autor: Tenshi88
Bill šel do školy ve zvláštním rozpoložení. Nevnímal pozdravy spolužáků ani posměšky ostatních. Měl plnou hlavu jenom jedné osoby. Jak to bez něj může vydržet? Ani si nevšiml, když se vysoká postava chlapce zastavila těsně před ním.
„Kde máš brášku?“ Posměšný hlas dolehl k jeho uším a on protočil oči. Stál na chodbě a jejich rozhovor zaregistroval i někdo další.
„Bille!“ Jeho pohled přistál na plavovlasém kamarádovi. Než stihl jejich rozhovor pokračovat, ozval se ohlušující zvonek.
„Andreasi.“ Bill vydechl. Neviděl ho celé prázdniny, a teď se cítil trošku hloupě, když si uvědomil, že se mu vůbec neozval, ačkoli mu to horlivě sliboval. „Omlouvám se.“ Zvedl hlavu a podíval se mu do očí s omluvným výrazem.
„V pořádku. Takže ty máš bratra?“ Vzal ho Andreas přátelsky kolem ramen a nechal si odvyprávět celý příběh. Téměř celý.
Tom si povzdechl, když do sebe další ráno téměř násilím dostával snídani. Jindy by ho čerstvé koláčky potěšily, ale teď by ho asi nepotěšilo nic. Zvedl hlavu, když zaznamenal matčin pohled.
„Pozval jsem Billa s jeho maminkou k nám na Vánoce. Nemáš doufám nic proti návštěvě vlastního syna?“ Jeho tón byl pohrdavý a on se to nesnažil skrývat. Měl přetvářky akorát dost.
Vnímal, jak se jeho matka zarazila. Přes tvář jí přelétl náznak něhy, který Tom stěží postřehl, ale pousmál se. Odkašlala si.
„Samozřejmě, že si můžeš pozvat, koho chceš.“ S tím se otočila a Tom neviděl náznak slz v jejích očích.
Bill chvějící se rukou vytočil bratrovo číslo. Potřeboval slyšet jeho hlas, vědět, že tu pořád je. Když se po druhém zazvonění ozvalo tlumené „Haló.“ Jeho srdce poskočilo.
„Tome…“ Jediné slovo a Tom si byl jistý, že se bez něj zblázní. Jeho předsevzetí vnímat to křehké stvoření jako bratra, bralo za své. Srdce mu tlouklo a ani si neuvědomoval nastalé ticho.
„Billi, já… hrozně se mi stýská,“ zašeptal a hlava mu padla na polštář. Po dlouhém dni byl vyčerpaný a neubránil se potlačovanému zívnutí. Bill se na druhé straně pousmál.
„Jsi unavený?“
„Ne.“ Zněla okamžitá odpověď a Bill se rozesmál. Uměl si představit, jak moc je jeho bratr neunavený. Tomova víčka těžkla, ale on se za každou cenu snažil neusnout. Chtěl s ním mluvit. S telefonem u ucha se zachumlal do studených peřin a naslouchal bratrovu hlasu.
Bill dostal nápad. Odkašlal si. „Chceš slyšet ukolébavku?“ Tom vyprskl smíchy.
„Cože? Ty mi chceš zpívat?“ Bill si naoko uraženě odfrkl.
„Když ty můžeš drnkat na kytaru, tak proč bych já nemohl zpívat?“ Tom se pousmál.
„Já ti dám drnkat… tak mi zazpívej, ty hvězdičko.“ Přiložil si telefon těsně k uchu a naslouchal, jak se Billovo roztomilé brblání mění na stále zřetelnější tón lehké melodie, než mu unaveně klesla víčka.
Dny plynuly jako voda a neúprosně se blížil čas Vánoc. Bill už od září postával každý večer za oknem a sledoval oblohu. Dělal to každý rok. Vyhlížel první něžné vločky. Netušil, že to samé dělá i Tom. Stál na balkoně a dnes večer byl úplněk. Chladné počasí o sobě dávalo znát a on se choulil u zábradlí a sledoval měsíční záři, která osvětlovala temnou noc. Měl ten pohled rád. Vyfotil tu neskutečnou krásu a poslal ji svému bratrovi. Nemusel čekat dlouho, než mu přišla odpověď. „To je krása…“ Tom se zasněně usmíval, než mu odepsal.
Billova líčka se začervenala, když si přečetl krátký text. „Nic není krásnější než ty…“ Srdíčko mu bušilo, bylo mu jasné, že tohle už není pouze bratrské vyznání. Bylo zvláštní, že místo, aby je odloučení utvrdilo v tom, že je to, co cítí, špatné, najednou to bylo to nejpřirozenější.
Pozoroval hvězdnou oblohu a přál si, aby mohl být s ním. Bylo mu jedno, jestli je to jeho bratr nebo ne. Najednou věděl, co cítí. Šeptal své přání do padajících hvězd a věřil.
„Bille!“ Z nádherných snů ho budil neúprosný hlas. Vždyť dneska do školy nemusí… Jeho matka vpadla do jeho pokoje a rozhrnovala závěsy. „Sněží.“ Bill vyletěl z postele a zasněně se díval na okouzlující krásu před sebou. Teď to byl on, kdo si tu krásu fotil. Jemné prachové chomáčky se líně snášely k zemi jako předzvěst chladných dnů a blížících se svátků. Bill si nadšeně zavýskl doprovázen matčiným pobaveným pohledem. Věděl, jak stráví den. Nakupováním dárků.
Zatímco Bill se zářivým úsměvem tančil po obchodech, Tom byl bez sebe. Jak se blížily Vánoce, nervozita v jeho žaludku rostla. Nevěděl, jak se chovat v jeho přítomnosti. Takhle na dálku to bylo jiné. Mohl mu říkat, jak je krásný, a oba věděli, že to nemyslí bratrsky. Nemusel myslet na následky. Věděl, co cítí, ale tváří v tvář to bude jiné. Víc náročné. A on nevěděl, jestli má dost sil být víc než jeho bratr. Ale taky tušil, že až ho uvidí a sevře v náručí, všechny pochyby se rozplynou. A ten čas se neúprosně blížil a nutil ho být nervózní.
autor: Tenshi88
betaread: Janule
Těšim se na jejich Vánoce víc než na ty moje. 😀 Tak ať už jsou…
To je krásné 🙂 jak mu Bill zpíval 😀 těším se, až se uvidí 🙂
Já už se těším na jejich společné Vánoce..! A doufám, že s Billem pak Tom odjede domů a už budou pořád jen spolu!!!
To je krásný :)sem zvědava co si koupěj 🙂
dopadne to dobře…
krásné…. teda ten tomi je hlupáček "zasněně s něžným úsměvem na tváři" … Nic není krásnější než ty… přeci jsou dvojčata, jsou stejní… "povzdech", krása
Doufám že to skončí dobře.