Vyléčím tě láskou 13.

autor: Rachel

Štíhlé prsty sjely svými bříšky po látce oblečení a Tom se naposled zhlédnul v zrcadle, poupravujíc si svůj zelený lékařský svršek. Bylo časně ráno, když dnes vstával, teď, když se však za ním před chvílí zavřely dveře ordinace, měl pocit, jako by uplynulo nezměrné množství času od okamžiku, kdy vyšel z domu. Paprsky slunce, tehdy ještě za kopcem, rozzářily celou oblohu svým jasem a městské ulice se pomalu začaly zaplňovat lidmi.

Odbíjení hodin na kostelní věži přinutilo Toma pozvednout zrak a mrknout na své hodinky na levém zápěstí. Bylo teprve krátce po sedmé a on moc dobře odtušil, že práce i povinnosti s ní spojeny, na něj už netrpělivě čekají. Naposled se zadíval na svůj odraz v zrcadle a poupravujíc si své černé copánky vyšel ze své malé kabinky ven. Pohled mu okamžitě padl na malou misku, pokrytou bílým ubrouskem na stole a Tom k ní přešel, berouc ji do rukou. Sám pro sebe se usmál nad jejím obsahem, a nad tím, pro koho je určená, a lehce ubrousek nadzvedl. Do nosu mu okamžitě vlétla čerstvá, vábivá vůně a mladý lékař jen s velkým přemáháním ubrousek zase stáhnul. Nemohl to jíst, on ne. Obsah misky nebyl určený pro něj, ale pro někoho úplně jiného….

Tomovy rty se zvlnily do úsměvu a Tom se podvědomě pousmál nad svým včerejším dnem. Jen, co Billa prohlédl a dodělal všechnu práci, jeho kroky směřovaly k sobě domů. Nebyla to však televize, ani nic podobného, čemu se Tom včera doma věnoval. Jen co se za ním zabouchly dveře jeho domku, už se převlékal a sundával ze sebe své oblečení. Jen velmi narychlo si vzal něco k jídlu a jen ve svých modrobílých třičtvrťácích vyšel ven na svou malou, přesto však útulnou zahrádku. Nemusel ani dlouho přemýšlet o tom, čím si zkrátí volný čas. Keř plný sladkých červených malin v tom nejzazším koutě jeho zahrady rozhodl o Tomově činnosti v několika dalších minutách, Tomovi to však vůbec nevadilo. Rád si pochutnával na malinách, a i přesto, že jej jejich sběr moc nelákal, teď trhal maliny s úsměvem na tváři a s takovým nadšením, jako by jej nikdy nic nebavilo víc. Moc dobře věděl, že si tentokrát na nich nebude pochutnávat on, ale někdo úplně jiný. A právě to bylo to, co Toma hnalo dál a dál. Myšlenka na ten nejkouzelnější úsměv na světě a na překvapené, přesto však rozzářené, čokoládové oči – to bylo to, kvůli čemu teď Tom svíral misku, plnou malých sladkých kousků v ruce a jeho rty zdobil milý úsměv. Udělal by cokoli, aby u něj vyvolal radost, udělal by cokoli, aby jej překvapil. Udělal by cokoli, aby na Billově tváři alespoň na zlomek vteřiny mohl spatřit ten nádherný úsměv.

Bill. Tomovo srdce se rozbušilo jako o závod a Tom znova mrknul na své hodinky, směřujíc i se svým malým dárkem v ruce ke dveřím ordinace. Věděl, že je čas Billovy prohlídky a on ji nechtěl zmeškat. Už takhle měl pár minut zpoždění a nechtěl ztratit ani vteřinku. Ani vteřinku, kterou by mohl strávit s tím neobyčejným černovlasým chlapcem, který jej včera nevědomky svými pár větami přinutil přemýšlet – a dal tak vzniknout nápadu, nad kterým se teď mladý lékař spokojeně pousmál.

Ano, Tom přemýšlel. Přemýšlel a to hodně přemýšlel. I když se jeho myšlenky toulaly a honily v jeho mysli a každá z nich si přála získat Tomovu pozornost, zatím se to vždycky povedlo jen té jedné, jediné. A Tom to věděl. Billova včerejší odpověď mu nešla z hlavy a on se k ní neustále ve svých myšlenkách vracel – i teď, když jeho kroky směřovaly k nemocničnímu pokoji černovlasého chlapce. Za poslední dny jsem venku nebyl ani jednou.

A právě to bylo to, nad čím Tom včera přemýšlel celý zbytek dne. Netušil, že si Bill v těchto teplých červnových dnech nekrátí svůj čas různými vycházkami po venku. Měl na ně plné právo a možná to bylo právě to, co Toma tolik překvapilo. Nevěděl, že Bill nechodí vůbec ven, alespoň za dobu svého pobytu v nemocnici, od okamžiku, kdy se tuhle informaci však dozvěděl, cítil, že to nemůže nechat jen tak. Zdravý, čerstvý vzduch ještě nikdy nikomu neublížil a podle Toma nebylo dobré jen zůstávat uvnitř. Chtěl Billa přeci jen trošku rozptýlit, odtrhnout jej od stereotypu a vytáhnout z pokoje, kde trávil veškerý svůj čas, ale hlavně – chtěl být s ním. Představa, že by spolu byli i jinde než v nemocnici, a trávili spolu více času, Toma přímo okouzlila. Chtěl Billa poznat blíž a ze všeho nejvíce se s ním chtěl vídat i častěji, ne jen ráno a večer. V nemocnici měl sice práce dost a dost, ani to jej však neodradilo od nápadu, který se včera zrodil v jeho hlavě a nad kterým si teď Tom v duchu tleskal. Sice to nebylo jen tak, upřímně však doufal, že se jeho krásná představa stane skutečností, potřeboval k tomu však ještě spoustu věcí. Svou pracovní dobu tomu už přizpůsobil, teď zbývá jen domluvit se s panem Hoffmannem, coby primářem oddělení – a s černovlasým chlapcem, jehož rozhodnutí se Tom bál nejvíce, dokonce i teď, když stanul přede dveřmi jeho pokoje. V duchu popřál sám sobě hodně štěstí a s malou, sotva znatelnou nervozitou, dlaní spočinul na klice dveří.

Celá místnost se koupala v záři vycházejícího slunce, když do ní Tom vstoupil a tiše za sebou zavřel. Pomalu odložil misku na pomocný stolek u dveří a až teď se pořádně rozhlédl po pokoji, zabránily mu v tom však dvě dlaně, které se zezadu zlehka položily na jeho oči, až Tom málem vykřikl úlekem. Nejdřív jej to trošku polekalo, netrvalo však ani pár vteřin a jemu došlo, kdo za ním stojí. Tomovy rty ozdobil milý úsměv a Tom stál stále na svém místě, nechávajíc bez jediného gesta odporu dlaně neznámého na svých očí. Nikdo jiný kromě jeho tu přeci být ani nemohl.

„Kdopak to je?“ zeptal se automaticky, odpověď však byla zašeptána tím nejtajemnějším hlasem, jaký kdy slyšel.

„Hádej,“ ozvalo se mu někde u ucha a Tom se sám pro sebe pousmál. Nemusel přemýšlet dlouho, ani si nad tím lámat hlavu. Stačila mu nádherná, květinová vůně, která se za ním a všude kolem něj vznášela v sladkém oparu a dvě dlaně, které zakrývaly jeho oči a na nichž teď Tom spočinul těmi svými.

„Bille,“ zašeptal s neskrývaným úsměvem a nato ucítil na své tváři jemný polibek. Stačilo se jen pootočit a jeho oči se setkaly s těmi mandlovými, které zářily jako ty nejkrásnější hvězdy na nebi. I on se pousmál a věnoval svůj polibek rtům černovlasého chlapce, který jej pohladil po tváři hned, co se od sebe odtrhli.

„Myslel jsem, že už nepřijdeš, Tome. Nemohl… nemohl jsem se tě dočkat,“ zašeptal proti jeho rtům s lehkým ruměncem ve tváři a cítil na sobě Tomův pohled, kterým na něj Tom obdivně vzhlížel.

„Já taky ne. Jak se dnes cítíš?“ optal se starostlivě a lehce se svými prsty dotknul Billovy dlaně. Setkal se s dalším úsměvem, který mu Bill věnoval.

„No… teď už dobře, když je pan doktor u mě,“ přiznal s lehkým zamihotáním řas a i on stiskl Tomovu dlaň v té své, oplácejíc mu tak dotek. Věděl však, že se prohlídce nevyhne, vůbec mu to ale nevadilo.

„Raději bychom to měli zkontrolovat,“ pousmál se Tom a s dlouhým polibkem se společně s Billem posadil na jeho postel.

„Tak, zatím opět všechno v pořádku. Zdá se mi to, nebo je tvůj stav den ode dne lepší a lepší?“ přes Tomovy rty přelétl jemný úsměv a Tom odložil své lékařské pomůcky. Věděl, že teď už je nebude potřebovat. Stočil pohled zpět k Billovi, který jen s úsměvem pokrčil rameny a přisedl si k němu blíž.

„Málem bych zapomněl, Bille. Něco jsem ti přinesl,“ tajemně se pousmál a ignorujíc Billův zvědavý pohled, otočil se pro misku a podal ji překvapenému černovláskovi, v jehož očích se teď zračil úžas.

„To… to je pro mě?“ vykoktal nevěřícně, Tomovo krátké kývnutí jej však ujistilo o tom, že se nemýlí. Neměl nejmenší tušení, co by pro něj mohl Tom mít, rozhodl se to však zjistit. Pomalu nadzvedl ubrousek, odkryl svým očím to, co se jim doposud ukrývalo a – jeho tvář rozjasnil úsměv nad spoustou červených plodů, po kterých se už jako malý mohl utlouci. Překvapeně zamrkal a vzhlédl k mladému lékaři.

„Maliny… Ty úplně zbožňuju, Tome. Jak to víš? A kde jsi k nim přišel?“ zvědavě chrlil jednu otázku za druhou a konečně vložil do úst první kousek, který se mu během pár vteřin téměř rozplynul na jazyku. Tom se vesele pousmál.

„No, mám jich na zahradě plný keř a tak jsem si říkal… chtěl jsem tě překvapit,“ přiznal a nato ucítil na své tváři něžné pohlazení hřejivé dlaně.

„Děkuju,“ šeptl Bill a s úsměvem si vychutnával neobyčejnou sladkost čerstvých, zralých malin. Nechtěl však myslet jen na sebe. Jeho prsty uchopily další načervenalý kousek a pomalu jej vložily mezi Tomovy pootevřené rty, lehce se jich dotýkajíc svými bříšky. Oba chlapci se nepatrně zachvěli a tiše vydechli nad tím letmým dotykem.

Tom zamrkal a pousmál se nad Billovou štědrostí, a zatímco smysly černovlasého chlapce úplně omámila ta sladká pochoutka, on se konečně zamyslel nad tím, na co se chystal už od včerejšího večera a k čemu se teď pomalu nadechoval. Věděl, že to možná nebude lehké, přesto si však dodal odvahu a konečně se odhodlal.

„Ehm… Bille?“ oslovil tiše Billa, sedícího na posteli a vyčkával, když se však do jeho očí upřely ty Billovy, které jej svou zvědavostí vybídly, věděl, že může začít.

„Víš, včera jsem tak… tak trochu přemýšlel a… a něco mě napadlo,“ začal opatrně a viděl, jak očekávání v Billových očích ještě zesílilo.

„Co tě napadlo?“ zeptal se Bill automaticky a byl velmi zvědavý, jaká bude Tomova odpověď. Netušil, co jej mohlo napadnout, mladý lékař to však tušil a věděl moc dobře. A také věděl, že právě teď to nesmí pokazit.

„No, víš, j-já… říkal jsem si… j-já tedy… no… vlastně…“ slova, nedávající dohromady žádný smysl, se linula z Tomových úst, a Tom se jen v duchu fackoval za své bezvýznamné koktání, které jej učinilo ještě více nervózním. Jsi opravdu neskutečný hlupák, Tome. Nedokážeš mu říct ani jedinou větu, nedokážeš jej ani pozvat na rande. Tak se konečně vzchop, proboha!

„Tak už se vymáčkni,“ Billovy rty ozdobil milý úsměv a Bill zamrkal nad Tomovým koktáním, které mu vždycky vykouzlilo na tváři úsměv. Někomu by to mohlo přijít dětinské a trapné, Bill však najednou pocítil touhu toho koktu před sebou umačkat a upusinkovat. Jsi tak sladký, když koktáš. Tomovy prsty se už poněkolikáté nervózně zapletly do sebe a Tom se konečně zhluboka nadechl.

„Víš, říkal jsem si, že… Že bychom se třeba zítra mohli jít spolu někam podívat, jít třeba na nějakou procházku, kdybys chtěl,“ zašeptal a cítil, jak mu ze srdce padá velký kámen. Bill k němu překvapeně vzhlédl a párkrát zamrkal. Tohle tedy opravdu nečekal.

„A… ono by to u mě šlo?“ namítl tiše první věc, která jej trošku zmátla a viděl, jak Tom pokýval hlavou.

„No, proč ne? Ty máš vycházky od tří hodin do šesti odpoledne a já si můžu vzít volno. Já jen… přemýšlel jsem nad tím a napadlo mě to, tak jsem ti to chtěl nabídnout. Já jen… nechci, abys byl pořád zavřený tady, jako ve vězení a ani nevyšel ven. Určitě by ti to udělalo dobře a navíc… Nechci se s tebou vídat jen ráno a večer, chci tě vídat častěji a být ti nablízku. Chci být s tebou…“ zašeptal a viděl, jak Bill nesměle uhnul pohledem před tím jeho. Přes jeho rty se mihl úsměv a Bill se malinko zamyslel. I on chtěl trávit s Tomem více času a být s ním častěji, proto mu jeho nabídka vůbec nepřišla špatná. Z jeho myšlenek jej vytrhl až Tomův hlas.

„Ale záleží to jen na tobě, Bille. Nemusíš jít, pokud nechceš. Tak se alespoň, prosím, rozmysli a večer mi dáš vědět,“ dodal a už už se chystal vstát z postele, jeho činnost však přerušila Billova otázka.

„A to bychom šli na procházku jen my dva? Spolu?“ optal se tiše, když mu však odpovědí byl Tomův souhlas, věděl už přesně, jaké bude jeho rozhodnutí. Nemusel se ani rozmýšlet a uvažovat o tom, jak, kde a hlavně s kým stráví zítřejší odpoledne.

„Tak… v tom případě se rozmýšlet nemusím. Odpověď už dávno vím,“ tichým hlasem protrhl ticho v pokoji, a když k němu vzhlédl pár oříškových očí, něžně pohladil svou dlaní jejich majitele po tváři.

„Vím a… A tvé pozvání přijímám,“ odpověděl s neskrývaným úsměvem a setkal se s úžasem v těch dvou čokoládách.

„V-vážně?“ Tom trošku nevěřícně pootevřel ústa a téměř zapomněl dýchat. Stále tomu nemohl uvěřit, Billova následující odpověď však stačila k tomu, aby si uvědomil, že jeho představa se stane skutečností.

„Ano, jen… V kolik hodin půjdeme?“ zeptal se první důležitou otázku, ke které se mu dostalo Tomovy odpovědi, stále ještě se zvláštním překvapením v jeho hlase.

„Ve tři hodiny odpoledne,“ zašeptal tiše a při pohledu do Billovy rozzářené tváře ani on nedovedl déle skrývat svůj úsměv. Nedovedl a ani nechtěl. Oplatil Billovi jeho krásný úsměv, a konečně udělal to, po čem teď toužil ze všeho nejvíc. Jejich rty se setkaly v dlouhém, procítěném polibku, do kterého se oba jejich majitelé šťastně usmáli.

„Už se moc těším,“ Billovy rty se odpojily od těch Tomových a Bill se pousmál, prsty přejíždějíc po Tomově líci.

„Já taky a moc. Večer ti ještě dám vědět,“ dodal Tom a s úsměvem stisknul Billovu dlaň v té své. Jen s nesmělými úsměvy si vyměnili pár dalších polibků, než se Tom rozloučil a vyklouznul na chodbu, nechávajíc tak za sebou černovlasého chlapce.

Billovy rty rozzářil úsměv a Bill se uvolněně položil do bílých peřin, s šimrajícím pocitem u bříška. Už teď věděl, že se zítřka nedočká, zároveň si však také uvědomil jednu skutečnost. S neskrývanou radostí se natáhnul pro svůj mobil na nočním stolku a rychle začal vyťukávat text nové zprávy.

Tvář mladého lékaře zářila radostí a Tom netušil, jestli se má smát, nebo plakat štěstím. Povedlo se mu to, jemu se to povedlo! Nejraději by se radoval hned teď, věděl však, že ještě nemá úplně vyhráno, proto zrychlil své kroky. Teď jej čekala ještě jedna důležitá věc. Důrazně zaklepal na bílé dveře a na vyzvání vstoupil dovnitř.

„Jen jsem se chtěl zeptat, jestli by to zítra šlo a mohl bych mít od tří volno. S pacienty bych to zařídil, jde o to, jestli byste mi to volno dal,“ Tomovy ruce se nervozitou mírně třásly a Tom se zadíval na starého lékaře před sebou, který měl o zítřejším dni rozhodnout. Pan Hoffmann zamyšleně pokýval hlavou, nato se však pousmál.

„Volno. Že ty se zítra potřebuješ věnovat té své krásce, o které jsi mi tuhle povídal?“ vyzvídal a jasně viděl, že trefil do černého. Tom s úsměvem sklopil pohled a cítil, jak se mu do tváří hrne červeň.

„Tak, uvolníte mě tedy, prosím?“ zaprosil, ignorujíc lékařovu předchozí otázku. Doktor Hoffmann se pousmál.

„Samozřejmě, přeci ti to nezkazím. Kdykoli budeš potřebovat uvolnit, není problém, víš, že se na mě můžeš se vším obrátit. Užij si to,“ dodal a viděl, jak se Tom celý rozzářil, zvedajíc se ze své židle.

„Děkuju,“ poděkoval s úsměvem a s neskrývanou radostí vyběhnul ze dveří ordinace ven.