovy porce nenápadně kápl pár kapek utlumujícího roztoku. Nechtěl Billa uspat, chtěl však, aby pod vlivem příjemného klidu zapomněl na svůj plán na útěk. Skutečně netrvalo dlouho a Bill se po pár locích trošku uvolnil. Rozvalil se v křesle a měl pocit, že se ho zmocňuje příjemná malátnost. Ale čelo mu stále brázdila utrápená vráska, jak si dělal o Toma obavy.

„Neboj, dopadne to dobře,“ ujistil ho doktor, jako by mu četl myšlenky.

Bill smutně zavrtěl svou krásnou hlavou.

„Ne… určitě se jim nějak povede soudce zmanipulovat,“ namítl. „Mají příležitost ublížit známé tváři jen proto, že to vyvolá mediální poprask!“ vyjekl rozzlobeně.

„Ten už se dávno spustil,“ pousmál se chmurně doktor, a zazubil se, když viděl Billovo nechápavě zdvižené obočí. „No co, nemusí vás poslouchat jenom třinácti až patnáctileté slečny,“ dodal na vysvětlenou. „Mám doma všechna vaše cédéčka a nevynechal jsem jediný koncert v Německu,“ zamrkal spiklenecky a měl co dělat, aby se nerozesmál nahlas při pohledu na Billův vykulený obličej, kde se počáteční šokové překvapení začalo měnit v nepokrytou radost.

„Tak to jsem rád, že nás poslouchá víc lidí!“ vyjekl s nepokrytým nadšením, pak ale zase posmutněl. „V tom případě asi víte, proč tady jsem, i kdyby vám to ta paní doktorka, co byla dnes u mě, neřekla.“

„Vím,“ přikývl smutně lékař. „Pokoušel ses o sebevraždu kvůli těm holkám. Rozumím ti, taky mám leckdy chuť se vším tím tady prostě seknout a mít svůj věčný klid. Jenže pak si uvědomím, co všechno bych tím způsobil, komu všemu bych chyběl. Mamce, taťkovi, přátelům… nemůžu to prostě udělat, musím v sobě najít sílu, která mi pomůže se s tím vším vyrovnat. A ty ji v sobě taky máš, věř mi. Tady,“ dodal a zlehka se dotkl dlaní místa, kde bušilo Billovo srdce.

Bill si smutně povzdychl.

„Když ale… já chci být u Toma… je mi bez něj tak smutno… a musím být u toho slyšení,“ rozhodil rukama. „Musím tam být, jako jeho opora! Jinak to nedopadne dobře.“

„Neboj se, Bille,“ položil mu doktor ruku na rameno. „Určitě to bude dobrý. Na Toma toho bylo moc, jednal v afektu… A David je dobrý manažer, zařídí dobrého právníka. Věř mi… Chápu tě, ale musíš tady zůstat. Alespoň dokud neusoudíme, že je čas tě propustit k domácímu léčení. Nerad ti to říkám, ale několik dní tady zůstat ještě musíš.“

Bill zdrceně sklopil hlavu. Už se nebránil, ze zarudlých očí mu však začaly zvolna kanout slzy. Začínal chápat, že odsud se nedostane. A to si v jednu chvíli myslel, že tenhle soucitný doktor by mu nakonec mohl k útěku dopomoci. Jenže jak to vypadá, nemá tady sebemenší šanci…

„Ale jestli chceš… asi ti to zas tolik nepomůže, ale… můžu na ten soud jít já,“ navrhl doktor. „V kapse bych měl mobil. Na začátku soudu bych ho zapnul, vytočil bych hovor pro tebe… ty bys to vzal a mohl bys poslouchat. Asi toho moc slyšet nebude, ale – „

Zbytek jeho slov umlknul v Billově prudkém objetí.

„To… to myslíte… vážně?“ špitl nejistě a váhavě upřel na doktora nesmělý pohled svých temně hnědých uplakaných očí.

„Myslím,“ pousmál se lékař. Za ty roky, co Tokio Hotel poslouchal, mu Bill přirostl k srdci ze všech nejvíc. Snad to bylo tím, že mu tak moc připomínal jeho samého v mladší podobě… „Nevím ale, jestli bude něco slyšet, protože oficiálně to takhle odposlouchávat nesmím a v tý kapse to asi nebude to pravé ořechové, ale třeba něco uslyšíš…“

„A pokud ne, tak mi to hned po návratu budete vyprávět,“ vydechl Bill a na rtech mu přitom už místo smutku pohrával jeho typický, téměř až dětsky nevinný úsměv. „Tedy… že ano?“ ujistil se.

„To víš, že ano,“ přikývl muž a dopil zbytek čaje. Nevydržel a musel se usmát, když viděl, jak se v Billově obličeji objevila upřímná radost a i cosi jako náznak uklidnění se, který však neměly na svědomí kapky, nýbrž šťastné myšlenky.

„Bude to dobré, uvidíš.“

Chvíli ještě Billa zamyšleně pozoroval, než konečně zaznamenal, že se chlapci začínají klížit oči. Věděl, že mu jeho zaječí úmysly už definitivně rozmluvil. Nechtěl, aby to vyznělo egoisticky nebo tak nějak podobně, ale byl hrdý na to, že se mu povedlo vzbudit v jeho tolikaletém oblíbenci takovouhle důvěru. Ano, viděl v těch sametových očích, že mu Bill věří. A to ho hřálo u srdce snad ze všeho nejvíc.

„Tak pojď,“ promluvil tiše a měkce Billa uchopil kolem ramen. Nechal ho, aby na něj přenesl skoro celou svoji muší váhu a vedl ho temnými chodbami na pokoj. Byl přitom velice rád, že cestou nepotkali sestru. Dnes měla noční slečna Kühnová, a jak ji doktor znal, určitě sedí v sesterně u noťasu a buší si něco do icq. V tomhle směru byla celkem nespolehlivá, protože byla ještě dost mladá a byla tu teprve krátce, takže ji v duchu ani nenapadlo, že by někdo z pacientů mohl mít myšlenky na útěk. Ale jinak byla milá a příjemná.

Lékař si úlevně vydechl, když za nimi neslyšně zaklaply dveře pokoje, a opatrně Billa uložil do postele. Všiml si, že chlapec jej už téměř vůbec nevnímá. Pečlivě ho zakutal do peřiny, kterou mu vytáhl až po bradu, a naslouchajíc klidnému oddechování, chvilku Billa pozoroval.

„Neboj, dopadne to dobře,“ ujistil ho šeptem, než nikým neviděn opustil pokoj a vrátil se zpět do vrátnice…

„Tomííí!“ vyjekl Bill štastně následujícího dne. Zrovna dosnídal, venku svítilo sluníčko a jemu docela i chutnalo, a po včerejšku začínal mít pocit, že se snad všechno skutečně obrátí k lepšímu. Pomohl mu jak rozhovor s Meredith, tak noční rozhovor s oním starším lékařem, jehož jméno dosud nezjistil. Poslušně spolykal pár tabletek, bez problémů si nechal změřit krevní tlak a pak už jen vyčkával, dokud se mu nesplnilo to, o čem se mu těsně před probuzením zdálo. A skutečně to přišlo, netrvalo totiž dlouho a dveře pokoje se otevřely a v nich stál Tom. Bill vyskočil z postele a radostně se mu vrhl do náručí.

„Lásko moje… tolik se mi stýskalo,“ vydechl mu radostně do ucha.

„Mně taky, broučku,“ ujistil ho Tom a pevně ho objal. Hodlal tady s Billem strávit celý den, nevěděl, jestli to totiž není naposledy. Zítra bude soud a jak má on vědět, že se to všechno neobrátí ve prospěch té zrzavé čubky a že on sám zítra touhle dobou nebude sedět za mřížemi?

Celý den si spokojeně povídali. Tom s úsměvem zaznamenal, jak Billova počáteční včerejší vzpurnost vůči doktorům úplně vymizela a nahradila ji až neuvěřitelná krotkost, hlavně, když se na ně přišel podívat jeden starší muž. Tom ho vůbec neznal, jenom zjistil, že se podle jmenovky jmenuje Manfred Schwarz, ale Bill vypadal, jako by mu přišel mnohaletý kamarád. Radši se rozhodl to neřešit, věděl, že až přijde ten správný čas, tak mu jeho malý bráška určitě vysvětlí, jak je možné, že se na postavu v bílém plášti a titulem MUDr, tváří tak mile a přátelsky. Ten doktor mu dokonce i povolil zůstat o skoro celou hodinu déle, než jsou povolené návštěvy s tím, že má dnes večer noční a že mu pocit, že má Bill společnost, rozhodně vadit nebude. Naopak, ve chvíli, kdy Tom už plánoval odejít, se doktor vrátil k nim do pokoje s vozíkem, na němž byla konvice s čajem, tři hrníčky a talířek se sušenkami. Společně si povídali ještě dost dlouhou dobu a Tom konečně zjistil, že se jedná o jejich dlouholetého fanouška, který je sice zbožňoval, zároveň však již měl ve svých letech hrdost, která mu, spolu se životními zkušenostmi, bránila vyvádět fanaticko hysterické scény, což z něj dělalo neuvěřitelně příjemného společníka. Nakonec Tom odešel až ve chvíli, kdy mu Bill bezstarostně usnul na rameni, a Manfred ho šel doprovodit až k východu, přičemž se nakonec mezi dveřmi ještě na delší dobu zakecali, a ani jednoho z nich to neunavovalo.

V Billově pokoji se však mezitím děla změna. Jeho plné rty, zvlněné do úsměvu, způsobeného blahodárným odpočinkem, se najednou stáhly v jednu přímou linku a půvabná hlava se několikrát trhaně přetočila ze strany na stranu. Řasy, spánkem slepené k sobě, se několikrát zachvěly a kdo by dokázal vidět skrz víčko, viděl by, jak se Billovy oči protáčejí v sloup, až to vypadalo, že má jenom bělmo a žádné duhovky. Posléze začal škubat i celým tělem, na jeho čele vyrašil horký pot a ze rtů unikl tichý nářek, který se posléze začal měnit v prosebné výkřiky.

„Ne… prosím… prosím, ne… Tomi!“

Místnost však proťal zvuk kovu o kov, jak pouta do sebe zaklapla, a Bill viděl, jak Tom poslušně kráčí mezi policajty vstříc vězení.

„NEEEEE!“

Bill vyletěl až do sedu. Přerývaně dýchal, vlasy se mu lepily do obličeje a na prostěradle byla znatelná kaluž jeho vlastního potu. Trvalo několik minut, než si dokázal uvědomit, že se jednalo o pouhý sen. Tak neskutečně živý, tak neskutečně reálný… A když se venku oslepivě zablesklo a vzduchem se rozlehl výhružný zvuk hromu, Bill se bojácně schoulil co nejblíž ke zdi a přetáhl si peřinu přes hlavu. Bál se jako nikdy. Naslouchal sílícímu řevu blížící se bouřky a jeho hlavou nevířilo nic jiného, než děsivé výjevy ze snu a podle jeho podlomené psychiky krutý fakt, že Tom zítřek neustojí. Že prohraje.