autor: B-kay
I po několika dlouhých minutách se naše pozice neměnily. Tom mě neustále držel ve svém náručí a já si najednou přišel tak křehký. Bylo to úplně poprvé, co jsem si připadal křehčí než on. Poprvé, co jsem potřeboval cítit pocit bezpečí, který ve mně vyvolával, cítit, že už se nic špatného nemůže stát.
Hlavou mi vířily vzpomínky. Některé byly krásné, jiné zase bolestivé. S přivřenými víčky jsem vnímal, jak se se mnou pomalu pohupuje do rytmu. Ruce jsem měl omotané kolem jeho krku, nasával jsem jeho vůni a vnímal jsem, jak se mé srdce zběsile rozbušilo pokaždé, kdy se ke mně sklonil a zlehka mě políbil do vlasů. Nic krásnějšího bych si nedokázal představit. Od chvíle, co jsem jej poprvé spatřil v tom parku, se všechno změnilo. Pokaždé, když jsem chvilkově zavzpomínal na Sáru a na to, jaké to bylo s ní, jsem si pořád víc a víc uvědomoval, že pro mě prostě zřejmě nebyla tou pravou.
Možná mi s ní bylo hezky. Možná jsem ji měl strašně moc rád… ale necítil jsem k ní ani z poloviny to, co jsem cítil teď. Při každém pohledu do jeho očí se mi srdce rozbušilo tak prudce, až jsem si myslel, že jednou z toho jistě pukne. Vyznání miluju tě mi přišlo příliš slabé na to, abych ním vyjádřil svoje city. Tom byl klukem, do kterého jsem se zbláznil. Klukem, pro kterého bych uměl i dýchat. Kdybych jej najednou ztratil, nepřežil bych to.
Zvykl jsem si na chvilky, kdy jsem směl usínat v jeho náručí a ráno se v něm zase probouzet. Na naše chvilky…
„Jsi unavený?“ zašeptal mi tiše do vlasů, pořád mnou však lehce kolísal do rytmu pomalé písně. Zhluboka jsem se nadechl a zavrtěl jsem hlavou.
„Jenom přemýšlím,“ odpověděl jsem popravdě, nosem jsem se krátce pomazlil s jeho vystouplou klíční kostí a poté jsem se na něj zamilovaně zadíval.
„Tancování mi nikdy moc nešlo,“ nesměle se na mě pousmál.
„Je to moc krásné. Myslím tohle všechno. Ještě nikdy předtím jsem netančil,“ přiznal jsem se a byl jsem si jistý, že se červenám. Naštěstí obývák osvětlovalo jenom zlatavé světlo svíčky, jež vytvářelo nádherně romantickou atmosféru. V porovnání s tím, se moje červenání stalo úplně bezvýznamným.
„Já taky ne. Je zvláštní, jak dokážou být takové maličkosti, jako je tanec, tak moc krásné. Popravdě se mi teď zdá krásné úplně všechno. Váš dům, vaše květinová zahrada, roztomilá kuchyň tvojí mámy, ty,“ poslední slovo neslyšně zašeptal. V očích se mu jako zlatavá duha odráželo světlo svíčky a mísilo se s hořkostí čokolády, která způsobovala to nádherné záření, které jsem na jeho očích tolik miloval.
„Já nejsem krásný,“ láskyplně jsem jej pohladil po tváři, nedokázal jsem si odpustit krátký polibek. Konečky prstů jsem měkce mapoval jeho tvář. Tom se na mě pořád krásně usmíval a do doteku mých dlaní se vděčně opíral. „Ty jsi mnohem krásnější,“ zašeptal jsem proti jeho rtům a ukazováčkem jsem zlehka přejel lem jeho velikého trička.
Najednou jsme sebou však prudce trhli a vyděšeně jsme se podívali směrem, odkud vycházelo zvláštní kňučení. „Ach bože,“ zašeptal jsem tiše. Úplně jsem zapomněl na Hope a soudě dle Tomova vyděšeného výrazu, byl na tom zřejmě úplně stejně jako já. „Podívej, převrhla na sebe mističku,“ klekl jsem si na kolena a ustaraně jsem ji vysvobodil ze zajetí misky, kterou měla na hlavě. „Myslíš, že něco snědla?“ vzal jsem její křehký tělíčko do náruče a smutně jsem se zadíval na Toma, který jenom vrtěl hlavou.
„To nevím,“ odpověděl nejistě. „Máma by ji dala utratit, že?“ trpce jsem stiskl rty a snažil jsem se zahnat ten nepříjemný pocit, který se mi usazoval kolem žaludku. To, že Tom nic neříkal, mi bylo jasnou odpovědí. „I ty bys to udělal?“ zvedl jsem k němu utrápenou tvář. „Řekni mi, že bys to neudělal,“ potřeboval jsem mít alespoň nějakou jistotu, že má ten pejsek šanci bojovat. Že má šanci přežít …
Tom si klekl vedle mě, vzal si Hope do dlaní a vyčítavě se na ni zadíval. „Podívej se na ni. Je tak maličká a tak vyděšená. Je to všechno moje vina. Měl jsem tam přijít dřív,“ Hope se v jeho dlaních neklidně třásla, stejně jako v mých. Zřejmě nebyla zvyklá na lidskost a něhu od člověka.
„To neříkej,“ rychle jsem jej přerušil. Chtěl jsem atmosféru trošku odlehčit, proto jsem vypnul rádio, pomohl jsem Tomovi vstát a přemluvil jsem jej, abychom si šli lehnout. Vzal jsem i misku s jídlem a vodou v naději, že by snad, možná… i když to bolelo, sám jsem tomu pomalu přestával věřit…
Simone, po příchodu do svého pokoje, všechna předešlá chuť na jídlo přešla. Odložila dobroty na noční stolek a nevěřícně se zadívala do vzduchoprázdna před sebou. Nějak jí to ještě pořád nedocházelo, přesto věděla, že ji čeká další probděná noc. Obraz líbající se dvojice, se ji nořil z paměti jako nepříjemný obraz, který nedokázala překonat. Pořád je měla před očima. Tak klidné a zamilované… Měla to vědět dřív. Tušila to, jenom tomu nechtěla věřit, a najednou? Najednou to byla hořká pravda. Její syn se zamiloval do chlapce! Do chlapce, který jeho lásku upřímně opětoval.
Nepochybovala o tom ani chviličku. Stačilo se na ně jen zadívat. Hodnou chvíli je dokonce sama pozorovala a neměla nejmenších pochyb o tom, že ti dva byli do sebe zbláznění. Bylo jí dokonce do pláče, když poslouchala, jak něžně se k sobě chovají. Jejich slova, jejich pohledy… všechno tomu nasvědčovalo a ona si přišla jakoby slepá, když si nevšimla, co se mezi nima odehrává. Jako by se náhle nevyznala ani v jednom z nich…
Nechtěla tomu věřit. Teď, když si Toma tolik oblíbila, se stalo tohle. Pořád byl pro ni něco jako zázrak, který zachránil Billa před utrápením, ale teď nechtěla myslet na ani jednoho. Bylo jí špatně… špatně ze sebe samotné, že na to nepřišla dřív… V mysli se jí mihla vzpomínka na jejich něžný tanec, na to, jak se spolu láskyplně líbali a šeptali si slova, která neslyšela. Slova, která jistě vystihovala to, jak se v té chvíli oba cítili… Točila se jí hlava.
Když si vzpomněla na to, jak se Bill choval k Sáře, a vlastně na celý jejich vztah, bylo to něco úplně jiného. Sára se k ní chovala odměřeně, nerozuměli si a na Simonin vkus byla příliš sobecká a povýšenecká. Narozdíl od ní, byl Tom chlapcem, který měl upřímné srdce, a kterému věřila, že by jejímu synovi nedokázal ublížit. Měla jej ráda… zamilovala si jej, a trápilo ji, jak se k němu kdysi zachovala. Najednou se však bála, zdali to, co viděla, nepoznamenalo i postoj vůči němu, dokonce vůči samotnému Billovi…
(Bill)
„Bojím se,“ smutnýma očima jsem sledoval, jak se Hope krčila ve svým pelíšku a na misku s jídlem nebo vodou se ani nepodívala. Ten pohled na ni byl mnohem bolestivější, než skutečnost, že to zřejmě budeme muset vzdát. Zkoušeli jsme s Tomem snad všechno. Jídlo jsme jí dokonce strkali do pusy, ale ona to vyplivla. Jediným dobrým znamením bylo, že vypila aspoň trošku mléka, což bylo asi před půlhodinou. A od té doby? Nic.
Už jsem se na ni nedokázal déle dívat. Otočil jsem se tváří k Tomovi a dlouze jsem se na něj zadíval. Usnul. Během několika vteřin usnul jako malé miminko. Opatrně jsem se od něj odsunul, podložil jsem mu hlavu polštářem a pečlivě jsem jej přikryl. „Dobrou noc, Tome,“ láskyplně jsem jej políbil do vlasů a položil jsem se vedle něj. Otočil jsem se tváří k němu a díval jsem se na něj. Poslouchal jsem jeho klidný dech, díval se, jak klidně spinkal. Přišel mi tak křehkej. Nevím, čím jsem si ho zasloužil…
Našel jsem poklad
A nese tvé jméno
Tak překrásný a vzácný
A žádnými penězi světa k zaplacení
Usínáš vedle mě
Celou noc bych tě mohl pozorovat
Dívat se jak spíš, slyšet jak dýcháš
Dokud se ráno neprobudíme
Zase jednou jsi dokázal
Vzít mi dech
Když ležíš vedle mě
Sotva můžu věřit
Že někdo jako já
Si zaslouží někoho tak krásného jako jsi ty
Jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo
Dělá mi tak dobře, že mě máš rád
Zapomeň na zbytek světa
Když jsi u mě
Jsi to nejlepší, co mě kdy potkalo
Dělá mi tak dobře, že mě máš rád
Říkám ti to velmi málo
Je krásné, že existuješ
Tvůj smích je závislost
Skoro jako kdyby nebyl ze Země
I kdyby byla tvá blízkost jedem
Byl bych u tebe tak dlouho, dokud nezemřu
Tvé opuštění by zničilo světy
Ale na to nechci myslet
Mnohem krásnější je to s tebou
Když si navzájem dáváme lásku…
autor: B-kay
betaread: Janule
Och, Hope, Hope.. doufám, že to přežije.. A že to Simone nebude brát tak špatně…
Hope to určitě přežije, dvojčátka se o ní postarají 😉
Teď jsem si uvědomila, že ještě neví, že jsou dvojčata… To vypadá na dlouhou povídku (a to je dobře :D)
To je fakt nádhera! Dokonalý! a taky doufám, že to Hope přežije, určitě to zvládne!
já neci aby nepapala :'(
musí jíst…musí!