Byl jednou jeden učitel 11.

autor: Fabiana

Já vím, já vím…
Teď mě chcete zabít, ale i kdybyste mě zabili, já vám neřeknu, co mě zdrželo xD Docela těžko se vysvětluje, že jeden nejmenovaný člověk (matinka xP) našel blíže neidentifikované obrázky v mém notebooku, což ho vedlo k jejich odstranění společně se všemi povídkami, včetně asi poloviny románu, který už nikdy nevyjde, protože právě ten román jsem neměla nikde zálohovaný, na rozdíl od toho zbytku (ale to mi zase dlouho trvalo, než jsem tu flashku našla).. takže asi chápete moje důvody k extrémnímu rozhořčení, jehož důsledkem byl „zarach“ na počítač xP, ale nebudu zdržovat a už to jdu konečně poslat xD
Fabiana

-Tom-
Skončili jsme na pohovce a namísto toho, co jsem původně plánoval, jsme se jen mazlili. Spíš bych tedy mohl říct, že jsem se mazlil já; Bill mi připadal nějak mimo a jen koukal do blba.
„Bille?“
Žádná reakce.
„Bille!“
„Hmm?“
„Nechtěl bys mi říct, co se děje?“
„Chtěl.“
„Tak proč to neuděláš?“
„Protože bys mi stejně nevěřil…“
„A nechceš to aspoň zkusit?“
„I kdybych chtěl, nejde to.“

Tak, a teď tomu rozumím ještě méně. Co se sakra děje tak strašného, že to nesmím vědět? Zřetelně jsem cítil, jak mnou cloumá vztek. Odstrčil jsem Billa a naštvaně vstal, abych se oblékl. Nic neříkal, a jak se tvářil, netuším; neměl jsem odvahu na něj pohlédnout, protože kdybych to udělal, okamžitě bych si svůj odchod rozmyslel. Pořád mlčel, a nic nenamítal, ani když jsem otevřel dveře. Prostě mě nechal odejít.

-Bill-
A je pryč.
Zvláštní. Teď bych měl být nešťastný, ale necítím nic. Jen podivnou prázdnotu. Mám pocit, že jsem právě udělal největší blbost ve svém životě. Jistěže jsem mu nemohl říct pravdu, ale snad jsem si mohl něco vymyslet!
Mlčky jsem vstal z pohovky a oblékl si tričko. Pak jsem posbíral všechny své věci a opustil kabinet.

-Tom-
Viděl jsem ho odcházet. Nešel jsem daleko, popravdě jsem se schoval v keři hned naproti vchodu do školy a vyčkával. Za chvíli vyšel. S taškou v ruce a se sklopenou hlavou mířil pryč. Něco mi říkalo, že bych na něj měl zavolat. Že ho vidím naposledy. Ignoroval jsem to. Je to přece blbost, nebo ne? Zítra ho uvidím ve škole, až bude normální výuka. O přestávce se mu omluvím, řeknu, že jsem se choval jako idiot, a všechno bude zase v pořádku.
Z úkrytu jsem vylezl právě včas, abych zahlédl Billa mizet v jedné z postranních uliček. Všechno bude dobré, nesmím se tím zabývat. Pomalu jsem se vydal domů, stále jsem se ale nemohl zbavit toho vtíravého pocitu viny. Pronásledoval mě po cestě domů, jedl se mnou, ani při sledování televize mě neopouštěl. Asi kolem půl čtvrté jsem to už nemohl vydržet, tak jsem houkl na mamku, že jdu ven, popadl mikinu a šel.
K Billovu domu jsem se dostal takřka okamžitě, podle hodin na věži kostela to ale zase tak rychle nebylo; zrovna odbíjely čtvrtou a u jednoho z vchodů zastavilo auto. Vojenský jeep, u Billova vchodu. Tiše jsem se zasmál, co dělá takové auto zrovna tady, radši jsem se ale opřel o tyčku plotu, u které jsem stál, a vyčkával.
A pak jsem ho uviděl.
Billa.
Vyšel ze dveří se sportovní taškou přes rameno. Téměř v tomtéž okamžiku ze zadní části auta seskočil nějaký muž v maskáčové kombinéze, kterého jsem si předtím nevšiml. Podal Billovi ruku a pomohl mu naložit tašku. Soustředil jsem se na Billa, protože když s tím mužem mluvil, konečně se ke mně (ač nevědomky) na chvíli otočil čelem. Vůbec nevypadal jako ten Bill, kterého znám. První divná věc, ta nejnápadnější, byla, že vůbec, ale vůbec nebyl nalíčený. Na jeho tváři nezůstala ani šmouha make-upu, zato ji hyzdilo několik ne právě hezky vypadajících jizev různých rozměrů, a já právě pochopil, proč se Bill líčí, což byla další věc, kterou mi nechtěl říct. A tohle… páni. Už jen při pohledu na něj se mi svírá žaludek. Je to poprvé, co ho vidím bez jeho oblíbeného účesu typu „vlasy všude, kam se podíváš“. Má je spletené do opravdového copu. Taky jeho oblečení se změnilo, namísto obvyklé lesklé červené bundy má na sobě černý rolák a maskáčovou vestu. Po chvilkovém zírání na něj jsem pochopil, že nic nechápu.
Billův rozhovor s neznámým mužem skončil, neznámý se vyhoupl na korbu auta a Bill ho následoval. Když auto startovalo, zaplavil mě pocit bezmoci. Viděl jsem ho odjíždět, ale on neviděl mě…
Řidič auto obratně otočil a pomalu se rozjel směrem k hlavní třídě. Teď mi zmizí, bude pryč…
To ne!
Ne, nenechám tě odejít!
„Bille!“
Zcela neočekávaně jsem opustil úkryt a rozběhl se za autem.
„Bille!“
Otočil hlavu. Jakmile mě uviděl, vstal a nevěřícně na mě zíral. V jeho očích se zrcadlilo zděšení. Bylo to pouhých pár vteřin, pak mi zmizel za rohem, a když jsem doběhl na hlavní třídu, byl už pryč.

autor: Fabiana
betaread: Janule

17 thoughts on “Byl jednou jeden učitel 11.

  1. No doprdele×D pardon za mé vyjadřování ale to prostě jinak nešlo×D taky nic nechápu teďka jako… ale těším se na další dílek:-)

  2. oooo tooo jjeee jjjaaakkkooo co todleto???:D Bill je……voják? to je totiž to jediný co mě napadlo :D:D

  3. ano… souhlasím…. snažím se to pochopit ale marně, to jde do armády? nebo co? a co se mu vlastněě stalo? no tak jako rychle dál protože se teď budu užírat představou co su mu mohlo stát!

  4. To je drama!  *fantazie jí jede na plno: Bill=tajný agent;v dětstvý unesený a převychovaný na vraždícího maniaka;… xDD*

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Verified by ExactMetrics