autor: Janule
BILL
„Tak nasedat, nasedat, vyrážíme,“ popoháním ty dva, co se ještě loučí s domem, v kterým jsme strávili posledních jedenáct dní, aby se konečně usadili do plně naloženýho pronajatýho auta. Teď se přesouváme do Aucklandu, abychom si taky užili novozélandského velkoměsta, když jsme na samotě u pobřeží strávili takovou dobu. Nebylo to sice v plánu od začátku, ale když jsem viděl, jak už se Sabine a Dejv nudí, nabídl jsem tuhle alternativu, a oba mi to nadšeně schválili. Projdeme si město, navštívíme místní atrakce, něco nakoupíme, a pak odfrčíme rovnou domů. A na letišti v Hamburku… Davídek o tom ještě nemá páru… na nás bude čekat Tom. Bože, jak já se na něj těším, to si nikdo nedovede představit. Schválně jsem nekoupil letenky do Berlína, ačkoliv jsme to tak všem řekli. Novináři nás tudíž budou čekat v klidu v Berlíně a my na sebe budeme mít čas a budeme se moct alespoň bratrsky obejmout už na letišti, aniž by nás fotilo padesát případných čumilů. Těším se, až Toma sevřu v náručí, nadechnu se jeho vůně, až se mě bude docela obyčejně dotýkat… bože, už abychom byli doma. Cestou do Berlína máme v plánu se stavit u našich v Loitsche, přespíme tam, aby si taky trochu užili Dejva, a pak už pojedeme domů. Nikdo o nás nebude vědět, tak toho doufám využijeme.
„Pápá, domečku,“ zakřičí ještě Dejv z okýnka, když vyrážíme, bylo to tu vážně bezvadný. Stálo to sice děsný prachy, ale dovolená byla vždycky něco, za co jsem byl ochotný vyhodit spoustu peněz, takže si ještě přidáme dva dny v luxusním hotelu uprostřed velkoměsta. Naposledy se ohlídnu, protože sem už se nejspíš nikdy nepodívám, a radši se soustředím na cestu. Mám před sebou zhruba pět hodin jízdy, tak si k tomu pustím potichu místní rádio, protože je mi jasný, že ti dva vzadu brzo usnou.
„Fůůůůj,“ ozve se zezadu po hodině a půl jízdy, až to se mnou trhne, „co to tady smrdí? Tady si někdo prdnul! To ty, tatí?“ zeptá se ten náš roztomilej cvrček zcela bezelstně, když se probere ze spánku. Hned si chytne frňáček dvěma prsty a tváří se, jako by mu někdo ubližoval. Bože… co si o nás Sabine pomyslí, že snad doma pořádáme závody v prdění… nemusí taky vědět všechno, co se u nás doma občas děje, když tam ona není… Asi ho vzbudil ten strašnej sirovodíkovej puch, co se sem nahrnul zvenku, a kterej nejsem schopen vyvětrat klimatizací tak rychle, jak bych chtěl. Sabine se samozřejmě taky hned probere, zacpe si nos a začne se Dejvově otázce pochechtávat.
„Prosím tě… on to táta taky umí, jo?“ poťouchle si rejpne, aby mě naštvala, musí vidět, jak se tvářím.
„No jasně, a taky skvěle krká,“ pronese skoro hrdě ten náš špunt se zacpaným nosem, jako by to bylo něco, na co má bejt člověk patřičně pyšnej. Bože, to dítě je neuvěřitelný. Sabine se jen směje, a mrká na mě spiklenecky dopředu do zrcátka. „Strejda Tom je ale lepší,“ dodá ještě to mrně a Sabine se rozchechtá naplno. No jistě, strejda Tom je ve všem lepší… jak jinak.
„Já myslela, že tvůj táta pořád jenom voní lakem na vlasy, a on je to taky člověk, jo?“ odpoví Dejvovi se smíchem, když se na ni otočím s patřičně otráveným výrazem, abych jí dal najevo, že to nemá tak rozpatlávat. Jak malá, fakt… hlavně, že se baví na můj účet, to by jí šlo. Musím je přerušit, nebo se dostanou někam, kam nechci…
„Jsme v oblasti gejzírů, miláčkové, a tenhle smrad tady je úplně normální, to jde z děr v zemi a z bahna, takže si zvykejte. Chvíli bude trvat, než to vyvětrám,“ seznámím je se situací. Právě jsme projeli městem jménem Rotorua, kde tyhle chytrý informace byly na velký ceduli hned vedle křižovatky, kde jsme stáli chvíli na červenou. Jinak bych si asi taky myslel, že se tady někdo neudržel… Smrad je to teda ale parádní, jak zkažený vajíčka… měli by tu mít výstražný značky, než sem člověk vjede… fujtajbl, tady bych bydlet nechtěl.
„Gejzír? Co to je?“ zeptá se Dejv. Jasně, co taky jinýho člověk může čekat. Slyší nový slovo, tak se informuje, jednou z něj bude snad génius, podle toho, jak se pořád vyptává.
„Gejzír je voda z hluboký země, co stříká hodně vysoko,“ snažím se o co nejstručnější popis, sám vím prdlačku, jak to vlastně vzniká, a teď to nehodlám zjišťovat. Nejspíš nějaký spodní tlaky…
„Jo? A jak vysoko?“ chce upřesnění Dejv, a mně je jasný, že návštěva jednoho takovýho zázraku nás nejspíš nemine… no co… když už jsme tady, tak se tam zajedem podívat, ať mají ti dva vzadu vzpomínky a fotky. Pak ale nejspíš padnem všichni smrady…
„No… někdy třeba i do vejšky domu,“ popíšu mu, a věta, která přijde vzápětí, mně už vůbec nepřekvapí.
„Jéééé, že se na něj pojedem podívat, že jo, tatí?“
„No jo… to víš, že jo,“ kývnu do zpětnýho zrcátka, usměju se a zajedu ke krajnici. „Musíte to ale najít v mapě, ať tady nebloudíme dvě hodiny. V pět musíme být v hotelu v Aucklandu, nebo nám zrušej rezervaci, a budeme spát někde v nějaký hnusný ubytovně,“ mrknu na hodiny, a propočítám to… je to ještě zhruba tři a půl hoďky cesty… jo, to stíháme. Bože, už abysme z toho smradu vypadli, to se nedá vydržet.
***
„Ty už zase někam jdeš, miláčku? Nezdá se ti, že poslední dobou couráš nějak moc často?“
„Jdu s Patricií na večeři, co je na tom, prosím tě? Je to dohodnutý už měsíc, říkala jsem ti o tom.“
„Bůhví, jestli ta tvoje Patricie nemá náhodou ptáka mezi nohama. Dej si na mě pozor! Jestli přijdu na to, že jsi mi nevěrná, tak si piš, že to pak bude zlý.“
„Marku, přestaň mi okamžitě vyhrožovat, nebo už mě tady víckrát neuvidíš.“
„Jsi moje manželka, takže tě tady uvidím, a to nejpozdějc v jedenáct, jasný?“
„Nebudeš mi diktovat, v kolik se mám vracet domů, není mi pět a nejsem tvoje dcera ani majetek!“
„Dokud jsi moje žena, budeš dělat, co říkám, a jestli ne, tak se seber a táhni, ale s holým zadkem, jasný? Nedostaneš ani floka!“
„Panebože! Kolikrát mi ještě budeš dělat žárlivý scény, když jdu někam sama? Já se z tebe už vážně zblázním, Marku. Sežer si ty svoje prachy, kašlu ti na ně! Kvůli tobě jsem nechala perfektně rozjetý kariéry, a ty mi teď budeš ještě vyhrožovat? To přeháníš! Tohle mi za to vážně nestojí! Nebudu s tebou už ani minutu, ty zatracenej žárlivej idiote! Odstěhuju se zpátky k matce! Že já jí neposlechla, když mi říkala, že jsi žárlivej pošuk! Měla pravdu!“
„No jistě, tvoje matinka má vždycky pravdu, že jo? A ví o tom, že jsi kurva, co dá každýmu, kdo po ní vyjede? To už jsi jí neřekla, že jo? Milovaná dceruška, ta naše slavná modelka, kde mohla být, kdyby si tě nevzala, Marečku, to je přece andílek, blonďatej svatoušek, nevinná panna, co? Koukej se vrátit do jedenácti, nebo zamknu a nikam tě nepustím!“
„Tak dost, přestaň mě a moji matku urážet! V životě jsem tě nepodvedla, i když jsem k tomu měla milion příležitostí, ale to ty svým ubohým malým žárlivým mozečkem nemůžeš nikdy pochopit, že? Na to je pan doktor práv moc omezenej!“
„Jo, tak milion příležitostí? A jakejch, to mi řekni, hezky mi ty příležitosti jednu po druhý vyprávěj, ať mám přehled, a můžu to použít u rozvodu, ty čubko!“
„Ježišikriste… zase se chytáš něčeho, co není důležitý… jako vždycky. Slyšel jsi, co jsem říkala? Slyšel? Nebo sis seděl na uších? Nikdy jsem tě nepodvedla, a nedostaneš ze mě nic jinýho, ani kdyby ses na ty uši stavěl!“
„V jedenáct budeš doma, Sylvie, a nebudeme spolu o tom diskutovat. Jestli ne, už se domů nedostaneš. Zamknu a nepustím tě sem.“
„Oba moc dobře víme, že hned, jak vyjdu z baráku, poběžíš do auta, abys mě mohl sledovat, tak nechápu, o co ti jde! Moc dobře víš, že jsem ti věrná, a jdu na večeři s kamarádkou, takže mě nezdržuj, a uhni z těch dveří, ať nepřijdu pozdě.“
„Já, že tě sleduju? No to určitě! Za půl hodiny mám schůzku s klientem, takže dneska se můžeš klidně kurvit jak chceš.“
„Nelži, prosím tě, vždycky o tobě vím, neumíš bejt nenápadnej. Tak pustíš mě konečně?“
„Do jedenácti doma, jasný?“
„Ahoj!“
TOM
„Takže se tu měj… fakt už nic nepotřebuješ?“ strčím po pátý hodině hlavu do laborky, abych Filipovi oznámil svůj odjezd.
„Ne, nic, budu všechno zkoušet, na to tě tu nepotřebuju, dobře se bav,“ kývne na mě a skloní hlavu ke kombinéze, do který všívá kardiostimulátor.
„Fajn, tak já jedu, vrátím se snad do půlnoci, uvidíme, kam zapadnem. Kdybych se nevrátil, tak jsem zbouranej, a spím u Gustava, jo?“ ještě ho informuju, co může nastat, a když už reaguje jenom kývnutím, zabouchnu dveře. Nasednu do svý starý Fabie, co mě teď spolehlivě všude vozí, a můžu vyrazit. Je sice pravda, že mám ve městě sraz s Gustavem, ale je mi jasný, že náš tah se zdaleka neprotáhne tak, jak jsem říkal Filipovi. Tara si svýho bubeníka obtočila pěkně kolem prstíčku, a když už ho někam pustí, tak musí bejt do desíti doma, tudíž asi jenom chvíli pokecáme. Těhotná ženská, to je fakt věc… aspoň podle toho, co Gustav občas vypráví. Ještěže Bill nemůže přijít do jinýho stavu, on by byl určitě ta nejprotivnější těhule na světě, jak ho znám…
„Nemáš to jednoduchý, člověče,“ polituju Gustava, když mi vypráví, co se zase u nich doma seběhlo… sedíme v nóbl vinárně v centru Berlína, zapadli jsme sem, protože to byl první slušnější lokál, na kterej jsme narazili. Sice jsem původně chtěl na pivko do nějaký útulný hospůdky, ale když mi Gustav naznačil, že prostě nemůže přijít domů nasmrděnej pachem zatuchlýho piva a čmoudu z cigaret, protože by musel spát na pohovce v obýváku, pochopil jsem, že tohle bude nejlepší. Tady se sice kouří, ale je tu dokonalá klimatizace, takže nic nehrozí. A pivo tu maj taky dobrý…
„Jo… těžkej život, fakt,“ povzdychne si souhlasně Gustav, vypadá přepadle. Právě mi dovyprávěl, jak se s Tarou pohádali o barvu stěn dětskýho pokoje. On chtěl pro syna obyčejnou světle modrou, Tara si ovšem usmyslela, že na stěnách musí být travička, kytičky, zvířátka a různý jiný ptákoviny, aby tam jejich miminku bylo dobře. Gustav argumentoval tím, že to tak malýmu miminu bude stejně jedno, což je podle mě pravda, ale neměl úspěch. Samozřejmě si nakonec manželka prosadila svou, jak už to tak bývá…
„Já jí vážně miluju, Tome, ale někdy… někdy bych jí na místě zabil,“ pronese Gustav, a já mám co dělat, abych se nerozesmál. Jo, bubeníku, tohle sis spískal sám, tak si to teď budeš muset taky sám slízat. Já ti s tím nepomůžu…
„Hele, to je normální, těhule prej bejvaj náladový, nějak se v nich bouřej hormony, a chovaj se divně… třeba se změní, až se prcek narodí,“ snažím se ho nějak utěšit, zatímco sonduju očima po místním osazenstvu. Je tu celkem narváno, vypadá to, že jsme zapadli do nějakýho vyhlášenýho podniku. Večeře byla skvělá, a pivo maj taky prvotřídní, takže nám nic neschází. Akorát Gustav by se mohl trochu víc odvázat, stal se z něj fakt ženatej páprda a budoucí otec. Už s ním není taková sranda, jako když jsme dělávali okružní jízdu po putykách v celým Berlíně. To už asi nehrozí… nějak všichni stárnou a páprdovatěj, snad se nám to s Billem nestane, proboha…
„Mám strach, že se změní spíš k horšímu,“ pesimisticky podotkne Gustav, a vyklopí do sebe zbytek piva. Nejspíš už to vzdal. Sakra… měl bych ho z toho vytáhnout, ale copak vím jak? Pít nemůže, hulit nemůže, tak jak ho jinak uvolnit? Leda, že by si našel nějakou bokovku, ale k tomu ho nabádat nehodlám, ještě bych si to pak odnes. I přes tohle svoje rozhodnutí se ale rozhlížím po místních děvách, která by k němu tak nejlíp pasovala, kdybych mu ji chtěl dohodit… nesmí být větší než on, takže menší štíhlá blondýnka… rozhodně ne támhleta žirafa, co sedí kousek od baru… to spíš její sousedka, ta by se pro něj hodila.
„Co si takhle pokecat s babama?“ navrhnu jen tak nezávazně, a sleduju ty dvě, co jsem si vyhlídl. Mohla by s nima bejt aspoň sranda, když už nic jinýho. Vysoká bloncka je k nám zády, ale její zrzavá kolegyně má krásnej úsměv, mohla by se Gustímu líbit. „Hele, támhle ty dvě jsou docela sympatický, co jim poslat drink… třeba se chytěj a trochu se rozptýlíme,“ kuju železo, dokud je žhavý, a mávnu na číšníka. Aspoň trochu posílím i svou pověst, která poslední dobou upadá…
„Neblbni, vole, Tara mě za…“ nestačí mě zarazit Gustav, číšník už stepuje u našeho stolu, čuchá kšeft.
„Co si budete přát?“ zeptá se úslužně, a čeká na objednávku.
„Vidíte tamty dvě dámy?“ kývnu směrem ke stolu, kde ty dvě spolu živě diskutujou.
„Myslíte Sylvii a její kamarádku?“ zeptá se číšník. A jéje, nejspíš místní prodejný holky.
„Vy je znáte jménem?“ udiveně se zeptám. „Jsou místní?“ mrknu na něj, aby pochopil, co tím míním. Jestli jsou to šlapky, co tady lověj pravidelně hosty, tím líp. Aspoň bychom si nemuseli na nic hrát a možná by se Gustav k něčemu odhodlal. Ne, že bych ho nutil, samozřejmě… ještě pár piv, a může bejt celkem vláčnej.
„Jistě. Paní Sylvii zná přece každý, zrovna tak jako vás dva, pánové,“ dá nám číšník najevo, že to není tak, jak jsem naznačoval, a že ví, kdo jsme. „Je to bývalá modelka,“ dodá ještě, když na mě vidí, že to pořád nechápu. „Sylvia Rosenbaumová,“ ještě přitlačí, když stále nezavírám pusu.
„Provdaná Steinerová?“ vyhrknu údivem.
„Ano, to je ona, vidíte, že ji znáte,“ usměje se číšník. „Tak jak vám mohu posloužit?“
„Nijak, děkuju, to mění situaci, tu paní dobře znám,“ řeknu ještě překvapenej, že jsem ji nepoznal. Za celou dobu se neotočila, takže není divu, ale mám takovej pocit, že Markova žena změnila od posledně účes. Ano… manželka našeho úžasnýho svinskýho právníka Marka Steinera. Bývalá modelka, o patnáct let mladší než její muž, na modelku celkem chytrá holka, akorát si vzala debila. Žárlivýho debila, přesněji řečeno. O jejich bouřlivým vztahu vědí všichni, kdo s nimi nějak přišli do styku, protože Mark se se svou žárlivostí nikdy netajil. Pořád se vytahoval, jak krásnou kočku sbalil, až nám s tím někdy lezl pěkně na nervy, a mně nikdy nezapomněl připomenout, že mám od ní dát svý nenechavý pracky pryč, dokud nezjistil, že na ženský vůbec nejsem. Když si ho před pár lety Sylvie vzala, byl najednou díky ní a její tehdejší popularitě na vrcholu společenskýho žebříčku, získal nový slavný klienty, ale brzy ji začal podezírat, že ho podvádí. Přitom se říkalo, že k tomu nemá důvod, protože ona si ho vzala fakt z lásky… ale jak to bylo tehdy, a jak je to dneska, těžko říct. Divím se, že s ním ještě zůstává, podle toho, co jsem zažil.
„Co chceš dělat?“ zeptá se mě Gustav, když vidí, jak civím k jejich stolu.
„No… já nevím, co si jít pokecat se starou známou?“ mrknu na něj. „Mohla by bejt sranda,“ ušklíbnu se na Gustava, a aniž bych čekal na jeho souhlas, zvednu se a jdu k jejich stolu. Nevnímám, co na mě volá ustrašenej bubeník, protože jsem v tu chvíli dostal nápad… konečně jsem totiž našel Markovu Achillovu patu. Tou je stoprocentně Sylvie. Jestli mu nějak můžu ublížit za to, co nám provedl, pak nejlíp přes jeho ženu.
„Ahoj Sylvie,“ usměju se na ni, a nevychovaně si rovnou kecnu na volnou židli. „Jak se máš, holka? Už jsem tě dlouho neviděl,“ dodám rychle, a chovám se podle svých starých standardů. Takhle mě ona znala, tak nesmím vypadnout z role starýho dobrýho oprsklýho Toma Kaulitze, kterej si nebere žádný servítky a jde rovnou na věc. Kdysi jsem se jí totiž líbil, a nebýt toho, že chodila s našim právníkem, nejspíš by mi podle všeho ráda skočila do postele, alespoň mi to myslím dala několikrát najevo. Po svatbě už ale ne, tak uvidíme, jak je to teď.
„Pořád stejnej dacan, co?“ usmála se na mě. „Celou dobu mě ignoruješ, a najednou se lísáš? Paty, tohle je Tom Kaulitz, zajisté toho nezdvořáka znáš,“ nenásilně nás seznámí se zrzkou naproti. Byla vždycky fajn a vtipná, škoda ji pro toho idiota.
„Oh pardon, madam, Tom, jméno mé,“ nadzvednu se trochu ze židle a ukloním se směrem k ní, abych za to dostal její zářivej úsměv. Zrzka se nezlobí, tak fajn, moje nezdvořáctví bylo vždycky spíš k dobru, holkám se to líbilo. Otočím se zpátky k Sylvii. „Já tě neignoroval, jen jsem tě nepoznal. Máš novej účes, a moc ti to sluší,“ usměju se na ni frajersky.
„Díky,“ mrkne na mě, je vidět, jak ji potěšilo, že jsem si všiml. „Nepozveš k nám Gustava?“ otočí se směrem k našemu stolu, a kývne na bubeníka. Ten se jen neochotně zvedne a šouravým krokem k nám přejde. Číšník se hned chopí iniciativy, jakmile vidí, že jsme se přemístili, naloží naše pití na tácek a donese nám ho sem. Patricie s Gustavem jsou oficiálně seznámeni, nový pití objednáno a konverzace může začít. Doufám, že mi to vyjde. Jestli jo, budu mít Marka pěkně na lopatě, než odfrčím časem do jiný dimenze… hodlám si ho pěkně vychutnat, hajzla jednoho podrazáckýho.
autor: Janule
betaread: Áďa
Přesně tak Tome jen do toho teď si to odhadl a ono se to i hodí když to teď mezi sebou maj s tím Markem tak blbý. Takže jen ho nešetři×DD chudák Gugí zase byl k něčemu donucen×D jinak to byl super dílek zase ty Dejvovy otázky. Už se těším na další alespoň mi to trochu z dneška zvedlo náladu:-)
Janule, já se nestačím divit, kde ty chodíš na ty originální zápletky… Se zapeklitým řešením. Já obdivuji, že máš tolik chuti (i času), tenhle příběh rozepisovat do detailů a rozpitvávat jednotlivé situace, ale i charaktery. Vážně jedna z mála povídek, u které musím uznalivě kývat hlavou… Samozřejmě to neznamená, že se nechechtám. Například situace v autě byla vážně úsměvná a to je jedna z mnoha. 🙂 Jen celkem nechápu, proč Tom kuje pikle proti Markovi, vždyť ten za nic nemůže, ne?
A já jsem si říkala, co má ta kurzíva znamenat..;) Takhle si aspoň dokážu představit, jak moc velký debil byl Mark..
Teda nevím, jestli to Tomovi k něčemu bude, protože Mark to přece neudělal, ne…?
Jinak Davídek je tady dokonale rozkošný..opět ty jeho skvělý dotazy..:-) A ta jeho věta.. "co to tady smrdí? Tady si někdo prdnul! To ty, tatí?" prostě zlatý dítě..;-) Ten Davídek taky vyslepičí všecko co ví..:-D
Už se moc těším na setkání našich dvojčátek a Toma s Davídkem…;-)
Krásnej díleček..! 🙂
Marka bych zamykala doma! Chudera baba nemá žadnej život… takovýho pošuka si brat :-/
No tak já měla dojem, že jste to všechny pochopily, a ono ne… 😀 Mark = Devil. Tom ho odhalil docela brzo pomocí detailů, např. z toho, že jedinej z možnejch kandidátů, kteří to mohli udělat, znal osobní e-mail Billa atd., a je si jistej tím, že je to on, kdo je dostal do průšvihu… doufám, že to tak stačí. Mrzí mě, že se mi to nepovedlo napsat tak, abyste to všechny chápaly. Nevím ale jak to napravit, jsem v tom příběhu příliš zainteresovaná, abych ho mohla vidět z nadhledu, takže netuším, jak to napravit. J. :o)
Nakopat zadek Markovi to je takovej hulvát jak na ni řve !! Ale jako co chce Tom dělat ? Ok nechám se překvapit.
Stejně se mi nejvíc líbila ta část s Billem a Dejvem. Ten prcek je prostě skvělej !! AAAAA už se nehorázně těším až se na tom latišti uviděj … já snad neusnu ! Ale to mi bude líto Simone. Tam bude stát ti tři se budou přivítávat noo … Chudák holka, al etěším se jak to pěkně napíšeš 🙂
[1]: Nj sixce se Tom pomstí ale peklo bude mít Sylvie a ta za nic přeci nemůže !
[2]: Marek je ted Devil néé ? Jak ji mpsal ty povídky. janule to tu minule vysvětlovala v komentech
Koukám, že se nám to tu zase zamotává. Ještě, aby si Tom splodil druhýho "Davídka" :oD No co? Nehoda je nehoda :oD Ale to zas jenom moje fantazie asi pracuje víc, než by měla. Každopádně.. jako vždy jsem zvědavá na pokračování a na to, jak to všechno vlastně bude…
[5]: Ale ty si to psala i minule néé ? Do komentářů … A já si pamatuju jak ho Tom (soukromí očko) odhalil. x)
PS: [5]: Já myslím, že nic naprovavat nemusíš, tedy alespoň pro mě, nevím, jak na tom jsou ostatní. Já pochopila, že je to Mark. Sice mi to chvíli dalo, než jsem si uvědomila, kdo kdo je, ale když jsem si to pak všechno, celý příběh, přemítala v hlavě, došlo mi to…
[7]: Heh taky sem na to myslela xD. Ale stejně až Tom nebo Filip nasednou do Bédy tak se z toho nic nestane. Jen aby v "nové" realitě to bylo všechno růžoví, ale snad jo.
Teď mě tak napadá, kdypak Tom oznámí Billovi jaký hry tam s Filipem hrajou ? xD Docela se těším na tu Billovu reakci.
[5]: Já myslím, že ty nic napravovat nemusíš…to zas já sem něco pochopila blbě.! 😀 Nevím proč, ale celou dobu sem si myslela, že to byl Valeriin otec..:-D
Já snad čtu nějakou jinou povídku, soudě dle komentářů! Myslela jsem, že Mark je hlavní zloduch, tak teď tedy nevím. 🙂
Janule, já tě stejně zbožňuju, člověk si báječně počte a ještě si rozšíří obzory! Právě jsem dokončila virtuální prohlídku městečka Rotorua. Škoda, že co se týče dovolené, mám na celou věc jiný názor než Bill, rozhodně by se mi nechtělo vyhazovat spousty peněz za sirovodíkový puch, teda samozřejmě v případě, že bych tu hromadu peněz měla, no ale třeba se mi časem podaří naspořit nějakou tu korunu. 🙂
Ta scéna z roztomilé domácnosti u Marka a Sylvie byla dokonalá, doufám, že Tom skutečně našel Markovo slabé místečko a pořádně se tomu slizounovi pomstí! I za mě!!! 🙂
Aha, takže takhle se věci mají, já myslela, že Devil je jen pouhým bezvýznamným poskokem, ne někdo, kdo má dokonce i jméno. A že to bude Mark, to už mi teda vůbec nedošlo. To je v pořádku, Janule, nic nenapravuj. Fakt, že Péťa občas něco nepochopí přeci není tvoje chyba a už vůbec to není tebou napravitelné.
[11]: Aha, tak další renonc… vezmu teda podronběji, aby to bylo jasný všem. 🙂 Já vím, je to prostě složitý, nedá se svítit. Asi jsem to trochu překombinovala.
Devil neboli Mark (aby neprozradil svou totožnost) si na špinavou práci pozval Valeriina otce, který napsat anonym na sociálku. Využil jeho vzteku na dvojčata, aby se kryl, kdyby se náhodou prozradilo, kdo ten dopis psal… řešily jsme to s Monicou v minulým díle v komentářích, ale bylo to až později, tak jste to nečetly. O Valeriině otci Tom nemá páru, o tom se neměl jak dozvědět, ale dobře odhadl, kdo si najal na ně sledovačku (několikrát už tam o tom mluvil, že si je jistej a proč), a kdo v tom má prsty. Mark mu vyšel jako jedinej, kdo má důvod se jim nějak mstít, ví o jejich vztahu a chce jim způsobit osobní problémy. Tak snad už je to všechno.. kdyby něco, ptejte se. 🙂 J. :o)
[12]: Kattys nevěřila bys, jak já mám teď prostudovanej Novej Zéland, jsem fakt šílená… kvůli jejich pitomý dovolený 😀 Ale mám znalosti… to se počítá. Taky bych za dovolenou nedala ani penny, jsem děsná, sedim doma na zadku a cestuju na youtube. 😀 Sorry, že nepíšu, ale jsem furt v jednom kole, snad se k tomu brzo dohrabu, věci už jsou zase trochu jinak, než jsem ti minule psala, jak v překladech, tak v tom druhým, nevím, co bude, pořád všecho řešim :o) J.
Janule, s psaním si nedělej starosti, já si ráda počkám, i když připouštím, že jsem strašně moc zvědavá, co je nového. 🙂 Co se týče cestování prstem po mapě, v tom jsem opravdu přeborník, já jsem totiž děsně zvídavá, ale zároveň i strašně líná, takže to je v podstatě jediná možnost, jak poznávat cizí kraje. Ale ten Nový Zéland by mě vážně zajímal, zatím ho znám jen z Pána prstenů. A teď jsem si k tomu doplnila to tvý sirovodíkový městečko. Jsem napnutá, kam naši hrdinové vyrazí příště. Asi do Hamburku na letiště, ne? 🙂
Chudák Sylwie. Mark jí zabije až zjistí s kym se mu to "kurwila" XD
Ale jestli se tohle dozví Bill… tomu by se to asi moc nelíbilo, jak se chce Tom Markovi pomstít 😀
A Janule, je to všechno napsaný naprosto srozumitelně, akorát například můj problém je ten, že jak je ta povídka dlouhá, tak mi občas vypadávaj některý (dost podstatný) detaily 😀 Proto jsem byla minule trochu mimo 😀
První co mě napadlo, když Tom došel za Sylvií bylo, že jestli se to Bill dozví, tak bude děsně žárlit 😀 Jsem zvědavá, co má Tom za lubem 😀 Vyspat se s ní určitě nechce když má Billa, tak uvidíme 🙂 A nebo možná Marka zná natolik dobře, že ví, že svoji ženu sleduje, tak mu bude stačit tohle 😉
A taky jsem si všimla toho, že jsem tuhle povídku už četla 😀 Ježiš, to je ale trapas! U mě je nejhorší, že u twincestu jsem už tak dlouho, že nevím co jsem četla a co ne a že skoro všechny názvy povídek od vidění znám. A spousty povídek si vůbec nepamatuju, že jsem četla. Kolikrát na to dojdu až v prostředku čtení. Ovšem dřív jsem ještě mívala ten zvyk, že když byla povídka rozepsaná a já ji nečetla, tak i tak jsem si občas přečetla kousek z nově zveřejněného dílu. Párkrát se mi už u této povídky stalo, že mi ty scény něco připomínaly, ale myslela jsem, že jsem právě ty scény občas jen tak přečetla. A u tohoto dílu jsem zabrousila i do komentářů a čeho si nevšimnu 😀 Sebe 😀 Achjo, asi bych s tou svojí sklerózou už měla něco dělat, protože ve dvaceti to není zrovna fajn, že si na plno věcí nevzpomenu. Stejně tak jsem to měla i u povídky ´Dar´, ale u té jsem aspoň věděla, že jsem ji četla 😀 A to nemluvím o dalších plno povídkách 😀 Ovšem teď už vím, že na tuhle povídku nikdy nezapomenu, protože se mi strašně vryla pod kůži! Věřím teda tomu, že za pár let zas nebudu vědět spousty věcí, ale to, jestli aspoň dopadla dobře nebo špatně, vědět určitě budu 🙂 Nevidět tu svůj komentář, tak ale nikdy nepřijdu na to, že jsem to četla 😀 Ještě jsem si říkala, jestli to náhodou není někdo jiný s mým nickem, ale podle stylu psaní vím, že jsem to já byla 😀 😀
[19]: Jo, a taky chci říct, že nechápu, jak jsem tehdy nemohla pochopit kdo je kdo, když to teďka vím 😀 Myslím tím, jak jsem zmatkovala s tím Devilem 😀 😀 Byla to rozhodně moje čtenářská chyba nebo nepozornost, protože ty to máš všechno skvěle napsané a vysvětlené a teď jsem s tím žádný problém neměla. Je sice fakt, že chvilku jsem se v tom motala, ale to jenom proto, že jsem byla vždycky rozhozená z Billa a pak jsem se pořádně nesoustředila na čtení 😀 😀