Hope 32.

autor: B-kay

Zavřel jsem oči. Snažil jsem se usnout, ale nešlo to. Hlavou se mi honily různé myšlenky, většinou směřující k tomu, jaké to bylo před tím, než jsem Toma poznal. Těch několik dlouhých měsíců jsem většinou proseděl v tomhle pokoji v domnění, že mi to nějak pomůže. Odmítal jsem k sobě kohokoliv pustit. S nikým jsem nemluvil. Všechno mi přišlo náhle bezvýznamné a bezcenné. Až teď si uvědomuju, jak moc jsem musel mamku trápit. Pocítil jsem to dokonce na vlastní kůži. Poznal jsem ten pocit, jaké to je, když se někomu zoufale snažíte pomoct, ale ten dotyčný o to nestojí. Odmítá vás a vzdává se bez boje…

Možná, že by to i Tom vzdal, kdybychom se nesblížili. Můj nesmělý polibek zřejmě odstartoval něco, díky čemu tady se mnou zůstal. Díky tomu polibku se v nás zrodilo malé semínko váhání a lásky. To období bylo tak nejisté. Dny, kdy jsem tajně doufal, že cítíme to samé. Dny, které jsem strávil nesmyslným přemlouváním sebe samého, že to, co jsem k němu pocítil, není láska.

A teď leží vedle mě.

Klidně odpočívá a nic jej netrápí. Cítil jsem dotek jeho dlaní na břiše, horký dech mi ovanul tvář pokaždé, když se hlouběji nadechl. Byl nádherný. Sledoval jsem jeho měkké rysy, bledou pleť a nádherně plné malinové rty. Řasy se mu lehce chvěly a víčka ukrývala ten nejhlubší oceán. Popravdě jsem nevěděl jistě, kdy jsem se do něj zamiloval. Možná, že to bylo hned, co jsem uviděl jeho vystrašený a nesmělý pohled. Nebo když jsem uslyšel jeho hlas. Řekl mi jedno jediné slovo, pouze své jméno, a mě i přesto fascinoval. Nikdy jsem mu o tomhle neříkal. Možná jsem nenašel odvahu přiznat se k něčemu takovému. Pravdou však bylo, že mě ten špinavý a vyděšený kluk naprosto pobláznil. Touha pomoct mu, se pomalu měnila v touhu být s ním, milovat jej a být ním milován.

Přitulil jsem se k němu ještě víc. Hned jsem věděl, co musím udělat, abych mohl usnout. Opatrně, abych jej neprobudil, jsem se opřel hlavou o jeho hrudník. Možná se budu opakovat, ale tlukot jeho srdce byl zvukem, který mě jako jediný ujistil, že je skutečně v bezpečí, a že se mu nemůže nic stát.

Na rozdíl od Hope, které srdce jistě sláblo každým dnem víc a víc. Ještě jednou jsem se na ni podíval, její poloha však byla pořád stejná. Ležela na dece nedaleko postele, dvou misek před sebou si vůbec nevšímala a dívala se na mě. Její pohled mi několikrát probodl srdce. Jako by mi říkala Pomoz mi, ale já to nedokázal. S Tomem jsme se snažili udělat pro to malé klubíčko všechno. Opravdu jsme se snažili, ale nevyšlo to. Chtěl jsem jí pomoct. Opravdu jsem se nechtěl jenom tak smířit s myšlenkou, že ji utratí. Bylo to úplně stejné jako tehdy, kdy jsem se nechtěl smířit s myšlenkou, že se Tom ze své bolesti a trápení nedostane… Ale tady mi bylo prošení, naléhání a tišící slova, úplně zbytečná.

Opět jsem cítil, jak se mi do očí derou slzy, proto jsem od ní odvrátil pohled a tváří jsem se zavrtal do Tomova trička. Snažil jsem se myslet na cokoliv jiného, jenom ne na zítřek, který mohl být pro Hope rozhodujícím…

(Tom)

Když jsem se brzo ráno probudil, zmateně jsem se rozhlížel kolem sebe. Vůbec jsem si nepamatoval, kdy jsem usnul. Skrz bledé závěsy do pokoje pronikalo chladné světlo. Bylo mi jasné, že je ještě moc brzy, aby venku svítilo slunce. Unaveně jsem si protřel oči a zadíval jsem se na Billa, spícího hned vedle mě. Na bledých tvářích se mu vyjímaly stopy po slzách. Nemusel jsem vůbec hádat, proč plakal. Tiše jsem se sklonil k jeho tváři, láskyplně jsem jej políbil do vlasů a s letmým úsměvem jsem pozoroval, jak se výraz jeho tvář měnil z posmutnělého
na uvolněnější. Nechtěl jsem, aby se trápil. Už bylo toho trápení až příliš. Trápil jsem se téměř celý život, a najednou jsem dostal šanci být šťastný. Chtěl jsem, aby byl i on. Myslí mi prolétla vzpomínka na to, jak jsme si slibovali útěk. Jak roztouženě jsme mluvili o tom, že spolu utečeme hodně daleko, až se to všechno nějak vyřeší…

Vylezl jsem z postele, několika kroky jsem popošel až k dece, na které spala Hope, a pomalu jsem si klekl na kolena hned vedle ní. V té chvíli se vzbudila a roztřásla se. Pohled na ni byl přímo zoufalý. Cítil jsem takový hněv a úzkost. Nenáviděl jsem bratrance za to, jak nelidsky s ní zacházel. Nenáviděl jsem sebe, že jsem se neodvážil přijet dřív. Nenáviděl jsem svou zbabělost, svůj strach. Možná mohlo být všechno úplně jinak, kdybych jej v sobě dokázal potlačit.

Opatrně jsem ji vzal do dlaní a posadil jsem si ji na klín. V jejích očích jako by se odrážel můj pohled. Tenhle pohled jsem potkával pokaždé, když jsem se jako malý kluk podíval do zrcadla. Pokaždé, když na mě křičel… pokaždé, když mi ublížil… Rozuměl jsem jí. Prošel jsem si přesně tím, čím i ona…

Beze slova jsem ji pohladil za krkem. Nemluvil jsem. Bylo mi jasné, že na ni neustále křičel, stejně jako na mě. Lidský hlas, to mohlo být to, co ji nejvíce děsilo. Proto jsem zůstal potichu, neřekl jsem jediné slovo. Namočil jsem prst do misky s vodou a přiložil jsem ho k ní. Díval jsem se na ni klidnýma očima, nechtěl jsem ji vyděsit. Trpělivě jsem čekal, dokud se sama nesklonila k mému prstu a nejistě jej olízla. S úsměvem na rtech jsem to zopakoval hned několikrát. Hope se v mých dlaních pomalu přestávala třást, sama se natahovala po mém prstu, a když jsem ji položil vedle misky s vodou, začala pít úplně samotná. „Ty jsi šikulka,“ pochválil jsem ji šeptem. Nevěděl jsem proč, ale srdce mi poskočilo zvláštní radostí. Věděl jsem, že její stav se nijak významně nezlepšil, přesto jsem si byl jist, že udělala veliký pokrok, když se napila úplně sama.

Jakmile jsem si vzpomněl na vodu, dostal jsem i já žízeň. Ještě jednou jsem se ohlédl na krásně spícího Billa a vyšel jsem z pokoje nadšený, až mu budu moct říct, že Hope pila sama…

Cestu do kuchyně jsem vůbec nevnímal. Myšlenkama jsem byl někde úplně jinde. Z přemýšlení mě probral až zvuk zvonku a následné tiché klepání. Nejistě jsem popošel ke dveřím, pomalu jsem je otevřel a zůstal jsem zděšeně hledět před sebe. Chtěl jsem dveře zase rychle zavřít, ale byl jsem vyděšeným a mnohem slabším soupeřem. Nevnímal jsem jeho křik. Nevnímal jsem ani rány, které mi uštědřil. Bál jsem se jenom o bezpečí Billa a jeho mámy. Nic jiného pro mě v tu chvíli nebylo důležité. Cítil jsem, jak mě násilím vleče ze dveří, celé tělo mě nepříjemně pálilo, tvář jsem necítil. Předtím, než se mi zatmělo před očima, jsem dokázal rozeznat osobu, rychle běžící ke mně…

Pak už jsem si nepamatoval vůbec nic. Svět se se mnou zatočil a já zřejmě v bezvědomí klesl k zemi… Ani nevím, jak dlouho jsem byl mimo. Když jsem se však konečně probral, ucítil jsem, jak mě někdo držel za ruku a hladil po tváři. Snažil jsem se zhluboka nadechnout, ale pichlavá bolest byla až příliš prudká. Nešlo to. Když jsem se pokusil rozlepit víčka, zjistil jsem, že nemám žádnou sílu.

„Tome,“ slyšel jsem jakoby z dálky. „Tome,“ najednou jsem si začal vzpomínat na to, koho jsem uviděl za dveřma. Tak moc jsem se bál otevřít oči. Kdybych mohl zvednout ruce, ukryl bych si tvář před dalšími údery, které mě jistě čekaly. „Tome, slyšíš mě?“ po několika vteřinách se mi konečně podařilo otevřít oči.

Místnost, ve které jsem se nacházel, jsem nepoznával. Všechno kolem mě bylo bílé a až příliš zářivé. Ležel jsem na posteli, neschopen pohybu, přesto neskonale šťastný, protože jsem věděl, že nejsem u bratrance. Otočil jsem se na osobu ležící vedle mě.

„P-pani Kaulitzová?“ svůj hlas jsem nepoznával. Neměl jsem sílu vyslovit jediné slovo.

„Ano, jsem tady,“ i přes slzy, které jí stékaly po tváři, se na mě usmála a pohladila mě po líci.

„J-jak,“ navlhčil jsem si opuchlé rty jazykem. „Jak jsem se sem dostal?“ nemluvil jsem. Spíš to byl jenom vysílený šepot.

„Přišel si pro tebe. Ošklivě tě zbil. Seděla jsem v kuchyni, a když jsem uslyšela jeho křik, vzala jsem pánev,“ přisahal bych, že se začervenala. „A praštila jsem jej s ní po hlavě. Pak jsem zavolala policii a rychle jsem tě přivezla sem,“ pořád mě hladila a neustále plakala.

„Děkuju vám,“ cítil jsem neskutečnou bolest v pravé ruce, kterou jsem měl nejspíš zlomenou. „Přišla jsem příliš pozdě, příliš pozdě,“ zadívala se mi hluboce do očí. „Je mi to tak líto,“ bylo na ní vidět, že se trápí.

„To nemusí,“ trpce jsem se pousmál. Jedno oko jsem měl mírně nateklé, každý pohled, každý sebemenší pohyb, neskutečně bolel.

„A co Bill? Je v pořádku?“ zeptal jsem se tiše. Byl jsem rád, že tady teď nebyl, i když jsem nevěděl, kde vlastně je. Simone krátce sklopila pohled.

„Ještě to neví. Volal mi, ale já jsem mu řekla, že jsme šli nakoupit. Zbláznil by se. Když má strach, řídí jako šílený a já nechtěla, aby si ublížil i on,“ přiznala smutně. Oba jsme moc dobře věděli, že se to stejně provalí. Nákupy přeci nikdy netrvaly déle než dvě hodiny. Ale byl jsem klidnější, když mi řekla, že je Bill v pořádku. Jenom na tom jediném skutečně záleželo.

„Podívej, koupila jsem ti nějaké ovoce a dětské přesnídávky. Teď, když máš bolavé rty, se ti budou jíst dobře, protože nebudeš muset kousat. A krom toho, jsou skvělé. Ta prodavačka mi je doporučila. Také jsem ti koupila nějaké džusy a večer bychom ti s Billem přinesli nějaké oblečení,“ byla tak moc hodná. Nevěděl jsem, jak bych jí měl za to všechno poděkovat. Obyčejné slůvko děkuji, by ani z poloviny nevystihovalo to, co jsem cítil. Zachránila mě…

Simone v tu chvíli absolutně nepomyslela na to, co se stalo minulou noc. A i když jí to několikrát přišlo na mysl, bylo jí to jedno. Teď pro ni byl důležitý jenom život toho chlapce a život jejího syna. Konečně si dokázala přiznat, že žila jenom pro ty dva.

„Bolí tě něco? Nemám zavolat sestru?“ opravdu se snažila. Cítila se lépe. Jako by tím vším chtěla odčinit to, jak se k němu předtím zachovala.

„Bolí, ale dá se to zvládnout. Jak dlouho tady budu muset zůstat?“ zeptal se smutně a zadíval se na ni nešťastnýma očima.

„To nevím. Lékař říkal, že několik dní. Jsi slabý, po celém těle máš jenom modřiny a podlitiny. Tady ti bude lépe a budu i já klidnější. Akorát Bill bude zoufalej,“ povzdechla si. Uměla si představit, jak Bill zareaguje, když mu poví skutečnou pravdu.

„Paní Kaulitzová, já… nechci, aby mě viděl v tomhle stavu,“ vydechl ztěžkle a kvůli
bolesti, která se mu valila celým tělem, krátce stiskl víčka. Simone uplakaně přikývla, ještě jednou jej láskyplně pohladila po tváři a políbila do vlasů.

„Vrátím se a přinesu ti nějaké oblečení, ano?“ slibovala u dveří. Tom neznatelně kývl, a když odešla, zpod přivřených víček mu steklo několik slz. Proč se to muselo stát? Čím si to zasloužil, že musí takhle trpět? Kdoví jak dlouho teď neuvidí Billa… Kdo jej vlastně prozradil?

Tolik otázek mu vířilo hlavou. Nedokázal však dělat vůbec nic. Neměl sílu bojovat dál…

mysli jen na mně a uvidíš
anděla, který vedle tebe letí
mysli jen na ně a uvidíš
anděla, který vedle tebe letí…